„Rád bych se někdy podíval do Rudolfovy štoly,“ zasnil se Lišák. „Slyšel jsem o ní vyprávět neuvěřitelné historky a potěšilo by mne, kdybych se na vlastní oči mohl přesvědčit, co je na nich pravdy.“
„A cos o té Rudolfově štole vlastně slyšel?“ zajímalo Pažouta.
„Slyšel jsem o ní třeba to, že uvnitř, ve vodě, kterou je zatopena, žijí dva obrovští žraloci,“ pravil ustrašeným hlasem Lišák. „Ti žraloci neustále proplouvají od jednoho konce k druhému a jakmile do štoly vnikne někdo nepovolaný, roztrhají ho prý nemilosrdně na cucky.“

Stará fotografie z Rudolfinske doby, zobrazující patrně vrchního hormistra Lazara Erkera ze Šrekenfelsu

„Ty jsi někdy viděl sladkovodního žraloka?“ otázal se svého kolegy  despektem Pažout.
„Neviděl,“ přiznal Lišák.
„A máš pocit, že ve Vltavě , která Rudolfovu štolu napájí, teče slaná mořská voda?“ pokračoval Pažout neúprosně, leč tvrdost jeho slov mírnil otcovský tón, jímž své argumenty pronášel.
„Slaná voda ve Vltavě obvykle neteče, ale může se tam přece dostat z moře, neboť je známo, že vodné roztoky se navzájem  mísí“, namítal ne zcela přesvědčený Lišák.
„Proti proudu a do kopce se mořská voda do Vltavy rozhodně nedostane,“ odmítl Lišákovu teorii Pažout. „A i kdyby se dostala, neustále přitékající říční voda by ji natolik naředila, že by v ní po soli nebylo ani památky.“
„Myslíš?“ váhal stále Lišák.
„Jsem si tím jist,“ odsekl Pažout.
„Je tedy možné, že v Rudolfovu štolu neobývají dva příšerní žraloci, ale dvě strašlivé sladkovodní plotice,“ připustil Lišák.
„A ty plotice určitě trhají návštěvníky na cucky. Viděl jsi někdy plotici?“ kroutil nad svým přítelem Pažout hlavou. „Skutečně jsi přesvědčen o tom, že plotice může svou ubohou tlamičkou roztrhat na cucky člověka?“
„Nevím, jak vypadá plotice, a nejsem proto schopen posoudit, nakolik je možnost roztrhání nepovolaného návštěvníka jejími zuby reálné,“ hájil se Lišák. „Historka o žralocích není však jediná, která se o Rudolfově štole vypravuje.“

Uvnitř Rudolfovy štoly v místě, kde neoperuje ani krvelačná dvojice žraloků a dokonce ani strašlivá plotice.

„A cos o ní ještě zaslechl?“ ptal se naoko vážně Pažout.
„Vypráví se, že uvnitř na její stěně v místech blíže k Vltavě jsou dvě kamenné desky se záhadnými nápisy,“ svěřoval se Lišák. Ty nápisy obsahují mocná zaklínadla v koptském jazyce a kdo je vysloví, tomu se za deskami zjeví průlez do tajné odbočky. Ta odbočka vede přímo do hrobky císaře Rudolfa II. Duch mrtvého císaře ji často prochází. Vždy dojde z druhé strany až k těm deskám s nápisy,  klepe na ně kostnatou rukou a temně přitom kvílí.“
„Tvé informace o Rudolfově štole jsou pozoruhodné,“ děl soucitně Pažout,  „nicméně se skutečností nemají vůbec nic společného. Něco ti o Rudolfově štole řeknu. Stačí, když si to zapamatuješ, naopak zapomeneš na obrovské žraloky, strašlivé zubaté plotice i kvílejícího ducha Rudolfa II. Pak tě polovzdělanci, s kterými se dáš do řeči, budou oprávněně považovat za rudolfinského experta.“
„Vím o Rudolfově štole dost, abych byl považován za experta,“ odmlouval Lišák. „Nechal ji razit Mistr Jan Hus kolem roku 1872 a to hned ze dvou stran…..“
„Nevíš nic a blábolíš nesmysly,“ zahřměl Pažout. „Naslouchej laskavě mně zkušenému, ať se příště neblamuješ.“

Od dob, co byla chátrající štola vyspravena cihlovými vyzdívkami, není v ní možno projíždět na loďce ani na motockylu s širokými řídítky.

„Žádost o ražbu štoly kvůli napájení rybníka v Pražské královské oboře podal Rudolf II stavům českého království někdy v listopadu 1583“, začal své poutavé vyprávění Pažout. „Stavové  jeho žádosti  promptně vyhověli a začátkem roku 1584 byl pověřen vrchní hormistr Lazar Erker ze Šrekenfelsu aby se díla ujal a zajistil jeho provedení. A tak Lazar najal důlního měřiče Jiřího Oedera z Ústí a pustili se spolu do výpočtů a přípravných prací.  A hned zjara se začalo s ražbou.“
„Ten Jan Hus se tam vůbec neobjevil?“ ptal se znepokojeně Lišák, který se těžko loučil se svojí verzí příběhu. „Nežehnal dílu a nemodlil se u vchodu?“
„Jan Hus byl tou dobou sto sedmdesát let po smrti,“ opáčil Pažout.
„Víš to určitě?“ ujišťoval se Lišák.
„Určitě,“ potvrdil Pažout. „A nevyrušuj, nebo ti to vyprávět nebudu.“
Lišák cosi nespokojeně zamručel, ale zmlkl a nastavil uši.

Na tomto místě padá na návštěvníky těžko vysvětlitelná deprese. Údajně ji vyvolává duch císařova psa Rudiho, který se zde při jedné projížďce na loďce utopil.

„Lazar kázal razit štolu pomocí pěti kolmých šachtic,“ navázal Pažout, „jenomže nastaly problémy s prameny podzemních vod, které šachtice zaplavovaly  a nakonec nezbylo, než třetí šachtici směrem od Vltavy, ač byla hluboká již patnáct metrů, opustit a zasypat. Práce pokračovaly na zbylých čtyřech šachtách a teprve po dvou letech, v roce 1586 byly tak hluboké, že se z jejich dna mohla začít razit štola.
V plánu Issaca Phendlera, který se z těch dob zachoval a zobrazuje podélný profil štoly, je mnoho španělsky psaných poznámek a vysvětlivek, z kterých vyplývá, že problémy se spodní vodou, která zatápěla dosud nedoražené šachty, zdržovaly práci i v úseku mezi první a druhou šachtou. Potíže činily i geologické poměry; tak například v pětadvacetimetrovém úseku  asi osmdesát metrů vzdáleném od vltavského vtoku byla hornina natolik narušená, že bylo nutno celý tento úsek dřevit. Nopak  o patnáct metrů dál ji vystřídala břidlice tak pevná, až ji bylo nutno rozpojovat sázením ohněm.“
„Odkud to všechno víš,“ tázal se s hlasitým zívnutím otráveně Lišák, kterého Pažoutův zdlouhavý výklad počal  unavovat a přestával zajímat.
„Celá ta historie je moc pěkně popsána v knize Jiřího Streita Divy staré Prahy, kterou mi kdysi daroval sám Surikata,“ odvětil Pažout a mimoděk se při vzpomínce na svého dávného kolegu pokřižoval. „Chceš-li půjčim ti ji a až mi ji budeš vracet, tak tě z toho, co je v ní napsáno, přezkouším.“
„Ne, to radši vyprávěj dál, “ zhrozil se Lišák, doufaje, že se mu podaří během Pažoutova monologu  nepozorovaně usnout.

Bohatá sintrová výzdoba –  podle zapomenuté pražské pověsti  ji tvoří harpagonské slzy těch, kdo stavbu štoly financovali.

„Co bych ti ještě řekl, “ uvažoval Pažout. „Určitě tě bude zajímat, že délka štoly byla devět set osmdesát devět metrů, hloubky šachet se pohybovaly od třiceti tří do třiceti devíti metrů. Štola se razila tak, že z každé šachty postupovali havíři na obě strany  proti sobě.  Razili ve dne i v noci a k celkovému proražení  došlo před pátou hodinou raní. Nad každou šachtou stál domek s rumpálem, kudy se po laně vytahoval ze štoly  ven narubaný materiál. Vedle domků byla zbudovaná zděná ohniště s komíny, které ústily do šachet a pomáhala ji větrat.“
„To je fakt zajímavé,“ odtušil  Lišák. „Dlouho mne nic tak nezajímalo jako tohle. A je docela možné, že mne až do smrti nic podobně nezaujme.“
„Štola byla nakonec dokončena po deseti letech, ale to už pod vedením nového vrchního hormistra Van der Vam Kojase, protože Lazar Erker mezitím zemřel.  Celkový náklad na její stavbu přesáhl  66 299 kop grošů. Díky rozměrům štoly  (3,5 x 2,5) metrů  se v ní dalo projíždět na loďce. A  i díky tomuto velkému profilu štola poměrně rychle chátrala a již v roce 1601 nově jmenovaný poddůlní Jiří Salamon píše ve své „revizní“ zprávě  o nutnosti nahradit výdřevu v onom pětadvacetimetrové úseku raženém v nesoudržné skále a také o potřebě opravit pažení v šachticích, což opakovala o devatenáct let později další revizní komise,“  pravil Pažout a na chvíli se odmlčel, aby dodal svým slovům patřičný význam.
Lišák dělal, jako že spí, potichu chrápal a nereagoval.

Totéž místo z druhé strany. Sám průvodce návštěvníkům radí, aby se zde zdržovali co možná nejméně.

„V roce 1629 byla již štola ve zcela havarijním stavu a České komoře nezbylo, než přistoupit k důkladné opravě,“ pokračoval Pažout. „Protože její velká část již byla neprůchodná, nezbylo, nežli ji zmáhati shora šachticemi. Oprava byla dokončena na jaře 1633 a sám císař Ferdinand III projevil České komoře za tento čin své milostivé uznání.“
„Mně by také mohl někdo projevit uznání za to, že tyhle bláboly poslouchám,“ zavrčel Lišák potichu, aby ho Pažout neslyšel.
„V dalších letech a staletích štola utěšeně chátrala a jediné opravy, které byly prováděny, spočívaly stejně jako dosud, v občasné opravě výdřevy. Konečně roku 1778 začaly horníci nahrazovat dřevěnou výztuž vyzdíváním, což způsobilo markantní zůžení profilu štoly a právě této činnosti se týkají ony tebou presentované dvě kamenné desky s údajně záhadnými nápisy.  Záhadného na nich není nic, jsou to jednoduše pamětní desky, upomínající  na dobu vzniku vyzdívek. Neskrývá se za nimi žádná tajná chodba do Rudolfovy hrobky, jen pevná skála.“
A Pažout se přísně zadíval na svého kolegu, který historku  o tajné chodbě do hrobky mrtvého císaře tak lehkomyslně  hodil do pléna.
Lišák se pod zdrcujícím pohledem nervózně zavrtěl.

Štolou údajně o svatojánské noci prochází duch císaře Rudolfa II a bdělým zrakem kontroluje stav svého díla.

„Tou dobou už v Oboře dávno  nebyl Rudolfův rybník, do kterého štola měla přivádět vodu a ta tak pozvolna ztratila své opodstatnění,“ blížil se Pažout k závěru své přednášky. „Roku 1804 však díky hraběti Chotkovi vznikl namísto Obory sad pro veřejnost a štola byla znovu využita k laciným  dodávkám  vody pro jeho potřeby. To už nyní zajišťovala vodárna s tlakostrojem, kterou stavové nechali vybudovat u jejího ústí. Současně dal o dvanáct let později  dvorní stavební úřad štolu znovu opravit a přezdít porušené klenby „
„Tlakostroj, to je ale pitomý název,“ pomyslil si Lišák, ukolébaný monotónním Pažoutovým přednesem téměř do bezvědomí. „Kdybych se já jmenoval tlakostroj, neprodleně se oběsím.“
„Roku 1859 Romuald Božek nahradil tlakostroj vodním kolem a čerpadlem,  napájejícím četné vodotrysky a blízkou restauraci,“  finišoval Pažout.  „V roce 1870 byly ve štole opět provedeny nezbytné opravy a přezdívky,  zároveň tehdy  Romuald Božek zaměnil čerpadlo za tříválcový nový stroj. A nakonec v roce 1923 dosloužilo vodní kolo a jeho místo zaujala výkonnější turbína.“
„Turbína – blbína,“ zamumlal v polospánku Lišák, ulehl na zem, přikryl si tvář hrstí trávy a jeho duše se tiše odebrala do říše snů, kde nejsou žádní mentorující Pažouti se svými dějepisnými litaniemi.

Rudolfova štola v noci.

Pažout, montanistický odborník radí: Rudolfova štola, ač bylo zvažováno její zpřístupnění, je zatím pro veřejnost, bohužel, uzavřena. Nicméně to vůbec nevadí. Zájemci o její prohlídku mohou navštívit libovolný jiný hornický skanzen – kupříkladu Chrustenickou šachtu. Tam stačí přimhouřit oči a nechat kolem sebe splývat průvodcova slova jako starý závoj plný pavučin nebo jako hustý déšť a ukolébáni jeho monotónním šepotem před sebou třeba spatříte vysokou chodbu s mlhavou postavou dávno mrtvého císaře.

.