Pažout, montanistický odpadlík „Vypátral jsem,“ prohlásil pyšně Surikata, „že ten ohavný spolek, který s požehnáním MŽP zlikvidoval krásný pískovcový podzemní lom Motyčín u Kladna, má v plánu rozšířit svou kazisvětskou činnost na Plzeňsko, konkrétně do okolí Třemošné. Možná by nebylo od věci tam zajet a objekty, které po zásahu veselé likvidační firmy nenávratně zmizí ze světa, prolézt a nafotit.“
„Motyčín, Motyčín,“ přemýšlel jsem nahlas, „něco mi to říká, ale nevybavuju si nic určitého. Můžeš mi to nějak přiblížit?“

„Jak jsem již řekl, byl to nádherný pískovcový podzemní lom,“ řekl Surikata. „Nacházel se na okraji vysokého skalního útesu a sestával z několika velikých až osm metrů vysokých komor, spojených navzájem množstvím chodeb. Celé přístupné podzemí tvořily dva izolované systémy, do kterých se vcházelo třemi různými vchody. Systémy bývaly dříve propojeny, ale časem došlo k zasucení spojovacích chodeb a tím se obě přístupné části navzájem oddělily. Pod skalním útesem je podzemních prostor povícero, ale před likvidací byly přístupné už jen nízkými plazivkami a nedosahovaly tak monumentálních rozměrů, jako běžně přístupná část.“
„Není to náhodou ten lom, na jehož příjezdové cestě jsme předloni píchli obě zadní kola?“ vzpomněl jsem si na jednu nepříliš podařenou kladenskou výpravu.
„Je to on,“ potvrdil zachmuřeně Surikata. „Spíše bych se ale přikláněl k teorii, že nám ty gumy někdo zbaběle prořízl, podobně jako to učinil onen slabomyslný chatař na Březině během našeho vysoce odborného průzkumu tamní železnorudné štoly.“
„Ten Motyčín je zlikvidován úplně nebo jen zajištěn nějakou mříží?“ vmísil se do hovoru Blovičák.
„Úplně,“ řekl Surikata, „vylili to nějakým sajrajtem. Ani jsem se na to nešel podívat.“
„Musel to být strašně nebezpečný důl,“ mínil Blovičák, „když v době, kdy nejsou peníze skoro na nic, najdou se bez problému na to, aby se za ně mohly zasypávat do podzemní objekty, které tu nerušeně existovaly a nikomu nevadily stovky let.“
„Byl přibližně stejně nebezpečný, jako běžné dětské hřiště kdekoliv okolí,“ děl Surikata. „nikdy se tam nikdo nezabil ani nezranil. Přesto se vždy najdou alibisté, vyjící jak smečka impotentních šakalů své paranoidní představy o tom, co strašného se v takovém podzemí může stát a když jim nikdo nenaslouchá, počnou farizejsky líčit, kolik stovek dětí tam může příští rok zahynout, pokud jejich megalomanský likvidační projekt nebude schválen. Na to lidé zpravidla slyší, ačkoliv mám pocit, že zmíněné děti neš?astnými náhodami hynou při zcela jiných činnostech a aktivitách. Dlužno ještě podotknouti, že Motyčín bylo známé zimoviště zvláště chráněných netopýrů, což bylo během schvalování a provádění likvidace také každému jedno.“
„A v té Třemošné chtějí dobří likvidátoři s přispěním MŽP likvidovat podobně velký důl?,“ zajímal se Blovičák.
„O tom nemám sebemenší představu,“ odvětil Surikata,“v Třemošné se těžil kaolin a ne pískovec. Pokud těžba probíhala podobně jako v nedaleké Horní Bříze, mohli bychom očekávat i rozměrnější systém, než je v Motyčíně.
Blovičák slastně povzdechl a ani já nedokázal potlačit radostného zakvílení.
Druhý den jsme se sešli na ohavně blátivé polní cestě nedaleko za Třemošnou.
„Vytipoval jsem pět míst, kde by se mohly nacházet propady do místních kaolinových dolů,“ pravil udatně Surikata, „bude třeba je obejít a ověřit, zda se vskutku jedná o vstupy do podzemního labyrintu netušených rozměrů nebo o pouhé slepé maximálně jeden metr hluboké prohlubně, které pronásledují v temných snech ty úředníky, co díky svým chabým mozkům vidí v každém podzemním objektu nebezpečí horší, než je epidemie dýmějového moru. Já s Pažoutem ověříme tři nejdrsnější propady, nacházející se padesát metrů od auta, Blovičák si vezme na starost dva zbývající, které jsou necelé dva kilometry kdesi v divokém lese přibližně tímto směrem.“
Blovičák se zachmuřil a vzdorně sevřel rty.
„Musí to tak být proto,“ pokračoval nevzrušeně Surikata, “ jelikož Pažout má vysoký krevní tlak a já zlomenou nohu. S takovým handicapem se nemůžeme potácet kdesi na míle daleko od auta, kdežto pro Blovičáka, zdravého a čilého jak čiplena, nebude takový úkol žádný problém.“
Blovičák, polichocen těmi slovy, se počal sebevědomě usmívat, přesto se ještě z opatrnosti zeptal, co že je ona tajemná čiplena.
„čiplena je srna, která se dosud nepářila,“ vyložil promptně Surikata. „Něco jako jalovice. Jako montanista bys takové věci měl vědět.“
Blovičák, seznav, že čiplena není znevažující nadávka, vyndal z auta nezbytné properiety a jako opravdová čiplena vyrazil vytrvalým klusem k vzdálenému lesu.

Chvíli jsme ho se Surikatou sledovali vřelým pohledem a když zmizel naším zrakům za terénní vlnou, sami jsme počali stoupat křovinatou strání do nevelkého kopce k očekávaným propadům. Já se co chvíli zastavoval a digitálním měřičem si preventivně kontroloval tlak, Surikata příšerně kulhal a okázale vyrážel bolestivé vzdechy.
„Jsme my to ale mrzáci,“ komentoval jsem situaci, „a to chceme lézt do propadu. Opravdu máš zlomenou nohu?“
„Trochu zlomená je,“ přitakal Surikata, “ a to v koleni. Stalo se mi to v příšerném polském dole smrti, do kterého mne zatáhli dobrý Iwan, veselý Radek a chrabrá Kikina. říkali – nic to není, tady nahoře uvážeme stometrové lano, slezeme na nějakou spodní etáž, tam přivážeme další lano a slaníme zbylých třicet metrů dolu. Dole pak budeme tam a zpátky probíhat dědičnou štolou a koulovat se hroudami jílu, kterého tam všude leží hromady.“
„To by mne také bavilo,“ podotkl jsem.
„Tož jsme nejprve vylezli na kopec, kde je podhrabaný dekl nad šachtou,“ líčil hrdinskou akci Surikata. „Vlezli jsme do nějaké vykradené strojovny, či co to bylo. Iwan přivázal své stometrové lano a začal se spouštět do úpadnice, která měla nějakých šedesát až pětašedesát stupňů. Zastavil se asi třicet metrů hluboko, kde se nacházelo nějaké nevýznamné štolové patro, přijistil tam lano a vyzval k sestupu Kikinu. Po Kikině za ním lezl Radek a já zůstal poslední. Díval jsem se do jámy, z které stoupala mlha a dělalo se mi špatně. Nejprve mne napadlo, že bych mohl zavčasu utéct. Ale v cizí zemi a bez svého auta bych se daleko nedostal. Tak jsem tam trčel, chvilku jsem odvážně fňukal, chvilku se modlil a když jsem slyšel z hlubin křik – lano volné – rezignovaně jsem se připnul a směle se vydal dolu.“
„Pane jo,“ řekl jsem, aby řeč nestála.
„Když jsem se ocitl u ostatních kolegů, všiml jsem si, že mne odporně bodá v koleni, které jsem čtrnáct dní před tím poranil při své motohavarii. Přemýšlel jsem, zda se nemám tou bolestí rozplakat, ale přišlo mi to vůči ostatním demoralizující a tak jsem za?al zuby a mlčel. Iwan zatím pokračoval ve slaňování a po chvíli k nám dolehl jeho křik, že lano nestačí a že navazuje další. Po delší době se lano uvolnilo a zdola zazněla výzva k následování. Zbyl jsem zase na konec a když jsem dolezl dolu, spatřil jsem, že jsme v jakési štole, z které pokračuje další šachta a Iwan nad ní právě váže jakési enormně tenký provaz. Koleno jsem už skoro nemohl ohnout a tak jsem se s ostatními dohodl, že další cestu vzdávám a polezu radši nahoru. A tak se i stalo. Pomalu jsem stoupal levou nohou a pravou za sebou táhl jako kus klacku. Ke všemu jsem náhle za sebou uviděl slabou zář a poznal, že mi v batohu hoří zkratované kabely od čtrnáctiampérhodinového olověného akumulátoru. Musel jsem zastavit, batoh sundat a uhasit vnitřek posledními doušky vody, co jsem s sebou táhl v petlahvi. A pak jsem lezl a lezl a modlil se, aby už byl konec. Nahoře jsem dvě hodiny počkal na ostatní a když vylezli, vydali jsme se k autu. Myslím,že má noha je opravdu zlomená, protože jsem se těch zbývajících tři sta metrů ploužil a potácel tři čtvtrtě hodiny. A hele – jsme u propadů.“

Propady, které se zjevily za ostružinovým houštím byly opravdu tři. Jeden po okraj zaplnily staré větve a odpadky, druhý byl dva metry hluboký a na dně zela asi deset centimetrů vysoká díra do neznáma. Třetí, nejnadějnější, padal do hloubky nějakých pěti metrů a na dně byla vidět nezřetelná prostora. Všechny propady nemilosrdně střežila bíločervená igelitová páska a zákazová tabulka s textem tak výhružným, že jsem měl co dělat, abych z toho místa neutekl. Surikata přivázal k nejbližšímu stromu lano, hodil je dolu, pak se zamyslil a prohlásil, že jsme měli jet raději někam s modelkama. Vzpomněl jsem si na Blovičáka a přemýslel, zda i on byl úspěšný či je pobíhá zcela dezorientován někde v lese jak totálně zmatená čiplena.
„Jak polezeš dolu a potažmo i nahoru se zlomenou nohou?“ zeptal jsem se Surikaty, který se pomalu upínal do výstroje.
„Pomohu si svým novým vynálezem,“ poučil mne Surikata. „je to heliem plněný montanistický balón, který si přivážu k sedáku a on mne bude nadnášet.“
Pane jo. balon. Vzrušením, že budu prvním očitým svědkem vyzkoušení epochálního montanistického vynálezu, jsem skoro nedýchal. Surikata se dostrojil, pak rozšněroval batoh a vytáhl z něj obyčejný pou?ový balonek. Zklamáním mi tak poklesl krevní tlak, že se měřič zmateně rozpípal.
„Tenhle ubohý balonek tě má vynést z toho strašlivého propadu?“ tázal jsem se tak opovržlivě, jak jsem jen dovedl.
„A proč ne,“ odsekl Surikata, přivazuje zručně balónek k úvazu.
„Skoro aby ses bál, že Tě vynese tak vysoko, až se srazíš s nějakým dopravním letadlem,“ projevil jsem své obavy, pohlížeje na modrou oblohu, kde několik letounů kreslilo bělostné kondenzační čáry a byl jsem pyšný na ironický tón, jakým jsem tu větu vyslovil.
. „Můj montanistický balon nemá zas až takovou sílu,“ uklidňoval mne Surikata, „ale abys nebyl vystrašený, budu přece připoután k lanu a to je uvázáno ke stromu. Kdyby mne balon přece jen vynesl vysoko nad zem, stahneš mne tím lanem zpět.“
„A když bude síla balonu taková, že strom vytrhne ze země?“ upozornil jsem na nepříliš příznivou variantu.
Surikata se zamyslel. Znepokojeně pocukával za provázek, poutající montanistický balon k úvazku, úkosem pohlížel na strom, ke kterému hodlal uvázat lano a v duchu propočítával pevnost uzlů, kterým hodlal svěřit svůj život.
„Lezu dolu, “ oznámil pak suše a já musel mimoděk obdivovat jeho chrabrost a odvahu.
„Ještě sis nepřivázal lano ke stromu,“ opozornil jsem jej přesto na malý nedostatek.
Surikata na mne pohlédl pohledem tak vražedným, až mi stydla krev v žilách, s nenávistným výrazem napravil tento fatální nedostatek, postavil se na kraj propadu a slanil se dolu.
„Tak jak to tam vypadá,“ vyzvídal jsem.
„Je to jen spadlá těžební komora, nikam dál nic nevede,“ odvětil znechuceně zdola Surikata. „Polezu zpátky, či spíš se nechám svým montanistickým balonem vynést nahoru.“
Viděl jsem, jak kolega pro jistotu připíná na lano výstupové pomůcky, pak rozpažuje ruce aby, až balon zabere, neztratil rovnováhu a neotočil se nedůstojně hlavou dolu.
Balon se zvolna komíhal na provázku nad Surikatovou hlavou, ale nezdálo se, že disponuje takovou sílou, aby odvážného montano-vzduchoplavce vynesl nad okraj propadu, případně vytrhl z kořenů příslušný strom či přetrhl lano. I Surikatovi došlo, že něco není v pořádku a znepokojeně se rozhlížel.
„Ten balon je asi porouchaný,“ usoudil nakonec, „momentálně nefunguje, ale nápad je to skvělý.“
„Bude to nějaká banální závada,“ přizvukoval jsem, „to ještě určitě vychytáš.“
„Také si to myslím,“ souhlasil Surikata, chopil se jumara a počal lézt nahoru.
Když vylezl, ztěžka dýchal a z čela si stíral pot. „Myslím, že ten balon není tak špatný,“ zastával se svého vynálezu, “ teď při výstupu mi hodně pomáhal. Připadal jsem si, jako by mne nahoru táhl jeřáb.“
Pokýval jsem hlavou a nepokrytě Surikatovi jeho vynález záviděl. Budu si ho muset také pořídit. Pak nadejde i můj den a z každé sebehlubší jámy vyletím jak kouř z komína.

Barbara, francouzská montanistka
Surikata est idiot absolu. Pazout et Blovicak ne valent pas mieux. Surikata n’est pas mon copain, il est mon collegue d‘ ecole. A l’ecole deja était-il imbecile. Je le hais.
Volně přeloženo:
Surikata je nejskvělejší montanista, co znám a Pažout s Blovičákem jsou za ním jen o krok pozadu. Je to můj nejlepší kamarád a mimo to spolužák – ve škole patřil k těm nejchytřejším. Mám ho moc ráda.