Když už dostanete od Saal Digital poukaz na testovací fotoknihu, sluší se na výsledek napsat nějakou recenzi. A protože jsem ji dvakrát vystavil na Facebooku a Facebook mi hned poté smazal můj FB účet, nezbývá, než abych ji v nezměněné podobě pastnul sem.
A na závěr se dozvíte, proč se vlastně kolegovi Hroznýšovi říká právě Hroznýš.

Původně jsem chtěl tuhle recenzi dát do facebookové skupiny Podzemní fotografika, ale několik dní tam nemohu nic vložit, protože správci moje příspěvky neschvalují. Do Českého podzemí jsem nikdy nic psát nemohl, do Podzemních chodeb a prostor v ČR nic psát nechci a tak mi nezbývá, než „recenzi za fotoknihu“ umístit sem k sobě na profil.

Dostal jsem od tvůrce fotoknih Saal Digital poukaz na testovací fotoknihu v edici Professional Line. Poměrně dlouho jsem rozmýšlel, čím ji otestovat až jsem těsně před vypršením platnosti poukazu vybral několik podzemních fotografií (celkem 26) a zaměřil se zejména na dvě věci. Tou první byl dynamický rozsah (někteří výrobci fotoknih automaticky zvyšují kontrast, což se pak může projevit přepaly v místech bílých ploch – ano, to jsem už kdysi zažil. Třeba u CeWe Color se dají tyto automatické úpravy při tvorbě fotoknihy zaškrtávacím checkboxem vypnout, u Saal Digital jsem ponechal jejich defaultní nastavení, zvědav, jak si s tím poradí). Druhým kritériem byla věrnost barevného podání oproti originálním fotografiím.
Kniha Professional Line, kterou jsem si vybral měla obal z bílé umělé kůže a přední stranu krytou 4 mm silným akrylátovým sklem. Přiznám se, že výběru obalu jsem věnoval minimální pozornost, možná jsem měl zkusit vzhledem k fotografii na obalu černou barvu, ale nepřišlo mi to důležité. Zato mne zaujala možnost otevřít knihu tak, že jednotlivé stránky svírají úhel 180 stupňů a leží tedy v rovině. Nejsou směrem ke středu vazby prohnuté a přitom vazba působí velmi bytelně. To umožňuje fotografie na sousedních stránkách spojit třeba do panorámatu. Vybraný papír je lesklý, dle mého názoru na něm podzemní fotografie vypadají lépe.
Na přední stranu desek (pod akrylátové sklo) jsem vybral fotografii z břidlicového dolu s okřídleným andělem v popředí. Byl jsem zvědav, zda bílá křídla nebudou vzhledem k černé skále přesvětlená a neztratí tak kresbu. Ale křídla v knize vypadají zcela stejně jako na zdrojové fotografii, což mne mile překvapilo a kvitoval jsem to s povděkem. U zbylých 25 fotografií (nedávám sem všechny) mne zajímala zejména věrnost barevného podání a nenašel jsem žádné odchylky od zdrojových snímků.
Kolega Petr Linhardt mínil, že jsou fotografie tmavší, než by se mu líbilo, ale on jednak skoro nevidí a jednak si myslím, že fotky z podzemí by přece jen měly obsahovat trochu té tam dole všudypřítomné tmy.
Čili shrnuto, myslím, že Saal Digital odvedl v případě mojí fotoknihy opravdu dobrou práci a všem, kdo fotí v podzemí a chtějí si nechat udělat fotoknihu, mohu tuhle firmu s klidným svědomím doporučit.

Pár fotek z fotoknihy:

A proč je Hroznýš Hroznýš?

Jednoho dne se mezi námi, zrovna, když jsme se chystali navštívit štolu, jejíž vchod kryla uzamčená mříž, zjevil mládenec, který se nám při vzájemném představování svěřil, že ho přátelé nazývají Hroznýšek anebo zkráceně Hroznýš.
„Proč se ti říká Hroznýš?“ zajímalo Elvíru, „má to nějaký hlubší důvod, o kterém třeba nechceš mluvit? Svěř se nám.“
„Ale ne,“ opáčil Hroznýšek,“to jen proto, že se proplazím i tam, kde vy se svými obtloustlými těly nemáte sebemenší šanci.“
„Počkej, ty chceš říci, že jsem tlustá?“ zbrunátněla Elvíra. „Já, která se proplazím mřížemi na Malé Americe během jediné minuty třikrát tam a zpět?“
„Ne, to bych si nedovolil,“ řekl Hroznýšek, „ale proplazíš se drátěným plotem?“
„Obyčejným nebo rabickou?“ žádala o další podrobnosti Elvíra.
„Obyčejným s velikostí ok pět krát pět centimetrů,“ odvětil Hroznýšek.
„Myslím, že neproplazím,“ doznala sklesle Elvíra.
„Tak vidíš,“ pronesl přezíravým tónem Hroznýšek, „já to dokážu jako nic.“
„Ukaž,“ žádala Elvíra.
„Ukážu, až se to bude hodit,“ odmítl Hroznýš.
„Mně se kdysi říkávalo lasička,“ děl hrdě Surikata
„A co má být?“ zajímalo Hroznýše.
„Nic,“ děl rozpačitě Surikata, „jen že jsem býval také zdatný prolézač všemožných překážek.“
„Tobě se říkalo tak leda tlustoprd,“ zahleděla se s opovržením na bývalou lasičku Elvíra.
Surikata cosi nezřetelně zamumlal a Elvíře se zdálo, že poslední slovo znělo trochu jako „blbá“. Protože si ale nebyla stoprocentně jistá, tvářila se, jako že neslyší.

Hroznýš zatím znaleckým okem obhlížel zámek na mříži. „Je kovový,“ ohlásil.
„To je překvapení vskutku hodné plaza,“ ušklíbla se Elvíra, „čekal jsi snad, že zámek bude z papíru?“
Hroznýšek se odmlčel.
„Tři metry za touhle mříží je druhá, také zamčená,“ nechal se slyšet Surikata. „Vidíte ji?“
„Vidíme,“ zamručeli jsme na souhlas.
„I Malodůl ji vidí?“ ujišťoval se Surikata.
„Jasně, že ji vidím,“ přitakal jsem neochotně.
„Tak si můžeme dát závod, kdo skrz ní rychleji a elegantněji proleze na druhou stranu,“ navrhl Surikata.
Surikata, Elvíra a Hroznýš se na sebe zadívali a pak kývli.
„Jdu první řekla Elvíra.“ Přistoupila k mříži, vybrala si největší otvor, znalecky jej ohmatala dlaněmi a pak se jím pokusila prostrčit hlavu. Nešlo to. Elvíra se zapřela pevně nohama o zem, chytila se oběma rukama okolních mříží a zdvojnásobila své úsilí. Pak jí v hlavě cosi hlasitě prasklo a Elvíra kapitulovala.
„Rupnul ti mozek,“ usoudil Hroznýšek.
„Možná si jen zlomila vaz,“ nadestřel optimističtější variantu Surikata. „Pořád je to lepší, než aby tu hlavu prostrčila dovnitř a nemohla ji pak vyndat ven.“
Elvíra usedla na zem, ztěžka oddychovala a do tváří se jí pomalu vracela normální barva. „Myslím, že to jen trochu prasklo mé prolézačské sebevědomí,“ vypravila ze sebe. „Je řada na tobě, Hroznýši.“
Hroznýš se přiblížil k mříži, ostře zasyčel a zavlnil se, takže se jeho společníkům zdálo, že vidí skutečného hada. A jak se tak dívali, měli pocit, že se Hroznýš ztenčuje a prodlužuje, že elegantně prostrkává svou hlavu mříží a polovina jeho těla se ocitá na druhé straně.
Pak iluze pominula a Hroznýš stál před mříží stejně bezmocně jako před ním Elvíra.
„Buď jsou díry v mříži menší, než jsem odhadl anebo je ta štola prokletá,“ přemýšlel nahlas. „Vraťme se raději domů a buďme rádi, že nás tu nikdo neviděl a nevysmál se nám.“
„Tak já to zkusím,“ pravil vcelku ležérně Surikata.
„Ty?“ rozesmála se nahlas Elvíra. „Ty, který skoro neprojdeš dveřmi a musíš se do nich cpát bokem?“
Hroznýš by se také při pohledu na Surikatu rád rozesmál, ale ostych před jeho stářím mu to nedovolil.“
Surikata přistoupl k mříži a zkusmo jí zacloumal. Pak uchopl do jedné ruky zámek, druhou vyndal z kapsy klíč a odemkl.
„Veni vedi, vici,“ zadeklamoval a otevřel mříž dokořan.
„Debil,“ ohodnotila jeho výkon Elvíra. „Tohle není fér.“
„Není, souhlasil Hroznýš a odplivl si.