„Zcizení ušlechtilé myšlenky našeho Bimbo klubu by Surikatovu odpornému charakteru by zcela odpovídalo,“ navázala nenávistně Kikirína. „Předpokládám, že funkci velitele superklubáckého Bimba, kterou u nás zastávám já, by připadla tomu strašlivému hrobníku Pažoutovi.“
„Nejhorší by bylo,kdyby Surikata do svého Bimba přetáhl i naše vlastní malé Bimbo-členy, “ zaskuhral hlasem plným obav ku své družce Šotouš, „ve srovnání s neuvěřitelně nudným programem, jaký pro Bimbo připravuješ ty, by se mohl Pažout zdát nebývale akční.“
Kikirína se zdrceně rozeštkala.
„Co kdybychom se vydali na výpravu do smrtonosné kladenské stoky?“ odváděl rychle hovor na jiné téma Havran. Mohli bychom tam nafotit nějaké akční obrázky, Lečo by nám je umístil na svém novém webu a prestiž našeho klubu by strmě stoupla.“

 

„Do smrtonosné kladenské stoky?“ vyděsil se Šotouš, až se mu sporé vlasy na hlavě zježily jako hřebíky.
Kikirína leknutím přestala plakat.
„Ano, do smrtonosné kladenské stoky,“ potvrdil Havran a hlas mu mohutněl pocitem vlastního hrdinství. „Když se mohl Angorák vypravit do smrtonosné brněnské stoky, proč by se nemohl náš skoro kladenský klub podívat do té místní.“
„Tradují se o ní hrozné historky,“ zašeptala bázlivě Kikirína, „brněnská stoka působí proti té naší jak rajská zahrada proti zpustlému zanedbanému hřbitovu plnému propadlých hrobů a zasporovaných tyfových bakterií.“
„V brněnské smrtonosné stoce jsem s Angorákem náhodou byl,“ ujal se slova viditelně poplašený Šotouš,“a řeknu vám, že to byla ta nejstrašnější výprava mého života. Jestli je kladenská stoka jen z poloviny tak příšerná, nikdo mne do ní nedostane živého ani mrtvého.“
„Tys byl s nejvyšším Angorákem v smrtonosné brněnské štoce?“, vyjevil se Havran, „Proč jsi nám o tom nic neřekl. Povídej, jaké to bylo.“

 

„Pekelné,“ odvětil bezbarvým hlasem Šotouš. „Už jen vchod do té stoky vypadal jako jícen do satanova brlohu. Rezatá mříž, pod ní protékající temná a páchnoucí voda.“
„To byly splašky?“ zajímala se Kikirína.
„U mříže tekl ještě normální potok,“ vysvětloval s odporem Šotouš,“jenže byl plný shnilého listí a napůl rozložených utopených zvířat, které se zachytily o mříž, šklebily se na nás bezmasými tvářemi a neuvěřitelně smrděly.“
A nebál ses a nepozvracel?“ divil se Havran.
„Když jdeš s nejvyšším Angorákem, tak se nemůžeš bát a zvracet,“ objasňoval Šotouš. „Jeho odvaha tě natolik strhne s sebou, že úplně zapomeneš na okolní svět. Kdybys ho viděl, jak se neohroženě protáhl mříží dovnitř, rukou přitom rozmáčkl nějakou chcíplou kočku a přesto ani na chvíli nezaváhal, řekl bys – ejhle, právě jsem viděl hrdinu.“
„Jak se mohl Angorák protáhnout mříží?“ nechápala Kikirína.
„Mříž byla vyřezaná,“ přiznal Šotouš, „ale na jejích pahýlech právě visely ty zdechliny.“
„Tys také nějakou zdechlinu nechtěně rozmáčkl,“ ptal se poněkud štítivě Havran.
„Ne, já jen upadl hubou do té vody a shnilého listí,“ odvětil popravdě Šotouš, „Angorák předtím všechny zdechliny obětavě klackem odstranil.“
„A co bylo dál, povídej,“ naléhala dychtivě Kikirína.
„Za mříží vedl pod Brno poměrně prostorný cihlový tunel,“ pustil se do vyprávění Šotouš, „V jeho prostředku tekl ten potok a my jím museli odhodlaně kráčet, protože jinak bychom drhli hlavama o strop. Ušli jsme asi půl kilometru. Bylo slyšet, jak nad námi duní šaliny a občas kolem nás proběhl nějaký zmatený, vyděšený potkan.
„Já bych před potkanem utekla, “ pochlubila se Kikirína.
„Když jdeš s Angorákem,“ nemáš na útěk ani pomyšlení,“ odsekl Šotouš, „snažíš se mu být rovnoměrným partnerem a toho nedocílíš tak že utečeš před zakrslým potkanem.“
Kikirína se zastyděla a zmlkla.
„Ušli jsme asi kilometr a dostali se do pasáže, kvůli které se tahle brněnská stoka nazývá smrtonosnou,“ navázal Šotouš. „Prochází pod starou zástavbou a do hlavního tunelu se z boků napojují četné roury, které tam svádějí kanalizaci z jednotlivých domů. Co chvíli z nějaké z nich vyletí příšernou rychlostí odporná fekálie, udeří do protější stěny, až se stoka zatřese, spadne do vody a pak pokojně odpluje v dál. Když jsem to viděl, úplně jsem zkameněl hrůzou, ale Angorák vyndal z batohu dvě staré aktovky, jednu mi podal a pravil, že je budeme používat jako štíty. Pak mi pokynul, abych ho následoval a vyrazil.
Bezpečně minul několik trubek, když v tom další z nich vychrlila svou smrtící dávku. Angorák se elegantně vykryl aktovkou a já si pomyslel, že stoka není tak nebezpečná, jak se vypráví. V tu chvíli ale svůj odporný obsah vystřelily další dvě roury a ač Angorák pohotově odrazil první dávku, kruhá jej zasáhla pod koleno a srazila na zem do pokleku. Cosi přilétlo z druhé strany, ale Angoráka to naštěstí minulo, protože tak rychle by aktovku do směru útoku nestihl přendat. Stál jsem jako opařený a koukal na ten nerovný boj se zatajeným dechem. Roura, jejíž obsah Angoráka zasáhl, vychrlila vzápětí novou dávku a ač můj přítel nastavil aktovku, úder byl tak silný, že ho porazil na bok. Nikdy jsem neviděl takový boj. Angorák mi připadal jako osamělý rytíř, jako marně bojující templář, kryjící se pavézou proti mnohonásobné přesile. Stále bojoval, máchal aktovkou, šermoval rukama a snažil se vstát. Potom dostal plný zásah do hlavy… Aktovka mu vypadla z ruky, něco nesrozumitelného zakřičel, naposled se na mne podíval a pak ho vzala voda a zvolna odnášela pryč.
Stoka jako by zešílela. Roury chrlily svůj obsah jako protiletecký flak a já nemohl vůbec nic dělat. Sledoval jsem vzdalující se Angorákovu čelovku a bezmocně plakal. Nedokázal jsem kamaráda zachránit.“

 

Pažout, Světlu vstříc „Působivě Šotoušovo vyprávění Havranem i Kikirínou hluboce otřáslo. Po ponuré minutě ticha na Angorákovu památku byl platným hlasováním rezolutně zamítnut původní návrh navštívit smrtonosnou kladenskou stoku a doxácký spolek se jako obvykle odebral do svého cvičného dolu, který tvoří jedna osamocená betonová trubka na Šotoušově zahrádce.“
Pro příznivce chrabrého Pažouta doplňujeme, že jeho zdravotní stav se zvolna lepší a ani sešroubovaný roztříštěný loket mu nezabránil, aby lékařem povolenou vycházku nevěnoval návštěvě pověstné rokycanské štoly pod Kalvárií.