Cimbál Šotouš s Kikirínou seděli na rozvrzaných židlích u chatrného stolu a zaujatě listovali v staré, rozdrbané Mateřídoušce. Havran klečel na zemi a s nevšedním zájmem pozoroval jak po podlaze pomaličku leze tlustý, nemotorný šváb.
„Přečti, Kikiríno, ještě jednou tu pohádku o malém chlapečkovi, který objevil jeskyňku plnou krásných třpytivých krystalů“, žadonil úpěnlivě Šotouš.
„Už jsem ji dnes četla pětkrát,“ bránila se chabě Kikirína.

„To nevadí,“ nedal se Šotouš, „je tak krásná. Hlavně ta pasáž, kde se ze stropu nad chlapečkem utrhne veliký krápník, rozrazí mu lebku, dopadne na zem a ani se přitom nijak moc nepoškodí.“
„Nic takového v té pohádce není,“ oponovala Kikirína.
„Ale je,“ zadupal Šotouš, „je to tam a basta.“
„Není,“ hádala se Kikirína, „chlapeček se v jeskyni ztratí, v postranní chodbičce najde nesmírně cenný poklad a po roce, když se skála zase otevře, se pro něj vrátí máma a vyvede ho ven. O žádném krápníku a rozpolcené hlavě v celé pohádce nenajdeš ani slovo.“
„Zapomněli to tam vytisknout,“ oponoval Šotouš. „Padající krápník je menší nesmysl, než chlapeček, kterej je rok zavřenej v jeskyni, kde je k žrádlu jen zlato a drahé kamení.“
„Nikde přece není řečeno, že v jeskyni nebylo nic k jídlu, autor pohádky to nepovažoval za podstatné a proto se o takových podružných věcech nezmiňuje,“ vřeštěla bojovně Kikirína.
„Autor nepovažoval za podstatné zmínit, že v jeskyni byl špajz s ledničkou a několika velkými sudy tokajského vína,“ posmíval se Šotouš, „to, že normální chlapeček by byl bez jídla a bez pití za tři dny na prkně, mu připadá zcela nepodstatné.“
„Vždyť je to jen pohádka,“ hájila autora Kikirína,“ v pohádkách se takové samozřejmé věci vynechávají. čtenáře daleko víc zajímá třeba ten nalezený poklad, než co chlapeček po celý rok jedl a kam chodil na záchod.“
„Tak zrovna tohle by mne zajímalo víc, než cokoliv ostatního,“ vedl si svou Šotouš. „Mimochodem, ten popis pokladu je také naprosto nedostatečný a odfláknutý. Prý hromada zlata…Co si pod tím mám představit?“
„Hromada zlata je hromada zlata,“ odsekla Kikirína, nená to Jantarová komnata ani Žabí duch. Je to jednoduše průměrná hromada blbého průměrně ryzího zlata. Jasné?“

„A co je to Žabí duch?“ změnil téma hovoru Šotouš, zaskočen pojmem, který mu vůbec nic neříkal.
„Žabí duch je jednak symbol, jednak prastarý obraz,“ ozval se zpod stolu Havran, kterému se podařilo švába obrátit na záda a sadisticky se kochal pohledem na systematické, leč bezmocné kmitání broukových nohou. „Minule nám o něm na exkurzi v našem cvičném dole vyprávěl Laco Lahoda.“
„To je divné, že o tom nic nevím,“ hudroval Šotouš, marně pátraje v troskách své paměti, po jakékoliv zmínce o Žabím duchovi či po informaci, kdo že je ten tajemný Laco Lahoda, který o něm údajně vyprávěl.
„Žabí duch je olejomalba z první poloviny dvacátého století,“ pochlubil se svými vědomostmi Havran, který zřejmě Lacovu vyprávění naslouchal mimořádně pozorně. „Autor obrazu není znám, ale je za něj obecně považován anglický okultista Aleister Crowley, člen řádu Zlatého úsvitu, který jej měl namalovat ve svém sicilském sídle Thelema roku 1922, těsně před tím, než Mussolini Crowleyho z Itálie vypověděl.“
„Proč by okultista měl malovat obrazy?“ skuhral nespokojeně Šotouš, „okultista má okultovat a ne čmárat barvami po plátně.“ „Crowley mimo toho, že je považován za nejslavnějšího mága dvacátého století, skutečně zdařile maloval a mimo to byl držitelem několika horolezeckých rekordů. Obraz Žabí duch, podle toho, co jsem se dozvěděl od Laca, nese neklamnou peče? svého tvůrce – jeho přítomnost vzbuzuje v lidech hlubokou depresi, zmatení smyslů a mnohdy neodolatelné nutkání k sebevraždě.“
„Třeba si to Laco všechno vymyslel, já bych mu nevěřil,“zpochybňoval duchovu existenci znepokojený Šotouš
„Jistě, Laco si mohl přimyslet lecos, faktem ale zůstává, že posledním známým majitelem obrazu byl říšský protektor K.H.Frank a po jeho smrti se obraz už nikdy nenašel.“
„Určitě ho ani nikdo nehledal,“ hudral Šotouš,“co by kdo dělal s přiblblým obrazem nějakého žabího ducha.“
„Tím, že je autorství obrazu přičítáno Crowleymu,“ namítl Havran, „jsou mu připisovány magické schpnosti a pro lidi, kteří se magií zabývají, má obrovskou cenu.“
„Jestli má obraz opravdu takovou cenu, tak ho všelijací ti hermetici a mystici nejspíš po válce hledali jako šílení,“ vmísila se do hovoru Kikirína. „A a? už jej našli a úspěšně ukryli a nebo nenašli, protože ho třeba nějací ignoranti v chladných květnových dnech přiložili do kamen, nám to může být celkem jedno.“ „Jedno by nám to být mohlo, kdyby Laco netvrdil, že na devadesát procent ví, kde obraz je,a nenabídl nám, abychom se podíleli na jeho objevení.“
„My, Doxáci, že se máme podílet na objevení nějakého žabího ducha?“ nevěřil svým uším Šotouš. „
„Přesně tak, “ odtušil Havran, „má to ale jeden háček.“
„Jaký,“ toužila vědět Kikirína.
„Po Žabím duchu začal pátrat i Surikata s Blovičákem a jak řekl Laco, ti dva dokonce kopou na správném místě,“ dodal sklesle Havran.

„Sakra,“ zaklel Šotouš, „zase Blovičák a Surikata někde kopou. Proč raději někdo normální nekope do nich? Není s nimi náhodou ještě ta hnusná renegátka Kikina?“
„Není,“ zareagoval Havran, „ona s nimi, od té doby, co se jí posmívali, že má tak velký zadek, že kvůli němu už do auta nevejde Pažout, nikam nechodí.“
„Aspoň, že tak,“ ušklíbl se spokojeně Šotouš, „a kde a co vlasně ti dva šmejdi kopou?“
„Oni zmáhají zdánlivě nevýznamnou štolu u Štěchovic,“ odpověděl Havran, „prý kvůli nějakému pitomému křemeni. Jenže Laco tvrdí, že právě v téhle štole by měl být Žabí duch uschován.“
„A Surikata s Blovičákem o tom nevědí?“ pospíšila si s dotazem Kikirína.
„Zatím ne, vysvětlil Havran, „ale až se prokopou dovnitř, tak na to přijdou. A Žabí duch bude jejich.“
„A proč se vlastně Laco zajímá o pitomý obraz Žabího ducha? Myslela jsem, že se poslední dobou stará jen o vojenské podzemí,“ nechápala Kikirína.
„Právě proto, že Žabí duch s tímhle tématem úzce souvisí,“ pravil Havran, „nacisté hodlali využít jeho smrtonosných vlastností a učinit z něj jednu ze svých nepřekonatelných tajných zbraní, která měla zvrátit nepříznivé výsledky posledních válečných let. V korespondenci K.H. Franka se o tom nalezla rozsáhlá dokumentace. Goebels například navrhoval otevřít galerii, kde by byl obraz vystavený a pozvat do ní zdarma kupříkladu všechny Američany. Ti by si obraz prohlédli, zmocnila by se jich nevysvětlitelná deprese a vedeni ďábelskou silou obrazu, oběsili by se na nejbližším záchodku. Německo by mělo o nepřítele méně a nemuselo by se obávat vylodění v Normandii. Až by příslušníci Todtovy pracovní organizace spolu se členy SA pohřbili všechny oběšené Američany, pozvali by Angličany a tak by to šlo tak douho, dokud by nebyl Hitler skutečným pánem světa.“
„Pane jo,“ pochopil pointu Šotouš. „Kdybychom se zmocnili obrazu my a ne Surikata s Blovičákem, mohli bychom jim ho ukázat a také bychom hned měli o nepřítele méně. A ani by nás za to nezavřeli, protože by smrtonosné síle obrazu nikdo z vyšetřovatelů nevěřil a všichni by si mysleli, že Surikata s Blovičákem zemřeli na vlastní blbost.
„A proto musíme Surikatu s Blovičákem předběhnout a obraz získat my,“ dokončil vyprávění Havran. „Nejprve ho ukážeme Lacovi, aby nikde nevykecal, k čemu je takový obraz dobrý…“
„Myslel jsem, že Laco je kamarád, “ namítl nesměle Šotouš.
„Kamarád nekamarád, vražedné schopnosti obrazu se musí uchovat v tajnosti,“ odsekl Havran.
„Pak jej předvedeme Surikatovi s Blovičákem a až je zahrabeme, pozveme ještě Kikirínu a Pažouta. A pak vymyslíme koho dalšího.“
„Já navrhuju Mácu a Krtka,“ zvolal Šotouš. „A také Milana Raka a jeho kamaráda Turka, protože nám kritizovali náš časopis Montanya. Pamatujete snad všichni, jak nám Rak napsal: Jen si vydávejte ty vaše onanye, stejně je nikdo nečte a kolega Buf by takový škvár nechtěl ani zadarmo..„
„Bufa také pozveme,“ rozhodla Kikrína „a pro jistotu celou Krasovou depresi.“
„A? žije Žabí duch,“ ječel Šotouš. „A teď ho musíme získat. Hurá do štoly, v které je ukryt.“
„Složil jsem na cestu za Duchem takovou pochodovou píseň, aby se nám lépe šlo“ pochlubil se Havran a rozdal kolegům ušmudlané noty, „budeme zpívat – Doxáci jdou, Bože jaká je to krása, Doxáci jdou, pěkně v řadě za sebou.“
„Skvělé“, zatleskal Šotouš a hned začal zpívat. Kikirína s Havranem se postupně přidali a za zvuků mohutného chorálu vyrazili k Štěchovicím.

Pažout, Světlu vstříc „Ponechme Doxákům jejich neopodstatněné nadšení, Žabí duch už dávno není tam, kam se jej za divokého zpěvu a cinkání rolniček vydávají hledat.
Příště přineseme reálnou reportáž z naší cesty za Žabím duchem, hrdinskou epopej, v které jsme se museli prodírat šípkovým keřem, brodit se místy až po kotníky ledovou důlní vodou a po čtyřech prolézt neproniknutelný zával, kterým by se neprotáhla ani myš.
A samozřejmě – zveřejníme i fotografii záhadného a tajmného obrazu Žabí duch.“