Francouzská montanistka Barbara „Já už s vámi asi do těch dolů jezdit nebudu,“ prohlásil otráveným hlasem Pažout, zatímco se v Rokycanech namáhavě soukal do Kašiho terénního vozidla. „Koupil jsem si detektor kovů a myslím, že s ním bude daleko větší zábava, než s vámi a vašimi nepříliš úspěšnými montánními akcemi.“
„A máš ten detektor s sebou?“ zajímal se Surikata, pomáhaje Pažoutovi vtáhnout do auta objemný pytel s jídlem.
„Samozřejmě,“ odtušil Pažout. „Zatím co vy se budete krčit v nějaké pitomé štole, projdu s ním křížem krážem haldu a najdu spoustu historických artefaktů plus několik cenných mincí.“

„Mince nemá cenu hledat detektorem,“ namítl od volantu Kaši, „mnohem méně namáhavé je jejich pěstování.“
„Pěstování mincí?“ podivil se Pažout, usednuv na zadní sedadlo vedle Kikiny, „to je určitě nějaká pitomost.“
„Když jsem byl malý,“ vysvětluje Kaši, „dostal jsem od rodičů padesátník. I zasadil jsem si ho do hlíny v květináči, pravidelně jej zaléval a těšil se, jak se mi po zanedlouho rozmnoží.“
„To je nesmysl,“ hudral Pažout, „kdo to kdy slyšel, že se peníze dají pěstovat v květináči.“
„Já to slyšel,“ ozval se Surikata,“ není to však tak jednoduché. Existují dvě varianty pěstování. Pro začátečníky je vhodnější ta, kdy mince narostou na nízkém keři a můžeš tak kotrolovat jejich kvalitu, velikost a nominální hodnotu. Při druhé, komplikovanější, ale zato výnosnější, se mince tvoří v podobě hlíz jako je tomu u brambor. Musíš správně odhadnout dobu pěstování, protože pokud budeš příliš spěchat, vybereš z pod matečné rostliny půlhaléře a naopak, budeš-li otálet, vyrostou ti kovové pětitisícovky, které nikde neudáš – a když udáš, tak Tě coby penězokazce neprodleně zavřou.“
„Vy jste pitomci,“ odsekl Pažout, „takový nesmysl by vám neuvěřil ani Máca. Předpokládám, že Kaši mi bude lživě přísahat, že mu ty padesátníky nakonec v květináči úspěšně vyrostly.“
„Nevyrostly,“ přiznal smutně Kaši, „ale chybělo jen málo. Trpělivě jsem květináč zaléval, kypřil půdu, až se jednoho dne objevil nesmělý zelený klíček a po několika dnech se z něj vyvinula rychle rostoucí bylina.“
„Že by to přece jen fungovalo?“ zasnil se zviklaný Pažout.
„Nevím,“ dodal Kaši,“to, co vyrostlo, byl nakonec obyčejný plevel. Vytrhl jsem ho a ztratil trpělivost. Květináč jsem vysypal a padesátník si dal do kapsy. Měl už zespoda drobné kořínky, je možné, že by za nějaký další měsíc vyklícil.“
„Neměl jsi ho hned vyndavat,“ horšil se Pažout, „padesátník tě nevytrhne a kdybys nebyl zbrklý, mohl jsi stát na prahu velkolepého objevu.
„Koupil jsem si za ten padesátník dvoje zápalky, protože jsem toužil založit několik lokálních požárů,“ omlouval se Kaši. „Děti jsou ve svých tužbách nestálé.“
„Muselo by se ti podařit vypěstovat pořádný mincový strom, aby se thle finanční mičurinství vyplatilo,“ rozumoval Pažout, „a to by asi v květináči nešlo.“
„Já viděla v televizi nějaký film, kde rostly na stromě jitrnice,“ přidala se Kikina. „To by také nebylo marné vyzkoušet. Spousta věcí či postupů je považována za naprosto absurdní jen proto, jelikož vypadají na prvý pohled tak pitomé, že je nikdy nikdo ani nezkusí realizovat.“
„Já to pěstování zkusím,“ rozhodl se po dlouhém váhání Pažout. „Ale běda, jestli se mi, až vypěstuju nějaké nepoužitelné zrůdy, budete smát. Kam vlastně jedeme?“

„Kaši objevil u Klenčí v lese propad do nějakého starého živcového dolu,“ ozval se Blovičák. „My tam vlezeme a ty se můžeš venku opírat o ten tvůj detektor nebo zatím zkus vypěstovat jitrnici.“
„Jen abych vás ještě odtamtud nemusel tahat,“ pravil opovržlivě Pažout.
Propad byl hluboký a nevábný. Na jeho dně se černal napolo zasypaný nízký průlez do neznáma.
„Nepojedem radši někam jinam?“ navrhl odvážně Surikata. „Celý týden pršelo, nelze vyloučit, že až budu zalézat dovnitř, zavadím o strop a ten propad se propadne úplně. Já zůstanu uvnitř uvězněn a něco mne tam pokouše nebo přímo sežere.
„Leda blechy,“ ušklíbl se Pažout,“ co by tě asi tak v dole kousalo?“
„Pomineme-li tezi, že se dole může ukrývat liška, jezevec nebo mírně přerostlý medvěd, je nutno vzít v úvahu teorii, že podzemí je jakousi cestou do říše mrtvých a v některých místech může docházet k prolínání obou paralelních světů – toho našeho, v němž žijeme a toho, který patří neživým a vane v něm mrazivý dech věčnosti,“ poučil Pažouta Blovičák. „Musíš se smířit s tím, že existují věci a jevy, o kterých není radno žertovat a čím hlouběji se blížíš ke kořenům země, tím je tam jejich výskyt pravděpodobnější.“
Pažout rezignovaně zakroutil hlavou a pohrdavě si odplivl na znamení, že se s Blovičákovou teorií neztotožňuje. Rozepl batoh, vyňal detektor, nasadil si na svoji velkou hlavu sluchátka a jal se zaujat zkoumat, zda důlní halda nedaleko od propadu neskrývá staré hornické nářadí, několik stříbrných grošů či aspoň rezaté brnění.
Udatný Surikata zatím slezl do propadu a opatrně nahlížel do otvoru u dna.
„Je to chodba, klesá mírně dolu a jeví se dost hnusně popadaná,“ ohlásil nahoru, soukaje se pomalu do nestabilního otvoru.“Podejte mi batoh s focením a můžete lézt za mnou.“
Zatímco Pažout se tvářil, jako, že neslyší a dál s detektorem bloumal po haldě, Kaši, Blovičák a Kikina odhodlaně následovali udatného Surikatu do podzemí.
Štolu která mírně klesala, lemovala torza shnilých stojek, na počvě se objevil trus neznámého zvířete. Blovičák, zahlédnuv ho, odvrátil ustrašeně tvář, představuje si v duchu, jaká strašlivá šelma v potu tváře zplodila tak mohutný exkrement.

Po padesáti metrech chodba ostře zahnula doleva a vyústila do rozlehlé, částečně čirou vodou zatopené komory.
„Je možné, že v té vodě žije nějaká pravěká příšera,“ soudil Blovičák, „třeba zrovna ta, která tak strašně pokálela štolu v místě, kterým jsme procházeli.“
„A je víc, než jisté, že lejno, které tam zanechala, je vše, co zbylo z montanistů, kteří zde bádali před námi,“ dodala mrazivým tónem Kikina.
„Musím Pažoutovi ukázat, jak se zachází s tím detektorem,“ řekl rychle Blovičák, obraceje se zpět k východu.
„Třeba je to zbytečné,“ pravil Kaši, „třeba ta litá pravěká obluda v době našeho příjezdu prodlévala venku a poté, co bez větších problémů zadávila detektorujícího Pažouta, vrací se nyní do dolu, aby podobně skoncovala s námi.“
Blovičák zbledl, opřel se o stěnu a cípem montérkové blůzy si otíral zpocenou zsinalou tvář.
Surikata, vida, že se situace ubírá nesprávným směrem, přikročil k Blovičákovi, položil mu ruku na rameno a mírným otcovským hlasem k němu hovořil:“Neboj se, Petře, když se tu ta potvora ukáže, rozdupu ji, než stačí někomu ublížit.“
„Skutečně to uděláš?“ vyhrkl plačky Blovičák. „Opravdu ji rozdupeš a nedopustíš, aby nám ublížila?“
„Máš na to mé slovo,“ řekl pevně Surikata. „Rozdupu ji, že v ní nezůstane kost celá.“
Blovičák naposled vzlykl, napřímil se, usmál a byl to zas ten starý Blovičák, neohrožený a statečný montanista, jak ho znají stovky a tisíce jeho obdivovatelů.
„Nemyslete si, že jsem se bál,“ pronesl, „to já vás jen tak zkoušel.“
„Nikdy by nás nic podobného nenapadlo,“ dušovala se Kikina, „víme přece, že o tvé neohroženosti si vyprávějí nejen trampové v mihotavém světle táborových ohňů, ale i zvířata na zemi, ptáci ve vzduchu a ryby ve vodě.“
„Tak to opravdu je,“ potvrdil Blovičák, rozhlížeje se, zda někde není příležitost k hrdinskému skutku, jímž by svá slova potvrdil.
Jeho zrak padl na podzemní jezero.
„Skočím do té vody a udělám kačera,“ navrhoval, ale v zápětí uznal, že to není nejlepší nápad.
„Skrčím se za ten kámen a pak se zas chrabře vztyčím,“ ukázal na nedaleký balvan hlušiny, který dávní horníci nechali v komoře.
„Nemusíš nám dokazovat svou odvahu a tím nás zahanbovat,“ chlácholil Blovičáka Kaši. „Jdi se radši podívat támhle do té chodby na druhé straně komory.“
„Ale tam je tma,“ vyděsil se Blovičák,“musíte jít někdo se mnou.“
„Proboha proč, máš přece světlo,“ namítal Surikata.
„Může tam být ta příšera,“ vysvětloval Blovičák. „Nemyslete si, že se bojím,“ pokračoval, “ mám pro strach uděláno. Jednou, je to už pár měsíců jsem šel okolo jednoho leteckého krytu z druhé světové války a slyšel jsem odtamtud tak usedavý pláč, že to srdce trhalo. Nahlédl jsem dovnitř – a co nevidím. Sedm členů skupiny CMA v čele se svými pohlaváry tam usedavě pláče a naříká, jako kdyby jim umřel jejich vůdce Laco. Ptám se jich co se jim stalo a oni mi mezi vzlyky vysvětlují, že se ztratili a nemohou ven. říkám jim, že už nemusí plakat a že stačí, když půjdou tudy, kudy jsem přišel, ale nevěřili mi. Musel jsem je jednoho po druhém vzít za ruku a vyvést ven. Tomu říkám odvaha. Nasadit vlastní život a udělat to bez nároku na odměnu nebo slůvka díků, bez ohledu na to, zda se o tomto skutku dozví někdo jiný, než ti, kdož se ho účastnili.“
„Jasně,“ odtušil Kaši. „My to chápem. Takže by ses šel konečně podívat do té štoly?“
Blovičák se zasmušil, ale vida, že není zbytí, udělal několik kroků do chodby a nerozhodně se zastavil.
„Je to úpadnice, pořád klesá, dokud ji nezatopí voda po strop,“ kontatoval nevrle.
„Takže konec?“ ujiš?oval se Kaši.
„Bohužel ano,“ potvrdil Blovičák.
„TAk uděláme alespoň pár fotek,“ rozhodl Surikata. „Postavím se k té vodě, nahrbím se, zašklebím, vypláznu jazyk a vy mne vyfotíte.“
„Já tě fotit nebudu,“ protestoval Blovičák. „Já nechci mít na fotkách šklebícího se nahrbeného idiota s vyplazeným jazykem.“
„A proč ne?“ divil se Surikata.
„Protože nechci,“ oponoval Blovičák. „Chci mít normální slušné dokumentační fotky.“
„Fotky s šklebícím se nahrbeným idiotem jsou určitě mnohem zajímavější,“ snažil se Blovičáka zviklat Kaši.
„Nejsou,“ zasekl se Blovičák, „šklebícího se idiota fotit nebudu.“
„Ani s vyplazenym jazykem?“ smlouval Surikata.
„Ne,“ odsekl Blovičák. „Ani s vyplazeným jazykem.“
Surikata se postavil před kolegův aparát, nahrbil se, zašklebil a vyplázl jazyk půl metru daleko.
Blovičák mlčky otočil přístroj na druhou stranu a stiskl spoušt.
„To bude úplně blbá a nudná fotka o ničem,“ ozval se Surikata. „Taková fakt hodně dokumentační.“
Blovičák zatnul zuby a mlčky znovu exponoval.
„Surikata Ti schvalně strčil do stativu,“ žalovala Kikina.
„Co jiného od něj můžeme čekat,“ pronesl otráveně Blovičák. „Jednou – a nebude to dlouho trvat, strčí i do vás. A udělá to zrovna tehdy, až budete vrávorat na kraji bezedné propasti a bude mu to připada stejně vtipné, jako když každému kazí fotky svým rádoby komickým nahrbeným postojem, idiotským šklebem a slabomyslně vyplazeným jazykem.“
Surikata hbitě oběhl Blovičákův fotoaparát a zaujal před ním pózu panáčkujícího psa.
„Dobré, co?“ dodal.“Nezdržuj a fo?.“
Blovičák s povzdechem uložil aparát do brašny, složil stativ a beze slova odcházel ze štoly za Pažoutem.
„Ty už nebudeš fotit?“ zavolal za ním Surikata.
„To jsem zvědav, co bude říkat, až ho bude venku zaživa žrát ta příšera,“ zajímalo Kikinu.
„Já ho nechápu,“ dodal Surikata, „Mohl mít krásné fotky s králem montanistů a on radši nebude fotit vůbec nic.“
Venku před propadem zatím Pažout trpělivě hlídkoval u malého záhonku. Občas odhrábl trochu hlíny, vytáhl zpod ní některou ze zasazených mincí, a zaujatě zkoumal, zda jí již neraší drobné kořeny.

Pažout, slavný montanista rokycanský Ač může někomu v době kopírek a jiných zařízení nápad vegetativně množit peníze připadat jako výplod chorého mozku, dlužno podotknout, že má své nesporné výhody. Peníze namnožené na kopírce jsou kopií originálu a tedy padělkem, což je trestné. Peníze vypěstované na skromné zahrádce, zalévané potem pěstitele, kopií nejsou protože mají díky způsobu množení oproti originálu pozměněný genetický kód. Pravda, i tato pěstitelská metoda má svá úskalí. Některé mince vůbec nevzejdou, jiné zplaní a další například vykvetou. Výsledek veškeré snahy je nakonec nejistý, stejně jako průzkum tak nadějného důlního díla, jakým se jevil propad u Klenčí.