Paní Surikatová, choť slavného montanisty V nevelké sklepní místnosti starého činžovního domu strnule seděli na třech židlích kol kulatého stolu tři zakuklení muži. Jejich oblečení tvořily dlouhé černé kutny, zasmušilé a sveřepé tváře jim kryly škrabošky ze stejné látky. čtvrtá židle zela prázdnotou, trojice zakuklenců zřejmě kohosi očekávala.
V prostřed stolu ležel na krajkovém ubruse veliký dekorativní krápník, kolem něho mihotavě skomíraly plaménky čtyř svíček. Na porculánové misce kouřila trocha kadidla nad žhnoucím dřevěným uhlím.

Dveře do místnosti se s odporným skřípotem otevřely a dovnitř zvolna vešel čtvrtý muž v podobné kutně ( ale s neumělou výšivkou netopýra na hrudi) a zůstal stát přímo proti naší trojici.
„Velký jeskyňář,“ zašeptal uctivě jeden ze zakuklenců a Všichni tři doposavad sedící maskovaní muži povstali.
„Buďme svorni,“ zaskuhral směrem k nim Velký jeskyňář.
„černá je barva naše,“ odvětili sborem zbylí zakuklenci.
„Nevyzraďme nic, co víme,“ pokračoval Velký jeskyňář.
„Mlčenlivost chrání nás,“ odpověděl mu chór mužů v škraboškách.
Po těchto slovech všichni čtyři společníci usedli zpět ke stolu.
„Musím s vámi, zástupci nejvýznamnějších jeskyňářských skupin, projednat nesmírně delikátní a složitou věc,“ ujal se slova Velký jeskyňář. „Včera mi telefonoval Surikata, který si říká král montanistů.“
„Surikata, ten imbecil?“ žádal si upřesnění nejmenší ze zakuklenců.
„Přesně ten,“ přitakal Velký jeskyňář. „Ptal se, zda by mohli s Pažoutem během naší netopýří noci navštívit Dračí dóm Srbských jeskyní a udělat tam pár svých úchyláckých fotek.“
I pod černými škraboškami bylo patrné, kterak zakulenci po této nečekané zprávě zbledli.
„Ten odporný vřed, který zlovolně vybujel mezi seriozními podzemními badateli chce znesvětit náš Dračí dóm svými nechutnými snímky?“ vykoktal jeden z jeskyňářů. „Tomu se musí za každou cenu zabrávit.“
„Co je to zabrávit?“ nechápal Velký jeskyňář.
„Chtěl jsem říci zabránit,“ vysvětloval jeho kolega, „nesmíme Surikatovi a jeho svitě vstup do jeskyně vůbec umožnit.“

„Věc není tak jednoduchá,“ namítl Velký jeskyňář. „Za Surikatu se přimlouval sám Veliký Vladimír V.“
„Ó, sám velký Vladimír V.“, mručeli udatně zakuklenci. „To ovšem nic nemění na tom, že Surikatu v naší jeskyni nechceme.“
„Radil jsem se o problému také s velkým Lečem,“ přiznal velký jeskyňář, „přišel za mnou v noci přestrojen za šípkový keř a i on mi doporučil, abychom postupovali obezřele a Surikatově žádosti vyhověli. Obává se totiž, že by mu jinak pomstychtivý Surikata neukázal už vůbec žádný důl a Lečo by musel sedět doma a do konce života už si o podzemí jen číst na Surikatově webu.
„Uf, samotný veliký Lečo. Surikata by mu neukázal žádný důl,“ mumlali zakuklenci, „zlý, ošklivý Surikata.“
„Ptám se vás proto, zda jste ochotni se Surikatou a Pažoutem sestoupit do Dračího dómu, ohlídat je a netvářit se přitom tak, jako kdyby vás právě kastrovali?“ odhalil svůj záměr Velký jeskyňář.
Zbylí zakuklenci se zasmušili a sklonili hlavy ke krátké poradě.
„Věc, kterou po nás žádáš, je nesnadná,“ řekl konečně jeden z nich. „Nicméně vyhovíme ti. Pustíme Surikatu s Pažoutem do Dračího dómu, a ponecháme je fotografovat dle jejich libosti, je-li to tvé přání.“
„A jestli mohu poprosit ještě o něco – když vás o to Surikata s Pažoutem požádají, převlékněte se za zvířátka,“ dodal Velký jeskyňář. „Oni si vás jen vyfotí, nebudou vám ubližovat.“
Pak všichni zakuklenci povstali, pronesli stejnou formuli jako na začátku, opustili místnost a rozešli se pod rouškou tmy rozličnými směry.

V sobotu kolem jedenácté hodiny, vystoupily nedaleko Srbských jeskyní z auta dvě figury. Navlékly se do fáracích hadrů, chopily se objemné bagáže a důstojným krokem starých mužů se vydaly do lomu.
„Máš s sebou, chrabrý Pažoute, kapesní halogenovou svítilnu?, zeptala se vyšší figura svého menšího druha. „Bude nutné, aby sis s ní při focení osvítil obličej.“
„To víš, že mám, udatný Surikato“ Odvětil Pažout, „Celou noc jsem nespal, abych na tu lampičku nezapomněl a pořád jsem ji rozsvěcel a zase zhasínal.“
Surikata uspokojeně pokýval hlavou.
„Protože jsme jen dva, nasvítím celý prostor protisvětlem zezadu,“ vysvětloval. „Ty se postavíš mezi světlo a fotoaparát a mimo toho, že budes na obrázcích pózovat, bude potřeba, abys aparát dálkovým ovládáním zapínal a vypínal. Fotil jsem tak loni Elvíru v Hosíně a nedopadlo to zle.“
Pažout, polichocen náročností úkolů. které mu byly svěřeny, se potěšeně usmál.
„Nebudeš se ovšem fotit tak, jak ji oblečen nyní, ale převlečeš se za sysla,“ pokračoval Surikata. „Ušil jsem doma znamenitý syslí převlek ze starého přehozu.“
Pažout se rázem přestal usmívat.
„Proč vlastně nemáme dneska žádné modelky?“ zeptal se. „V syslím převleku budu vypadat jako idiot a Blovičák se mi bude posmívat.“
„Vsechny modelky uchvátil Blovičák,“ odpověděl Surikata. „Má jich celou armádu. Elvíru, Kikinu, tajemná dvojčata, kterým říká Berušky a ještě jiné tři ženy, které se převlékají za emo-dívky. Neustále je jezdí někam cvičit a tvrdí, že až je vycvičí, padneme my dva závistí na hubu.“
„To určitě,“ ušklíbl se Pažout. „A hele, už je vidět vchod.“
O tom, co bylo dál, nechme nyní vyprávět bystrého a charismatického Surikatu.

„Došli jsme do chlumského lomu, prohodili pár přátelských a povzbudivých slov s přítomnými jeskyňáři a Pažout na jejich výslovné přání předvedl, jak panáčkuje křeček,“ vzpomíná zasněně Surikata. „Pak jsme po svážnici sestoupili na dno lomu a došli k zamčenému vchodu do jeskyní. Vchod střežil povědomý jeskyňář, s kterým jsme zasvěceně pohovořili na téma naší presentace pro říjnové setkání jeskyňářů. Přitom jsme se převlékli (Pažout do úžasných červeno-bíle kostkovaných kalhot a čepice se střapci) a chystali se (až se vchodové dveře otevrou, aby jimi vyšla exkurze návštěvníků) vstoupit do podzemí. Zpozorněli jsme, abychom tu chvíli nepropásli a třásli jsme se nedočkavostí jako dva statní lovečtí ohaři.“
„Tak tak,“ přikyvuje Pažout.“Jak ohaři. Já jak jeden statý ohař, Surikata coby druhý ohař.“
„V tom se ke vchodu zvolna přištrachal další speleolog. Povědomý jeskyňář jej oslovoval podivným jménem – čápopták. Byl mladý, urostlý jak haluz v plném květu,“ líčí situaci Surikata. „Podíval se na nás s výrazem, s jakým pozorujeme zvláš? odporný hmyz a zeptal se, co chceme dělat. Vysvětlil jsem mu, že se půjdeme podívat dovnitř a zplodíme tam fotku Pažouta v syslím převleku pod dračími zuby.“
„Moc krásná fotka to mohla být,“ hodnotí smutně Pažout.
„čápopták o krok ustoupil, přísně na nás pohlédl a pak řekl, že dovnitř nemůžeme,“ vypráví dál Surikata. „Zeptal jsem se proč a čápopták bezelstně vysvětlil, že je to velmi nebezpečné a není možné, aby si do jeskyně chodil každý , koho to napadne. Pravil, že se máme jít nahoru na první etáž zaregistrovat a přidat se k nějaké výpravě vedené zkušeným jeskyňářem. Jiná cesta dovnitř nevede.“
„Úplně jsem zesinal, když jsem si představil, že bych se měl v tom hicu zas plahočit na první etáž,“ podotýká Pažout a jen při té představě se zadýchá a opotí se mu čelo.
„Protože jsme nejevili žádné nadšení, jak by se asi po takovém návrhu slušelo, čápopták se ostražitě postavil mezi nás a zamčené dveře,“ líčí dál smutný příběh Surikata. „Zopakoval jsem mu, že nechceme chodit se skupinou, ale vyfotit se v Dračím dómu a na důkaz jsem ukázal syslí oblek. čápoptákem to nepohnulo. Otázal se sveřepě, zda jsme si takovou akci s někým domlouvali.
Odpověděl jsem, že ano, ale nestačilo to. Strážce jeskyně vypálil další záludnou otázku, kde jsme registrováni a jaké skupiny čSS jsme členy. Odpověděli jsme, že v současnosti naštěstí žádné a v minulosti jsme byli členy té samé, co nyní on.
Neoblomilo ho to. Zopakoval, že do jeskyně se smí jen za stálého doprovodu průvodce a zdarma dodal několik naučených pouček o tom, jak je pohyb osob, které nejsou současnými členy ZO 1-06 v jeskyni na Chlumu, nebezpečný.
Bylo vidět, že je ochoten bránit vstup vlastním tělem a i jeho povědomý kolega, který celou dobu seděl u vchodu, začínal zvolna popelavět hrůzou, když mimoděk vyslechl všechna ta nebezpečí, které na nás čápopták vytasil. Bylo nám ho líto. Souhlasili jsme, že nebezpečí jsou strašlivá. Mohli bychom šlápnout do louže. Ušpinit se jako exkurzisté, kteří právě začali z jeskyně dveřmi, které odemkl povědomý jeskyňář, vylézat…“
„Mohl nás tam pokousat zdivočelý krápník,“ doplňuje Pažout.
„čápopták nás pak ještě poučil, že se mu zdáme divní a bdělým čapím okem sledoval, jak odcházíme, dokud jsme nezmizeli za obzorem,“ končí historku Surikata. „Protože jsme byli celí roztřesení ze všech těch hrůz, které nás v té prokleté jeskyni čekaly a od kterých nás bdělý jeskyňář uchránil, šli jsme se zchladit do jednoho nedalekého železnorudného dolu s několika nehezkými závaly. Vyfotili jsme se pod vysypanou tufovou poruchou a libovali si, jak jsme dobře udělali, že jsme nakonec namísto do té děsuplné jeskyně raději šli do stabilního, bezpečného důlního prostředí.“

Surikata CM, král montanistů Když už jsme místo neskutečně nebezpečných Srbských jeskyní navštívili nesrovnatelně bezpečnější zatopený železnorudný důl, zbylo nám dost času na to, abychom prolezli údajnou hradní únikovou chodbu pod zámkem v jednom bývalém okresním městě. Je ručně ražena hornickým způsobem v hnědelem prosycených břidlicích a kdyby její účel nebyl zcela jasný (odvodnění hradního sklepení), bylo by možno spekulovat o tom, že jde o průzkumné dílo v železnorudném ložisku. Chodba bude presentována na říjnovém setkání jeskyňářů pořádaném ZO 1-06 Speleologický klub Praha.