„Jak to bylo s tou zachráněnou Kikirínou?“, ptal se Martin, který se záchrany nezúčastnil, slavného Pažouta, zatímco oba scházeli spolu s ostatními montanisty zasněženou strání ke vchodu do krytu.
„Já ti nevím,“ pokrčil bezradně rameny Pažout. „Surikata říkal, že se Šotouš s Kikirínou a několika dalšími chudáky snažili navázat spolupráci s podnikem Diamo. Chtěli se Diamu presentovat jako nesporná autorita v průzkumu podzemních prostor a dosáhnout toho, aby je Diamo pouštělo před likvidacemi, které provádí, do objektů jež likviduje. Šotouš se svoji partou by pořídili předlikvidační dokumentaci, poskytli by ji Diamu a zároveň nacpali na svůj megaweb.
„Šotoušův spolek by pořídil dokumentaci?“ divil se upřímně Martin. „Jakpak asi? Vždyť většina Doxáků se umí sotva podepsat.“
„Nevím, jak to měli vymyšleno,“ vysvětloval Pažout, „takhle mi to celé vylíčil Surikata. Povídal, že si Šotouš sjednal na Diamu schůzku, ale když tam s Kikirínou přišel, nebyl schopen předložit žádný konkrétní plán spolupráce. Pořád jen opakoval, že jeho parta jsou ti nejvetší machři v podzemí a že Surikata s Mácou jsou xindl. Kikirína se motala, potácela a několikrát se vyzvracela tomu úředníkovi, co se doxácké záležitosti věnoval, rovnou na stůl. Zkrátka jejich mise skončila naprostým neúspěchem a ostudou.“
„Nic jiného se nedalo čekat,“ odtušil Martin, který naprosto nechápal, proč by měl Doxáky kdokoliv pouštět do jakéhokoliv podzemí nebo je dokonce pověřit nějakým, byť sebenesmyslnějším průzkumem.“

 

Popovický montanistický Superklub přímo v krytu.

 

„No právě,“ přitakal Pažout.“Normální člověk by po takovém fiasku kapitupoval a šel dělat něco užitečného, třeba stloukat ptačí budky. Šotouš se ale rozhodl reputaci svého klubu vylepšit a proto vymyslel, že pojede s Kikinou ke staré šachtici Bernard a nafotí se u ní ve vypůjčených overalech a přilbách. Přitom se budou usilovně tvářit, jako že odborně bádají a s naaranžovanými fotografiemi a se vrátí zpět na Diamo. Předpokládal, že až zástupci Diama ty seriózní snímky uvidí, svoje zamítavé rozhodnutí o doxácké spolupráci přehodnotí.
„Bože, to je trouba,“ ulevil si Martin.
„To určitě,“ souhlasil s kolegou Pažout, „leč nepředbíhejme. Šotouš s Kikirínou tedy přijeli k jámě Bernard, převlékli se do těch vypůjčených overalů a přileb a chvilku se fotili nad ohlubní.“
„Jáma Bernard je nějak extrémně hluboká?“ zajímal se Martin.
„Asi čtyři nebo pět metrů,“ odhadl promptně Pažout. „Proto si ji Doxaci vybrali, jelikož žádnou mělčí nenašli.“
„Myslel jsem si to,“ podotkl Martin.
„Když chtěl Šotouš udělat pro Diamo snímek, jak Kikirína odborně hází do jámy kámen,“ pokračoval Pažout, „Kikirína se zamotala a spadla dolu.“
„Kikirína pořád někam padá, asi by neměla vůbec vycházet z domu,“ pronesl zamyšleně Martin. „Jak se po jejím pádu zachoval Šotouš?“
„Šotouš chvíli chodil okolo a nenápadně nahlížel jámy,“ pravil Pažout. „Když viděl, že se Kikirína nehýbe, naházel na ni shora pár větších kamenů a nějaké klacky. Nakonec ulomil z blízké borovice větev, tou zametl stopy ve sněhu a odjel domů.“
„A jak to, že Kikirínu zachraňoval Superklub?“ nechápal Martin. „Jak se o tom dozvěděl?“
„Protože vchod do toho krytu, kam teď jdeme, našel nějaký Jan Labuda,“ odpověděl Pažout. „Ten to pak řekl Surikatovi, ale i Doxákům. A Doxáky poslal i k té šachtě. Když se Šotouš odtamtud vracel, stavil se u Labudy a tomu bylo divné, že se vrací bez Kikiríny. Ptal se ho, kde ji ztratil a Šotouš ponuře prohlásil, že ji sežrali vlci. Pak se prý chvíli ďábelsky smál nebo se spíš smál obyčejně a snažil se aby to ďábelsky znělo a ujel. Tomu Labudovi se to zdálo podezřelé a protože věděl, že Superklub jde na exkurzi do krytu, který je nedaleko, požádal Surikatu, zda by se nepodíval, co se u šachty Bernard vlastně stalo. Superklub se tedy cestou stavil u šachty, a uviděl polozasypanou Kikirínu v hlubokém delíriu. Jana z brněnské spřátelené skupiny pro ni slezla, uvázala si ji k sedáku a zase s ní vylezla nahoru. To je vše.“

 

Kalcitová brčka.

 

„A o tom krytu, kam se blížíme,něco bližšího nevíš?“ ptal se Martin Pažouta, který se toho dne jevil být nevyčerpatelnou studnicí věškerých vědomostí.
„Samozřejmě,“ pochlubil se Pažout.“Je to běžný protiletecký kryt z druhé světové války pro zamětnance továrny která ho nechala vybudovat, ale využívali ho i ostatní civilní obyvatelé. Celková délka chodeb činí asi 650 metrů, jsou vyraženy částečně ve spilitu, částečně v břidlici. Některé úseky jsou vyzděny cihlami, jiné vybetonované. Krátká, asi padesátimetrová část byla ponechána bez výztuže přímo v spilitové hornině. Větrání zajišťovalo několik přibližně dvanáct metrů hlubokých vrtů z povrchu. Kryt má tři vchody od řeky a jeden přímo ze závodu. V podzemních prostorách se mohly schovat nějaké tři tisíce ohrožených osob. Za války dostal kryt přímý zásah a krátce po ní byl přebudován, to hlavně kvůli obavám, aby nedošlo k vyhřeznutí výtlačného vodovodního potrubí, které vede přímo nad chodbami. Chodby jsou pravoúhle uspořádány, zjednodušeně lze říci, že kryt tvoří dvě podobné, vzájemně propojené šachovnice.“
„Ó, jak jsi moudrý, veliký Pažoute,“ prohlásil uznale Martin.
Pažout se polichoceně pousmál.
Skupina zatím zdolala prudký svah a a sestoupila k řece, kde se již černala díra do vchodové části krytu. První odvážlivci se nasoukali do otvoru, protáhli se kolem nedovřených vzpříčených ocelových dveří a postoupili do spilitové štoly. Na její počvě se zaleskla poměrně hluboká rozlehlá louže, stropu naopak vévodila výrazná žíla klastického křemene, budící falešný dojem, že jde o přebudovaný důl.
Kryt je nečekaně rozlehlý objekt zachovalý ve velice slušném stavu. Nejpůsobivější jsou pasáže s sintrovými brčky na cihlové vyzdívce. V přístupové chodbě ze závodu je poměrně značný průsak a okap vody. V mrazivých měsících lze proto v těchto místech očekávat zajímavou ledovou výzdobu. Vzhled krytu, myslím, dostatečně dokumentují fotografie v galerii.

 

Surikata CM, král montanistů „Záchrana doxácké Kikiríny z téměř zasypané Bernardovy šachtice prokázala, z jak zbytečných příčin jsou často podobné akce pořádány. Nejde vždy pouze o nehody, ke kterým dojde buď vlivem nějaké nečekané vnější události (zával, zatopení) nebo obvyklým přeceněním sil explorera či naopak podceněním vlivů prostředi (výskyt otravných a jedovatých plynů), ale naopak často o případy, které nastanou tak, že se v blízkosti podzemí pohybují skupiny lidí, kteří ač mávají líbivými průkazkami a chlubí se na svém webu svoji nesmyslnou odborností, nemají v podobných místech zkrátka co dělat. Příběh dvojice Šotouš Kikirína o tom dostatečně vypovídá.“