Pažout, udatný montanista „Budeme ještě dlouho točit ty pitomé akční montanistické filmy?“ otázal se během změny scény znechuceně Pažout, svlékaje ze sebe kostým neurčitého brouka vzdáleně podobného švábu. „Chtěl bych říci, že mne to nebaví. Roli psa jste mi nedali a když jsem podle vašich požadavků hrál templáře, tvrdili jste, že hůř by ho nezahrál snad ani Blovičák. A od té doby mne obsazujete pouze jako hmyz. Snad chápete, že role montanistické včely-dělnice, byť nezpochybňuji, že je to užitečný tvor, nemůže mima mých kvalit nadlouho uspokojit. A charismatická postava střevlíka, kterého Surikata během chůze štolou nechtěně zašlápne, už vůbec neodpovídá mým kvalitám a schopnostem.“
„A co nebo koho bys chtěl hrát?“ opáčil Surikata. „Vždyťjsi nezvládl ani toho banálního švába. Nebo tys někdy slyšel, aby brouk tohoto druhu štěkal?“

„Slyšel a nejednou,“ lhal zarputile Pažout. „U nás v Mýtě je švábů habaděj. A když v noci lákají samičky, štěkají tak, až máš pocit, že městem prochází antoušek.“
„Pažoute, teď kecáš,“ přidala se Elvíra. „Brouci neštěkají, štěká přece pes.“
„Štěkají,“ trval na svém Pažout. „Ne třeba tak hlasitě jako doga, ale přesto štěkají. A abyste věděli, já už s vámi nehraju. Buď mi dáte v akčním montanistickém filmu nějakou pořádnou roli nebo budete filmovat beze mne.“
„Co kdybychom k tomu filmu nafotili nějaký propagační materiál?“ napadlo Kašiho. „Na tom jeskyňářském setkání, kde bude premiéra filmu, se přece zároveň pořádá nějaká fotosoutěž.“
„Fotky jsou o ničem,“ mínil Surikata, „film nám dává mnohem více možností uplatnit naše výrazové prostředky. Ale pokud se někdo té fotosoutěže chcete účastnit, mám pro vás téma na vítězný snímek v kategorii montanistická fotografie.“
„Já bych se účastnil,“ vyhrkl Pažout. „Pořád je lepší soutěžit někde s fotkou, než ze sebe dělat pitomého švába.“
„Mohli bychom spolu udělat autorskou dvojici,“ lísala se k Pažoutovi Elvíra. „Jaké že je to téma na vítěznou fotografii?“
„Nejsem si stoprocentně jist, zda bude taková fotografie vítězná u poroty, která co loni vyhodnotila jako nejlepší montánní fotografii toho komického zoufale nasvíceného a neskutečně neakčního panáka v tunelu do lomu Na Požárech,“ slevoval opatrně Surikata, „nicméně si jsem jist, že svým nápadem a provedením osloví všechny přítomné účastníky setkání a získá přinejmenším cenu publika a uznalé mručení.“
„Mohli bychom vyfotit oběšence na těžní věži v ranním oparu,“ navrhl Pažout, „ponurou scénu by pak mohlo dokreslovat několik propadlých hrobů vlevo od viselce.“
„To vůbec není špatný nápad,“ pochválil Pažouta Surikata,“ ale je dost těžko realizovatelný. Nejbližší těžní věž je v Příbrami a je tak vysoká, že když už se vejde do záběru, drobný oběšenec na fotografii zcela zanikne.“
„A jo, to mne nenapadlo,“ uznal smutně Pažout a odmlčel se.

„Co takhle foto horníka provrtaného skrz na skrz důlní vrtačkou?“ navrhl Kaši. „Vrtačka je snadno dostupná v Chrustenicích a já bych dodal kanystr umělé krve.“
„řekl bych, že je to málo poetické,“ usoudil Surikata. „Měl bych jiný nápad. Vyfotíte snímek, kterak slaňuji do bezedné šachty, na jejímž dně bídně živoří klubko zuřivých chřestýšů a nade mnou se budou vznášet dva andělé hrající na harfy.“
„Mně to přijde naprosto debilní,“ zhodnotil Surikatův nápad Pažout. „Nejprve mi vysvětli, proč do té šachty budeš slaňovat zrovna ty. Víš přece, že když šplháš po laně, vypadáš přitom jako naprosto slabomyslný idiot.“
„Když šplhám po laně, působím naopak velmi charizmaticky,“ odsekl Surikata. „Mám od jednoho klienta slíbenou drátěnku ze staré postele. Udělám si z ní drátěnou košili, na ní navléknu bílý templářský pláš? s křížem z vyřazeného prostěradla a opášu se pevným koženým opaskem. V jedné ruce budu držet meč a v druhé kopí, kterým budu ty chřestýše odrážet. Andělé budou mít vztyčená křídla a pootevřené huby, aby to vypadalo, jako že zpívají Kyrie eleison.“
„Já bych radši vyfotil něco normálního,“ vzpěčoval se Pažout, mající své vlastní, byť poněkud nejasné představy o montánní fotografii.“
„V tom případě se do žádné soutěže nemusíš hlásit, protože zaručeně obsadíš poslední místo,“ předpovídal kolegovi zcela upřímně Surikata. „Takzvaných normálních fotek tam bude zaručeně hafo a vzhledem k tomu, že přítomní fotografové fotí své normální fotky hezkých pár let pořád dokola, těžko se mezi nimi prosadíš. Věř na anděly s harfami, tvá cesta je předem daná a vede k uznání a ke slávě.“
„Napadá mne,“ vložil se do hovoru Kaši,“ že jsme vcelku nedaleko od čertovy rokle v které je pověstná ďáblova štola. Já mám v autě polní lopatku a kdybyste o to stáli, můžeme se pokusit štolu vykopat.“
„Co je to ďáblova štola?“ ptala se ledabyle Elvíra, která o tomto objektu ještě neslyšela, zatímco Pažout znatelně pobledl a třaslavým polohlasem počal deklamovat ponurý verš: ďáblova štola smrti je škola, v ďáblově štole čeká tě smrt.“
„ďáblova štola je opuštěný čtyřpatrový důl, který jsme navštívili naposled před deseti roky,“ objasnil Kaši. „Byla to heroická doba, kdy s námi jezdili hrdinové jako Blackrat, který neznal bázně, Vydra, opovrhující smrtí víc, nežli islámský sebevrah nebo Milan Rak, vrhající se do každé propasti s tak strašlivým smíchem, že nebezpečí od nás samo hrůzou prchalo.“
Pažout s Elvírou, milující historky z montánního pravěku vyplázli vzrušením jazyky a ani nedutali.
„Tehdy byla ďáblova štola zajištěna pouze masivní zrezivělou železnou mříží na které chyběl zámek a nepředstavovala proto pro nás a naše statečné druhy žádnou významnou překážku,“ pustil se do vyprávění Kaši. „Normálně jsme ji otevřeli, a aniž bychom si museli několik minut dodávat odvahu klubovým pokřikem jako to dělají jiné montánní spolky, vešli jsme rovnou dovnitř.“
„Když jsem chodíval s Blovičákem, tak chtěl, abychom před vchodem vždy chvíli ze všech sil křičeli: My jsme slavní montanisté, ničeho se nebojíme, bé, bé, bé, bé, bé,bé …,“ vzpomínal Pažout. „To bečení jsme tam vkládali proto, abychom zmátli případné ovčí inspektory. Pak jsem musel do štoly jít první a on zatím čekal venku. říkal tomu, že jistí vchod. Když jsem celý objekt prolezl a vrátil jsem se ven, chtěl, abych mu vyprávě, jak to uvnitř vypadá. Pak chvíli přemýšlel neboli takříkajíc vyhodnocoval situaci a buď se mnou vlezl dovnitř nebo (což bylo častější) moudře a zodpovědně rozhodl, že už je pozdě a jeli jsme domů.“

„ďáblova štola vedla asi padesát metrů rovně a končila závalem,“ pokračoval Kaši, zcela ignoruje Pažoutovu vsuvku. „Těsně před ním ale mířila odbočka do labyrintu rozlehlých komor, spojovacích štol, překopů či svážnic na nižší patra i zdánlivě nekonečných slepých komínů mířících kamsi nahoru. V té změti polozasypaných prostor se člověk velmi špatně orientoval, tím spíše, že tvary dolu se neustále měnily tím, jak se některé průchody zavalovaly a jiné části zas propadaly do velkých dobývek ve spodních etážích. Když jste našli správnou cestu, dostali jste se na nejnižší patro dolu. Tím protékala voda, přinášející všudypřítomné okrové bahno a tvořící úžasnou krápníkovou výzdobu všude, kudy prosakovala.“
„To bude skvělý důl, já tam chci,“ křičela umanutě Elvíra a Pažout jí, jak jinak, přizvukoval.
„Vzpomínám si,“ přidal se Surikata, „že ten důl byl nějaký, řekněme, divný. Každému se v něm chtělo spát. Několikrát se stalo, že jsme si znavení prolézáním labyrintu spodních pater chtěli odpočinout, usedli jsme ke stěně a usnuli. Propadali jsme se do velkolepých snů, v kterých jsme procházeli opuštěnými městy uprostřed rozžhavené pouště nebo se namáhavě plahočili po mrazivých zasněžených pláních pokrytých věčným ledem. Potkávali jsme nejen mlčenlivé karavany dávných poutníků, ale i fantastická zvířata a nestvůry jako z antických bájí. Snové obrazy nám připadaly zcela logické, byly plné barev a složitých dějových schémat, které plynuly klidně a pomalu, jako sama široká a lenivá řeka života. Občas jsme se probudili, cítili jsme se omámení, těžko se nám dýchalo. Nemohli jsme se rozpomenout, kde jsme a co tam děláme a zase jsme raději usínali, protože přemýšlení nad tím, v jakém podivném světě jsme se ocitli, nás vyčerpávalo. Nakonec se probudil Vidra a cloumal s námi, řka, že musíme rychle pryč. Probrali jsme se, ale nechápali jsme, co po nás chce, kam pryč máme jít a proč si zase raději nelehneme až Vidra opět usnul a my ho s uspokojením následovali. Po dlouhé době jsme se začali postupně probírat, jako by z nás spadlo nějaké prapodivné kouzlo. Uvědomili jsme si, že ležíme v ďáblově štole a rozpomínali se, co zde děláme. Vidra usoudil, že jsme byli obluzeni nějakým plynem a že se pak patrně venku změnila teplota, což způsobilo změnu proudění větrů v dole a k nám se dostal čerstvý vzduch, který nás vzpamatoval. Vydali jsme se na cestu ven a byli jsme tak zesláblí, že jsme se navzájem podpírali. Hovořili jsme o snech, které jsme ve svém obluzení prožívali, ale jak jsme stoupali do vyšších pater, zážitky ze snů se jakoby rozmazávaly a ztrácely a na první etáži už jsme cítili pouze pomíjivý prožitek čehosi krásného a velkolepého, ale nebyli jsme schopni vybavit si žádný děj. Měsíc poté majitel pozemku strhl vstupní portál a vchod do dolu zaházel. Chtěli jsme jej zase vyhrabat, ale přímo nad dolem začaly nějaké stavební práce a nadohled od vchodu vyrostla ohavná dřevěná bouda, v které sídlil nevrlý hlídač se sveřepým psem, střežící stavební materiál.“
„K našemu velkému překvapení se přímo nad starým dolem začaly zvedat novostavby rodinných domků,“ navázal Kaši. „Před dvěma roky jsem zde prováděl jakési hydrogeologické měření a všiml si, že domky jsou dávno hotové a obydlené a z hlídačovy boudy, stojící u zasypaného vchodu do dolu v rokli za stavebními parcelami, zbyla jen rozpadlá ruina. Zběžně jsem hledal, zda neuvidím opodál vybělenou kostru hlídače a jeho psa,ale zdálo se, že oba včas odešli na jiné místo. Nicméně zasypaný vchod už není střežen a nic nám tedy nebrání v jeho exploraci.“
„To budu radši celý den hrát švába,“ než se hodiny lopotit s vykopáváním zasypaného portálu,“ zachmuřil se Pažout. „A nic na tom nemění představa, že bych tam pak mohl několik dní spát přikrytý velkým plochým kamenem a zdál by se mi neuvěřitelně barevný sen o tom, kterak zápasím s harpyjí.“
„Pojďme se tam aspoň podívat,“ žadonila Elvíra, „třeba to už někdo vykopal místo nás.“
„Ach jo,“ povzdechl si Pažout.

Surikata CM, král montanistů Najít v čertově rokli zasypaný vchod do podzemí nebylo tak složité, jak by se snad zdálo. Neomylný pud ved Kašiho se Surikatou po úzké stezce kolem zelenkavého jezera do nevelké rokle, jejíž čelní stěnu tvořil nevysoký skalní útes. Zasypaný vchod byl zarostlý náletovými dřevinami a opravdu nejevil stopy toho, že by jej někdo během posledních deseti let zmáhal. A tak jsme zabořili Kašiho polní lopatku do hlíny a kamení a počali se probíjet dovnitř. Pod hlínou se objevily veliké balvany a ani v metrové hloubce, z které až mrazilo, jsme nezastihli vchod.
Nicméně, pokračování o strastiplné pouti ďáblovou štolou přineseme až příště ve druhém díle této historky..