Iwan, liberecký montanista „Tak co, Pažoute,“ zeptal se svého souputníka Blovičák, „připravil sis už nějakou básničku na letošní setkání jeskyňářů v Srbsku?“
„Proč bych si připravoval básničku? Cožpak jsem blázen?“ podivil se upřímně Pažout?
„Protože po nevalném úspěchu loňské fotosoutěže, ji letos nahradí recitační klání a recitovat se budou básně s podzemní tématikou,“ vysvětloval Blovičák. „říkal mi to Kódl a ten nikdy nelže.“
„Co je to za blbost,“ ošíval se Pažout,“ Nedovedu si představit, že by na podobné akci někdo přednášel nějaké stupidní básničky.“

„Stupidní básničky by mohl přednášet tak leda Surikata, ostatní budou procítěně deklamovat rozsáhlé hrdinské eposy, opěvující odvahu a chrabré skutky těch největších podzemních badatelů. Ostatně, já sám jsem jedno podobné veledílo složil.“
„Ty sám?“ divil se Pažout s upřímností sobě vrozenou. „To bude asi pěkná kravina.“
„Chtěl jsem ti svoji báseň zarecitovat,“ prohlásil uraženě Blovičák,“ ale když si myslíš, že je to kravina…“
„Tak ten svůj veleepos zarecituj, nebo s tebou nebude k vydržení,“ povzdechl si Pažout a odevzdaně obrátil oči v sloup.
„A nebudeš se mi smát?“ ubezpečoval se Blovičák.
„Nebudu,“ slíbil s odporem Pažout.
„Ona ta moje báseň není zas tak dlouhá, není vyloučeno, že nějaký poet s vypětím sil složil i delší dílo,“ vysvětloval Blovičák, „nicméně můj epos pojednává o starém dole a zakomponoval jsem do něj i několik našich výprav. Troufám si říci, že se určitě ztotožníš s nějakým jeho hrdinou nebo se v některém z nich přímo poznáš.“
„Tak už nežvaň a recituj, a? to máme za sebou,“ pobízel kolegu Pažout.
„Opravdu mám začít?“ dělal drahoty Blovičák.
„Opravdu,“ přitakal Pažout a nasadil výraz člověka zcela smířeného se svým neblahým osudem.
„Tož poslouchej,“ odkašlal si Blovičák. „Báseň se jmenuje Starý důl.
Pažout si mlčky odplivl do trávy.
„Tak já recituju,“ upozornil Blovičák.“
Pažout odevzdaně přikývl.

„Starý dole,
starý dole,
jsi tak dole,
hodně dole.
dole.

Blovičák se odmlčel a výmluvným posunkem dal najevo, že produkce skončila.
Ohromenému Pažoutovi vypadla z koutku úst cigareta.
„Ty vole,“ řekl Pažout,“ to je fakt něco. Něco podobného by nikdy nesložil ani Lahoda a ten, jak jsem slyšel, píše hodně dobré básně – o pejskách, o kočičkách a tak podobně.“
Blovičák zaujal pyšný postoj nápadně podobný bronzové soše Julia Zeyera.
„řeknu ti, že mne z toho všeho, co je v těch tvých zdánlivě prostých verších skryto, doslova mrazí,“ dal průchod svým emocím Pažout. „Představuju si hlubokou šachtu a na jejím dně malého opuštěného horníka, jak si lakuje nehty a kouří vodní dýmku.“
Blovičák se polichoceně usmál.
„Když budeš chtít, složím báseň i pro tebe a můžeš na setkání také recitovat. Bude o něco kratší a ne tak dobrá, abys neohrozil mé předpokládané vítěství, ale na druhé místo bude určitě stačit. Tedy – jestli nevystoupí Lahoda se svou poemou o malém králíčkovi s růžovým čumáčkem a modrou mašličkou, který se ztratil ve štolách na Malé Americe.“
„Tak jo, to budeš hodnej, já hrozně rád recituju“ zapýřil se Pažout. „A hele, volá mi Lang.“
Blovičák soustředěně pozoroval, kterak Pažout vzrušeně hovoří do telefonu i jak zkušeně jediným zmáčknutím příslušného tlačítka ukončuje hovor.
„Co se děje, co chtěl Lang?“ ptal se Blovičák.
„říkal mi že se v Mýtě poblíž staveniště železničního koridoru při zemních pracích objevil propad do starého dolu,“ svěřoval se Pažout, který rázem zapomněl na všechny básně i celou recitační soutěž. „Prý otvor zatím zakryli vlnitým plechem a zítra ho zasypou. Měli bychom se tam vydat a prověřit, o co se jedná.“
„Zaběhnem tam a prolezem to,“ souhlasil Blovičák. „Nemusíme ani domů pro výstroj, koupíme si svítilny v Lídlu.“
„Je to osm metrů hluboká jáma do země a na dně je vidět štola,“ upřesňoval Pažout.“Bez lana se tam nesleze a dole bude nejspíš plyn. Budou se muset zajistit okraje otvoru, aby nám nespadly na hlavu. Jde zjevně o propadlou těžební komoru, jinak by místo osm metrů hluboké jámy se štolou byl na povrchu metr hluboký dolík. Měli bychom raději sehnat někoho udatného, kdo sleze dolu místo nás a bude nám pak o tom, co dole viděl, vyprávět. Nejlépe ve verších.“
„Aha,“ řekl opatrně Blovičák, „já vlastně dnes a zítra nemám čas. Musím pilovat ten epos, pak jdu večer do kina na film o prokletých básnících. Jakmile film skončí, vracím se do Blovic, kde máme soutěžní recitační večírek.“
„Zavolám slavnému Surikatovi,“ mínil Pažout,“ třeba do té díry sleze. A možná mi poled na něj dodá odvahy a slezu tam i já za ním.“
Blovičák se znechuceně odvrátil a odcházel. „Starý dole, starý dole..,“ mumlal si cestou do kroku.

V sobotu, časně ráno, se v šíleném mrazu nad černou propadlinou tísnilo několik prokřehlých osob.
„Vypadá to docela hnusně,“ mínil Surikata, „doufám, že když už tam polezeme, nebude ta chodba po pěti metrech končit.“
„Musíme sem zajet autem,“ zamyslil se liberecký Iwan, „na téhle pitomé planině není nic, k čemu bychom uvázali lana.“
„Nejlépe se poleze od cesty, propad je tam kolmý a stačí skopat dolu zbytky stropu,“ soudil Pažout a odhodlaně plivl dovnitř.
„Nepřijede nám Blovičák k tomu sestupu něco zarecitovat?“ zajímala se udatná Lara. „Upevním okolo díry výstražné igelitové pásky a spustím dolu aspoň petrolejku, abychom viděli, zda na dně nění plyn.“
Plyn nebyl a tak na cestě vedle propadu stanul automobil a k němu uvázaná lana se svistotem spadla do jámy.
První na cestu do neznáma nastoupil jako čestný host Iwan. Zastavil se asi metr pod okrajem, pohlédl dolu, kde čněl v nevelké komoře dvoumetrový kužel hlíny a pravil, že ho opustila odvaha.
„Dál nepolezu, dokud mi něco nezarecitujete,“ prohlásil a zajistil se.
„Starý dole, starý dole,“ spustil mečivým hlasem Pažout. Iwan se rázem uklidnil,nabyl ztracenou odvahu, odblokoval brzdu a rychle slanil zbylých šest metrů na kraj kuželu.
„Že by ty montánní eposy fakt byly k něčemu dobré?“ mudroval v duchu Pažout.
„Tak jsou tu dvě štoly,“ ozval se Iwan. Prohlédnu je a dám vědět, jestli má cenu, abyste sem lezli. Půjdu nejprve do té pod cestou.“ A liberecký montanista se začal soukat do malého otvoru mezi stropem štoly a su?ovým kuželem. Neuběhla ani minuta a už se rval zpět.
„čtyři metry,“ hlásil, “ a pod cestou je hodně starý totální zával. Skoro jak zasypaný propad. Jdu na druhou stranu.“
„Chudák, jede sem z Liberce kvůli čtyřmetrové štole,“ politovala Iwana Lara.
Arci z druhé chodby se Iwan nevracel. Uplynulo dlouhých pět minut a po odvážném explorerovi nebylo ani slechu.
„Chudák Iwan, jede sem z Liberce, aby tu neslavně umřel,“ povzdechl si Surikata.
Leč ani tato slova Iwana nepřivolala. Jáma zůstávala tichá, jen očas dopadl na dno ze stěny vypadlý kamínek nebo hrouda zmrzlé hlíny. Opodál se shromáždilo několik místních obyvatel, postarší muž v olezlé beranici jim cosi vysvětloval a ukazoval očas rukou směrem k díře.
„Měl by ses za Iwanem jít podívat,“ poradil Surikatovi Pažout,“já zatím skočím objednat pohřebák.“
Surikata nerozhodně pohlédl do propadu a v tom okamžiku Iwan ze štoly povystrčil hlavu.
„Hele,“ zvolal, „tahle chodba valí dobrých sto metrů do větší komory a z ní padá někam dolu dost strmá úpadnice. Kolik máme lana?“
„Já mám v autě padesátku a třicítku,“ odpověděl Surikata, „víc toho nebude.“
A nějaké plakety a nýty máš?“ vyzvídal zdola Iwan.
„Plakety a nýty ano, ale nevzal jsem vrtačku,“ děl Surikata.
„Tak polezte za mnou, k něčemu to uvážem,“ rozhodl Iwan a zalezl opět do štoly, aby byl chráněn před shora padajícími kameny, uvolňujícími se při sestupu jeho druhů.
Za necelou čtvrthodinu stanula celá výprava v obdivuhodně zachovalé štole.
„Ta štola je střílená,“ pravil Pažout, „bude to nějaké zapomenuté prvorepublikové dílo, ostatně i Geofond zde uvádí jen poddolované území – systém bez dalších podrobností.“
Ostatní necítili potřebu tento nejspíš pravdivý výrok komentovat a tak skupina došla mlčky až do poměrně rozlehlé komory s úpadnicí. Vlevo od úpadnice byl částečně zřícený strop, po zemi se povalovaly velké břidličné balvany, přesto se nezdálo, že by v tomto směru měl důl nějaké pokračování. Několik menších kamenů Iwan vhodil do úpadnice, valily se s temným rachotem kamsi do temnot, aby svou pou? zakončily dunivým žblunknutím.
„To je poezie beze slov,“ vyjádřil se Pažout. „Lepší, než nějaké – Starý dole, ty jsi dole.“
„Ze stěny nedaleko úpadnice trčel mohutný rezatý železný hák a Iwan k němu připevnil jedno Surikatovo lano, druhé pak sám Surikata ovázal okolo velkých balvanů v zařícené části a přijistil jím lano na háku.
„Pojedu dolů, kam až to půjde, každý metr budu měřit plyn, tak se obrňte trpělivostí,“ pronesl Iwan, připnul se na lano a začal pomalu sestupovat. Ostatní tiše pozorovali, jak se jeho světlo na přilbě zmenšuje a mihotá.
Po nějakých třiceti metrech Iwan zvolal, že v těch místech vede z úpadnice odbočka a že v ní počká na ostatní. Pažout tentokrát zůstal v komoře a Surikata s Larou slezli za Iwanem. Odbočku tvořila půvabná třicetimetrová chodba, vedoucí do větší těžební komory z které už nepokračovala žádná další cesta. Skupinka se vrátila k úpadnici a Lara vystřídala Iwana v daším prvosestupu. Opatrně slézala prastarou úpadnicí a jejím dvěma průvodcům se zdálo, že potichu recituje. Po sedmi mminutách se Lara zastavila křičela nahoru něco, čemu nebylo rozumět. Když pochopila, že jí nikdo neslyší, přepla se a začala stoupat zpět.
„Dolezla jsem skoro na vodu, chybělo tak deset metrů lana,“ vysvětlovala, když stanula u ostatních v odbočce „Byla krásně průzračná, ale plavou na ní shnilé klády a třísky, takže do hloubky není vidět. A cestou jsem už na žádnou odbočku nenarazila.“
A nastal čas k návratu. Pažout zatím na štolovém patře pořídil hrubý orientační náčrtek.
„Vrátíme se sem zítra,“ plánoval, „pořádně celý důl prolezeme a zmapujeme. Pro obec to bude přínosné, protože se dozví, kde je u koridoru poddolováno a kde hrozí další propad. Mimoto mám dojem, že za tím spadlým stropem v komoře to přece jen vede dál. Není dost dobře možné, aby staří horníci všechno, co vyrubali v té úpadnici, tahali ven touhle poměrně úzkou štolou. Musí tu být někde blízko zasypaná úpadnice na povrch nebo komín. Třeba ten spadlý strop není spadlý strop, ale právě sestřelená svážnice,“ spekuloval.
Při vylézání z propadu někteří aktéři nahlas recitovali na laně Blovičákovu báseň Starý dole, jejich hlas duněl hlubokou jámou a nedaleko stojící místní zvědavci si s hrůzou v očích vší silou tiskli dlaně k ušním boltcům.

Pažout, rodák z Mýta Když jsme v neděli dorazili na místo s měřičským nářadím, černal se na zasněžené pláni místo propadu do starého dolu čtverec čerstvě uježděné hlíny o straně deseti metrů. Stavebníci ze Skanské celý propad po našem odjezdu zasypali a povrch utemovali buldozerem. A tak Mýto přišlo o zajímavou památku na staré časy, kterou, i když by se už těžko dala zpřístupnit pro veřejnost, stálo určitě za to alespoň důkladně prozkoumat a zmapovat. Nahlédnout do historie, která byla staletí skryta a na jediný den se pootevřela, aby ji lidé bez zájmu znovu pohřbili do konce věků.