Francouzská montanistka Barbara „V komentářích k předchozí výpravě se ptáte, kam že se poděl Blovičák a projevili jste smutek nad tím, že již nejste informováni o tom, co zažil, kde byl a co tam jedl.
Přerušíme proto výjimečně souvislou řadu našich hrdinských montanistických zážitků a zařadíme krátké Surikatovo vzpomínání na to, kterak se Blovičák v našem sdružení ocitnul, co jsme s ním zažili a kam odešel, když nás nakonec opustil.
Ilustrační fotografie k tomuto příspěvku nemají s Blovičákem nic společného a pochází z weekendové nesmírně akční výpravy do štoly u Hovězího potoka.“

Surikata vzpomíná: Dnes je tomu již téměř rok, co od nás odešel náš bývalý kolega Blovičák. Vlastně, když se nad tím tak zamýšlím, bude tomu spíše půl roku, než rok. Možná to není ani půl roku, kdo ví. Určitě je to ale déle, než měsíc. Mnohem déle. Třeba dva měsíce? Tři?
Kdo si to má pamatovat.
Odešel k jiné partě, o které tvrdil, že že mládenci, kteří se v ní scházejí, spolu dovádí jako mladí rozpustilí hřebci a děvčata, co se tam také, nevím proč, mezi nimi motají, jsou nádherná jako rozkvetlé červánky nad horou Sinaj.
Stejně mu to nikdo nevěřil.
Blovičák vystudoval jakési na elektrotechniku zaměřené gymnázium a proto jsme mu, když přišel mezi nás, říkali Elektrický Pítr. Elektřinu miloval, bez elektřiny nedal ani ránu. Když šel spát, svíral v ruce nabitý šestivoltový akumulátor, protože bez něj by neusnul, podoben malé holčičce, která odmítá odcházet do říše snů bez svoji panenky.
Blovičák, jakožto aktivní radioamatér, nosil pořád po kapsách všelijaké ty ampéry a volty a neustále nás s nimi strašil. Přitočil se třeba za Elvíru, vytáhl z kapsy půllitrovou lahev a odšpuntoval ji. Pak znenadání zařval – pozor – tohle jsou dva tisíce voltů – a obsah té lahve rychle vylil naší bývalé modelce na hlavu. Byla od všech těch voltů úplně mokrá, zbělela jí polovina vlasů ale ještě týden potom se celá třásla a okouzleně opakovala: „Dva tisíce voltů, to už je od chlapa hodně slušná rána.“
Připadalo nám to občas až dětinské.

Jenže Blovičák nenosil jen volty, on sebou všude vláčel i ampéry. Měl je úhledně srovnané v obyčejné igelitové tašce a říkal o nich, že jsou mnohem horší, nežli volty.
‚Volty bez ampérů ti neublíží‘, vysvětloval dobromyslnému Pažoutovi, ‚samotné volty tě jen trochu štípnou.‘
Nato vytáhl z igelitky dva ampéry a praštil s nima Pažouta rovnou přes koleno, aby mu to dokázal. Pažout upadl, válel se po zemi a řval, že má zlomenou nohu, ale Blovičák se mu smál, že nic nevydrží a ve finále na něj ještě vychrstnul ze své pověstné flašky asi deset tisíc voltů, aby ho dorazil.
Jedním tím svým ampérem chtěl kdesi u Hudlic uhodit i Kašiho, ale Kaši mu pohrozil, že nosí v kapse preventivně tlumivku s kondenzátorem a Blovičák v tu chvíli znejistěl, protože nevěděl, co by ta tlumivka s kondenzátorem s jeho ampérama provedla. Radši tedy strčil v nestřežené chvíli Elvíře několik pořádných voltů za krk a když vystrašeně pištěla, protože ty volty nesnesitelně šimraly, tak jí vší silou bacil přes hlavu vázaným výtiskem Ohmova zákoníku z sedmnáctého století a to tak silně, že upadla do bezvědomí a posléze ještě do potoka.
A potom už s námi Blovičák nechodil, protože má teď tu novou akční partu a možná jsou v ní samí elektrikáři a v místech, kudy projdou, svítí Eliášová světélka, srší elektrické výboje a páchne spálená izolace.

Dokud Blovičák tu novou elektrikářskou partu neměl a potuloval se s námi, chtěl pořád závodit v běhu. Byl s tím až otravný.
‚Je ten důl, co k němu jdeme ještě hodně daleko?‘, vyzvídal pořád. ‚Mohli bychom k němu běžet, a kdo tam doběhne první, namaluje si na přilbu velikou jedničku,‘ vnucoval se.
Ale nikdo s ním běhat nechtěl, dokonce ani vytrénovaný atlet Pažout, kterému pod maskáčema hrály svaly a šlachy jak Herkulovi.
A tak když Blovičák zjistil, že s námi žádná hra nebude, přivedl si kamaráda Ludvu.
‚Ludva je šampion,‘ tvrdil. ‚Když se mnou nechcete závodit vy, nastoupí místo vás on.‘
Štíhlý usměvavý pohodář Ludva působil vcelku nenápadně, rozhodně byste o něm neřekli, že je bůhvíjaký běžec. Za normálních okolností se pohyboval pomalu, až nemotorně a nejraději posedával na povaleném stromu či pařezu. Nenapadlo by vás, že tak skrytě koncentruje své síly a když z toho pařezu vstane, doslova se promění v geparda.
Jednou jsme se tak usadili před štolou Svatý Gothard, jedli, pili a vyprávěli si hrdinské historky, abychom tak sebrali odvahu na cestu dovnitř.
Blovičák neměl stání, pořád vyrušoval, poskakoval, zaklekával jakoby ke startu a v zápětí vyrážel, aby se po několika metrech zase zastavil.
‚Tady by se to běhalo,‘ mumlal si. ‚Nechcete si někdo zazávodit k autu a zpět?‘
Protože to bylo k autu asi dva kilometry, nikdo si zazávodit nechtěl. Nikdo by ostatně neměl o žádné závodění zájem ani kdyby to auto stálo necelé dva metry daleko.
‚S vámi je nuda,‘ skuhral otráveně Blovičák, ‚Ludvo, nedáme si závod na konec štoly a zase zpátky?‘
‚Vždyť nevíme, jak to vevnitř vypadá,‘ namítal Ludva, ‚můžeme při běhu spadnout do nějaké šachty nebo se přerazit o popadanou výdřevu. Dej s tím pokoj.‘
Ale umanutý Blovičák byl jako posedlý.
‚Surikato, odstartuj nás,‘ žadonil. ‚řekni tři, dva, jedna, teď a my vyběhneme. Jenom k čelbě a zpátky.‘
Přišlo nám to jako šílený nápad. Vchod do štoly se černal asi padesát metrů daleko, nikdo z nás nebyl nikdy uvnitř a neměli jsme nejmenší představu, co nás za tím vchodem čeká. Blovičák si ale nedal řict. Ludva nakonec s otráveným výrazem klekl vedle něho a odevzdaně čekal na startovací signál.
‚Tři, dva, jedna, teď,‘ zvolal jsem znechuceně a Blovičák vyrazil jak šíp.
Dlužno říci, že Ludva vůbec neodstartoval. Počkal, až Blovičák vyrazí, pak se vzpřímil a usedl zpátky na svůj pařez a soustředěně ukusoval jakousi oplatku.
‚Ať si běží sám, blázen jeden,‘ řekl a odplivl si za Blovičákem.
Blovičák těch padesát metrů ke vchodu zdolal tak rychle, že jsme ho nestačili pořádně sledovat. Myslím, že do tohohle běhu vložil opravdu všechno, co bylo v jeho silách. Jako letící blesk přeskočil malinové houští, jako svištící kulka se přenesl přes rozbouřený potok a pak se již hnal přímo k portálu rychleji, nežli přetopená parní lokomotiva. Bylo fascinující sledovat takový výkon a všichni, kdo se něj to dívali, se později shodli, že Blovičák toho dne běžel tak úžasně, že by neměl konkurenci ani na paraplegické olympiádě.
Na rovince před štolou Blovičák ještě trochu zrychlil, ač se to zdálo nemožné. Předklonil se, aby se snáze vešel do portálu, a pak si všiml, že ve vchodu je pevná uzamykatelná mříž. Příliš pozdě.
Když jsme ho po dlouhé době vzkřísili, první jeho otázka byla, zda závod vyhrál. Takový to byl sportovní duch. Později se nám svěřil, že když mříž zahlédl, byl přesvědčen, že jeho rychlost je tak velká, že pro něj neplatí zákony klasické Newtonovské mechaniky a že skrz mříž proletí v podobě elektronového oblaku. Holt ta rychlost byla přece jen nepatrně menší, než se mu zdálo.
Od té doby už Blovičák závodit nechtěl, i když jsme jej k tomu dobrácky vybízeli. Stal se zamlklým, ani těmi ampéry už nikoho nešikanoval.
Po nějaké době se nám začal vyhýbat a ještě později jsme se dozvěděli, že si našel novou akční partu. A pak se na Internetu objevilo několik fotogalerií z výprav oné Pítrovy nové skupiny, operující na několika nenáročných profláklých lokalitách. Několik mládenců i děvčat tam chaoticky postává v neuspořádaném hloučku a ustrašeně se rozhlíží kolem sebe. Před nimi stojí Elektrický Pítr v levé ruce třímá ampér, v pravé drží volt a zjevně čeká na slova – tři, dva, jedna, teď.
Zaslechli jsme z důvěryhodných zdrojů, že teď už je tak dobrý, že podobně, jako Britt z filmu Sedm statečných, závodí jen sám se sebou.

Blovičák „Jsem moc rád, že o mně Surikata nakonec napsal tenhle medailonek. Slyšel jsem totiž, že to nejprve francouzské montanistce Barbaře odmítl a prosazoval, že prý bude úplně stačit, když vzpomínkový článeček o mne napíše jeho nový pes Bárt.
To mne docela mrzelo, protože Bárt s námi nebyl na žádné výpravě a dokonce jsme se nikdy nesetkali tváří v tvář a tak by mu nezbylo, než si ty vzpomínky vymyslet a uvést tím případné čtenáře v naprostý omyl. Nebo, když už to řeknu naplno, ten čokl by o mně napsal naprosto nepravdivé kraviny.
TO je vše, co jsem chtěl říci.“