„A kde je ta naše doxácká jezerní panna,“ dal průchod své zvědavosti Havran. „Bude chodit na schůze a hlasovat?“
„Zatím ji mám jen na fotografii,“ pravil vzrušeným hlasem Šotouš a s úchylným úsměvem podal snímek Havranovi. „Pěkná viď?“
„To jsi ty? Skoro bych tě nepoznal,“ vyděsil se Havran.
Kikirína letmo pohlédla na snímek a bezeslova omdlela.“
„To nejsem já, to je modelka,“ vysvětloval zaraženě Šotouš, „chtěl bych tak vypadat, ale přiznám zcela otevřeně, není to tak jednoduché. Ten elegantní postoj je podmíněn dlouhodobým cvičením pod vedením odborného instruktora.“
„Elegantní postoj..“ zašeptal nevěřícně Havran.
„Věděl jsem, že si naší novou jezerní pannu, když ji porovnáte s tou superklubáckou zdechlinou, zamilujete,“ dodal rychle Šotouš. „Její břicho je jako mísa plná ambry a lýtka jak sloupy mramorové.“
„Mně se ta naše panna nelíbí,“ zaštkal nešťastně Havran. „Mně se líbí ta superklubácká.“
„Chceš abych Tě za takové řeči vyrazil z klubu, renegáte,“ zařval výhružně Šotouš.
„Ne, to nechci,“ blekotal zmateně Havran
„Tak si vem tu fotku a zvykej si na naší pannu,“ zahřměl Šotouš.“Však ty jí přijdeš na chuť.“

 

Havran se špatně skrývaným odporem uchopil fotku a zdrceně na ni pohlížel.
„Vždyť je ta panna skoro plešatá,“ namítal, „správná jezerní panna má mít vlasy jak prameny řek, jako studnice vod živých plynoucích z Libbánu.“
„Naše panna má holt roztomilou lysinku,“ odbyl kolegu Šotouš. „Každý aspoň vidí, že má vysoké, klenuté inteligentní čelo a není to žádná dementní blbka.“
„Její čelo je jako věž ze slonoviny, vystavěná k chování zbroje a na ní visí tisíce štítů, patřících mužům udatným,“ odrecitoval zlomeným hlasem Havran.
„No vidíš,“ pochválil Havrana Šotouš, „já říkal, že si zvykneš“
„Nezvyknu,“ zavrtěl hlavou Havran, “ ta naše panna je… hnusná.“
„Ale není,“ zastával se své modelky Šotouš, „má pěkně plné, výrazně ženské tvary“
„Superklubácká jezerní panna aspoň vypadá jako ženská,“ nedal se obalamutit Havran.
„To se ti zdá,“ chlácholil kolegu Šotouš, „ta naše má taky něco do sebe. Je to taková Minerva.“
„Co je to Minerva?“ projevil Havran zájem o poučení.
„To nevím,“ vysvětlil Šotouš, „to se tak říká, když vidíš pěknou, chytrou ženskou.“
„To je divné, že jsem to nikdy říkat neslyšel,“ podivoval se Havran. „Když koukám na tu naši jezerní pannu, chce se mi namísto Minerva říci bachyně.“
„To jsem zas neslyšel říkat já,“ odtušil Šotouš a mimoděk fotku láskyplně pohladil.

 

„Má nějakou vlastní jezerní pannu Angorák ze spřátelené brčálnické skupiny?“ hledal stále Havran cestu, jak se nenápadným způsobem Šotoušovy panny zbavit, „že bychom mu ji mohli půjčit a třeba by nám ji zapomněl vrátit.“
„Jezerní panna se nepůjčuje,“ odbyl rezolutně Havrana Šotouš, “ co bys pak říkal, kdyby Angorák, byť je náš nejlepší přítel, byl pannou natolik okouzlen, že by nám ji zprznil?“
„A Lečo z další spřátelené skupiny by ji také nepotřeboval?“ nevzdával se Havran svého plánu, „určitě by se jim do expozice hodila.“
„Jezerní panna do seriózního skanzenu?“ divil se Šotouš.
„Kdyby se jí dal přes hlavu nějaký pytel, určitě by přitáhla by více platících návštěvníků,“ rozváděl svoje myšlenky Havran, „a třeba by se s tím pytlem na hlavě zamotala, spadla do šachty a utopila se.“
„Tak ty nedáš pokoj?“ zaječel Šotouš. „říkám ti narovinu, naše jezerní panna zůstane v našem klubu a když se ti to nelíbí, můžeš jít kam chceš.“
„Ne, to ne, neříkám, že se mi nelíbí,“ mektal ustrašeně Havran pod tíhou Šotoušovy nemilosrdné pohrůžky, „jen si na ni nemohu pořád zvyknout. Asi jsou půvaby tvé panny tak veliké, až mne oslnily a já z toho ztratil zrak.“
„No proto,“ mručel uspokojený Šotouš, “ vezmeme ji hned příští sobotu na výpravu a pozveme Angoráka, aby nás s ní vyfotil. To budou ostatní čumět.“
„To jo,“ rezignoval Havran. „A budu ji moci držet za ruku?“ dodal s přemáháním, aby si před svým pohlavárem vylepšil pošramocenou reputaci.
„Možná,“ přislíbil potěšeně Šotouš.

 

Surikata CM, slavný montanista „Vzhledem k četným zraněním, která utrpěli příznivci PMS (Pažout a Blovičák) začátkem listopadu, byla akčnost spolku poněkud ochromena a omezila se na návštěvy zpřístupněných a již objevených objektů, jako je třeba štola svatého Prokopa ve Stříbře, kterou přibližují dvě fotografie na této stránce. První snímek ukazuje část štoly, která prochází pod vlastními dobývkami, na druhém je vstupní partie částečně založené štoly ve vzdálenosti přibližně dvaceti metrů za portálem.
Pro sadisty, kteří se podrobně zajímají o zranění statečného a oblíbeného Pažouta, upřesňuji, že má roztříštěný loket a čeká na elegantní kovový implantát.“