Bezejmenný čínský horník „Slyšela jsem od Ignora, že kdesi v Krušných horách pracují v nelidských podmínkách hluboko pod zemí čínští horníci,“ pravila Kikina, „Má jich být kolem dvaceti a snaží se v opuštěné šachtě dotěžit zbytky vzácné polymetalické rudy. Měli bychom tam zajet a tu záležitost zdokumentovat. Navíc se domnívám, že pohled na takové neohrožené montanisty, jako jsme my, čínské horníky povzbudí a oni alespoň na chvíli zapomenou na svůj nelehký úděl. Třeba si s námi zazpívají i nějakou rozvernou hornickou píseň.“
„Já žádnou hornickou píseň zpívat nebudu,“ osopil se Ježek, „nicméně zbědované čínské horníky rád navštívím a poučím je o nebezpečí, jakému se pobytem ve starém opuštěném dole vystavují.“

„Řekneme o tom chrabrému Kašimu a udatnému Surikatovi,“ nadchla se Kikina. „Surikatu jsem už jednou na vlastní uši slyšela zpívat píseň Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme a dodnes jsem z toho celá pryč. Kaši, jakožto leader punkové skupiny Dvě stě gramů másla se k nám určitě rád přidá.“
„Opravdu myslíš, že Kašiho a Surikatovo nemelodické vytí umožní ubohým čínským horníkům zapomenout na jejich nelehký úděl a kruté pracovní podmínky?“ pochyboval Ježek. „Nebojíš se, že pod vlivem takového hrůzného zážitku raději dobrovolně naskáčou do nějaké bezedné šachty?“
„Nebojím,“ trvala na svém Kikina. „Přijdem za Číňany do dolu, zazpíváme jim a povzbudíme tak jejich okoralá a zatvrzelá srdce. Rozzáříme čínské uplakané oči a rozjasníme upracované, zachmuřené tváře.
„Když myslíš,“ rezignovaně potřásl hlavou Ježek.

Týden poté odmaskovávala a vyhrabávala čtveřice udatných montanistů dávno zlikvidovaný vchod do staré štoly. Do bývalého portálu byly při likvidaci navezeny těžké betonové kvádry, které se navzájem vzpříčily a zůstala mezi nimi nevábná úzká škvíra. Z té nyní lehce vanul příjemný teplý vzduch a odvážlivci se v jeho hřejivém proudu začali převlékat, vystrojovat a připravovat na průzkum. Ježek rozdal ostatním noty s hornickými písněmi neuměle přeloženými do mandarinské čínštiny a zkusmo zabrnkal několik úvodních tónů na letité housle.
Kaši se zájmem pozoroval Surikatu, který si nasadil plynovou masku, poté co zodpovědně zkontroloval pružnost jejích popruhů a ověřil těsnost spojení s filtrem.
„K čemu ti ta maska bude?“ zeptal se nechápavě.
„Přece proti důlnímu plynu“, odvětil krátce Surikata, sejmuv masku z ušlechtilé tváře.
„Pokud mne zrak nešálí, máš k masce přišroubovaný šedý filtr, označený písmenem B,“ oponoval Kaši. „Ten pohltí možná prachové částice, či chlór nebo kyanovodík, ale rozhodně ne kysličník uhličitý, který v tomto místě očekáváme.“
„Kysličník uhličitý je hodně nepřátelský plyn?“ zajímalo Kikinu, která se dosud s důlním plynem tváří v tvář nesetkala.
„Jak se to vezme,“ objasňoval Kaši. „Kysličník uhličitý není sice jedovatý, přesto rozhodně montanistům přátelsky nakloněn není. Ve vysoké koncentraci způsobuje ochrnutí dýchacích center a postižený jedinec zpravidla upadne do bezvědomí. Protože je kysličník za normálních okolností uhličitý těžší, než vzduch a drží se při zemi, následuje v takovém případě obvykle smrt. Nižší koncentrace způsobují nevolnost a bolehlav, vyšší pak prosté udušení z nedostatku kyslíku.“
„A my se můžeme tím kysličníkem také udusit?“ bažila po konkrétnějších informacích Kikina.
„Vy ano, já ne, protože mám plynovou masku,“ zpupně odvětil místo Kašiho Surikata.
„Na tvém místě bych si svou bezpečností nebyl tak jist,“ zapochyboval Kaši.
„Takže já, Ježek a Kaši se udusíme a Surikata v masce si vyleze ven jako nic?“ nezdály se Kikině možné vyhlídky tak zcela ideální.
„Surikata se udusí společně s námi, bez ohledu na masku, v kterou vkládá naprosto neoddůvodněné naděje,“ chlácholil Kikinu Kaši
„Jen aby,“ zavile pronesla ne zcela přesvědčená Kikina.
„Možná, že ta maska není zcela optimální,“ přiznal Surikata, nahlížeje do nízkého, těsného otvoru. „Na příští výpravu zkonstruuji raději Galibertův dýchací přístroj.“
„Jak takový Galibertův dýchací přístroj vypadá?“ tázal se zvídavě Ježek.
„Galibertův dýchací přístroj je dnes už historické zařízení vyvinuté původně pro hasiče, pohybující se v zakouřených prostorách,“ vysvětloval Surikata. „Skládá se z velkého koženého měchu naplněného vzduchem, který nesl hasič na zádech. Vak je opatřen kohoutem, od kterého vede hadička s olivkou, a tu drží hasič v ústech. V olivce jsou dva otvory, jeden je spojen hadicí s vakem, druhý slouží pro vydechování použitého vzduchu do volného prostoru. Hasič otvory střídavě ucpává špičkou jazyka podle toho, zda se chce nadechnout nebo vydechnout. K přístroji dále patří skřipec na nos a černé brýle proti oslnění silným plamenem.“
„Takový přístroj bychom si mohli snadno vyrobit,“ nadchl se pro věc Ježek, který se již v duchu viděl, kterak vyzbrojen Galibertovým přistrojem vlastní výroby udatně tanečním krokem prochází ty nejzajímavější, leč brutálně zaplynované prostory.
„Nepochybně mohli,“ souhlasil Surikata. „Menší problém by mohl být s koženými vaky, ty ale snadno nahradíme plastovými pytli.“
„Nebude nasávání nestlačeného vzduchu z pytle namáhavé?“ obával se Kaši, zvažuje třecí síly, které bude muset vzduch z pytle procházející úzkými hadičkami překonat, než se dostane k olivce sevřené mezi zuby.
„Namáhavé by bylo, kdybych nevymyslel vychytralý plán, jak tento problém obejít,“ pravil pyšně Surikata.
„Vysvětlíš nám, v čem takový vychytralý plán spočívá?“ naléhali Kaši s Ježkem a Kikinou.
„Půjdeme s Galibertovými přístroji těsně za sebou tak, že druhý v pořadí se bude zezadu silně tisknout na prvého, třetí na druhého a čtvrtý na třetího. Tím budou všichni mačkat vaky, které mají jejich předchůdci na zádech a ve vacích vznikne tlak, který usnadní vdechování vzduchu z přistrojů. Na posledního montanistu v řadě se ovšem nikdo mačkat nebude, což vykompenzuje tím, že si občas lehne na záda na zem, čímž vak stiskne silou úměrnou svojí váze.“
„Geniální,“ utrousila Kikina.
„Famózní,“ přidal se Kaši.
„Pořídíme si ty pytle hned na příští výpravu?“ chtěl vědět Ježek.
„Můžeme,“ souhlasil blahosklonně Surikata, „ale nenazývejte tu úžasnou pomůcku pytle, nýbrž hezky důstojně Galibertovy dýchací přístroje.“
„Galibertovy dýchací přístroje,“ opakovali užasle Kikina, Ježek a Kaši.

„Fuj, ta díra vypadá tak úzká, až nevěřím, že jí prolezu,“ pravil znechuceně Surikata, prohlížející s odporem nevábný vchod do štoly. „Nechcete jít někdo první?“
„Já to zkusím,“ nabídl se Kaši a nohama napřed se začal po zádech zasouvat pod zem. Ostatní znepokojeně pozorovali, jak se namáhavě protahuje škvírou mezi dvěma mohutnými panely, kroutí se jak šroub, a nakonec mizí v temnotách.
„Je to dobré,“ ozval se Kaši zdola, „dá se tu postavit a plyn nikde nevidím.“
„Nemůže být ukrytý za rohem?“ tázal se ustrašeně Surikata. „Zkontroluj to.“
„Není ani za rohem,“ referoval Kaši a Surikata se s krajní nechutí počal udatně soukat mezi panely až mezi nimi bezmocně uvázl za hrudní koš.
„K čertu,“ zaskučel, „to byl ale idiotský nápad sem lézt. Nemohu tam ani zpátky a nezbude, než abyste mne za ruce vytáhli ven a já před štolou odvážně vyčkal, dokud se z podzemí nevrátíte.“
„Jestli tam hned nezalezeš, budeme tě kopat do hlavy tak dlouho, dokud si to nerozmyslíš a ani ta maska ti nepomůže,“ pohrozila Kikina.
Surikata zamumlal cosi o trpkém údělu bezmocných starců, divoce se zazmítal a pozvolna zmizel z povrchu.
„A je tam,“ řekla Kikina,“jen aby nezačal těm čínským horníkům zpívat sám.“
Ale Surikata neměl na zpěv ani pomyšlení. Odvalil se dál od škvíry mezi panely, obezřetně se postavil a chvíli vyhodnocoval situaci.
Štola po několika málo metrech končila betonovou zdí, v které byl u stropu prosekán otvor, jímž se bylo možno protáhnout do dalších prostor, odkud prosvítalo slabé světlo Kašiho lampy. Z otvoru mezi panely se ozval šramot a objevila se Kikinina hlava. Surikata si rázným, pohybem odhodlaně nasadil plynovou masku a úspěšně zdolav díru v betonové zdi, připojil se ke Kašimu.
„Potkal jsi už nějakého nešťastného Číňana?“, vyzvídal.
„Zatím jsem žádného neviděl,“ odvětil popravdě Kaši.
„Ke všem ďáblům,“ zaklel Surikata, „tak půjdem na konec, třeba se jich několik vystrašeně krčí u čelby.“
„Pravděpodobně ano,“ souhlasil Kaši. „Pohled na tvoji postavu s plynovou maskou, v které vypadáš jak obří masařka, je musel k smrti vyděsit.“
Surikata na poznámku nereagoval a vydal se za Kašim do nitra dolu. Dlužno říci, že nic nenasvědčovalo teorii, že by zde čínští horníci prováděli jakoukoliv těžbu. Štola působila zpustle, na počvě se válely ze stropu vypadlé velké kamenné bloky a bránily v plynulé pohodlné chůzi. Výdřeva byla shnilá a popadaná, vzduch zatuchlý. Po sto metrech štola končila dvěma rozrážkami. Ve jedné byla slepá asi čtyřmetrová šachta, v druhé těžní jáma na spodní patra, deset metrů pod ohlubní drasticky zařícená.
„Tady asi moc Číňanů nefárá,“ usoudil smutně Kaši a obrátil se k východu. Surikata ho otráveně následoval.
„Byl to mimořádně stupidní nápad, věřit, že zde parta zbídačelých Číňanů v potu tváře kope zbytky zapomenuté rudy,“ poznamenal. „Teď ještě uváznu mezi těmi panely ve vchodu, budeme muset pro mé vyproštění zavolat záchranku a pro ostudu nebudu moci vyjít na ulici.“
„Co je tohle?,“ přerušil ho Kaši, ukazuje rukou před sebe.
U popadané výdřevy schlíple stál drobný čínský horník v typickém klobouku ve tvaru rýžovací pánve.
„Čch´-fan la ma,“ zahuhlal Surikata zpod masky směrem k Číňanovi a uklonil se, dlaně ve výši kolenou.
„Cos to říkal?“ nechápal Kaši.
„Zeptal jsem se Číňana, zda již jedl,“ vysvětlil Surikata, „kdysi se tento výraz používal jako pozdrav.“
„Ťing, ťang, ťong, magore“ ovětil zdvořile horník.
Kaši pokročil blíž k Číňanovi a zarazil se.
„To není horník, ale hornice,“ zvolal.
„Ubohá vykořisťovaná dívka,“ povzdechl si nad krutostí světa Surikata.
„Navíc to není Číňanka, ale Kikina,“ upřesnil Kaši, “ kdes vzala ten vohoz?“
„Koupila jsem ho v maškarních potřebách,“ přiznala Kikina. „Ježek říkal, že by šlechetný Surikata byl moc smutný, kdyby tu náhodou žádného čínského horníka nenašel.“
„To jsem opravdu říkal,“ potvrdil Ježek, který vystoupil ze tmy za Kikinou, „alespoň si můžeme udělat dokumentární foto, vypovídající o tom, že zde činští horníci opravdu jsou.“
„A nebude takové foto podvodné?“ strachoval se Kaši. „Aby nám ostatní, až pravda vyjde najevo, nespílali.“
„To je jedno, když tu nejsou Číňani, vyfotíme Kikinu, rozhodl Surikata. „Máme ostatně natolik seriózní pověst, že nás nikdo z podvodu podezřívat nebude.“
Skupina se vrátila ke konci štoly, kde se Surikatovi zdála scéna nejakčnější, Kikina zaujala akční hornický postoj a začalo focení.
„Také bych se rád vyfotil s čínskou těžařkou,“ požádal po chvíli Kaši, „ale nějak blbě se mi dýchá. A ejhle, je tu plyn,“ dodal po marném pokusu rozžehnout zapalovač.
„Před chvílí tu žádný plyn nebyl, musí vyvěrat z té skříplé šachty,“ usoudil Surikata, sledující, jak Kaši marně škrtá zapalovačem nalevo i napravo. „Pojďme pryč. Já mám sice plynovou masku, takže se plynu bát nemusím, ale vy ostatní byste mohli mít za chvíli velký problém.“
Akční čtveřice ustoupila o deset metrů k východu.
„Jak jsme na tom s plynem tady?“ chtěl vědět Surikata, balící fotoaparát a reflektory, „já ho v té dokonalé protiplynové masce samozřejmě necítím.“
„Dobře,“ odvětil Kaši, kterému se podařilo zapálit zapalovač a teď s ním kroužíl těsně nad zemí. „Přesto půjdeme dále k východu – je tam pěkně popadané nebezpečné místo, kde můžeme pokračovat ve fotografování.
„Měli byste si také pořídit plynové masky,“ nabádal ostatní během chůze Surikata, „nějaký plyn by vám pak byl ukradený, stejně jako mně.“
Popadané místo bylo dvacet metrů od probourané betonové zdi. Surikata postavil na zem batoh a vytáhl z něj stativ.
„Je mi nějak na omdlení,“ prohlásil a starostlivě si osahával lícnice své plynové masky.
„To se nedivím,“ odtušil Kaši. „Plyn už je i tady a dokonce až u stropu. Také se mi nedýchá nejlépe – ale ty máš přece svou dokonalou masku.“
„Pojďte pryč nebo tady ještě nakonec nedůstojně zhebnem,“ odsekl Surikata,“ta maska je naprosto k ničemu. Nevím, který idiot vymyslel, že chrání proti plynu.“
„Tos přece tvrdil jenom ty,“ opáčila Kikina, „my ti všichni říkali, že plynová maska na kysličník uhličitý nefunguje. Nechtěl jsi tomu věřit.“
„Není skrz to vidět, nedá se v tom dýchat, je to dobré leda nato, aby se v tom člověk udusil. Hádejte, co to je?“ zasípěl Surikata. Strhl si masku z obličeje, mrštil ji nenávistně daleko do štoly a rychle prolezl otvorem v betonové zídce.
„Ta zeď nás na chvíli od plynu oddělí,“ řekl ostatním, kteří ho následovali před úzkou díru mezi dvěma panely ve vchodu, „polezu ven první. Dívejte se, jak se to správně dělá a kdybych se nemohl protáhnout, tlačte mne.“
Za několik okamžiků už stanula čtveřice hrdinných montanistů před štolou, zhluboka dýchala a maskovala vchod.
„Plynová maska se neosvědčila, málem jsme zhebli, jediný kladný bod celé akce je ten, že jsme alespoň našli a vyfotili ty Číňany“, zhodnotil akci Surikata. „Příště si bereme Galibertovy přístroje. Když by náhodou byly také k ničemu, jako plynová maska, alespoň s nimi budeme vypadat tajemně a záhadně

Kikina – Elvíra v neúčinné masce Proč plynová maska v prostředí přeplněném kysličníkem uhličitým nefunguje? Moudrý Surikata mi to vysvětlil takto: „Pro používání ochranných masek je nutné, aby okolní vzduch obsahoval minimálně 17 % kyslíku, nebo? při poklesu jeho objemového množství pod tuto hranici (normální hodnota je 20,9%) dochází k udušení maskovaného jedince právě proto, že je kyslíku ve vzduchu příliš málo. A nic na tom nemění okolnost, že máme nasazenu ochrannou masku s filtrem či bez něho. S nižším obsahem kyslíku ve vzduchu je třeba počítat tehdy, kdy v lokalitě došlo k hoření nebo výronu velkých množství plynů těžších než vzduch, což je právě případ kysličníku uhličitého v čínském dole.“
Vůbec jsem to nepochopila.