„Se svítilnou Sky Ray vneseš do podzemí den,“ řekl mi Ivan Kletečka a tvářil se přitom tak vážně a přesvědčivě, že jsem se rozhodl jeho tezi ověřit. Tříledková Sky Ray King se na Aukru prodává od cca 1500,- do 2500,- korun – podle toho, jde-li o samotnou svítilnu nebo i její příslušenství: potřebnou sadu čtyř  akumulátorů a nabíječku.

Protože se mi zdálo, že moje Cree Ledkovky svítí docela obstojně, o Sky Ray King jsem dosud neuvažoval.

 Akumulátorů mám přehršel a tak jsem se nepříliš šťastně rozhodl pro stejný model bez příslušenství za pár desítek dolarů na ebayi. Poslal jsem peníze, leč lampy se nějak, nevím, proč nedočkal. Dobrácký Vláďa Bláha se marně snažil na Chlumu mé zklamání utěšit. Vyprávěl mi bezelstně  o tom, kterak si na stejném ebayi objednal v listopadu k vánocům zimní bundu a dorazila mu domů  proti očekávání nikoliv před Štědrým dnem, ale teprve koncem června.

Pro testování jsem zvolil jednu z největších podzemních prostor, co znám – sto osmdesát metrů dlouhou velkoprofilovou  štolu v rokli u Budišova.
„Vyjedeme v pět hodin ráno,  po deváté budeme na místě. Uděláme tam pár zkušebních fotek, nasbíráme nějaké houby a pojedeme domů, ať se vrátíme za světla,“ navrhl jsem. „Kdo se přidá?“
Z dlouhé řady abonentů se  zcela nečekaně přihlásili jen smělý Pažout a s ním Honza Žák z Jihlavského Netopýra. Ostatní ustrašeně pištěli, hrozili se daleké cesty, neznámé krajiny  a zejména Surikatova automobilu, jehož volba pro cestu k tak vzdálenému cíli se jim zdála přinejmenším sebevražedná.
„Možná bych se ještě dodatečně přidala,“ pravila nepříliš smělým hlasem Elvíra, „když mi slíbíte, že nás tam nebudou obtěžovat medvědi, krokodýli ba ani rozvášněný Pažout.“
„Já bych ti tu cestu nedoporučoval,“ pronesl mrazivě Kaši. „Jsi poměrně křehká a má svítilna, kterou tam jedeme testovat, vydává tak silný proud fotonů, že kdybych ji na tebe omylem zamířil, urazí ti ty fotony hlavu.“
„Aha,“ řekla rychle Elvíra, „já vlastně stejně jet nemohu, budeme tou dobou s Ježkem grilovat klobásu z veverčího masa. Moc mne to mrzí, ale nemám prostě čas.“
„Dobrá,“ shrnul Kaši, “ takže v sobotu ráno v pět hodin vyjíždíme.“
A ti, kdož se na výpravu přihlásili, souhlasně a odhodlaně zamručeli.

Portál testovací štoly je tak veliký, že není problém ji vyfotit pouze s pomocí denního světla, které proniká dovnitř.

V sobotu ráno,  po půl sedmé, škytal Surikatův Rover po dálnici směrem k Brnu.
„To auto jede čím dál tím pomaleji,“ upozornil Pažout, „mám vážné pochybnosti o tom, že vůbec dojedeme do cíle  a  vize zpáteční cesty mne přímo naplňuje obavami.“
„Čerpadlo dává málo nafty, proto se netočí turbo a motor nemá obvyklý výkon,“ vysvětlil jsem. „Dojedeme určitě tam i zpět, jen to možná bude déle trvat.  Vada je v zoxydovaném propojovacím konektoru. Až přejedeme nějaký pořádný výmol a auto se zatřese, opraví se to samo.“
A skutečně. Asi po kilometru, kdy jsme na dálnici najeli na zvlněný povrch, auto ožilo a směle vyrazilo vpřed.
„Jedeme do té štoly proto, abych ověřil, zda na fotografování velkých prostor stačí mé stávající LED svítilny anebo jestli je nezbytné mít onu zázračnou Sky Ray, o které s takovým uznáním hovoří Ivan Kletečka a jakou vlastní i slovutný Kaši a chrabrý Přebral,“ začal jsem jiné téma. „Osobně se domnívám, že moje svítilny postačí  protože to, co nedají ve srovnání se Sky Ray King na výkonu, doženu vyšším ISO a lepšími vlastnostmi CMOS snímače aparátu.“
„Aby ses nedivil,“ odvětil ponuře Pažout, „ty tvoje zdechliny nedosvítí ani na konec štoly.“
„Sám jsi zdechlina,“ odsekl jsem, cítě se povinen projevit svým svítilnám patřičnou dávku solidarity. Pažout se zasmušil a odmlčel.
V půl desáté jsme zastavili v cíli cesty a vydali se pěšky  přes pole a luka ke štole, jejíž monumentální portál se otvíral necelé dva kilometry od vesnice. Vrátka v šest metrů vysoké a stejně široké mříži zajišťující vchod byla otevřena  a tak jsme se udatně vydali obhlédnout situaci.

Pokusný snímek se Sky Ray. Pažout vzadu, Honza vpředu.

Štola je dlouhá sto osmdesát metrů při profilu cca 8 x 10 metrů a je ražena v černých pokrývačských břidlicích.  Přibližně v polovině její délky je polozával, bránící dennímu světlu pronikajícímu dovnitř portálem osvítit celý objekt. Zkrátka ideální místo pro zkoušení nasvěcovacích technik a pomůcek. A tak jsem vybalil fotoaparát, stativ a své dvě ledkové Cree svítilny, popsané v mém minulém příspěvku, Kaši k tomu přidal svoje fotonové dělo a počali jsme experimentovat.

Zdržovat se v přední části štoly nemělo smysl. Obrovským portálem do ní proniká tolik slunečního svitu, že pro fotografování není potřeba žádné doplňkové osvětlení. Přesunuli jsme se proto do tmy za polozával, kde jsem pyšně rozsvítil svoji cree lampičku a namířil ji na černou stěnu. Výsledek byl naprosto tristní – na stěně se objevil nevýrazný matný flek a mně začalo být jasné, že s tímhle světlem koukatelnou fotku opravdu neudělám. Ty ponuré černé stěny žerou světlo jak týden nekrmený pes. Provedl jsem pro jistotu krátký test – ISO 800, čas půl minuty a v každé ruce jednu cree svítilnu. Snímek se objevil, nebyl tak strašný, jak jsem předpokládal, chyběla mu ale brilance daná vysokou intenzitou osvětlení. Jistě, k požadovanému výsledku by se dalo dostat softwareově – ale smyslem naší akce bylo zjistit, zda není jednoduší získat použitelnou fotografii bez úprav, když nasvícení svěříme svítilně Sky Ray King.

Ledkovka Sky Ray King

A tak začal vlastní test.
Protože je z nás Pažout nejmohutnější  a proto se za něj nejlépe schová světlo, postavil jsem ho na vrchol hromady opadu ze stropu a pět metrů za  něho umístil Kašiho se Sky RAY, aby mu svítil do zad. Pažout se ošíval, obávaje se, že ho proud fotonů porazí na zem. Ač se jeho obavy ukázaly liché – přesto tvrdil, že ve chvíli, kdy na něj Kaši svítil, měl pocit, že mu na zádech hoří kamizola. Asi třicet metrů před Pažouta se postavil Honza Žák, aby byla z fotografie zřejmá velikost štoly.
Kaši tedy protisvětlem nasvěcoval strop a stěny, já se pak úzkým kuželem své ledkovky  zaměřil pouze na Honzu, který byl již příliš nízko, aby ho zasáhlo Kašiho světlo.
Výsledek nedával příliš důvodů k optimismu – Kaši svým mocným světlem přepálil, co se dalo. Provedli jsme proto nezbytné korekce a pokračovali.

Snímek s využitím denního světla od vchodu a protisvětla Sky Ray – na kterém je vidět šíře světelného kuželu svítilny

Druhou fází pokusu bylo kombinování denního světla a paprsku ze Sky Raye.  Vrátili jsme se proto do přední části štoly, kam zasahuje denní světlo a zkusili podobnou  kompozici. Jak vidno i Sky Ray King dává podstatně modřejší světlo, nežli to, co přichází z venku. Je to ovšem dáno tím, že jsme Sky Ray použili opět jako protisvětlo – ve štole je poměrně vlhko a světlo se proto láme. Stejný efekt ostatně pozorujeme i u stejně použité halogenky, kterou určitě  nikdo z produkce modrého světla nepodezírá.

Protisvětlo je zde tvořeno  denním světlem, strop a stěny dosvíceny LED

Další pokus, který jsme učinili, bylo fotografování štoly s použitím jejího přirozeného osvětlení coby protisvětla  zvenku. Tady nastává samozřejmě problém s rozdílnými intenzitami světla ve vchodu a uvnitř, pak s neprokreslením stropu, který, díky jeho členitosti světlo zvenku neosvítí a nevykreslí. Pomohl nám  opět Sky Ray King, který drží Kaši  před sebou a svítí kolmo zespoda strop, já přitom  obouručně dosvěcuju stěny před fotoaparátem. Jak vidno, v tomto případě se LED světlo a denní světlo zcela přirozeně doplňují.
Poslední  poněkud divoce zbarvená fotografie vznikla vlastně nedopatřením – zapomněl jsem zhasnout karbidku na přilbě, což dodalo přední části chodby zrzavý nádech. Chtěl jsem ji smazat, ale kolegové pravili, že se třeba najde někdo, komu se zalíbí.
Potom už nebylo co zkoušet, tak jsme nasedli do auta a vydali se k domovům.

Karbidka a jedna Cree led – Sky Ray již odpočívá v batohu

Nu a jaký je výsledek tohoto výletu?
Fotografie, které jsme pořídili, byly zamýšleny pro připravovanou Cílkovu knihu o hornických Čechách. Ještě do čtvrtiny tohoto roku jsem vše, co jsem kdy pro něj  fotil,  svítil halogenkami. S halogenkou se fotí snadno, mnohem snáze, než s LED svítilnou, jejíž světlo nemá plné spektrum a  barva toho světla  se navíc mění s úhlem, z kterého svítím. Přešel jsem na LED hlavně kvůli váze akumulátorů a zoomu, kterým disponují i ty nejlevnější LEDkovky. Zoom je potřeba pro nasvícení postav úzkým paprskem. Důvod je jednoduchý – svítíte scénu z boku, postava je ve tmě a když ji osvítíte zepředu od aparátu plným kuželem, přijdete o efekty, které vám poskytuje boční nasvícení, protože ten široký kužel osvítí i to, co jste osvítit nechtěli.
Asi pět let jsem toužil po zoomovatelné halogence Lightforce, jakou má například Iwan Rous. Nemohl jsem ji zaboha nikde sehnat. Těsně před zahájením mezinárodního speleokongresu, kdy jsem měl provádět nějakou ruskou skupinu na Mořině, mi vytouženou Lightforce přivezl  moravský Krtek, který Rusy doprovázel. Byl jsem upřímně dojat a mé srdce, jak říkal malý velký muž, se radovalo a kroužilo jak jestřáb.
Chvíli jsem Lightforcku obracel v rukou a kochal se jejími tvary. Je to krásný pocit, když po pěti letech člověku spadne z nebe cosi, o čem snil.  A pak jsem ji Krtkovi vrátil s tím, že už se k halogenům nevrátím, ať ji dá někomu, komu udělá stejnou radost, třeba Majorovi, který seděl vedle mne.
Mám-li porovnat Lightforce a Sky Ray King, pak Lightforce má zoom (i když velmi nepraktický a blbě ovladatelný), Sky Ray King dává poměrně široký kužel (vidíte ho na fotogafiích) a zoomovat nejde. Rozdíl v rozměrech a váze je pro mne ovšem zcela zásadní.
A tak ještě pár týdnů vyčkám, zda se neobjeví má Sky Ray King z ebaye a pokud ne, koupím si ji jinde. Je fakt, že  pokud nebudu fotit extrémně velké komory, obejdu se bez ni – ale zalíbila se mi a nějaké využití pro ni určitě najdu.

Pažout, slavný montanista. Kdyby se na to focení Surikata vykašlal, stejně to nikoho nezajímá. To je furt: „Pažoute postav se támhle. Ne, to je špatně, jdi o krok doleva. Tohle je zas moc, vrať se o půl kroku zpátky. Vylejzá za tebou světlo, nehejbej se pořád.  Zastrč to břicho a netvař se jak idiot. A nestuj jak vycpanej trotl, zkus se postavit akčně.“