Kočičí důl

„Kočičí důl je podzemní dobývací prostor, který v dávných dobách vyrazily kočky,“ prohlásil sebejistě Šotouš, “ to přece z toho názvu pozná i náš renegát Havran.“
Havran souhlasně pokýval hlavou.
„V životě jsem neviděla kočku razit důl,“ odmítla opovržlivě Šotoušovo vysvětlení Kikirína.“
„Opravdu ne?“ ujišťoval se Šotouš.
„Ani náhodou,“ stála na svém Kikirína.
„Dobrá, tak já ti něco řeknu,“ reagoval neochotně Šotouš.“Kočičí důl nevyrazily kočky.“
„Že ne?“ divil se upřímně Havran.
„Kočičí důl vyrazili kočičí lidé,“ prohlásil pevně Šotouš.
„Co je to zase za kravinu,“ ohradila se Kikirína, „žádní kočičí lidé neexistují.“
„Neexistují, ale existovali,“ prones důrazně Šotouš, „vyprávěl mi o nich můj kamarád Velký Angorák.“
„Ten ultrablb?“ žádal si upřesnění Havran.
Šotouš ponechal kolegovu invektivu bez povšimnutí.

 

„V dávných dobách“ začal vyprávět rádoby tajemným hlasem, „se kočičí lidé na zemi běžně vyskytovali. Byli velcí asi jako sedmileté dítě, lidské tělo zakončovala kosmatá kočičí hlava.“
„Měli kočičí lidé ocas?“ zajímalo Kikirínu.
„Co je to v dávných dobách?“ přispěchal s nepříjemnou otázkou Havran.
„Na renegátské otázky odpovídat nebudu,“ odmítl Havranovu otázku Šotouš, „a co se týče ocasu, to nevím jistě, protože jsem se svého kamaráda velkého Angoráka na takové kraviny neptal.“
„Škoda,“ posteskla si Kikirína,“kočičí člověk bez ocasu by určitě vypadal jako idiot.“
„Kočičí lidé, podobně jako skřítci a trpaslíci hledali v hlubokých skalních rozsedlinách zlaté žíly a když je nalezli, pomocí malých želízek a mlátků začali razit nevysoké štoly, kterými takovou žílu sledovali a těžili.“
„To ti také řekl Velký Angorák?“ zeptal se uštěpačně Havran.
„Jistě, je velmi moudrý,“ přiznal bezelstně Šotouš.
„K čemu by bylo kočičím lidem zlato,“ chtěla vědět Kikirína, „strkali si ho snad do zadku?“
Nečekaná otázka Šotouše zaskočila a chvíli mu trvalo, než našel v paměti potřebná Angorákova slova. „Zlato kočičí lidé potřebovali k transmutraci, “ vyhrkl.
„Co je to transmutrace?“ zarazila se nad neznámým slovem Kikirína.
„Šotouš myslí transmutaci,“ pospíšil si s vysvětlením Havran, „jak teď opisuje pro náš megaweb ty cizí materiály o těžbě zlata, všechno se mu to v té ploské hlavě pomotalo. Transmutace je obecně název pro postup, kterým proměňovali staří alchymisté nějaký méněhodnotný kov ve zlato.“
„Vždyť ti údajní kočičí lidé zlato získali ve dolováním ve štole,“ namítla vcelku logicky Kikirína, „proč a hlavně na co by ho tedy transmutovali?“
„Do všeho kecáte a ničemu nerozumíte,“ hartusil se Šotouš, „říkal jsem, že kočičáci zlato potřebovali pro transmutraci a ne pro nějakou vaší nesmyslnou transmutaci.“
„A co je to teda ta tvoje transmutrace?“ vypálil záludný dotaz Havran.
„To nevím,“ sklesle po chvíli přiznal Šotouš.

 

„Podívejte, tady na tom obrázku jsou nějaké figury koček,“ pohroužila se Kikirína znovu do podrobného studia Spopovického webu.
„A jak se šklebí, šibalky,“ pochválil figury Havran.
„To jsou neolitické, ručně malované plastiky kočičích lidí,“ pravil rezolutně Šotouš, pohlížeje na monitor přes Kikirínino rameno.
„Ručně malované,“ mumlal Havran, „čekal jsi snad, že v neolitu ti tvoji kočičí lidé svoje výrobky stříkali akrylátovým sprayem?“
„S renegáty se nebavím,“ urazil se Šotouš.
„Mně ty figury jako kočičí lidé nepřipadají,“ protestovala Kikirína, “ zdá se mi, že jsou to obyčejné, na zadku sedící kočky.
„Nesmysl,“ řičel Šotouš, „jsou to kočičí lidé převlečení za kočky. Ničemu nerozumíš. Jako se indián před velkým lovem obléká do bůvolí kůže a tančí za zvuku malého bubínku kol plápolajícího ohně, tak se kočičí člověk převléká za kočku a divoce křepčí, aby si získal přízeň svých bohů.“
„Křepčí okolo figurky myšího člověka převlečeného za myš?“ chtěl vědět Havran.
„Debile,“ řval nepříčetný Šotouš, „když nevěříš na kočičího člověka, o kterém mi vyprávěl můj přítel Angorák, tak jsi idiot a nemáš co dělat na našich schůzích.“
„Já také nevěřím na kočičího člověka,“ přidala se k Havranovi Kikirína.
„Oba jste magoři,“ chroptěl Šotouš s pěnou u úst, „kočičí lidé existovali a tahle štola a figury v ní jsou toho důkazem. Kočičí lidé jsou předky houževnatých lidských havířů, o kterých píšu na našem megavebu a nedovolím, aby někdo svévolně špinil jejich světlou památku. Kočičí lidé dolovali na Příbrami, v Kutné Hoře, v Malešově i v Jáchymově. Jejich stopy jsou všude kolem nás.“
„Hele,“ obrátila se Kikirína k Havranovi, „tady na konci článku o kočičím dole se píše, že jde o štolu z počátku dvacátého století, kterou razila Pražské železářská společnost, aby z gabrového masivu vydobyla velikou kalcitovou čočku, kterou používala jako přísadu do vsázky v jinecké vysoké peci.“
„To je kravina,“ sípěl Šotouš, „je to štola na transmutraci, kterou vyhloubili kočičí lidé… Můj kamarád velký Angorák mi o tom vyprávěl… Žádná Pražská železářská společnost nikdy neexistovala. A jestli náhodou ano, tak ji vedli kočičí lidé převlečeni za homo sapiens…“

 

Surikata, král montanistů „Na dnešních snímcích z podzemí vidíte štolu, kterou v první polovině dvacátého století zarazila do gabrové žíly Pražská železářská společnost, aby tímto způsobem vytěžila velkou kalcitovou čočku, jejíž obsah používala jako příměs ke vsázce do jinecké vysoké pece. Účastníci výpravy děkují za laskavé zapůjčení kočičích figurín paní Surikatové, a místopřísežně prohlašují, že nejde v žádném případě o neolitické plastiky tak zvaných kočičích lidí.
Do galerie jsme přidali fotografie z průzkumné štoly nad děsivou řekou (viz starý Superklub), protože se obě výpravy udály v jeden stejný den. „