Pažout, montanistický generál „Doxák, Doxák, Doxák, je frajer největší, Doxák, Doxák, Doxák, je dolů pán“, prozpěvoval si skřehotavým hlasem s blaženým výrazem na tváři Šotouš.
„Doxačka, Doxačka, Doxačka, chytrá je jak sekačka…“ přidala se zcela falešně a mimo rytmus nepříjemným vřeštivým tóñem Kikirína, „Doxačka, Doxačka, Doxačka, to jsem prosím já.“
„To je ale stupidní píseň,“ zhodnotil nemilosrdně amuzikální projev doxácké dvojice Havran.
„Ty mlč,“ vyštěkl podrážděně Šotouš, tys odešel z našeho klubu a nemáš nejmenší právo někoho kritizovat.

„Zrádce,“ zasyčela opovržlivě Kikirína.
„Renegáte“, odplivl si Jeřáb.
„Hade křivej,“ přidal se rozhořčeně Havran, pozdě si uvědomiv, že nadávky ostatních patří jemu.
„Jak jsi nám to mohl udělat?“ pokračoval vyčítavým tónem Šotouš. „Byl jsem tvým bratrem, Kikirína sestrou a Jeřáb téměř otcem.“
Jmenovaný Jeřáb, nenacházeje slov, smutně pokýval hlavou.
„Všichni mi říkali, že být ve vašem klubu je ta největší možná ostuda, jaká může normálního člověka potkat,“ hájil se nepřesvědčivě Havran. „Surikata mi přísahal, že se do týdne rozpadnete a ještě předtím od vás odejde i Batman.“
„Zase ten hnusný Surikata,“ zaječel nepříčetně Šotouš, „co mi ještě řekneš o tom dementovi a jeho odporném spolku?“

Úžasné montanistické uniformy. KAždý báňský inspektor je z nich u vytržení.

„Surikata se posmíval setkání záhadologů na hradě Houska, pořídil si se svými přáteli nové uniformy a líbeznou hrou na housle odstranil zával v Dvorecké kaverně,“ vypočítával ochotně Havran.
„Surikata že se posmíval setkání záhadologů na hradě Houska, které řídil náš vzor Lečo Jahoda a kterého se zúčastnili dva reprezentanti naší spřátelené brněnské skupiny Angora?“ nemohl uvěřit Šotouš.
„Ano,“ přitakal horlivě Havran, „Surikata tvrdil, že jen naprostý magor může věřit na parní nacistické bombardéry, o kterých se na Housce diskutuje a k tomu dodal, že účastníci setkání jsou chudáci, kteří nedokážou ani zaktivovat menhir a přiletět na něm na místo srazu.“
„A Surikata snad létat na zaktivovaném menhiru dokáže?“ dal volný průchod svému ohromení Šotouš.
„O tom se Surikata nezmiňoval,“ uváděl problém na pravou míru Havran, „řekl ale, že na menhiru běžně a bez jakýchkoliv problémů létá jeho kolega Pažout a k tomu podotkl, že Angoráci z naší spřátelené skupiny dříve umřou, než něco podobného dokážou.“

Surikata hraje, Pažout s Blovičákem zpívají a kameny se valí.

„Když budou Angoráci chtít,“ vznesou se silou své vůle do nebes jako orli i bez menhiru.“ hájil své kamarády Šotouš.
„Ale s menhirem těžko,“ snažil se uzavřít neplodnou debatu Havran, „To dokáže jen Pažout.“
„Myslím, že po kratším tréninku by Angoráci podobný kousek zvládli,“ nedal se Šotouš, „teď mi ale radši řekni, jaké že si ti Surikatovi xindli pořídili nové uniformy.“
„Krásné,“ odvětil stručně Havran. „Elegantní, slušivé a velmi praktické. ne tak hnusné, v jakých jsme museli chodit my, když jsme se neúspěšně vydávali za Podzemní stráž. Nad levou kapsou se jim lesknou montanistická vyznamenání a medaile, po pravém boku řinčí krátký montanistický mečík.“
„Debilové,“ ulevil si Šoutouš, celý zelený závistí. „A jak je to s tím rozebraným závalem a houslemi? To do závalu Surikata strkal smyčec?“
„Slyšel jsi někdy o Orfeovi?“ opáčil otázkou Havran.
„Ne, to je nějaký náš spřátelený báňský inspektor?“, hádal Šotouš.
„Kdepak,“ zhrozil se exkolegových mezer ve vzdělání Havran. „Orfeus byl bájný řecký pěvec, který svou hrou na lyru dokázal roztančit skály. Když hrál a zpíval, okouzlil i kameny, které se vznášely a zvolna přistávaly u jeho nohou.“
„Pane jo,“ podivil se uznale Šotouš, „a bydlí ten Orfeus někde blízko, že bychom za ním zašli?“
„Vždyť jsem říkal, že Orfeus je jednak řek a jednak bájná postava, která údajně žila v časech, kdy řekové uctívali pohanské bohy sídlící na zářném Olymlpu. Nemůžeme ho navštívit.“
„Určitě ne?“ ubezpečoval se Šotouš, „on nemá rád návštěvy?“ Havran rezignovaně povzdechl.
„Třeba kdybychom přinesli nějakou flašku s rumem, byl by ten Orfeus vstřícnější,“ nevzdával se svého plánu Šotouš.
„Orfeus není Máca,“ odsekl Havran. „Nechme Orfea na pokoji. Mluvím o něm pouze proto, že podobně jako on dokázal krásou svého zpěvu pohnout i těmi největšími balvany, umí údajně Surikata s pomocí své hry na housle a dojemného zpěvu dua Pažout-Blovičák to samé. Surikata hraje, jeho kumpáni zpívají, co jim hrdla stačí, kameny přitom vyskakují ze závalu a rovnají se opodál do úhledné nevysoké zídky.“
„Pane jo, užasl Šotouš, „a nemohli bychom jít Surikatu a jeho kumpány navštívit?“
„Surikata je přece nepřítel,“ zhrozil se Havran.
„A proč?“, nechápal Šotouš.
„Jak proč?“ mektal zmateně Havran, „tys vždycky říkal. Že Surikata tupí náš klub, posmívá se jeho schůzím, hlasování a stanovám. Že ho máme nenávidět a modlit se za jeho brzkou smrt.“
„To že jsem říkal?“ přemítal Šotouš. „Tak ne aby ses s ním bavil. To bude pěkný hajzl, takový Surikata.“
Havran zoufale zalomil rukama.

Surikata CM „Před napsáním dnešního příspěvku mne několik kolegů dobromyslně upozorňovalo na skutečnost, že úroveñ textů mých stránek strmě klesá a neustálé omílané slabomyslné doxácké historky dávno nikoho nezajímají. Nicméně protože celý tento web je vlastně parodií na doxáckou webovou masturbaci, myslím že s odchodem Šotouše, Havrana nebo Kikiríny z jeho (byť stupidních) příběhů by tahle presentace zcela ztratila svůj smysl. Než jsem však stačil s ohledem názor svých přátel web stopnout, zasáhl osud. Od Doxáků skutečně odešel Havran a dá se tedy doufat, že zbytek spolku ho bude následovat a celé SKK skončí spolu s tímto webem v propadlišti dějin. Takže předpokládejme, že tento příspěvek zde bude poslední a fotogalerii dodáme příští týden.“