O focení v pozemí aneb montánní fotografie 2

Surikata CM, král montanistů V připomínkách k minulému dílu, které mi zaslal z Příbrami pan Zelenka, jsem byl upozorněn na skutečnost, že jsem věnoval focení s protisvětlem méně prostoru, než by si zasloužilo.
Přijímám tuto výtku, sypu si popel na hlavu a přidávám mimo program pár řádek o tomto oblíbeném způsobu nasvěcování. Jsou lidé, kteří je používají naprosto všude (sám mezi ně patřím) a jsou jejich odpůrci, kteří cítí k nasvěcování protisvětlem odpor a tvrdí, že je zbytečné a lacině vyumělkované.
Já se naopak domnívám, že není nic zlého na tom, když si fotograf svůj snímek tímto způsobem tak trochu vylepší, Vždyť to nikomu a ničemu neškodí.

O focení v pozemí aneb montánní fotografie 2
Protisvětlo je velmi mocný nástroj k nasvícení podzemního světa. Jak jsem už minule napsal, vytváří na stěnách, stropu i počvě krátké tvrdé stíny a vysoký kontrast, čímž tyto objekty enormně zvýrazňuje. Zároveň je třeba si uvědomit, že výsledkem svícení protisvětlem jsou (mimo vlastního světla) zejména právě ty stíny, čímž se z takto nasvíceného objektu vytrácí barva. Připomeňme si, že při vhodném úhlu svícení a zejména vlivem vysoké vlhkosti prostředí vzniká v pozadí působivá namodralá záře, kterou lidé, co v podzemí nikdy nefotili a přijde jim proto neobvyklá, uznale obdivují.
Protisvětlo svítící přímo do objektivu nevypadá příliš dobře, leda snad z velké dálky a nebo pokud máme objektiv, který z takového protisvětla díky uspořádání svých lamel vytvoří „hvězdičku“. Protisvětlo proto raději umisťujeme za roh nebo za osobu, či předmět, stojící mezi vlastním protisvětlem a objektivem. Dynamické protisvětlo (tedy takové), kterým někdo pohybuje, aby jeho kuželem osvítil co největší prostor, působí jistě mnohem lépe, než světlo statické, které leží nehybně na zemi nebo nějakém stojánku a má navíc snahu blízká místa na scéně přepálit. Naučte se ve fotografovaném objektu vytvářet prostor pohybem protivětla dle svých představ stejně, jako to děláte světlem předním.
Efekt protisvětla samozřejmě vytvářejí i rozsvícené čelovky figurantů, kteří stojí tváří k objektivu. Viděl jsem zajímavou fotografii na logu Montánní společnosti, kde je celá scéna nasvícena pouze protisvětly z rozsvícených čelovek jedinců, kteří jakoby kráčí směrem k fotoaparátu. Bylo by to velmi působivé, kdyby postavy neměly kvůli intenzitě světla čelovek místo hlav svítící kola. Ale třeba to příště autor fotografie vychytá.
Protisvětlem je možno nasvítit i vpravdě obrovské prostory, které by jinak při nasvícení zpředu nevypadaly dobře.
A máme zde první příklad. Komora v břidlicovém dole Woodboys na horním ilustračním obrázku je zde osvícena jediným reflektorem umístěným za postavou, stojící na hromadě hlušiny. Světlem se samozřejmě pohyboválo, aby ozářilo co největší prostor. Podobných fotografií, kde je místo zřetelné postavy zezadu nasvícená silueta bez tváře, najdete na různých webech spoustu. Opět ovšem platí, že čeho je moc, toho je příliš a příliš „siluetovek“ brzy omrzí.
Potřebujete-li na snímku zřetelnou postavu a nechcete-li přijít o zdůrazněnou perspektivu a další efekty, které přináší nasvícení scény protisvětlem, zkuste onu postavu, která jinak tvoří pouhou černočernou siluetu (ale pouze jí) zepředu přisvítit.
Je pravda, že těžko seženete reflektor, který by měl tak úzký kužel, aby osvítil pouze tu neblahou postavu a nic jiného. Naštěstí si můžete v nejjednodušším případě vypomoci jeho částečným zacloněním dlaněmi.
Další, poněkud sofistikovanější, efektnější a i snazší možnost je umístit postavu tak, aby ji protisvětlo z boku částečně ozařovalo obličej, jako je tomu na horní fotce spodního dvojobrázku.
Na protisvětlo je vhodné použít silnější reflektor, než na přední svícení. Nezáleží tolik na tvaru jeho světelného kužele, jako u hlavního světla, protože protisvětlem objekt „nepočmáráte“, ač se snažíte sebevíc. Problém ale nastává u velmi členitého stropu. Jedním stabilním protisvětlem jej nedokážete celý osvítit (vždy vám v tom bude bránit nějaký výstupek nebo naopak prohlubeň) a fotografii by vám hyzdila nepěkná černá místa – například velké stíny za vyčnívajícími hranami. Vyplatí se proto před fotografováním vyzkoušet, odkud lze která místa nasvítit a odkud nikoliv. A podle toho, v případě, že máte jen jednoho pomocného nasvětlovače, vytyčit dráhu, kterou musí tento nešťastník s protisvětlem projít, aby snímek dopadl podle vašich představ. Není to tak snadné, jak se na první pohled zdá. Osvětlovač vám nesmí vlézt do záběru, během přebíhání (pokud je jeho trasa v záběru aparátu) nemůže svítit a pohybuje se víceméně naslepo, protože ho během jeho práce oslňujete předním světlem. A to je v kamenitém terénu dosti nepříjemné. Místa, z kterých bude protisvětlem působit je proto třeba nápadně označit – ať už položeným batohem nebo jiným předmětem a trasu, po které se bude přemisťovat, je dobré v rámci možností učinit maximálně schůdnou. Jinak se může stát, že se nasvětlovač vydá špatným směrem a v případném labyrintu neosvětlených chodeb zabloudí. Máte-li vícero použitelných nasvětlovačů, nešetřete jimi.
čili summa summarum. Nebojte se používat na svých fotografiích protisvětla. Nesviťte jimi přímo do objektivu a máte-li takovou možnost, svěřte je nějakému světlonoši a poučte jej, ať reflektorem pohybuje. Jednak se tak vyvarujete nežádoucích přepalů, jednak obsáhnete protisvětlem mnohem větší plochu. Používejte protisvětla nejen zezadu v rovnoběžce s objektivem aparátu, ale vyzkoušejte různé úhly. Zajímavé je i protisvětlo z boku – i když v tomto případě by se mu asi mělo říkat jinak. Nezapomeňte však, že i protisvětlem je třeba, stejně jako předním světlem, pohybovat nebo lépe řečeno kmitat. Stabilní protisvětlo je nouzovka.
A nyní dost žvanění a místo něho trochu praxe. Jak uděláme snímek typu Eos v Modřejovicích, který je celý svícený protisvětlem a přesto je postava osvětlena i zepředu? Možností je více. Jednak taková, že postavíte figuranta asi tak metr a půl dozadu za portál, v kterém stojí. Protisvětlo, kterým za ním svítíte směrem k aparátu, se odráží od zadní stěny portálu a část ho ulpí na Eosovi.
Provedete to tak, že se skryjete vlevo za portálem a svítíte do něj tak, abyste co nejvíce osvítili pravou část snímku. Svítíte nízko u země, aby protisvětlo dopadalo i na strop. Pak zhasnete, přeběhnete doprava za portálem a stejným způsobem nasvítíte levou část scény. Stále mějte na paměti, že je třeba hodně svítit strop a nikoliv pouze stěny, ať místo něj nemáte na fotografii jen černou skvrnu klínovitého tvaru. Ideální je, když vás někdo od aparátu instruuje, na která místa vaše protisvětlo nedosahne a vy takové nedostatky hned korigujete. Při půlminutové expozici se odrazí dost světla i na postavu, na kterou přímo vůbec nesvítíte. Výsledek vidíte sami. Pokud není možné nasvítit postavu odrazem, pak použijete druhý způsob. Scénu osvítíte na vteřínu, dvě zepředu, pak přední světlo zhasnete a dalších nějakých 20 a 30 sekund svítíte už pouze protisvětlem, jako v předešlém případě. Postava zůstane osvícená a protisvětlo zepředu nasvícenou scénu „přemaluje“.
Nic na tom není.
Další nezastupitelnou rolí protisvětla je nasvícení velkých, rozlehlých prostor. O tom si něco řekneme v dalším pokračování.
Digitální fotoaparáty mají úžasnou vlastnot a to možnost okamžité zpětné vazby – to, co jste vyfotili, si můžete vzápětí prohlédnout na displayi a výsledek korigovat.
Zkuste si nasnímat nějaký podzemní objekt pouze s předním světlem, pak pouze s protisvětlem a nakonec kombinací obou. Pokud jste tak ještě nečinili, budete překvapeni obrovským rozdílem. Snímek svícený pouze protisvětlem má mnohem výraznější perspektivu a zdůrazněné prostorové uspořádání. Jeho hodnota coby dokumentárního snímku je ovšem nevalná – protože na něm chybí barvy a málokdy poznáte, v jakém materálu je fotografovaný objekt vůbec vyražen.
Vhodnou kombinací předního a zadního světla můžete naopak získat působivý zajímavě nasvícený snímek, který splní jak hlediska čistě dokumentační, tak i estetická.
Na poslední dvoufotografii můžete porovnat, jak vypadá stejné místo nasvícené pouze dvěme protisvětly a pak ještě dosvícené hlavním světlem zepředu, přičemž bylo z důvodu nouze o reflektory odebráno světlo z pravé odbočky.
 
Pažout, hrdinný podzemní explorer V příštím pokračování, to jest v závěru tohoto seriálu, se zamyslíme nad dnes publikovanými výsledky soutěže Czech Speleo Photo 2011, vrátíme se krátce k reflektorům, ukážeme si, jak se jimi dají nasvítit velké prostory, krátce se zmíníme o figurální fotografii a její budoucnosti.
Zmíníme nejčastější chyby, jichž se fotografové v podzemí dopouštějí a řekneme si, jak se jich vyvarovat. A tím ukončíme tohle na můj vkus příliš seriozní povídání o focení a vrátíme se zpět k příběhům heroů podzemí, při kterých posluchačům stydne krev v žilách.



Komentáře uzavřeny.