Pedro, doxácký renegát „Jak na barbusáckém Setkání rotujících setrvačníků tak na Mácově Semináři o podzemí v Hostimi vzbudily zasloužený a nelíčený obdiv slušivé montanistické uniformy PMS. Někteří jedinci se spokojili s uznalým ohmatáváním kvalitního sukna, jiní žadonili, aby si stejnokroje mohli vyzkoušet a pak, okouzleni jejich elegancí, je odmítali svléknout a vrátit.
Dokonce ani natolik zásadový ortodoxní Doxák, jakým je litoměřický čakouš, neodolal a poprosil nás o zapůjčení kabátce a čapky aby se v nich mohl nechat na památku vyfotit.“

„Odporný Surikata vyhrabal ztracený Strousbergův důl,“ zamumlal zdrceně Šotouš.
„To vůbec nevadí,“ chlácholila kolegu Kikirína. „Ať si hrabe. My si uspořádáme pár schůzí s akčním hlasováním, o tom, kdo nám bude dělat předsedu a to přece je daleko dobrodružnější, než hrabat nějakou přiblblou noru.“
„Myslíš?“ opáčil ne zcela přesvědčený Šotouš.
„Určitě,“ pokračovala Kikirína, “ ten Strousbergův důl bude navíc bezpochyby malý, ubohý a bezvýznamný, když byl tak dlouho ztracený a nikomu nechyběl.“
„Měl jsem ho najít já, měl to být můj objev, můj důl,“ vřeštěl hystericky Šotouš. „Mohli jsme se v něm ožrat, zavalit ho, postříkat sprayem, znečistit. A vůbec – hlasovat o tom, kdo bude předsedou klubu mi moc dobrodružné nepřipadá, když je dopředu jasné, že to musím být já.“
„A jak by asi takové hlasování mohlo dopadnout? Když jsme zvolili místo tebe Batmana, tak jsi nám celý měsíc, než jsme ho odvolali, vyhrožoval, že se oběsíš.“ odsekla Kikirína.
„Batman byl předseda k ničemu, vůbec neuměl klub řídit,“ ospravedlňoval se Šotouš, „a neoběsil bych se úplně, jen tak trochu, abyste mne stačili odříznout, abych vás postrašil.“
„Co je to vlastně ztracený Strousbergův důl?“ zeptala se Kikirína, aby odvedla Šotoušovu pozornost od bolestivého suicidiálního tématu.
„Strousbergův důl je takový záhadný objekt, který Strousbergovi dokonce nikdy nepatřil,“ ujal se vysvětlení odpadlík Havran. „není dokonce jisté, zda vůbec někdy existoval a nejde-li o záměnu s dolem Evžen na Siré. Celá věc se má tak, že ve staré zbirožské kronice se nachází zmínka o tom, že místní mimořádně hamižný podnikatel Sládek odkoupil roku 1871 od Zbirožského eráru nevýnosný nevelký důl Jakub. Na rozdíl od ostatních podnikatelů, kteří se ve svých dolech snažili dobývat železnou rudu, chtěl Sládek přijít k penězům jiným způsobem. Jakmile mu důl zaknihovali, nechal ho z Jakuba přejmenovat na Strousbergův důl. Brzy poté si vyžádal u barona Bethela Henryho Strousberga (který zrovna v té době rekonstruoval zbirožský zámek) audienci a dosti neomaleně starého barona požádal o sponzorský dar, za který by důl zvelebil, s pohrůžkou že jinak bude zpustlé dílo tehdy ještě slavnému Strousbergovu jménu dělat ostudu.“

„To byl ale chytrák,“ podotkl příběhem zaujatý Šotouš.
„Není zcela jasné, jak Sládek dopadl. Podle jedné verze nechal Sládka Strousberg rovnou vyhodit, podle druhé se Sládkovi snažil vysvětlit, že mu žádný sponzorský dar nedá. Celkem trpělivě mu objasnil, že má dost svých vlastních dolů v lokalitě na Kvásku, že je chce přeměnit na vodárny pro napájení lokomotiv a to, že po něm Sládek pojmenoval nějakou blbodíru, je mu naprosto lhostejné. Sládek se urazil, nicméně navštívil Strousberga se svým požadavkem ještě dvakrát, při poslední návštěvě na něj baron poslal psy.“
„Já bych na Surikatu také poslal psy, kdyby se tu objevil,“ pochlubil se Šotouš, hladě svého maltézského pinče.
„Sládek se ocitl v nelehké situaci,“ pokračoval Havran. „Za důl splatil pouze nevratnou zálohu, jiné peníze neměl a hrozilo, že když v termínu neuhradí doplatek, přijde o důl i o zálohu. Pojmenoval proto svůj důl hrdým názvem Kníže Egon a nabídl jeho sponzorování Furstenbergům. Sponzorování tehdy nebylo příliš v módě, ale kníže Furstenberg projevil o důl zájem a vyslal za Sládkem svého montánního odborníka Otto Mayera, aby důl prohlédl. Bohužel pro Sládka, dva dny před Mayerovou návštěvou se zřitil neudržovaný portál otvírkové štoly a Mayerova mise skončila resolutním odmítnutím jakéhokoliv sponzoringu. Sládkovi po téhle ráně začalo trochu hrabat a protože se doslechl o boháči jménem Crésus, pojmenoval důl promptně po něm a začal ho neprodleně shánět. Zjištění, že Crésus žil a navíc i zemřel ve starověkém římě bylo pro něj poslední ranou z milosti a byl hospitalizován v dobřanském ústavu pro choromyslné. Důl propadl zpět eráru, který jej již znovu neotevřel.
„Vidíte,“ povykoval Šotouš, „a takový důl, takový klenot, jsme mohli objevit my a ne hnusný Surikata, kdybychom celý týden jako hovada nehlasovali.
„Vždyť to celotýdenní hlasování byl tvůj nápad,“ hájila se dotčeně Kikirína, „tys chtěl, abychom tě celý týden volili předsedou.“
„A co po vás mám asi jiného chtít,“ ohradil se dotčeně Šotouš,“ kopat tunel na pískovišti vás nebaví, náš cvičný důl vás také nezajímá. Umíte jen chlastat a hlasovat.“
„Začátkem dvacátého století,“ vrátil se k tématu Havran, „se o důl zajímala Pražská železářská společnost. Vyzmáhala spadlý portál, vyčistila otvírkovou štolu a ověřila tak předpoklad, který získala rozborem materiálu na odvalu, a to, že v tomhle dole se nikdy železná ruda netěžila.“

„Ale, a co se tam těžilo? Zlato? Drahokamy?“ hádal Šotouš.
„Kyzové břidlice“, odpověděl Havran.
„Co to je kyzové břidlice?“ divil se Šotouš.
„Surovina pro výrobu olea, dýmavé kyseliny sírové,“ odvětil Havran, „Vždyť o jejich těžbě píšeš pod pseudonymem Suchánek na našem megawebu.
„Kyzové břidlice,“ přemítal Šotouš, „to jsem asi někde obšlehl, protože mi to nic neříká. Kdyby to byly kazové břidlice, tak možná..“
„Pražská železářská neměla o výrobu olea žádný zvláštní zájem a tak důl opustila a narychlo opravený portál po čase zase spadnul,“ ujal se opět příběhu Havran. „Na poddolovaném území vyrostly mohutné stromy a okolní krajina se proměnila v divočinu.“
„A jak se o tom dole dozvěděl Surikata,“ toužila zvědět Kikirína.
„Surikatův kolega Pažout o něm získal nějaké všeobecné informace právě ze zmíněné zbirožské kroniky,“ objasňoval problém Havran. „Trochu tam tu džungli loni prochodili, ale našli jen haldu a nějaké staré zdi. Letos se tam z nudy vrátili a všimli si, že nad haldou leží veliký vyvrácený strom. A ten strom se vyvrátil tak šikovně, že vytvořil nad spadlým portálem metr hluboký kráter. Surikata s Pažoutem, MartinemM a Eosem tam zkusmo zarazili sondu a najednou byli ve štole.“
„Kurvy,“ ulevil si Šotouš.
„Větší část dolu je spadlá a podle toho, co mi MartinM říkal, je přístupný systém chodeb a pilířů v celkové délce asi dvěstě metrů. Prolezli to, nafotili, vylezli a zamaskovali vchod,“ dodal Havran.
„Zamaskovali vchod?“ nevycházel z údivu Šotouš. „To tam ti saláti ani nenasprayovali akční nápisy nebo nehodili nějakej huntík do šachty?“
„Šachta tam snad ani není, jen nějaké zatopené hloubení plné okrového bahna,“ řekl posmutněle Havran „a vozíky tam také nestojí.“
„Tak to je o ničem,“ usoudil Šotouš, „uděláme si schůzi a budeme hlasovat.“

Surikata CM, PMS, SRNS „Během června jsme se snažili přesvědčit doxáckého publikátora Šotouše alias Suchánka, aby nedával na svůj megaveb lokalizaci podzemních objektů, o jejichž stavu prozatím likvidační firmy ani báňská správa nemají pravdivé informace. Ač se zpočátku zdálo, že Šotouš projeví určitou míru benevolence a tři nejdiskutabilnější objekty odstranil, ojevily se na megawebu v minulém týdnu další.
Tak nevím – patrně jde o schválnost. Informační texty jsou (v tomto případě) naprosto neaktuální, opsané ze 150 let starého Lipolda, fotky, troufám si říci, hnusné, ale megaweb „právě prohlíží 18 ‚podzemníků‘ a tak je to asi pro určitou skupinu lidí nepostradatelné.“