Monika, podzemní stážistka „Byl u mne Máca,“ pravil významně Havran, “ byl u mne a hořce a usedavě plakal.“
„To je jen dobře,“ prohlásil spokojeně Šotouš, „Máca je náš nepřítel, stejně jako Kikina, Pažout, MartinM, Blovičák a Surikata.“
„Správně, “ připojila se Kikirína, „kdyby si takový neřád klekl přede mnou, mohl by plakat, jak nejlépe dokáže a stejně bych ho, za to, že se paktuje se Surikatou, tak leda nakopla.“
„Před tebou by si Máca tak akorát klekal,“ posmíval se Šotouš, „když už tak známý montanista před někým poklekne, tak snad jen přede mnou.“
Mácův pláč
„Před tebou určitě, “ nedala se Kikirína, „před takovým hňupem. Leda by mu od rumu změknul mozek.“
„Nehádejte se,“ vložil se do počínající hádky Havran, “ Máca si před vámi nepřišel klekat. Chtěl si někomu postěžovat právě na toho hnusného Surikatu.“
„Ále,“ zbystřil Šotouš, “ toho bychom mohli využít. Nenabídneme Mácovi, aby vstoupil do našeho klubu?“
„Myslím, že by takovou poctu se vší skromností důstojně a rezolutně odmítl,“ zchladil Šotoušovo nadšení Havran. „Přece jen akce, které podnikáme, jsou čím dál tím náročnější a ne každý má tu odvahu a nervy se jich účastnit.“
„Myslíš tu poslední výpravu do ZOO, kde jsme tři hodiny dráždili papírovým mávátkem opici?“ nadhodila Kikirína.
„Třeba,“připustil Havran. „Nebo tu, jak jsme v opuštěném tunelu naspreyovali na stěnu komického panáka a pod něj načmárali veliký nápis – Krtek je vůl.“
„To byla hodně dobrá akce,“ pochválil si Šotouš, „ale jak říkáš, hodně odvážná a nebezpečná. Nic pro běžnou populaci, jako je Máca a spol.“
„Co vlastně Mácovi Surikata tak strašného provedl,“ vrátila se k původnímu problému Kikirína, „že to takového relativně drsného a na jistě ledacos zvyklého montanistu rozbrečelo?“
„Nehádejte se,“ vložil se do počínající hádky Havran, “ Máca si před vámi nepřišel klekat. Chtěl si někomu postěžovat právě na toho hnusného Surikatu.“
„Ále,“ zbystřil Šotouš, “ toho bychom mohli využít. Nenabídneme Mácovi, aby vstoupil do našeho klubu?“
„Myslím, že by takovou poctu se vší skromností důstojně a rezolutně odmítl,“ zchladil Šotoušovo nadšení Havran. „Přece jen akce, které podnikáme, jsou čím dál tím náročnější a ne každý má tu odvahu a nervy se jich účastnit.“
„Myslíš tu poslední výpravu do ZOO, kde jsme tři hodiny dráždili papírovým mávátkem opici?“ nadhodila Kikirína.
„Třeba,“připustil Havran. „Nebo tu, jak jsme v opuštěném tunelu naspreyovali na stěnu komického panáka a pod něj načmárali veliký nápis – Krtek je vůl.“
„To byla hodně dobrá akce,“ pochválil si Šotouš, „ale jak říkáš, hodně odvážná a nebezpečná. Nic pro běžnou populaci, jako je Máca a spol.“
„Co vlastně Mácovi Surikata tak strašného provedl,“ vrátila se k původnímu problému Kikirína, „že to takového relativně drsného a na jistě ledacos zvyklého montanistu rozbrečelo?“
„Máca chtěl v tomto roce hodně bádat a publikovat,“ vysvětloval Havran. „Vybral si několik lokalit a začal k ním shánět materiály. Jenže se o jedné z nich nedávno zmínil Surikatovi a ten mu řekl, že zrovna tuhle lokalitu se svými kolegy přebírá, mají ji rozpracovanou a přímo vyzval Mácu, aby se mu tam nepletl.“
„To je tedy hodně tvrdé,“ hlesl Šotouš, „to bych zaslzel i já.“
„Jenže tím celá aféra neskončila,“ pokračoval Havran. „Máca zatnul zuby a dělal, jako by nic. Nadnesl, že ta lokalita je vlastně bezcenná a pro další bádání či dokumentaci díky své bezvýznamnost zcela nevhodná, leda že by tam bádal spolek nějakých diletantských inorantů, jako jsme prý my.“
„To že řekl?“ zařval Šotouš a zbrunátněl, až se Kikirína počala obávat o jeho život.
„řekl, ale nemyslel to tak,“ chlácholil kolegu Havran. „Máca ten nepěkný výraz použil proto, aby Surikatu přesvědčil k opuštění té lokality a on na ní mohl pokračovat ve svém seriózním bádání.“
„A přesvědčil Surikatu?“ tázala se dychtivě Kikirína.
„Nepřesvědčil,“ pravil ponuře Havran, „Surikata kategoricky prohlásil, že své práce na lokalitě dokončí, ať je významná, či nikoliv. Máca se v duchu utěšoval, že má ještě jednu podobnou a hodně tajnou lokalitu v záloze, ale než to domyslel, Surikata mu řekl, že přebírá i tenhle objekt.“
„To je tedy hodně tvrdé,“ hlesl Šotouš, „to bych zaslzel i já.“
„Jenže tím celá aféra neskončila,“ pokračoval Havran. „Máca zatnul zuby a dělal, jako by nic. Nadnesl, že ta lokalita je vlastně bezcenná a pro další bádání či dokumentaci díky své bezvýznamnost zcela nevhodná, leda že by tam bádal spolek nějakých diletantských inorantů, jako jsme prý my.“
„To že řekl?“ zařval Šotouš a zbrunátněl, až se Kikirína počala obávat o jeho život.
„řekl, ale nemyslel to tak,“ chlácholil kolegu Havran. „Máca ten nepěkný výraz použil proto, aby Surikatu přesvědčil k opuštění té lokality a on na ní mohl pokračovat ve svém seriózním bádání.“
„A přesvědčil Surikatu?“ tázala se dychtivě Kikirína.
„Nepřesvědčil,“ pravil ponuře Havran, „Surikata kategoricky prohlásil, že své práce na lokalitě dokončí, ať je významná, či nikoliv. Máca se v duchu utěšoval, že má ještě jednu podobnou a hodně tajnou lokalitu v záloze, ale než to domyslel, Surikata mu řekl, že přebírá i tenhle objekt.“
„A co na to Máca?“, zakoktal šokovaný Šotouš.“
„Skoro se zhroutil,“ odvětil Havran,“ ale vzpomněl si, že má sám rozpracovanou ještě jednu lokalitu hluboko v brdských lesích a Surikata se o ní nikdy nezmínil a nejspíš o ní vůbec neví. Ulevilo se mu a hned druhý den ráno se tam rozjel s lopatkou, dálkoměrem a mapovacíi pomůckami. Je to dost daleko od civilizace a tak než z vlakové zastávky doklopýtal na místo, uběhly skoro tři hodiny. V noci se mu zdál velmi živý sen o tom, jak se cestou k objektu prodírá křovinami a odvážnými skoky se přenáší přes rozvodněné potoky. V jednom místě musel zápasit s medvědem, nedaleko odtud s hlemýžděm. Asi sto metrů od vchodu se proti němu zdvihl silný vítr a Máca si mylel, že se bude muset otočit a vrátit se na vlak. Ale s vypětím sil i tuto překážku překonal a ocitl se před portálem A co neviděl – na padlém kmeni tam seděl sám Surikata, vypadal skoro, jako by Mácu čekal. A když tam vysílený Máca usedl vedle něho, sdělil mu Surikata úředním tónem, že tu lokalitu právě přebral a jestli Máca ctí jeho práci, ať se obrátí a maže domů.“
„To se ale Mácovi jenom tak zdálo ve snu, ne?“ ubezpečoval se Šotouš.
„Zdálo,“ potvrdil Havran, „a tak ho to rozhořčilo, že se hned vzbudil. Plížil se proto k tomu dolu (neboť to byl starý zapomenutý důl na cejlonské smaragdy) velmi opatrně a pořád dokola se modlil, aby tam Surikata nebyl.“
„A byl tam ten Surikata?“ zeptali se současně Šotouš i Kikirína.
„Nebyl,“ děl Havran, „nebyl tam ani Surikata ani žádný z jeho hnusných pomahačů. Nebyl tam vůbec nikdo. Máca shodil ze znavených zad batoh s výbavou, usedl na nedaleký pařez a zhluboka se napil z příruční pohotovostní láhve. Spokojeně zahýkal, svalil se do trávy a usnul. Když se vzbudil….“
„čuměl na něj Surikata..“ skočila Havranovi do řeči Kikirína.
„Kdepak,“ odmítl Havran, „nečuměl, Surikata tam vůbec nebyl. Máca vyndal z batohu helmu, rozsvítil na ní světlo a vydal se ke vchodu. A tam zůstal, jako když do něj hrom udeří.“
„Byl tam Surikata?“ napověděl Šotouš
„Nebyl, sakra“ odsekl Havran. „Byla tam mříž, na mříži cedule a na ceduli napsáno – staré důlní dílo, převzato a rozpracováno 11.1.2006 Popovickým montanistickým superklubem, vstup zakázán.“
„Skoro se zhroutil,“ odvětil Havran,“ ale vzpomněl si, že má sám rozpracovanou ještě jednu lokalitu hluboko v brdských lesích a Surikata se o ní nikdy nezmínil a nejspíš o ní vůbec neví. Ulevilo se mu a hned druhý den ráno se tam rozjel s lopatkou, dálkoměrem a mapovacíi pomůckami. Je to dost daleko od civilizace a tak než z vlakové zastávky doklopýtal na místo, uběhly skoro tři hodiny. V noci se mu zdál velmi živý sen o tom, jak se cestou k objektu prodírá křovinami a odvážnými skoky se přenáší přes rozvodněné potoky. V jednom místě musel zápasit s medvědem, nedaleko odtud s hlemýžděm. Asi sto metrů od vchodu se proti němu zdvihl silný vítr a Máca si mylel, že se bude muset otočit a vrátit se na vlak. Ale s vypětím sil i tuto překážku překonal a ocitl se před portálem A co neviděl – na padlém kmeni tam seděl sám Surikata, vypadal skoro, jako by Mácu čekal. A když tam vysílený Máca usedl vedle něho, sdělil mu Surikata úředním tónem, že tu lokalitu právě přebral a jestli Máca ctí jeho práci, ať se obrátí a maže domů.“
„To se ale Mácovi jenom tak zdálo ve snu, ne?“ ubezpečoval se Šotouš.
„Zdálo,“ potvrdil Havran, „a tak ho to rozhořčilo, že se hned vzbudil. Plížil se proto k tomu dolu (neboť to byl starý zapomenutý důl na cejlonské smaragdy) velmi opatrně a pořád dokola se modlil, aby tam Surikata nebyl.“
„A byl tam ten Surikata?“ zeptali se současně Šotouš i Kikirína.
„Nebyl,“ děl Havran, „nebyl tam ani Surikata ani žádný z jeho hnusných pomahačů. Nebyl tam vůbec nikdo. Máca shodil ze znavených zad batoh s výbavou, usedl na nedaleký pařez a zhluboka se napil z příruční pohotovostní láhve. Spokojeně zahýkal, svalil se do trávy a usnul. Když se vzbudil….“
„čuměl na něj Surikata..“ skočila Havranovi do řeči Kikirína.
„Kdepak,“ odmítl Havran, „nečuměl, Surikata tam vůbec nebyl. Máca vyndal z batohu helmu, rozsvítil na ní světlo a vydal se ke vchodu. A tam zůstal, jako když do něj hrom udeří.“
„Byl tam Surikata?“ napověděl Šotouš
„Nebyl, sakra“ odsekl Havran. „Byla tam mříž, na mříži cedule a na ceduli napsáno – staré důlní dílo, převzato a rozpracováno 11.1.2006 Popovickým montanistickým superklubem, vstup zakázán.“
Pažout, Světlu vstříc „Je nám to líto a Mácu částečně chápeme. Na druhou stranu musí zase on pochopit, že není korektní, aby nám na lokalitách, kde bádáme, operovala ještě nějaká jiná skupina, motala se nám do práce a třeba nám i popletla naše výsledky. Do konce tohoto roku převezmeme patrně všechny tuzemské podzemní objekty a zahájíme na nich objevitelskou činnost. Není to samozřejmě nic proti našemu kolegovi Mácovi, klidně může jet bádat třeba do Grónska, tam naše skupina v nejbližší době expandovat nebude. „