O focení v pozemí aneb montánní fotografie 1

Surikata CM, král montanistů Tentokrát přinášíme něco zcela jiného, nežli dobrodružné zážitky těch nejlepších montanistů z jejich cest do podzemí – a to část Surikatovy přednášky o montánní fotografii, připravené na letošní konferenci Výzkum v podzemí, která se uskutečnila prvního října v Srbsku. Z přednášky byl nakonec prezentován jen nepatrný fragment – pojednání o figurální montánní fotografii a Surikatův montanistický panák. Téma nebylo pro posluchače atraktivní a navíc by bylo chucpe, aby lidem, co fotí v podzemí, přednášel někdo, kdo ani není fotograf.

O focení v pozemí aneb montánní fotografie 1

Úvod
Jsou lidé, které baví fotit v podzemí. Někteří fotí jeskyně, jiní industriální podzemí, a další třeba staré opuštěné doly. Těch, co fotografují všechny tyto objekty dohromady, je minimum.
Každý z těchto objektů vyžaduje jiný přístup. Nejsnáze se fotografují jeskyně. Mají členitý prostor, zajímavou výzdobu, barevnost, bývají zde kaluže, občas i vodní toky. Vlhké a hladké stěny odrážejí světlo. Prostora je sama o sobě výrazná, líbivá a zajímavá.
Takový objekt můžete nasvítit i zcela jednoduše blesky a vždy bude divácky přitažlivý
Industriální podzemí, pokud se nejedná o prázdné betonové prostory, jsou rovněž vděčným fotografickým objektem. Monotónnost betonové hladké šedi rozbíjejí všelijaké artefakty z orezlého či dosud nabarveného železa či občasné cihlové vyzdívky. Oproti tomu opuštěné prefabrikované kryty jsou zpravidla velmi jednotvárné a fotograficky nepříliš atraktivní.
Fotografie ze starých dolů zažívají v posledních letech nečekaný boom. Weby, zejména na Rajčeti, se plní fotografiemi z výprav rozličných part do víceméně nenáročných a bezpečných štol, Poláci chrlí své extrémní snímky z náročnějších akcí ve zlatohorském podzemí. Je neuvěřitelné, jak se díky moderní technice za pár let pronikavě zvýšila kvalita publikovaných fotografií. Stačí se podívat na starý web CMA a porovnat jeho snímky z dneškem. Nevýrazné až šedivé fotografie plné přepalů už dnes vidíte opravdu málokde. A to byly před několika lety považovány za vrchol montanistické fotografie.
Focení starých důlních děl je poněkud specifická záležitost. Existují nádherné, pro focení ideální podzemní prostory podobné jeskyním – vlhké velké komory s jezery, v nich čnějící zbytky výdřevy či podpůrné pilíře, najdete tam zakládky vyskládané z kamenů nebo rezatou železnou výztuž – hajcmany. To vše rozbíjí jednotvárný prostor, činí ho jedinečným a usnadňuje focení. Pak ovšem existují (a to ve většině případů) prázdné chodby či těžební komory jedna jako druhá, divácky nudné k uzoufání. Typickým příkladem jsou podzemní komory v lomu Alcazar u Srbska. Rovnoběžné prostory, které mají suché šedivé stěny, šedivý strop a šedivou počvu, vše pokryté šedivým vápencovým prachem. A právě takovým objektům bych se ve svém příspěvku rád věnoval.
Tento text pojímám nikoliv jako návod, ale jako soubor rad a doporučení, která jsou možná obecně známá, ale v praxi je mnozí opomíjejí. Vyhnu se focení v jeskyních, to je trochu jiná disciplína. Nebudu zmiňovat ani focení s blesky, nepovažuji ho pro náš účel za vhodné. Jistě, že i s bleskem se občas dají udělat nádherné fotky (neocenitelný je u momentek), ale vyžaduje to vhodné podmínky jako je zejména přítomnost vody či vodní páry. Ani tady vám ale blesk nedá zdaleka tolik možností, jak ovlivnit vzhled výsledné fotografie, kolik vám poskytne reflektor, který se ve vaší ruce stane štětcem a s ním si svůj snímek doslova vymalujete.

O světlech
Když už jsem zmínil reflektor, podíváme se na něj poněkud podrobněji, je to ostatně právě onen atribut, který nejvíc ovlivní výsledný vzhled vašich snímků. Vezměme jako standard klasický halogenový reflektor s dvanáctivoltovou žárovkou o výkonu 50 W. Jeho výhodou je spojité barevné spektrum, což není vlastnost většiny led svítilen, nevýhodou těžká napájecí baterie. Vhledem k přiznivé ceně se nejvíce používají gelové olověné akumulátory 12V/7AH, které se snadno připnou k pasu fotografa v běžné ledvince. Ideální by byly mnohom méně hmotné lithiové články, ale jejich pořizovací cena (plus nabíječka) je přece jen trochu jinde. Nejdůležitější na reflektoru je tvar a šíře světelného kuželu, kterým reflektor disponuje. V úvodu jsem napsal, že si svým reflektorem snímek vymalujete jako štětcem. Zdálo by se proto, že ideální bude reflektor s co nejužším světelným kuželem. Není to však pravda. Příliš úzký kužel v sobě soustředí velmi intenzivní světlo, kterým svůj obrázek doslova počmáráte – budou na něm světlé pruhy a šmouhy tak, jak jste reflektorem pohybovali. A reflektorem pohybovat (kmitat) musíte. Jen tím nasvítíte plochu rovnoměrně. Jinak bude na místě, kam svítíte, přesvícený flek a okolo něho černočerná tma.
U některých jeskyňářů lze vidět podomácku zhotovená světla z halogenek do podhledových svítilen, umístěných v polyetylenových dílech odpadového potrubí. Mají velmi široký světelný kužel, tím i relativně krátký dosvit a hodí se pro rovnoměrné osvícení menších prostor, kde mají světelné zdroje s úzkým kuželem problém. Naleznou využítí i jako protisvětlo, Jako „světelný štětec“ jsou však nepoužitelné.
Nemáme-li zoomovací reflektor, je nejsnazší použít přídavné automobilové světlo (např. http://www.auto-doplnky.com/pridavna-svetla-automobilu-.html).
Pokud nechceme kupovat nové, je jich dost k dispozici na autovrakovištích. Je však třeba dát pozor na jednu věc – ne každý reflektor vytváří kruhovou nebo alespoň oválnou stopu – je mnoho takových, jejichž paprsky jsou uspořádány jakoby do plochého vějíře . Takové mají zpravidla obdélníkový tvar, rovnoběžně rýhované krycí sklo a pro náš účel se naprosto nehodí.
Ono se ale ve většině případů nehodí ani to přídavné světlo. Mívá příliš úzký světelný kužel (způsobuje zmíněné počmárání fotky světelnými šmouhami) a je proto třeba jeho konstrukci upravit – vysunout žárovku více kupředu ke krycímu sklu. Naštěstí to není složitá operace, stačí zárovku či celou objímku podložit několika podložkami tak, aby měl světelný kužel, který z reflektou vychází, na pět metrů vzdálené zdi průměr stopy přibližně 50 – 80 cm.
K reflektorům se ještě vrátíme v dalším textu, nyní se už omezím na jedinou radu. Nemíchejte (pokud to není záměr) světla o různých barvách – například halogenovou žárovku s LED-kovou svítilnou. Modré skvrny ve výsledném obraze působí hodně rušivě. Někteří fotografové se v podobně „barevných“ obrazech přímo vyžívají – viděl jsem takové snímky na webu skupiny Kahan. Máte li na jedné fotografii půjku štoly žlutou a polovinu modrou, může to být zajímavé. Je-li to tak na všech vašich fotkách, není to nic, než hrůza.

Jak vyfotit ve štole anděla
Představte si, že vás kolegové z Chrustenické šachty požádají o fotografii anděla ve štole. Anděl, na sobě mívá, jak známo, bílé roucho, ze zad mu trčí ještě bělejší křídla. Nevím, přesně, z čeho ty hadry pro anděly v nebi šijou, ale leskne se to (řečno slovy klasika) jak dveře od hajzlu. Štola je oproti tomu černá jak noc, nejsou v ní žádné výrazné prvky, jen hladké blýskavé koleje.
Musíte se rozhodnout, co bude vaší fotce dominovat. Zda anděl nebo štola. Hloubka ostrosti vám tady moc nepomůže a proto se musíte spolehnout na nasvícení, kterým ostatně ostrost upravíte. Podle toho zvolíte takzvané „světelné schéma“ – což je takový nic neříkající termín, který fotografové často používají, asi proto, že to dobře zní.
Bílého anděla musíte nasvítit tak, aby byl opravdu bílý a ne přepálený. černá štola musí být výrazná a viditelná do dálky. Reflektorem s širokým světelným kuželem to nezvládnete, s úzkým jsou vaše šance podstatně větší. Mnohem snazší je ale použít světla dvě. Můžete předním světlem nasvítit anděla a za něj umístit další světlo, které bude osvětlovat chodbu za andělem. Je to dříve často používaná metoda při focení dlouhých chodeb. Rozmístíte do ní v pravidelných vzdálenostech několik světlonošů a každý z nich osvětluje její krátkou část. Zpočátku to může vypadat zajímavě, pokud tak budete svítit každý podobný objekt, vznikne z toho rychle jednotvárná nuda.
Vhodnější bude osvítit chodbu za andělem protisvětlem, které umístíte nějakých 10 – 15 metrů (podle ohniskové šířky vašeho objektivu) za anděla‚ a namíříte je proti objektivu. Anděla postavíte mezi protisvětlo a objektiv tak, aby protisvětlo zastínil. Protisvětlo jednak udělá kolem jeho obrysů světelnou koronu, jednak nasvítí štolu tak, že na ní vzniknou velmi krátké ostré stíny, markantně zvýrazňující její texturu. Protisvětlo je méně intenzivní, než přímé světlo, anděla proto zepředu nasvítíte jen krátce, zatímco protisvětlo necháte působit po celou dobu expozice.
Dost fotografů protisvětlo zavrhuje jako nepřirozené osvětlení. Myslím, že nemají pravdu. Přijíždějící důlní lokomotiva i jakýkoliv pěšák se světlem, blíží-li se proti vám, vytváří z vašeho pohledu právě protisvětlo. Zkuste schválně zhasnout a někoho se světlem poslat za nejbližší roh a nechat ho, ať odtamtud proti vám z různých úhlů svítí. Uvidíte, jak se v pouhém protisvětle tvář objektu, v kterém jste, naprosto promění, jak nezvyklý vzhled získá. Je škoda toho při vašem fotografování nevyužít.
V odstavci o reflektorech jsme si řekli, že reflektorem je třeba během expozice pohybovat. Má to i jiný význam, než jen rovnoměrné osvícení scény. Postavte se doprostřed chodby a sviťte přímo před sebe. Pak přistupte ke stěně a sviťte rovnoběžně s ní, reflektor co nejtěsněji u stěny. Vidíte ten rozdíl? Přiblížíte-li světlo ke stěně, stíny, které vznikají na jejích nerovnostech, se velice zkrátí. Na stěně vystoupí spousta podrobností, kterých jste si předtím nevšimli – protože zůstávaly skryty pod dlouhými stíny, které vzniknou při svícení zprostředka, kdy světlo na stěny dopadá šikmo pod úhlem úměrným vyzařovacímu úhlu reflektoru. Pokud se postavíte k jedné stěně a budete svítit před sebe, bude stěna, u které stojíte enormně ostrá se spoustou detailů, ta vzdálenější naopak nevýrazná až rozplizlá.
Čili shrnuto. Při focení jakékoliv chodby nemá smysl svítit před sebe. Osvětlujete prázdný prostor, v kterém nic není. Chodbu, štolu či jinou prázdnou podzemní prostoru tvoří stěny, strop a počva. Ty je třeba nasvítit. A chcete-li, aby byla ta prostora výrazná, musíte ji svítit tak, aby byla plná krátkých stínů, to znamená rovnoběžně se stěnami stropem a počvou a co nejblíže u nich. Prostě to světlo vzít a profil prostory s ním doslova co nejtěsněji orámovat. U málo výrazných štol a komor vám nic jiného nezbývá, jinak budete mit na své fotografii jen velmi nedokonalý a nevýrazný obraz toho, co tam skutečně je.
Podívejte se na tyto dvě fotografie.

První – Dáma v modrém – má stěny nasvícené tak, jak jsem popsal. Krátké stíny, tím podtržená výrazná textura, která na sebe strhává pozornost. Jenže zcela stejně je nasvícena i modelka. Když fotíte postavu v podzemí, je třeba se rozhodnout, co je na vašem snímku prioritní a co jen slouží jako doplněk. Zda postava nebo podzemní objekt. V případě dámy v modrém je obojí nasvíceno stejně – a výsledný efekt je, nebojme se říci, katastrofální. Fotografie působí zcela nepřirozeně, nezaujme.
Druhý snímek – Dáma s deštníkem – je nafocen ve zcela stejné štole, jen o dva metry dále. I zde jsou stěny nasvíceny tak, aby je krátké stíny zvýraznily, ale ne tolik, jako na předešlém snímku. Postava s deštníkem pak působí mnohem přirozeněji a je zřejmé, že právě ona je to, co se vám presentuje a důlní prostředí kolem ní je pouhý doplněk.
A právě k tomu se hodí reflektor s úzkým světelným kuželem a tak zvané malování světlem. Plochým zdrojem světla, jako je blesk nebo svítidlo z podhledové halogenky nasvítíte celou scénu stejně a připravíte se o možnost jednoduchou cestou zdůraznit to, co na svém snímku zdůraznit chcete a naopak potlačit to, co je potlačit potřeba.
Mikuláš a čert v tunelu na Požárech.
Prohlížel jsem si fotografie vystavené v soutěži Czech speleo photo 2011. Jeden vystavovatel, mimochodem velmi uznávaný podzemní fotograf, právě instaloval fotografii ledových krápníků ve štole v Prokopském údolí. Domníval jsem se, že jde o nějakou formu žertu – snímek byl šedivý, některé krápníky přepálené – příkladná ukázka zcela špatné práce se světlem. Ale vystavovatel byl na svůj snímek pyšný a bral jej zcela vážně.
Plyne z toho, že správné nasvícení scény je záležitost, na které se nebazíruje, která se opomíjí. A přitom právě ono nasvícení udává, jak bude výš výtvor působit a vypadat.
Příkladem specifického nasvícení scény je fotografie Mikuláš a čert v tunelu na Požárech. Měl jsem ideu, že by scéna měla vypadat jako divadelní jeviště. To znamená kužel světla, v kterém se pohybují hlavní postavy, okolo tma a jako upozaděná kulisa profil tunelu.

Za léta, co jezdím do podzemí, jsem při fotografování slyšel hodně posměšků o idiotovi s lampičkou v době, kdy je halogenové světlo zcela přežitá záležitost.
Jenže – jak nasvítit podobnou scénu? Obrysy tunelu získáte protisvětlem – o tom není třeba diskutovat. Ale co s postavami? Když je nasvítíte zepředu plochým světlem, nasvítíte i stěny tunelu před postavami a to nechceme. A opět vám pomůže reflektor s úzkým světelným kuželem, kterým si vykreslíte scénu podle svých představ.
A to by prozatím stačilo, takže konec první části.

Pažout, slavný monstanista V druhé části, kterou třeba někdy otiskneme, se podíváme na konkrétní typy svítidel, řekneme si něco o tom, jak nasvítit velké prostory, ukážeme si konkrétní chyby a budeme se věnovat figurální montánní fotografii, což je opovrhovaný montanisticko-fotografický fenomén. Figurální montánní fotografie vznikla jako prostředek pro oživení příliš nudných scén a narazila na tvrdý odpor ortodoxních undergroundistů, prosazujících striktní focení v overalech a přilbách.
Samozřejmě, že figurální fotografie má svá specifika vyplývající z kombinování lidských i nelidských postav a dlouhé expoziční doby. Další díl přednášky vám poradí, jak se s tím vyrovnat.




Komentáře uzavřeny.