Jan Žák „Koupil jsem si nový fotoaparát,“ pravil pyšně Pažout a vytáhl z brašny přístroj s objektivem delším, než má Surikata nos. „Bylo by dobré vyzkoušet jej v nějaké opravdu fotogenické lokalitě, abych tak získal snímky vhodné pro podzimní soutěž Speleophoto 2011.“
„Mohli bychom zajet do nějaké rozlehlé břidlicové komory,“ mínil Major, „potíž je v tom, že jsou všechny nechutně daleko a nejsem si jist, zda je mé auto schopné nás tam odvézt a navíc v pořádku dopravit domů. Při poslední výpravě do oněch míst zůstalo jako tvrdošijný osel stát kdesi u Pardubic a nic nepomohlo přemlouvání, aby se opět dalo do pohybu.“

„Surikata má přece auto,“ zmínil známou věc Pažout.
„Když jsem naposledy viděl Surikatovo auto, zrovna hořelo,“ namítl Major. Den před tím jsem byl svědkem ponuré scény, kdy je několik jiných řidičů namáhavě tlačilo z křižovatky, na níž svoji náhlou nehybností bránilo prvozu. Nemyslím, že je to vhodné vozidlo na tolik náročnou pou?.“
„Pokud neshořelo úplně, podstoupil bych rizika s takovou cestou spojená,“ soudil natěšený Pažout, „Nepěkné příhody nás mohou potkat i při jízdě zcela novým vozidlem, nemluvě o tom, že sám cíl naší cesty je natolik nebezpečný, že uhoření v automobilu je ve srovnání s tím, co nás může potkat v oné komoře, vcelku příjemná záležitost. Zavolám Surikatovi, zdali se nechce k naší náročné výpravě přidat.“
Surikata kupodivu po krátkém zdráhání přivolil. O možnosti, že by jeho automobil dorazi do cíle a zpět se sice vyjádřil jako o velice nepravděpodobné, prohlásil však, že je nutno spoléhat na štěstí a nekonečnou dobrotu boží.
„Vím o velikém rudném dole ve vojenském prostoru Libava,“ řekl s důstojností sobě vlastní. „Má několik pater navzájem spojených úklonnými dobývkami, obrovské vytěžené komory a hluboká jezera plná tmavé, nezčeřené vody. Pokud chceš, Pažoute, bodovat v nějaké fotosoutěži, je to pro tebe a tvůj aparát to pravé místo. Cestou pak přibereme u dálnice známého montanistu Jihlaváka, čímž budeme doromady čtyři, což je nepochybně výjimečně š?astné číslo.“
„Myslel jsem, že š?astné číslo je sedmička,“ namítl Pažout.
„čtyřka také,“ odbyl ho Surikata, „jen se o ní tolik nemluví.“
„Aha,“ zamumlal ne zcela přesvědčený Pažout.
„Mimochodem, sežeň si někde houpacího koně,“ dodal Surikata, „budeš ho potřebovat.“
„Houpacího koně?“ vyděsil se Pažout, „mám doma jen houpací kohouty a do těch už se skoro nevejdu.“
„Nu a právě proto si sežeň toho koně,“ ukončil debatu Surikata, ponechav Pažouta, co se týče účelu houpacího koně, v naprosté nejistotě.

A tak v sobotu časně ráno, vyjeli Surikata, Pažout a Major na Libavu. Ten den se snad otevřela veškerá stavidla nebeská. Z temné oblohy padaly provazce vod, nad dálnicí se válela bělavá mlha, u Jihlavy poděšeně křičeli orli, bezradně kroužící nad nad krajinou. U benzinové pumpy přistoupil Jihlavák Honza Žák a aby bylo v kufru místo na jeho zavazadla, musel zbytek cesty chovat na klíně olezlého houpacího koně, kterého Pažout údajně vytáhl v Rokycanech z nějaké popelnice.
Na nevelkém odpočívadla před hranicí vojenského prostoru na naše cestovatele již čekala druhá část expedice, která sem zamířila od Ostravy. Po přivítání a nezbytném občerstvení následoval přesun na lokalitu.
„Vchod, kterým polezeme dovnitř, je patrně propadlá dobývka, která vedla vysoko pod povrch,“ rozdával zdarma cestou rozumy Surikata. „Prvních sto metrů polezeme nepříliš pohodlně po čtyřech a nedoporučuju dívat se zvídavě na strop nad sebou. Je totiž tak rozpukaný, že by jeho stav do našich neklidných duší vnesl zbytečně obavy a depresi. Až překonáme tento nepříjemný úsek, dostaneme se na horní štolové patro. Odtamtud vedou ukloněné hluboké dobývky pořád dolu a dolu, až na vodu.“
„Jak těmi dobývkami polezeme?“ strachoval se Major. „Jsou v nich alespoň dřevěné žebříky?“
„Nejsou,“ zklamal jeho naděje Surikata. „Jak vy polezete, na mou věru nevím. My s Pažoutem pojedeme dolu na koních.“
„Na koních?“ vyděsil se Major, „myslíte snad na těch vašich hnusných houpacích? Myslel jsem, že je s sebou tahnete kvůli focení takzvaných žertovných snímků.“
„Kdepak,“ vysvětlil Surikata. „Dávní horníci zde jezdívali na kusu kůže, který si dali pod zadek. Já loni k stejnému účelu použil staré sáňky, co jsem našel zapomenuté venku. Sjel jsem dolu zcela bezpečně, přibrzdiv, kde se mi zlíbilo. Nu a protože sáňky nejsou příliš stylové, vzali jsme letos s elévem Pažoutem tyhle montanistické houpací koně. Toho svého jsem, pokud vás to zajímá, na Aukru vyměnil za tabulku čokolády. Princip jízdy je stejný jako na saních. Sedneš na koně, jedeš úpadnicí a nohama brzdíš. Jakýkoliv jiný způsob zdolání dobývky je ostudný a amatérský. Jako jsou v dole lezci, budou v tomto i jezdci.“
Zbytek výpravy zezelenal nad Surikatovým nápadem závistí.
„Synovec má houpacího koně doma v Berouně, nemohli bychom se pro něj vrátit?“ navrhoval Major s nadějí v hlase, doslova hltaje Surikatova oře pohledem.
„Nemohli,“ odsekl Surikata, „jestli chceš, sjeď si ho koupit do Olomouce.
Major se zachmuřil. Bylo mu jasné, že v neděli a za posledních dvacet korun asi kýženého komoně nekoupí.
Zato Pažout se usmíval. Hřálo ho vědomí, že s houpacím koněm, kterého včera našel v popelnici, neprohloupil, a že to bude on, kdo se na něm bude řítit úpadnicí provázen obdivnými pohledy a povzbuzujícím křikem kolegů.
Vchod do dolu vypadal odporně. Nízká tmavá bahnitá díra zatáčela šikmo kamsi pod nevysoký skalní masiv.Byl zde cítit nezaměnitelný pach lišky a bdělému oku Jihlaváka neuniklo v blízkém křovisku několik vybělených kostí.
„Aby vám tam uvnitř něco nesežralo vaše oře,“ řekl směrem k Pažoutovi a Surikatovi.“
„Bez starosti,“ odbyl ho Surikata a vsoukal se do otvoru, táhnuv svého koně za ohlávku za sebou.
„Hyjé,“ zvolal Pažout a strkaje svého komoně vpřed, srdnatě následoval Surikatu pod zem.
„To to bude pořád takhle odporně neschůdně?“ obával se Pažout, opatrně se posunující po loktech v nízké prostoře po ostrých kamenech vypadaných ze rozpadlého stropu. „Ani ten kůň se tady nepostaví.“
„Vydrž,“ dodával kolegovi odvahu Surikata, „za chvíli to bude ještě horší. Po sto metrech budeme prolézat skalním oknem a hned za ním vede jediný dřevěný kluzký žebřík na štolové patro. Mezi montanisty se mu důvěrně říká žebřík smrti.“
„Někdo z něj snad někdy spadl?“ strachoval se Pažout.
„Skoro každý, kdo na něj kdy vkročil,“ odpověděl Surikata.
Mezitím dovnitř zalezli i ostatní a protože netáhli žádné houpací koně, naši dvojici brzy dohnali.
„Ti koňáci jsou nějací pomalí,“ zvolal posměšně Major, „nejspíš svým zvířatům nedali pořádně nažrat.“
Posměšek jeho souputníky povzbudil k větší rychlosti, světla na jejich přílbách probleskla okolo jezdců, pak se rychle zmenšovala až zmizela za nejbližším rohem. Vzápětí se zepředu, ozvaly čtyři duté rány následované bolestnými výkřiky.
„Slyšíš, vstoupili na žebřík smrti,“ upozornil Pažouta Surikata.
Zatímco se zpředu byl stále slyšet srdceryvný nářek, prolezli Pažout se Surikatou skalním oknem a ocitli se na uzké skalní římse nad pověstným žebříkem. Byl vysoký asi tři metry, chatrné konstrukce, nevábný a odporně kluzký.
„S těma koňma se nám poleze blbě,“ soudil Pažout, “ hodíme je dolu. Skoč, Šemíku, skoč!“
Koňové elegantním skokem opustili skalní římsu a se zaduněním přistáli pod žebříkem.
Zdola se ozval bolestivý výkřik a nadávky.
„Asi tam někdo stál,“ odhadl Surikata. „Ne abyste tam dole těm montanistickým koňím nadávali, ubližovali nebo je jinak stresovali,“ zvolal.
Několik neopakovatelných hrubých slov bylo mu odpovědí.

S vrozenou lehkostí až elegancí překonali Surikata s Pažoutem zlověstný žebřík a třímajíce montanistické komoně pod paží, vydali se v družném hovoru štolou k dobývkám.
„Až dojdeme k té šikmině,“ nabádal Surikata, “ pojedu dolu první. Ty se pořádně dívej, jak se to dělá. Důležité je pevně chytit otěže a zaklonit se, aby se kůň nepřevrátil dopředu. Jestli nemáš rád rychlost, přibržďuj střídavě levou a pravou nohou, pak sjedeš dobývku elegantními obloučky, jako lyžař při slalomu.“
„Střídavě levou a pravou nohou,“ opakoval si snaživě polohlasem Pažout.
Štola se klikatila, až vyústila do dlouhé prostory, kde se dalo odpočinout a z níž šikmo klesaly očekávané šikmé dobývky. Na jejím okraji se tísnili ti, kdož neměli montanistické houpací koně a ustrašeně pohlíželi dolu, kde v nezměrné hloubce zahalené do lehkého mlžného oparu tušili dno.
Surikata zatím usedl na svého oře a pravou rukou jej uchopil za ohlávku.
„Ty se toho svého drž raději oběma rukama,“ radil Pažoutovi. „Přeci jen nejsi ještě tak zkušený jezdec a tvůj komoň může být docela divoký.“
Pažout přijal vděčně Surikatovy rady, nasedl a zatímco zbytek výpravy hledal vhodné kotvení pro záchranné lano, pevně chytil ohlázku do svých silných rukou.
„Správně sedíš, Pažoute“ pochválil kolegu Surikata. „Můžeš jet hned za mnou. Vezmu to šusem, tak se ti nebudu motat v cestě.“
„Nechcete se na to vykašlat, nechat ty nesmyslné kobyly, které se rozpadnou na první nerovnosti, tady a sejít s námi opatrně dolu, přidržujíce se pro svoji bezpečnost provazu, který zde právě kotvíme?“ snažil se jezdce od jejich záměru zviklat Major.
„Nevidíte ani pořádně, kam jedete,“ přidal se Jihlavák. „Co když je na dně hluboké jezero plné dravých důlních žraloků a vy do něj nechtěně spadnete? Ty krvelačné bestije vás za pár okamžiků roztrhají na kusy.“
„Jedu,“ zvolal místo odpovědi Surikata. Přehoupl se přes hranu dobývky a jeho kůň se začal s temným rachotem pomalu rozjíždět. Surikata se zaklonil a levou rukou zlehka udeřil zvíře přes zadek, aby zrychlilo. Následoval odvážný, leč bravurně zvládnutý skok přes jakousi nerovnost a pak už jezdec i s koněm rychle mizeli z dohledu.
Vzápětí se rozjel i Pažout. Nezvolil cestu rovnou dolu do neznáma, ale dbaje Surikatovy rady, brzdil střídavě levou a pak zas pravou nohou, půvabně se při tom nakláněl a sjížděl šikminu dlouhými oblouky s takovou elegancí, že ho ti, kdo se chystali sestoupit za pomoci lana, provázeli frenetickým potleskem.
Když Pažout ujel asi dvě stě metrů a připadal si už v sedle dostatečně jistý, chytil ohlávku jen do pravé ruky a levou si opřel v bok, jak to viděl u Surikaty. Kůň pod ním drnčel a chvěl se, chladný vzduch foukal Pažoutovi do tváře a příjemně mu čechral vlasy.
„Vlastně na takové jízdě nic není, mohli jsme tak jezdit už dávno a nenamáhat se s klasickým pěšáckým sestupem, při kterém může člověk uklouznout, upadnout a nepěkně se zranit,“ pomyslel si Pažout, vyhýbaje se obratně velikému balvanu, který mu překážel v přímé cestě.
Když Pažout pln nových dojmů dorazil do cíle své pouti a působivým smykem zabrzdil těsně před hladinou temného podzemního jezera, Surikata mu ukazoval nevelký výklenek, kam již ustájil svého statného ryzáka.
„Než ostatní slezou dobývku s jejich pomocným lanem, kterého se budou křečovitě držet, jak malé děti z jeslích na procházce, můžeme se klidně vydat na průzkum,“ rozhodl Surikata. „A jestli sem zavítáme ještě někdy, vezmeme s sebou na překonání těch jezer nafukovaní montanistické delfíny.“
„To jo,“ souhlasil nadšený Pažout, „a zatímco ty přeplaveš jezero šusem, já si dám na svém delfínu zase vodní slalom.“

Pažout po jízdě na montanistickém koni Zdolávání ukloněných vertikál na montanistickém houpacím koni je nejen velmi praktické, ale také velice zábavné. Jezdec zcela zapomene na respekt z hloubky a plně si vychutnává úžasnou a pohodlnou jízdu.
Surikata nyní pracuje na dalším vynálezu, kterým bude mechanický pták na parní pohon s gyroskopem, jenž nahradí fádní slaňování a vylézání nevystrojených šachet. Montanista ptáku po roztopení malého kotle jednoduše usedne na hřbet a pomocí nepříliš složitého ovládacího mechanismu sestávajícího z několika páček jej donutí klesat či naopak stoupat.