Surikata CM, král montanistů „Hej, hola. Mám dnes narozeniny a Surikata mne vzal spolu s ostatními oslavenci na adrenalinovou výpravu do podzemí,“ křičel nahlas Pažout, prodíraje se odporným trnitým keřem ke vchodu opuštěné štoly. „Také jste tak š?astní?“ obrátil se s otázkou na Petra s Markétou, kteří ho odhodlaně následovali.
„Ten důl kam nás Surikata vede bude nepochybně přímo nacpaný obrovskými komorami, jejichž vysoké stropy se budou magicky zrcadlit v čiré hladině bezedných podzemních jezer. Miluji veliké komory a hluboká jezera plná ledové průzračné vody, „řval dále nadšený Pažout, až si Markéta musela zacpat dlaněmi uši.

„A když je to narozeninová výprava, budou tam určitě žebříky, spousty starých oslizlých a ohnilých dřevěných žebříků vedoucích do temných nezbádaných hlubin záhadných šachet a naopak stoupajících do úzkých komínů, kterými dávní horníci vylézali na denní světlo, když se po těžké práci potřebovali pokochat zpěvem drobného ptáčka nebo chtěli naslouchat dunivému řevu říjícího jelena. Mám strašně rád, takové žebříky,“ vřeštěl Pažout, vzrušený z nadcházejícího dobrodružství tak, že téměř ztrácel vědomí.
„A ejhle, už jsme u vchodu,“ zasípěl znavenými hlasivkami Pažout,“ jsme u vchodu a náš skvělý průvodce Surikata již zručnými pohyby odmyká mříž, která stojí v cestě tomu největšímu dobrodružství, jaké jsem za posledních padesát let prožil.“
Surikata už skutečně svými hbitými pohyby prstů zápolil se zarezlým zámkem, který děsivě skřípal a bránil se jak jen nejlépe mohl, ale klíč se nakonec přece jen otočil, mříž povolila a cesta do nitra země byla volná.
„Šel bych dovnitř první,“ pravil nedočkavě Pažout, ale když máme ty narozeniny a k nim narozeninového průvodce, spokojím se s druhou pozicí. Zdali nás čeká hned za vchodem hluboká vodní tůň, do které zapadneme a nebudeme moci vylézt ven?“
„Tahle chodba je suchá a vede asi dvacet metrů na křížení s hlavní slednou štolou,“ odtušil Surikata. „To křížení je už zatopené a když budeme pokračovat rovně nebo doprava, dojdeme hned k několika tůním plných kyselé vody a lepkavého červeného bahna.“
„červené bahno mám také rád,“ liboval si Pažout, soukaje se do vysokých gumových brodících bot. „Až budeme stát uprostřed některé té vodní tůně, můžeme si třeba zazpívat nějakou hornickou baladu. Miluji sborový zpěv.“
„Já zpívat nebudu,“ ohradil se Surikata. Nemám špetku hudebního sluchu a můj hlas se hodí tak leda k plašení polních škůdců. Možná, že až budeš stát v jedné z těch tůní, bahno ti bude svírat nohy silou přerostlého hroznýše a z tektonické pukliny nad tvou hlavou se počnou sypat kameny, budeš mít zcela jiné starosti, nežli falešně hýkavě výt hornické balady.“
„S vámi nic není,“ zasmušil se Pažout. „Měl jsem jet někam s Blovičákem. To je, panečku, zpěvák.“
Surikata mezitím zmizel v chodbě. Ozvěna vracela dozvuk jeho kroků, mihotavé světlo ozařovalo strop nad jeho hlavou. Petr s Markétou ho následovali, zatímco Pažout se zoufale zmítal ve vstupním portálu, kde se popruhem od batohu zachytil za mříž. Na křížení se všichni zastavili a počkali na Pažouta, který se zatím vyprostil a s nehezkým klením postupoval dovnitř do štoly.

„Dál můžeme jít přímo nebo doprava. Napravo je hlubší voda, obě cesty ale stejně vedou do takzvané Komory děsu, takže volbu nechám na vás, když máte ty narozeniny,“ pronesl roztomile Surikata.
„Proč se té komoře říká Komora děsu?“ znejistěl Pažout.“Hrozí v ní snad nějaké nebezpečí?“
„Ani ne,“ odvětil Surikata. „Název pochází z poměrně nedávných dob, kdy tu byl Blovičák se svojí novou partou. V komoře si všimli zatoulaného slimáka. Tak je vyděsil, asi hodinu hrůzou křičeli a nebyli hrůzou schopni se pohnout. Potom začali opatrně couvat k východu, když v tom Blovičák neprozřetelně nadhodil, že slimák může být jedovatý a pokud někoho pokouše, může to mít pro toho neštastníka fatální následky. Nato všichni začali křičet ještě víc a kadý z nich se přímo rval o to, aby byl co nejdříve z dolu venku a nezůstal v komoře se slimákem jako poslední, jelikož by ho slimák mohl nakazit nebo přímo roztrhat na kusy. A protože o tom Blovičák všude vyprávěl, vžil se pro tuhle dobývku název komora děsu.“
„Bože můj, nechat se vystrašit slimákem,“ odplivl si pohrdavě Pažout a vešel srdnatě do pravé odbočky.
Asi po minutě se výprava ocitla ve větším dómu, jehož jižní strana klesala do nehlubokého podzemního jezera.
„Tak jak se ti tu líbí, Pažoute,“ zeptal se Petr. „Je návštěva takového podzemí vhodný dárek k tvým narozeninám? Mohli bychom na tvoji počest přejmenovat komoru děsu na Narozeninový dóm.“
„Kdyžtak Pažoutův narozeninový dóm,“ opravil Petra Pažout. „Líbí, nelíbí… Tůně a jezera vidím, ale kde jsou žebříky? Kde jsou komíny? Těšil jsem se na komíny, šachty a hlavně žebříky.“
„Tohle je jednoetážový důl,“ chlácholil Pažouta Surikata, „důl se žebříky a komíny navštívíme v den, kdy ti bude padesát. Podívej, Petr má také narozeniny a nestěžuje si.“
Petr zaujatě prohlížel drobné limonitové krápníčky a zdál se být spokojen.
Pažout se sveřepě postavil do tůně, myslel na pomíjivou krásu kolem sebe a snažil se zapomenout na komíny s žebříky.
„A sakra,“ vyrazil ze sebe znenadání. Jeho obličel ztvrdl jak žulová deska, jen v očích se mu zračil nečekaný zmatek.
„Co se ti stalo?“ starali se ostatní.
„Tečou mi broďáky,“ zakvílel Pažout. „Musí být někde proražené.“
„To máš docela smůlu,“ podotkla Markéta.“Ta červená voda, co ti do nich teče, je vzhledem k tomu, že jsme v kyzovém dole, docela silná kyselina a řekla bych, že budeš za chvíli bez nohou.“
„Myslíš?“ zalapal po dechu Pažout.
„Určitě,“ potvrdil Petr. „Jsou známy případy kdy na podobných narozeninových akcích sežrala kyselina celého oslavence, naposledy se to stalo, tuším, v Bolívii šestého pátý dva tisíce třináct.“
Pažout táhle zakvílel, vyběhl z tůně a vyrazil ven z dolu.
„Nato, že mu chybí nohy, utíká poměrně slušně,“ poznamenal Petr.
„Má to holt někdo vypráskané narozeniny,“ povzdechl si Surikata.

O hodinu později už seděli oslavenci i Surikata v nedalekém campu a cpali se narozeninovou klobásou.
„Mám pocit, že to nebyly narozeniny zcela podle mých představ,“ skuhral Pažout. „Představoval jsem si je tak nějak důstojnější, akčnější.“
„Žes málem přišel o hnáty ti akční nepřijde?“ opáčil Surikata. „Já bych s takovým zážitkem oslavil klidně i šedesátiny.“ „Chtělo by to něco víc,“ remcal Pažout. „Nějaký narozeninový objev nebo tak něco.“
„Opravdu chcete narozeninový objev?“ zeptal se Surikata. „I když bude třeba uplně stupidní?“
„Samozřejmě, že chceme,“ zvolali Petr s Pažoutem. „Narozeninový objev je ten nejlepší dárek.“
„Asi sto metrů odtud u řeky byla kdysi zamřížovaná chodba,“ pravil Surikata. „Byli jsme u ní před deseti lety s Blackratem a Kašim, nicméně mříž byla natolik pevná, že jsme se nedostali dovnitř. Kam až jsme dosvítili, byla vidět vyzdívka z cihel natřená vápnem na bílo, ven vytékala voda. Třeba je to jen nějaký opuštěný sklep, nevím. Místní lidé, kterých jsme se vyptávali, říkali, že to patřilo k areálu zaniklého statku z devatenáctého století. Na důl to nevypadalo, těžba v téhle vsi probíhala na druhé straně řeky. Neznám nikoho, kdo byl vevnitř. Můžem se tam zajít podívat.“
Hledání chodby trvalo asi půl hodiny. Surikata tvrdil, že se okolní krajina od dob, kdy zde byl naposledy,proměnila, propadal malomyslnosti a byl ochoten přiznat, že se mu o chodbě vlastně jen zdálo v mimořádně montanisticky zaměřeném snu. Nakonec si Petr všiml malého potůčku, který vyvěral z čehosi, co budilo dojem neřízené skládky. Nad skládkou se hrdě tyčila nevysoká skalní stěna, před ní rostly prapodivně pokroucené keře a kopřivy do pasu. Nad stěnou byly patrné nevýrazné ruiny jakéhosi dávno rozpadlého většího stavení.
„Jo, to je ono,“ usoudil Surikata, když na chvíli zahlédl skrz neprostupnou vegetaci do poloviny odpadem zapadanou mříž. Mříž byla stejně bytelná jako před deseti lety, ale cihlový portál, v kterém byla osazena, poznamenal běh času a nedalo velkou práci mřiž odpáčit tak, aby se vchod uvolnil a odkryl cihlovou, bíle natřenou chodbici, z níž se valila tma a chlad. „Tak tady máte narozeninový objev,“ pronesl Surikata,“ jaký se poštěstí málokomu. Mám dojem, že to smetiště kolem leží na haldě a podle její velikosti bych délku téhle díry odhadl na dobrých sto metrů.“
Petr se protáh dovnitř a zavolal, že vyzdívka po sedmi metrech končí a dál vede regulerní poměrně prostorná štola s dvaceti centimetry vody na podlaze.
„Blovičák by tam nevlezl,“ podotkl Pažout, než následoval Petra dovnitř, „bál by se, že zase narazí na slimáka a ten ho svými děsnými zuby roztrhá na deset kusů.“
„Co na deset, na tisíc,“ opravil Surikata.
Štola pokračovala asi deset metrů, pak ji vystřídal půvabný tunel z červených cihel. Mezi vyzdívkou a štolou byly vidět dvě založené odbočky. Šestimetrový tunel překvapivě vedl do prostorné dobývky, kterou na pravé straně zdobily mohutné sněhobílé sintrové závoje, pocházející z mocné kalcitové žíly obsahující zbytky neznámé rudy. Na konci komory se červenala prudce stoupající úzká chodbička ze stejných cihel jako tunel, vedoucí pod stejným způsobem vyzděný, shora zasypaný komín. „Bude to stará štola po těžbě stříbra nebo olova, kterou byla později využita jako technologické podzemí pro potřeby onoho statku – nebo co to tady bylo,“ usoudil Petr, prohlížeje stopy rudy v rozšklebené žíle.
„A? to bylo cokoliv, jako narozeninový dárek je to dost povedené,“ mínil Pažout, „vůbec by to byly moje nejlepší narozeniny, kdybych neproděravěl ty broďáky.“
„Třeba jsi je neproděravěl,“ spekuloval Surikata.
„To víš, ony se určitě proděravěly samy,“ šklabil se Pažout. „Napadlo je, že starého dobrého Pažouta pozlobí a samy od sebe se protrhly.“
„Neříkám, že se protrhly samy. Třeba ti je prokousl ten Blovičákův strašlivý slimák,“ nabídl řešení Surikata.“Připlížil se k tobě pod vodou, zakousl se ti do gumovky a prudce trhnul hlavou. Předpokládal, že tě strhne pod vodu a roztrhá, ale protože jsi byl zabořený v blátě, tak mu to nevyšlo.“
„To jsi měl tedy z pekla štěstí, Pažoute,“ přidala se Markéta. „Kdyby tě slimák povalil a chytil za hrdlo, ani my tři bychom tě nezachránili.“
„Třeba se ten slimák, zatímco jsme jedli klobásy, přemístil sem,“ návázal Petr. „Teď čeká někde za zakládkou a nemyslí na nic jiného, než jak by tě skolil.“
„Takovýma kravinama si strašte Blovičáka,“ odsekl Pažout. „Důlní slimák, co žere lidi, je totální nesmysl. Pojďte, pojedem raději domů,“ dodal. Naposledy se rozhlédl sintrovou komorou a obrátil se k východu. Cestou kolem zakládky za cihlovou vyzdívkou se ustrašeně rozhlédl a pak nápadně zrychlil krok.

Pažout, jeden z oslavenců Možná jste si povšimnli, že jsme pro ilustraci našeho ponurého příběhu použili starší fotografie. Je to proto, že na narozeninové výpravě jsme vůbec nefotografovali – neměli jsme s sebou ani obvyklé modelky a dokonce ani fotoaparáty. Kdo by si kazil narozeniny taháním olověných baterek.
Nicméně o snímky z narozeninového dolu nepřijdete. Jakmile jeden z oslavenců udělá státnice, nastane důlní mapování a dokumentování. Pak obrázky (pokud nás mezitím nesežere Blovičákův slimák) vystavíme, třeba v článku o letošní muzejní noci ve skanzenu Barbora v Solvayových lomech.