Kaši CM Jako dávný titán je udatný Surikata. Pod jeho kroky praská země a z puklin se valí sopečný ohen a dým.
Jako bájný bohatýr jest odvážný Kaši. Když zahvízdá na prsty, zdvihne se vítr, který ohýbá stromy téměř až k zemi a letící ptáci s divokým křikem padají na zem.
Jako ponurý hřitov je slavný Pažout. Jeho mlčení je jako věčné ticho z rozpadlých hrobů, jeho krákoravý hlas zní jako polnice volající duše k poslednímu soudu a v pohledu jeho skrývá se smrt.
A tito tři odvážlivci spolu s zasmušilou Kikinou neochvějně kráčí k čertově rokli a kdo je zahlédne, klidí se jim z cesty. 

Před vesnickým obchodem postávají dva muži s nákupními taškami v rukou.
„Hle, bohové sestoupili na zem,“ zašeptá při pohledu na pochodující čtveřici uctivě ten starší.
„Co je to za hovada?“ podiví se upřímně mladší, v tom z čistého nebe sjede blesk a srazí jej k zemi. Ohořelý neš?astník namáhavě vstává, doutná, ohmatává si kosti a zpitoměle se rozhlíží kolem sebe. Ale Surikata, Kaši, Pažout a Kikina jsou již z dohledu.
V čertově rokli je po nedávném dešti vlhko a blátivo. Ve vchodu, znovu zasypaném po první orientační výpravě leží vrstva hnusného mazlavého bahna proloženého velkými kameny a špinícího svým okrovým barvivem vše, s čím přijde do styku. Ale již se do něj zakusují polní lopatky a ruce v pevných rukavicích rvou balvany a odhazují je stranou. Zatímco Surikata s Kašim usilovně kopou a hrabou, Pažout nepřetržitě kouří, češe se a piluje si nehty. Zastupuje zde Muzeum středních brd a musí dbát na svůj vzhled.
Po půl hodině se objevuje nízká nevábná plazivka pod skalním výchozem a zevnitř vyráží chladný zatuchlý vzduch.
„Ta díra je menší, než posledně,“ hodnotí vchod Pažout a uklízí pilník do lesklé kožené aktovky.
„Tak se převlečeme a rychle dovnitř,“ těší se Kikina. „Kam jste vlastně došli posledně, když jste tu byli s Elvírou?“
„Posledně jsme provedli základní orientační průzkum,“ říká Pažout a přitom se převléká do ne zcela čistého, ale zachovalého tmavého obleku s vestou a pruhovanou vázankou. „Prošli jsme zevrubně štolové patro, sestoupili na druhou etáž a zrevidovali větší chodby, které nebyly příliš zatopené okrovými jezery. Co na mne tak čumíte?“
„Máš zajímavý overal,“ vysvětlil Kaši, „to je maturitní?“
„Jako zástupce Muzea středních Brd nemohu chodit jako šupák,“ vysvětluje Pažout, „kdybychom dole potkali nějakého vlivného politika či mecenáše, musím důstojně reprezentovat.
„Surikata také zastupuje Brdské muzeum a je oblečen normálně, poukazuje Kikina na neskutečně špinavého krále montanistů oblečeného v neučité cáry jakéhosi pytle.“
„Copak Surikata,“ procedí Pažout opovržlivě mezi zuby, a kapesníkem naposled přeleští svoje sešlapané lakýrky.
Kaši mezitím zalézá dovnitř a Surikata mu podává batohy. Pak se dolu plazí Kikina, za ní Pažout a jako poslední Surikata, který má s úzkým otvorem problém. Uvolnil totiž lanem, co vede dovnitř, veliký kámen, který se mu skutálel pod záda a v průlezu jej doslova uklínoval. Surikata kleje, zmítá se a kvílí. Nakonec se mu podaří kámen přemístit na stranu, vsouká se do štoly, vyčerpaně usedá ke zdi a ztěžka oddechuje. Zručně rozsvěcí lampu na přilbě a zjiš?uje, že je je v chodbě pouze se svým batohem a Pažoutem.
„Kde jsou ostatní?“ táže se zmateně.
„Šli napřed,“ vysvětluje Pažout.“Upravoval jsem si kravatu a oni řekli, že na mne nebudou čekat. Najdeme je prý na křížení do spodního patra.“
„A ty si od posledně pamatuješ, kde to křižení je?“ zajímá Surikatu.
„Vůbec ne,“ přiznává bezelstně Pažout.
„Každopádně bychom museli jít na druhé křižovatce doprava,“ rozumuje Surikata,“a pak přelézt několik odporných závalů, což s batohem plným olověných akumulátorů a fotovýbavou není nic, na co bych se těšil. Navíc na jednom ze závalů operovala obrovská nebezpečná žížala a je možné, že tam dosud takticky vyčkává. Nevylezeme zase ven a nepočkáme před dolem, až se Kikina s Kašim vrátí?“
„Venku prší,“ upozorňuje lakonicky Pažout, „a před dolem není žádný přístřešek.“
„Ach jo,“ povzdychne Surikata, dopotácí se na křižovatku a začíná strkat neforemný těžký batoh do prvního závalu. „To křížení stejně nemáme šanci najít.“

Po půlhodině namáhavého lezení po čtyřech v drobných ostrých kamenech a plazení okrovým blátem Pažout se Surikatou poněkud zmalomyslněli. Štolové patro dolu bylo poměrně hodně zařícené, páteřní štola se v některých místech jevila neprůlezná a bylo ji nutné obcházet zasutými těžebními komorami a nízkými průlezy s popadanou výdřevou.Po hledaném křížení nebyla nikde ani stopa, stejně tak Kaši s Kikinou nebyli k nalezení.
„Ten důl je labyrint a my jsme jeho vězni,“ pronesl zasmušile Pažout. „Když jste prokopávali vchod, všiml jsem si černého havrana, který letěl nad zeleným jezerem. Pohyboval se mlčky ale mávání jeho křídel byly zlověstné a v jeho lesklém oku se zračilo neštěstí. To bylo znamení. A já jej nedbal.“
„K tomu všemu máš neskutečně zablácené kvádro i utrženou kravatu,“ poznamenal Surikata a Pažout, pohlédnuv na sebe, hořce zaplakal.
„To mám z toho, že se vždy nechám nalákat a jdu s vámi do nějakého pitomého dolu,“ stěžoval si. „Mohl jsem doma v suchu, teple a bezpečí sepisovat cirkulář k semináři na téma Ochrana středních Brd a nemusel jsem bídně hynout vyčerpáním v pitomém podzemním labyritu daleko od svých blízkých, daleko od domova.“
Z chodby vlevo se ozvalo zapraskání, pak zaznělo několik dutých úderů následovaných zvukem sypajícího se kamení.
„To bude Kaši,“ soudil Pažout, „nevydržel chvíle nejistoty a jde si pro nás. V jedné ruce drží mapu, v druhé tužku a zakresluje si místa, která už prošel. Kol hlavy má svatozář a víra s nadějí kráčí za ním.“
„To není Kaši,“ upřesnil Surikata,“ to v té štolce, kterou jsme sem vlezli, spadnul strop.“
„Když padá strop a sype se hlína s kamením, je to jako obrovské přesýpací hodiny všudypřítomné smrti, která jimi odměřuje čas, jež nám byl na tomto světě určen,“ prohlásil lakonicky Pažout, pozoruje zasmušile svoje neskutečně zablácené lakýrky. „Popolezem dál.“
Po dalších deseti minutách plazení se před naší dvojicí objevila veliká prostorná komora.
„To místo poznávám,“ zajásal Surikata. „Tady jsem tě posledne fotil s Elvírou. Křížení do spodních pater je nedaleko.“ „Ale kdepak,“ odporoval Pažout, „tam přece seděla Elvíra na kameni a tady žádný není. Jsme beznadějně ztraceni a ďábel již zatápí pod kotlem aby se přichystal na náš příchod tam, odkud není návratu.“
„Jsme asi opravdu jinde,“ přiznal Surikata, „ale ten důl není přece tak obrovský, abychom se v něm ztratili. Co když budeme na všech odbočkách zahýbat doprava? Není to správná metoda, jak najít cestu z labyrintu?“
„Není,“ děl pochmurným hlasem Pažout. „To budeme chodit pořád dokola jak ujařmená zvířata kolem žentouru.“
„Něco na tom je,“ uznal Surikata. „Půjdeme tedy na první křižovatce doprava, na druhé doleva a pak zas doprava a zase doleva, což znamená, že se budeme pohybovat v podstatě rovně vpřed. Nicméně chodby zde nejsou rovné, leč křivolaké, některé slepé a jiné neprůchodné, což můj vychytralý plán značně deklasuje. Pak je ještě samozřejmě možné, že přímá cesta nevede ven, ale do pekel. Ale někam jít musíme a mám pocit, že tenhle nápad není horší, nežli jiné, jako třeba ulehnout zde, přikrýt se velkým kusem břidlice a spoléhat na osud a na Kašiho s Kikinou.“
„Kaši s Kikinou jsou nejspíš dávno po smrti,“ sýčkoval Pažout. „Buď utonuli v bezedném bahně na spodní etáži nebo se utopili v bezedných tůních před vodní štolou či je docela možné, že se zřítili do některé ze slepých jam a podzemní stvůry již ohlodávají jejich kosti.“
„Také mohli zabloudit do plynového jezírka a chvíli bezmocně lapat po dechu, než je opustily síly a před jejich zraky se zatáhla černá opona milosrdného zapomnění,“ přisadil si Surikata. „Kaši je na rozdíl od Blovičáka certifikovaný montanista a jako takový nedělá fatální chyby, které by ho přivedly k takovým koncům, jaké jsi zde vylíčil. Někde určitě žije a čeká na nás, až se k němu přidáme a prolezeme spodní patra křížem krážem. A vstávej, plazíme se dál.“

Pažout zamručel cosi nepublikovatelného, nicméně vztyčil se na všechny čtyři a dvojice se vydala na další pou? po štolovém patře. Odvážlivci prolézali další a další místa, o kterých se nebyli schopni dohodnout, zda je ještě nenavštívili nebo jestli jsou zde naopak už poněkolikáté. Batoh s akumulátory a fotopomůckami byl stále těžší a těžší a Surikata se už po několikáte zaobíral myšlenkou ponechat jej někde opřený o zeď, ale tušení, že ono místo už nikdy nenajde, mu v tom na poslední chvíli vždy zabránilo. Nakonec se hrdinové ocitli v dlouhé rovné štole, kde zaručeně ještě nebyli a která končila čtyřmetrovou šachtičkou, na jejímž dně se červenalo mokré okrové bláto.
„To je spodní patro,“ řekl Surikata. „Můžeme na něj snadno slézt rozporem. Problém nastane, když se tak dostaneme do části, která nekomunikuje s úsekem, do něhož vede úpadnice z křížení, na kterém čeká Kaši. Pak tam bídně zhyneme, protože s botama olepenýma od toho kluzkého bahna se šachtičkou zpět nahoru už nevyškrábem. Slezu tam tedy sám, zkontroluju situaci a když nebudu moc vylézt zpátky, smotáš z toho svého hodobožového obleku lano, kterým mi pomůžeš zpátky nahoru.“
„Jestli je to izolovaná část, nemusí větrat a může tam být plyn,“ varoval Pažout, ale Surikata už byl dole, zalezl do jakési štoly a zmizel kolegovi z očí.
Pažout chvíli přemýšlel, zda je situace natolik bezvýchodná, že by bylo výhodné se na zbytku své kravaty oběsit, ale než tento zajímavý nápad do důsledků promyslel, Surikata se vrátil pod šachtu.
„Našel jsem cestu a našel jsem i Kašiho s Kikinou,“ halekal nahoru. „Prý nás hodinu a půl hledají. Spust mi sem můj batoh a potom slez za mnou.“
Když byla čtveřice pohromadě, došlo na odpočinek a vzájemné líčení situace, jak druhá dvojice neúspěšně hledala prvou a prvná se stejným výsledkem pátrala po druhé. Kaši si vzpomněl, že má v batohu banán a navrhl, že by bylo vhodné jej na oslavu š?astného setkání posvačiti. Bohužel, banán po vybalení z batohu vypadal tak odporně, že bylo rozhodnuto zanechat jej na plochém kameni jako obět důlním skřítkům a případným příšerám, které žijí v podzemí a občas trhají osamocené horníky či montanisty svými obrovskými zahnutými tesáky.
V úpadnici vedoucí na spodní patro byla zřízena základna a odtud bylo vypraveno několik expedic do hůře přístupných částí dolu, ležících za nejhůře rozbahněnou částí spodního patra. Kaši tvrdil, že si matně vzpomíná na obrovské těžební komory, v kterých podpíraly narušené stropní desky dřevěné sloupy o tlouštce dvou vykrmených statných mužů. Mluvil o bezedné šachtě, která před deseti lety ústila v nevábné dobývce zvané hrob a vedla kamsi do nezbádaných hlubin, na patra ještě hlubší, než to, jež jsme nazývali spodním a která byla kdysi odvodňována vodní štolou do míst, kde se dnes rozlévají mrtvé kyselé vody zeleného jezera.
A tak se Kaši jako první plazil okrovým bahnem, vodou a nízkými chodbičkami, zatímco Pažout opět nalezl svůj ztracený klid a s rozvahou sobě vlastní si leštil rukavicí polobotky. Po několika nezdařených pokusech objevil Kaši kýženou dobývku s příznačným jménem hrob. Kdysi monumentální prostora se díky zřícenému stropu smrskla na plochou dutinu, v které se dalo stěží posadit a horní konce sloupů silných jako dva vykrmení statní muži, smutně trčely z několikametrové vrstvy hlíny a kamení. Ani bezedná šachta neměla šanci ukrýt se před důkladnou explorací. Zatímco před deseti lety se k ní dalo pohodlně a důstojně dokráčet vzpřímenou chůzí, dnes už nezbývalo nic jiného, nežli se plazit, plazit a zase jen plazit.
Nadešel čas návratu. čtveřice odvážných opustila spodní patro, vystoupala úpadnicí na křížení štolového patra, ale místo k východu zamířila do velké vylámané prostory, známé jako Síň snů. Bylo to právě ono místo, kde dříve docházelo k spontánnímu usínání montanistů, kterým se během spánku zdávaly velmi živé, dějové a velmi barevné sny. Tentokrát, ač ospalost přemáhali všichni, usnul jen Pažout. Když jej ostatní po chvíli probudili, vyprávěl jim, že ve snu, který jej právě navštívil, byl honícím psem, hlídajícím velké stádo oveček. Ovečky byly bílé, ale měly obrovské černé hlavy. Pažout kolem nich běhal s vyplazeným jazykem, radostně štěkal, cítil se neesmírně šťastný a vydržel by v takovém stavu do smrti.

Kikina Cesta zpět na denní světlo proběhla bez vážných příchod. Surikata přemlouval Kikinu, aby uznala, že takový starý důl je mnohem zajímavější, než Srbské jeskyně, které navštívila s jeskyňáři ze ZO 1-06 před třemi nedělemi, kdy tam opětovně odmítli vpustit Surikatu s Pažoutem. Kikina se zdráhala vynést jednoznačné rozhodnutí, nicméně uznala, že tyto jeskyně za barevnou krápníkovou výzdobou spodního důlního patra výrazně zaostávají. Během zasypávání vchodu Pažoutovi spadla dolu jeho naleštěná kožená aktovka. Sledoval ji smutným pohledem, ale lézt pro ní už nechtěl.
„Odpočívej v pokoji, má věrná a světlo věčné a? ti svítí,“ rozloučil se s ní, zatímco na ni s hluchými údery dopadaly kameny.