Surikatův montanistický panák Na přelomu září a října se konalo v Srbsku tradiční setkání jeskyňářů. Surikata tam představil svoji úžasnou sofistikovanou montanistickou nástěnku, která má si kladla za úkol propagovat figurální podzemní fotografii a to jak vystavenými podzemně-figurálními snímky tak i poučnými texty v češtině i sanskrtu. Tento nástěnkářský skvost umístili bohužel pořadatelé do temného rohu za stolem, takže zůstal většině účastníků utajen. Náhodou si ale nástěnky povšiml báňský inspektor Vajner, vyhledal pořadatele a poskytl jim tento krátký rozhovor. 

„To, že náš báňský úřad začal intenzivně spolupracovat se slavným Surikatou, byla naprostá náhoda“ vysvětluje nám bodrý báňský inspektor Vajner. „Mám na starost pravidelná školení pracovníků v podzemí a protože naše vedení poslední dobou prosazuje všemožné i nemožné úspory, měli jsme velké problémy se školením o nebezpečí, které působí důlní plyny.
Doby, kdy jsme školené osoby nahnali do nějakého sklepa, kam jsme předem vystříkali několik sněhových hasicích přístrojů, a nechali je, ať se otrkají, jsou bohužel dávno pryč.
Dnes se svými svěřenci sedíme v učebně, já píšu na tabuli chemické vzorce, kterým jako starý praktik sám nerozumím a občas zasyčím, abych alespoň trochu demonstroval, jak se plyny chovají.
Loni v květnu jsem se náhodou ocitl ve skanzenu Solvayovy lomy, právě, když tam probíhala muzejní noc. Víte, my máme samozřejmě v náplni práce i kontrolu takovýchhle objektů, které mají něco společného s těžbou nebo podzemím. A protože se zaměřujeme hlavně na dodržování bezpečnostních předpisů, musíme takové kontroly provádět inkognito, aby nás ti, které kontrolujeme nepoznali a nechovali se v naší přítomnosti jinak, než když si jsou jisti, že žádný inspektor není nablízku.“
„Rozumíte mi, jak to myslím, že?“ Směje se nahlas inspektor Vajner.

Když vidí, že nechápeme, promptně objasňuje situaci: „Víte, oni ti skanzenáři (nebo jak my jim říkáme mašinkáři) často pro své pohodlí pracují bez ochranných pomůcek. To já ovšem nemohu tolerovat a tak je za takové jednání trestám pokutou. Nu a když by mne viděli z dálky přicházet, začali by se hned chovat předpisově a já bych jim nemohl nic vytknout. Už tomu rozumíte? Pořád ne? Že mám radši mluvit o tom Surikatovi? Tak dobrá.“
„Ten Surikata měl ve skanzenu v rámci programu muzejní noci přednášku o důlních plynech. Musím říci, že jsem na ní byl velmi, velmi zvědavý. Co může takový nějaký amatér o plynech vědět? Zná alespoň jejich vzorce, které jsem se já pracně učil z příruček a nebyla to žádná legrace? Třeba takový vzorec metanu.. Cože? Že to mám zkrátit? Že nikoho nezajímá, jak mi metan nelezl do hlavy? Tak dobře.“
„Ta přednáška probíhala uvnitř v průtahové štole a přiznám se, že jsem k ní přistupoval s velikou skepsí. Už jsem se zmínil, že na naše kontroly chodíme inkognito a já zde byl s manželkou, která mne vedla na vodítku, protože jsem byl (aby mne nikdo nepoznal) přestrojen za velkého chlupatého psa. Byl to převlek 322 – královský pudl.
„Počkejte, jestli v té štole budete někdo bez přilby,“ poštěkával jsem si, „já vám to spočítám. Já vám ukážu, co je to přednáška o plynech.“
Ale když Surikata vystoupil před naší skupinu a začal přednášet, úplně mne nadchl. Bylo vidět, že je to profesionál každým coulem. Věděl o plynech úplně všechno a znal i ty jejich vzorce. Předvedl explozi metanu, při které jsem leknutím trochu znečistil štolu a manželka ji pak musela uklidit. Nechal mezi námi kolovat vzorky význačných plynů v elegantních plastových lahvích. Důkladně jsem je očichal. Nakonec předvedl účinky kysličníku uhličitého na neopatrného člověka.
Kysličník uhličitý přitom představoval vysoký mládenec v přiléhavé kombinéze s nápisem Linde Technoplyn – CO2. (Nám odborníkům ta zkratka CO2 říká, že se jedná právě o kysličník uhličitý). Mládenec se plížil po zemi, syčel (mnohem lépe, než já sám) a občas po někom z naší skupiny natáhl ruce, aby ho uškrtil. Byli jsme ale v bezpečí, jelikož kysličník uhličitý je těžší, než vzduch, drží se proto u země a na naše hrdla nedosáhl.
Pak ale Surikata mávaním starým vějířem plyn zvířil, ten se ztopořil a já věděl, že je zle, protože jeho hladina byla již ve výši našich tváří. A skutečně. Mládenec- kysličník uhličitý se vrhl na jedno nepříliš bystře působící děvče a začal je nemilosrdně rdousit. Všichni jsme strnuli, ale Surikata svého demonstrátora několika údery holí zastrašil a zahnal do kouta. Dívka chvíli sípavě oddychovala a pak jsme se všichni rozesmáli úlevou, že to tak dobře dopadlo.“

„Tak takhle má vypadat opravdové školení o plynech,“ štěkal jsem užasle. „Teď je každému přítomnému naprosto jasné, jak exploduje při neopatrném zacházení metan a jak nebezpečný je kysličník uhličitý.“ A hned jsem požádal manželku, ať mne za Surikatou zavede.
Surikata mne podrbal za ušima a řekl „Hezký pejsek“. Podal mi piškot, ale má manželka mu vysvětlila, že jsem maskovaný báňský úředník a Surikata pak nadšeně obdivoval můj převlek. Vysvětlil jsem Surikatovi, jaký mám se svým školením problém zeptal se ho, zda by mu nevadilo, kdybych převzal jeho výukové metody a poprosil jej, jestli by mi neudělal několik instruktážních fotografií zaplynovaných podzemních objektů.
Surikata řekl, že představení stejně už skončilo a že se půjdeme domluvit do muzea, které je součástí skanzenu a kde je větší pohodlí. Když jsme tam přišli a usadili se k hovoru, přinesl mi správce skanzenu Dudlan misku kostí. Zase jsem musel vysvětlovat, že nejsem pes a moc jsme se tomu všichni nasmáli. Dlouho mezi námi nepanovala taková přátelská a uvolněná atmosféra jako v ten den. Chlapci ze skanzenu štěkali, já mňoukal a panáčkoval..Cože? Že to nikoho nezajímá? Mám mluvit o Surikatovi? Tak dobře.
Myslel jsem původně, že by Surikata vyfotografoval nějakou štolu, v ní chomáček mlhy a na ten by ukazovala žlutočerná tabulka s nápisem „Nebezpečný plyn“. Surikatovi se to ale zdálo málo invenční a fádní. Navrhl proto, že ve štole vyfotí luznou ženu v bílých svatebních šatech. Nazval ji nevěstou smrtí a prohlásil, že bílá barva jejího závoje symbolizuje zdánlivou nevinnost, která mate, klame a strhává nevěstiny oběti do záhuby. Pravil, že pod bílým šatem se skrývá kůží a svaly obalená bělostná kostra, znamení skonu, rozpadu a věčného zániku. řekl že správná fotografie plynu v podzemí má vypadat právě takto. Všichni jsme s ním nadšeně souhlasili. Hned na místě jsem objednal tři kolekce těchto úžasných obrázků (Surikata mne poučil, že se jim správně říká Surikatovy montánní figurální fotografie) a pak už jsme se jen bavili, popíjeli a oslavovali úspěšný konec muzejní noci.
Aportoval jsem, málem jsem se udusil piškotem…Co? Že už to stačilo? Tak dobře. Už mlčím.“

Surikata CM, král montanistů Na letošním setkání speleologů mne překvapila jedna zajímavost. Ve fotosoutěži se mimo klasických jeskyňářských snímků objevily i fotografie, které lze s trochou fantazie označit za figurální. Pokud se takový trend udrží, lze jej považovat za významný posun v dosud velmi konzervativní až sterilní speleofotografii. Škoda jen, že na žádném soutěžním snímku nefiguroval nestor české figurálně-montánní fotografie Pažout, nehybný a ostře řezaný jako mrtvola, což okoukal při svém zaměstnání od umrlců v krematoriu.