„My nevymýšlíme žádné kraviny, nýbrž tvoříme hodnotnou montanistickou poezii,“ osápl se dotčeně Šotouš.
„Já na ní nic hodnotného nevidím,“ nedal se Havran, „Surikata mi dokonce poslal tři fotky z toho svého nového objevu a přijde mi to o hodně zajímavější, než skládat rýmovačku o upečené huse.“
„Bacha, abychom tě za takové řeči nevyhodili z klubu,“ varoval Šotouš, „ukaž sem ty fotky.“
Havran neochotně předal tři fotografie do Šotoušových pracek. Šotouš zhnuseně začal prohlížet první z nich, na které několik odvážlivců ležérně postávalo v nevelké vybetonované komoře a celou scénu doplňovaly velké podzemní nádrže, trubky s kohouty a ocelovými filtry.

 

Surikata slaňuje do šachty Šlandorfova dolu

 

„To znám,“ vyštěkl nadutě Šotouš, „to je starý Šlandorfův černouhelný důl u Kladna.“
„Tohle a důl?“, divil se Havran, „k čemu by tam byly ty nádrže?“
„Jsi odborník na podzemí ty nebo já,“ okřikl kolegu Šotouš. „Ty nádrže přece sloužily pro deponii pitné vody, aby měli vykořisťovaní horníci v dole čím zahnat žízeň. Takovou věc pozná každý idiot.“
„Aha,“ zamumlal ne zcela přesvědčený Havran. „A co jsou ty tři nádoby, ke kterým vede ona hrůzyplná změť trubek?“
„To jsou kondenzátory od parního stroje, který spouštěl a zase vytahoval těžní klec dolu a nahoru šachtou. Jako člen Speleoklubu Kladno bys takové věci měl poznat,“ vysvětlil ochotně Šotouš.
„Na Barbusu pekli husu…,“ deklamovala zatím snaživě, leč bez úspěchu Kikirína.
Šotouš odložil první fotografii a zadíval se na druhou.
„Hele, Surikata slaňuje do té šachty, xicht jeden hnusnej,“ podivil se. „A jak u toho čumí…Kdyby tam tak chtěl chcípnout.“
„Jsi si jistý, že je to opravdu šachta?“ zamyslel se Havran, „přijde mi to spíš jak malá díra do kanálu.“
„Ne,je to určitě šachta Šlandorfova dolu,“ oponoval Šotouš, „tu bezpečně poznám. Šlandorfův důl měl takhle úzké šachty, protože Šlandorf byl lakomec a myslel, že ražbou malých profilů hodně ušetří. Tohle je šachta pro jízdu mužstva, těžní byla o něco větší.“
„Vždyť se do takové šachty nevejde ani klec,“ odvážil se namítnout Havran.
„Ale vejde,“ vyštěkl Šotouš, „Šlandorf používal klece pro jednoho horníka. říkal jsem ti, že to byl pověstný lakomec a tak zaboha nechtěl víc havířů platit. V celém dole rubal ve směně jen jeden horník. Šlandorf celkem zaměstnával tři chlapy a ti se po osmi hodinách střídali.“
Havran omráčen Šotoušovými vědomostmi na kolegu pohlédl s nelíčeným úžasem.
„Je to ale hnusná tlama, ten Surikata,“ pokračova Šotouš.“Klidně si vleze do Šlandorfova dolu a ještě přitom čumí jako idiot.“

 

Blovičák bezradně civí ve sledné štole

 

„Co to má Surikata na zádech, myslím takovou tu plechovou krabici s kohoutem na spodní straně?“ zajímal se Havran.
„To bude padák,“ poučoval Šotouš. „Kdyby se Surikatou utrhlo lano, uvolní otočením toho kohoutu víko a snese se na dno šachty bezpečně na padáku. To méněcenní montanisté jeho druhu často dělají. Já si ale myslím, že je daleko efektivnější nosit s sebou dva spraye s montážní pěnou a v případě, kdy se nechtěně řítím dolu, pod sebe tu pěnu rychle nastříkat.“
Havran uznale pokýval hlavou, představil si padaícího a při tom stříkajícího Šotouše a v duchu si umínil, že si několik podobných sprayů s montážní pěnou hned zítra také koupí.
Šotouš zatím odložil druhou fotografii a uchopil poslední.
„Tohle je první patro, hlavní sledná štola,“ prohlásil, „a ten xicht, co vpředu svítí, je určitě pověstný Blovičák.“
„Není to spíš nějaký kryt?“, odvážil s pochybovat Havran, „nikdy jsem neviděl, že by důl byl takhle vyzděný.“
„Tak to viděl hodně málo,“ ušklíbl se Šotouš. „Šlandorfův důl je vyzděný celý. Štoly, šachty i dobývky.“
„Opravdu? Co by to mělo za smysl?“ zdráhal se Šotoušově teorii uvěřit Havran.
„Jak jsem ti již několikrát řekl,“ pravil Šotouš téměř otcovským tónem, „uhlobaron Šlandorf byl neuvěřitelný lakomec. Nejvíce ho trápila představa, že by si někdo z jeho tří horníků z dolu odnesl pro svoji potřebu kousínek uhlí. Nestačilo mu, že každého havíře u klece osobně kontroloval, ale navíc nechal okamžitě po vydobytí sloje celý prostor vyzdít, aby se nikdo nedostal do kontaktu s horninou a nemohl z ní uloupnout ani uhlí ani jiný nerost. Zmiňuju se o tom ostatně ve své chystané knize Dějiny černouhelného dolování na Kladensku.“
„TY píšeš knihu?“ obdivně vydechl Havran.
„Samozřejmě,“ přiznal pyšně Šotouš, „blbých a nesmyslných knih o podzemí už vyšlo dost. Ta moje je vysoce odborná, historicky a vědecky podložená. Generace montanistů z ní budou čerpat a největší hornické autority si budou si považovat za čest, když mne z ní budou moci citovat.“
„Pane jo,“ sepjal Havran nábožně ruce, „jakého to mám kamaráda. Učence, vědátora, historika a vševěda v jedné osobě.“
„To jo,“ souhlasil Šotouš, “ měl by sis toho pořádně vážit. Ať si Surikata leze kam chce, nás jeho pseudoobjevy nikdy nepřekvapí.“
„Mohlo by být ‚Když se husa upekla, z Barbusu hned utekla‘?“ přerušila Šotoušovu samochválu Kikirína.
„Mohlo,“ souhlasil shovívavě Šotouš a vrátil Havranovi fotografie. „Tu básničku do mé knihy také přidáme.“
Havran s Kikirínou spontánně zatleskali.

 

Pažout,slavný montanista „Celková délka přístupných částí Šlandorfova dolu u Kladna činí nějakých pět set metrů. Všechny chodby jsou vzorně vyzděné červenou cihlou, přístup je možný nehlubokou šachticí a následně širokým prostorným důlním schodištěm. Celá geniální teorie experta na hiostorické podzemí Šotouše z SKK Kladno o Šlandorfově dole má jedinou chybu. Nejde o Šlandorfův důl, objekt se nenachází u Kladna dokonce nevíme nic o to, že by se v něm těžilo jakékoliv uhlí. Obvyklá fotogalerie bude z technických důvodů doplněna až příští týden.“