Jindřich, blovická sekce „Surikatovi se přece jen podařilo přestěhovat jeho hnusný web na jiný server,“ promluvil zdrcený Havran zlomeným hlasem ke svým přátelům Šotoušovi a Kikiríně.
„To víme také,“ odsekl nenávistně Šotouš, pohlédnuv láskyplně na Kikirínu, která souhlasně kývala hlavou tak vehementně, že se jí málem přelomil krk.
„A to jsme se tolik snažili, aby se mu to nepovedlo,“ pokračoval plačtivě Havran. Angorák ze spřátelené brněnské skupiny kvůli tomu celý týden vibroval diamantovou vodu jako šílený. Málem ji přitom rozložil na atomy a nakonec celá jeho snaha neměla žádný pozitivní efekt.“
Šotoušovo světlo
„Pravda, Angorákovo vibrování diamantové vody, na které jsme bláhově tolik spoléhali, se naprosto neosvědčilo,“ rezignovaně souhlasil Šotouš.
„Jestli on není nakonec Angorák obyčejný šarlatán,“ vyslovila Kikirína nahlas rouhačskou myšlenku, která všem už delší dobu ležela v hlavě.
„Takhle o našem kamarádovi, uměleckém fotografovi už nikdy nemluv,“ vykřikl Havran, ale jeho hlas zapadl jak kámen do bláta.
„Kašlete na Surikatu a Angoráka,“ navrhl po chvíli Šotouš, „vymyslel jsem vynález, který nám umožní publikovat na našem megavebu tak nádherně nasvícené fotky, že všichni ti podzemní rádoby-fotografové zhebnou závistí.“
„Jak to chceš udělat, ó veliký Šotouši,“ zeptal se podlézavě Havran.
„Víte, vůbec co je to světlo?,“ vhodil do pléna záludnou otázku Šotouš
„Nevím,“ přiznala bezelstně po chvíli přemýšlení Kikirína.
„Světlo je to, co svítí,“ vyhrkl Havran.
„Světlo je proud drobných částic, tak zvaných fotonů,“ děl pyšně Šotouš.
„To není možné,“ divil se Havran, „kdo ti to namluvil?“
„Je to naopak obecně známá věc, kterou jsem si navíc sám ověřil dlouhodobým pozorováním,“ odpověděl hrdě Šotouš. „Koupil jsem si za tím účelem v papírnictvé zvětšovací sklo, kterému my, vědci, odborně říkáme lupa a fotony jsem několik dnů zkoumal tak pečlivě, že teď o nich vím naprosto všechno.“
Kikirína obdivně zatleskala.
„Jestli on není nakonec Angorák obyčejný šarlatán,“ vyslovila Kikirína nahlas rouhačskou myšlenku, která všem už delší dobu ležela v hlavě.
„Takhle o našem kamarádovi, uměleckém fotografovi už nikdy nemluv,“ vykřikl Havran, ale jeho hlas zapadl jak kámen do bláta.
„Kašlete na Surikatu a Angoráka,“ navrhl po chvíli Šotouš, „vymyslel jsem vynález, který nám umožní publikovat na našem megavebu tak nádherně nasvícené fotky, že všichni ti podzemní rádoby-fotografové zhebnou závistí.“
„Jak to chceš udělat, ó veliký Šotouši,“ zeptal se podlézavě Havran.
„Víte, vůbec co je to světlo?,“ vhodil do pléna záludnou otázku Šotouš
„Nevím,“ přiznala bezelstně po chvíli přemýšlení Kikirína.
„Světlo je to, co svítí,“ vyhrkl Havran.
„Světlo je proud drobných částic, tak zvaných fotonů,“ děl pyšně Šotouš.
„To není možné,“ divil se Havran, „kdo ti to namluvil?“
„Je to naopak obecně známá věc, kterou jsem si navíc sám ověřil dlouhodobým pozorováním,“ odpověděl hrdě Šotouš. „Koupil jsem si za tím účelem v papírnictvé zvětšovací sklo, kterému my, vědci, odborně říkáme lupa a fotony jsem několik dnů zkoumal tak pečlivě, že teď o nich vím naprosto všechno.“
Kikirína obdivně zatleskala.
Takhle nějak by mělo před badatelem svítit Šotoušovo světlo
„Půjčíš nám někdy také tu lupu, abychom ty fotony mohli zkoumati my s Kikirínou?“ těšil se vědymilovný Havran.
„Stačí, že je vidím já, “ odmítl Šotouš, „stejně bys jim nerozuměl.“
Havran se cítil ponížen a potajmu zatlačil slzu.
„Jak jsem vám řekl, světlo je proud fotonů,“ pustil se do vysvětlování Šotouš. „Musíte věřit tomu, o vám říkám, princip světla je ostatně tak složitý, že sami beze mne byste ho nikdy nepochopili.“
„Proud fotonů…“, opakovala si potichu zcela uchvácená Kikirína.
„Ty fotony si venku nachytáme do krabice a v podzemí je pak vypustíme,“ vysvětloval svůj vychytralý plán Šotouš. „Jejich proud se rozptýlí a ozáří celý prostor jemným měkkým světlem.“
„Mohli bychom s sebou navíc nosit v drobném pouzdru jedne něbo dva fotony jako nouzové světlo,“ navrhla Kikirína, kterou fotony očividně vzrušovaly.
„To bychom mohli,“ připustil blahosklonně Šotouš, „ale vraťme se prozatím k velké krabici plné fotonů.“
„Mám takový nepříjemný pocit, “ vmísil se opět do diskuse Havran, “ že když na světle zavřu krabici a potmě ji pak otevřu, žádné světlo z ní nevyleze.“
„Mohl bych tě na základě svého bádání zesměšnit argumentem, že máš špatnou krabici, které netěsní víko a fotony z ní vytrousíš,“ prohlásil schovívavě Šotouš, „ale problém je složitější, než by tě napadlo. Předvedeme si názorný pokus.“ Šotouš vyndal ze skříně zánovní lepenkovou krabici od bot a opatrně ji položil doprostřed stolu. „Otevři ji,“ kázal Havranovi.“
„Není uvnitř pavouk?“ zdráhal se uposlechnout Havran.
„Není, kontroloval jsem to svoji badatelskou lupou,“ opáčil Šotouš.
Havran opatrně odklopil víko.
„Je v krabici světlo?“ tázal se Šotouš.
„Je,“ připustil Havran.
„Tak ji teď přivři, poručil Šotouš, „co vidíš vevnitř.“
„Řekl bych, že šero,“ odvětil Havran, mžouraje škvírou do škatule.
„Správně,“ pochválil Šotouš, „fotony Ti z krabice utíkají, protože nestačíš zavřít víko dostatečně rychle. Jsi pomalý. Ukaž!“
Šotouš přistoupil ke krabici, otevřel víko dokořan a pak je rychle zabouchl. „Jsou tam,“ prohlásil vítězoslavným tónem.
„Určitě?“ tázal se nepřesvědčený Havran.
„Určitě,“ potvrdil Šotouš. „Když zavřu víko já, jsou tam fotony vždycky.“
Havran přiložil krabicí zatřepal a přiložil si ji k uchu. „Chrastí tam, potvory, fotonské, potvrdil.“
„Stačí, že je vidím já, “ odmítl Šotouš, „stejně bys jim nerozuměl.“
Havran se cítil ponížen a potajmu zatlačil slzu.
„Jak jsem vám řekl, světlo je proud fotonů,“ pustil se do vysvětlování Šotouš. „Musíte věřit tomu, o vám říkám, princip světla je ostatně tak složitý, že sami beze mne byste ho nikdy nepochopili.“
„Proud fotonů…“, opakovala si potichu zcela uchvácená Kikirína.
„Ty fotony si venku nachytáme do krabice a v podzemí je pak vypustíme,“ vysvětloval svůj vychytralý plán Šotouš. „Jejich proud se rozptýlí a ozáří celý prostor jemným měkkým světlem.“
„Mohli bychom s sebou navíc nosit v drobném pouzdru jedne něbo dva fotony jako nouzové světlo,“ navrhla Kikirína, kterou fotony očividně vzrušovaly.
„To bychom mohli,“ připustil blahosklonně Šotouš, „ale vraťme se prozatím k velké krabici plné fotonů.“
„Mám takový nepříjemný pocit, “ vmísil se opět do diskuse Havran, “ že když na světle zavřu krabici a potmě ji pak otevřu, žádné světlo z ní nevyleze.“
„Mohl bych tě na základě svého bádání zesměšnit argumentem, že máš špatnou krabici, které netěsní víko a fotony z ní vytrousíš,“ prohlásil schovívavě Šotouš, „ale problém je složitější, než by tě napadlo. Předvedeme si názorný pokus.“ Šotouš vyndal ze skříně zánovní lepenkovou krabici od bot a opatrně ji položil doprostřed stolu. „Otevři ji,“ kázal Havranovi.“
„Není uvnitř pavouk?“ zdráhal se uposlechnout Havran.
„Není, kontroloval jsem to svoji badatelskou lupou,“ opáčil Šotouš.
Havran opatrně odklopil víko.
„Je v krabici světlo?“ tázal se Šotouš.
„Je,“ připustil Havran.
„Tak ji teď přivři, poručil Šotouš, „co vidíš vevnitř.“
„Řekl bych, že šero,“ odvětil Havran, mžouraje škvírou do škatule.
„Správně,“ pochválil Šotouš, „fotony Ti z krabice utíkají, protože nestačíš zavřít víko dostatečně rychle. Jsi pomalý. Ukaž!“
Šotouš přistoupil ke krabici, otevřel víko dokořan a pak je rychle zabouchl. „Jsou tam,“ prohlásil vítězoslavným tónem.
„Určitě?“ tázal se nepřesvědčený Havran.
„Určitě,“ potvrdil Šotouš. „Když zavřu víko já, jsou tam fotony vždycky.“
Havran přiložil krabicí zatřepal a přiložil si ji k uchu. „Chrastí tam, potvory, fotonské, potvrdil.“
Šotoušovo světlo dokáže vytvořit i nádherný zlatavý svit
„Mohli bychom nosit ty fotony do podzemí i v pytli?“ zajímalo Kikirínu.
„Určitě,“ odpověděl Šotouš, kterého zájem o jeho vynález upřímně těšil. „Myslím, že časem bychom je mohli nacpat i do spraye a stříkat je před sebe, za sebe i kolem sebe..“
„To bude krása,“ těšil se Havran, „a když budou v tom sprayi, můžeme je nějakému nepříteli, třeba Surikatovi, nastříkat do očí.“
„Cha, cha, cha,“ smála se nad tou představou Kikirína.
„Obávám se, že Surikatu v našem cvičném dole nepotkáme,“ chladil nadšení kolegů Šotouš, „ale určitě s tím sprayem půjdou dělat skvělé věci.“
„Třeba jeden vystříkáme v Chrustenické šachtě a až tam Lečo zhasne, bude se divit, co vevnitř pořád svítí,“ plánoval Havran. „Bude cvakat vypínačem jako šílený, pak vypne hlavní jistič a ve štole bude pořád světlo. Dovedete si takovou legraci představit?“
Kikirína s Šotoušem se o takovou představu pokusili a napolo udušeni neovladatelným smíchem vzrušeně hýkali jako březí ovce. Havran zatím svědomitě trénoval stále rychlejší a rychlejší zavírání krabice od bot.
„Určitě,“ odpověděl Šotouš, kterého zájem o jeho vynález upřímně těšil. „Myslím, že časem bychom je mohli nacpat i do spraye a stříkat je před sebe, za sebe i kolem sebe..“
„To bude krása,“ těšil se Havran, „a když budou v tom sprayi, můžeme je nějakému nepříteli, třeba Surikatovi, nastříkat do očí.“
„Cha, cha, cha,“ smála se nad tou představou Kikirína.
„Obávám se, že Surikatu v našem cvičném dole nepotkáme,“ chladil nadšení kolegů Šotouš, „ale určitě s tím sprayem půjdou dělat skvělé věci.“
„Třeba jeden vystříkáme v Chrustenické šachtě a až tam Lečo zhasne, bude se divit, co vevnitř pořád svítí,“ plánoval Havran. „Bude cvakat vypínačem jako šílený, pak vypne hlavní jistič a ve štole bude pořád světlo. Dovedete si takovou legraci představit?“
Kikirína s Šotoušem se o takovou představu pokusili a napolo udušeni neovladatelným smíchem vzrušeně hýkali jako březí ovce. Havran zatím svědomitě trénoval stále rychlejší a rychlejší zavírání krabice od bot.
Martin M., čSS Tetín „Štolu Malý Bobeš razili v sedmnáctém staletí volyňští měšťané, aby vysledovali a následně vytěžili křemennou žílu, na kterou bylo navázáno polymetalické zrudnění se značným obsahem olova či zinku (galenit, sfalerit) a skromným výskytem stříbra, vzniklého jako produkt rozkladu sulfidických rud v cementačním pásmu supergenní zóny. Štola je dlouhá téměř 300 metrů, s četnými dobývkami a dvěma komíny do spodního, zatopeného patra. Jde o prakticky jedinou zachovalou památku na volyňské dolování, která unikla likvidačním snahám úřadů a je zajištěna uzamčenou mříží.“