Pažout v nedokonalém převleku za ohaře „Vymyslel jsem vychytralý plán,“ pravil Surikata k Elvíře a Pažoutovi. „Namísto bezcílného a zmateného lezení po opuštěných dolech budeme točit akční montanistické filmy.“
„Montanistické filmy,“ vydechl okouzleně Pažout a vzrušením z takové lákavé představy namístě omdlel.
„Natáčet opravdové montanistické filmy,“ opakovala nadšeně Elvíra, “ Nedovedu si představit nic krásnějšího. O čem takové montanistické filmy pojednávají? O bezelstných zvířátkách? O statečných rytířích a neopatrných pannách?“
„Představuji si, že by naše filmy nevtíravým způsobem oslavovaly Popovický montanistický Superklub, jeho členy a jejich chrabrost,“ vysvětlil Surikata. „Odehrávaly by se v atraktivím důlním prostředí a diváky si získal.

charismatickými herci a inteligentní zápletkou.“
„Úžasné,“ tleskala rukama Elvíra.
„Výborný nápad,“ kvitoval Pažout, probíraje se z mdlob. „Miluji montanistické filmy, zejména širším obecenstvem nedoceněnou Pažoutovu soutěž, v které jsem hrál hlavní roli tak věrohodně, až diváci v hrůze o můj život přicházeli o rozum.“
„Pažoutova soutěž byl jistě skvělý film,“ přitakal Pažoutovi Surikata. „A právě proto na něj navážem sérií dalších podobně laděných snímků, které diváka uchvátí a už ho nepustí z tenat našich ponurých a zároveň nevýslovně laskavých příběhů.“
„Já se tak těším,“ pištěl radostně Pažout. „Budu moci hrát lstivého ohaře?“
„Proč zrovna ohaře?“ divil se Surikata s upřímností sobě vlastní.
„Je to takový můj dávný sen,“ přiznával Pažout. „Když jsem byl malé pachole, zdával se mi často sen o tom, že jsem ohař a divoce pobíhám po louce pořád dokola. Držím čenich nízko u země, šimrají mne na něm stébla trávy a nozdry mám rozšířené vzrušením ze všech těch pachů, co se míhají kolem mé tlamy. Občas se zastavím u nějakého stromu, zdvihnu zadní nohu a ulevím si. Opodál stojí starší fena, sleduje mne starostlivým pohledem a já vím, že je to moje máma….“
Elvíra se Surikatou nad představou Pažouta zdvihajícího zadní nohu propukli v hysterický smích.
„Vy jste volové,“ mínil uraženě Pažout, „nebudu vám už nic vyprávět. Prostě rád bych si v tom novém filmu zahrál toho psa. Cítím se k tomu povolán, jako by to byl cíl veškeré moji pozemské existence. Takový epitaf, kterým bych důstojně zakončil svůj nelehký divoký život.“
„A kdy začneme natáčet?“ zajímalo Elvíru, kterou Pažoutova touha po psí roli zjevně nedojímala. „Začal bych v sobotu,“ mínil Surikata. „Snad do té doby seženu dostatečně početný kompars, který zdůrazní Pažoutovu výjimečnost, až bude hrát toho svého snového ohaře.“
„Jen se posmívejte,“ odsekl popuzený Pažout, „vám dvěma by se zdálo tak nanejvýš, že jste hovniválové.“

V sobotu se před místem natáčení, lomem Alcazar, sešla desítka zájemců o natáčení montanistického filmu o slavném Surikatovi. Navlečeni byli v imitacích historických kostýmů, mužům na závěsech řinčely meče, ženy se ovívaly vějíři z pštrosích per. Pouze Pažout třímal v jedné ruce stylizovanou plastovou psí hlavu a v druhé jakýsi vypelichyný kožich neurčitého střihu. „To je herců,“ pravil spokojeně Surikata, „jeden lepší, než druhý. Asi nikdo z nich nesdílí názor renegáta Blovičáka, že naše montanistické převleky jsou dobré jen pro idioty a seriozní undergroundová veřejnost se za nás stydí.“
Pažout si nasadil psí hlavu a souhlasně zaštěkal.
„Půjdeme teď dovnitř do štol,“ pokračoval Surikata, „a natočíme tam skeč, která bude dokládat naši neohroženost. Až film promítneme na letošním setkání jeskyňářů, a oni uvidí naše akce převedené na plátno, budou jim jejich vlastní dosavadní dobrodružství připadat tak nepatrná, nezáživná a malicherná až je mi jich už teď předem líto.

Skupina herců prošla páteřní štolou a zabočila druhou odbočkou doleva k zabetonovanému vchodu do uložiště radioaktivního materiálu. Před ním se nalézají dvě nevelké komory, které Surikata určil za dějiště svého velkofilmu.
„Tady natočíme nějakou neuvěřitelně akční scénu,“ navrhoval. „Viděl bych to tak, že já budu ledabyle přicházet zezadu z té tmavé odbočky a někde tady proti mně vyjde duch. Já se ho neleknu, odstrčím ho a právě tohle gesto bude dokazovat moji neohroženou povahu.“
„Nemohl by proti tobě vyjít pes? Ohař?“ vnucoval se Pažout.
„Co by v dole dělal ohař?“ odmítal návrh Surikata.
„A co by tam dělal duch?“ oponoval Pažout.
„Duch by tam strašil, to je v opuštěném dole normální,“ vysvětloval trpělivě Surikata.
„To tedy není,“ nehodlal ustoupit Pažout, „duchové neexistují, ale ohařů je jen v čechách k dnešnímu dni 4972 kusů.“
„No tak dobře,“ rezignoval Surikata, „budu tedy ledabyle přicházet zezadu z té tmavé odbočky a někde tady proti mně vyjde Pažout – ohař. Já se ho neleknu, nakopnu ho a to bude dokazovat moji neohroženou povahu. Spokojen?“
„Spokojen,“ potvrdil Pažout a celý se rozzářil.
I rozžala se světla, kamera zavrčela, Surikata vystoupil z temné odbočky a rázným nebojácným krokem zamířil ke komoře, kde se měl setkat se ohařem. Když volně prošel celou komorou, aniž by se ohař objevil, rozlítil se.
„Stopněte to,“ křikl ke kameře, „kde je ten pitomej čokl?“
„Já jsem schovanej,“ odvětil Pažout, „měl jsi zavolat ‚už‘ a já bych vyběhl. Když jsi nevolal, tak jsem nevylezl, to dá rozum.“
„Ach velký Bože,“ ulevil si Surikata, „tak to zopakujem a já až budu před komorou, zavolám ‚už‘. Nicméně, napadá mne jedno vylepšení. Vidím zde v komparzu dvě pážata a nějakého herolda, či co to má být. Pážata půjdou přede mnou a herold za mnou, aby to podtrhlo můj význam a důstojnost.“
„Tys někde viděl, aby s montanistama chodila po dole pážata a heroldi?“ nechápala smysl celého výjevu Elvíra.
„Neviděl, ale až film promítneme, určitě se po nás začnou všichni opičit a do podzemí bez heroldů a pážat nikdo chodit nebude,“ odtušil Surikata. „Takže Pažout půjde laskavě na své místo, herold a pážata za mnou do odbočky.“
Pažout, kterého během Surikatova projevu učila jedna z komparzistek poslouchat povely sedni, lehni a přines, se odebral do stínu a jako skutečný ohař s vyplazeným jazykem dychtivě vyčkával, až uslyší domluvené znamení – slůvko ‚už‘.
Elvíra zapla kameru, zpoza rohu vyšla pážata a za nimi důstojně kráčel Surikata následovaný heroldem v žlutém prošívaném hábitu.
„Už,“ zvolal Surikata, když se průvod přiblížil ke komoře. Po těch slovech vyrazil ze stínu téměř dokonalý ohař, vrhl se na bližší páže, které strhl na zem, cenil mu zuby do tváře a temně, výhružně vrčel.
„Stop,“ zařval Surikata, „co to zas k čertu je?“
„Trochu jsem to vylepšil,“ děl Pažout a rázem přestal vrčet i cenit zuby. „Aby to bylo akčnější. Drápy, tesáky, krev a tak. Je to prostě moje životní role. Stále v ní nacházím něco nového.“
„Pažoute, ty jsi jako pes naprosto nemožnej, uděláme to jinak. Převlékneš se raději za dávno mrtvého templáře,“ rozhodl po chvilce přemýšlení Surikata.
„To uz nemohu být ohař?“ protáhl zklamaně Pažout.
„Ne,“ řekl pevně Surikata. „Budeš templář. Žádnej pes. Tady máš pláš? s křížem a meč. Tohle je životní role a ne nějakej zcela nevěrohodnej čokl.“
„Že jsem nezůstal doma,“ mumlal nespokojený Pažout, zatímco se namáhavě navlékal do pláště s křížem. „Prej mrtvej templář. To zas bude ostuda.“

Surikata CM, král montanistů Montanistické akční fimy pomalu získávají i v české republice zaslouženou pozornost. Po úspěšném snímku Volný pád vzápětí následovala nesmírně populární Pažoutova soutěž (http://www.stream.cz/profil/email.cz/lucni.kopretina?video_id=571410) a nyní se snaží její vysokou úroveň překonat další trhák s nenápadným pracovním názvem PMS. Premiera tohoto velkofilmu proběhne, jak doufáme, na říjnovém setkání jeskyňářů v českém Krasu.
Popovický montanistický superklub spatřuje v natáčení podobně hodnotných montanistických filmů, které mají případným epigonům ukázat správnou cestu, svoji vlastní světlou budoucnout.