V sobotu před doxáckou základnou zasmušile pohlíželi Šotouš s Havranem a Kikirínou na jediného malého Bimboše, který se dostavil na místo srazu.
„Určitě už nikdo nepřijde?“ ujišťoval se zklamaný Havran.
„Určitě ne, “ odvětil Bimboš, „ostatní říkali, že ty Bimbo akce jsou tak stupidní, že radši zůstanou doma.“
„Prosím Tě,“ ohradila se Kikirína, „proč by ty akce, které pro vás s takovou láskou a péčí připravuju, měly být stupidní?“
„Přesně nevím,“ vysvětloval rozpačitě Bimboš, “ ale říkají to všichni Bimbáci.“
„Kteří konkrétně? Jmenuje je nebo ti ukopnu hlavu,“ ryčel nenávistně Šotouš.
Nadějný Bimboš se pod vlivem Šotoušovy pohrůžky roztřásl a hlasitě rozplakal.
„Nechme toho, “ chlácholil Šotouše Havran, „radši pojedeme. Až tenhle Bimboš uvidí, co jsme pro něj připravili a bude o tom vyprávět svým kamarádům, na další akci bude Bimbošema tak nabito, že budeme muset přiobjednat autobus.“
„Hi-hi-hi,“ zasmála se chraplavým hlasem zjevně podroušená Kikirína.
„Tak nasedat a jedeme. Vstříc dobrodružství,“ zavelel bodře Šotouš a nepříliš úspěšně se pokusil na Bimboše usmát. Bimboš se znovu rozbrečel.

 

Asi po hodině jízdy zastavilo expediční doxácké vozidna před závorou na rozbahněné polní cestě u kraje vzrostlého smíšeného lesa.
„Jsme na místě,“ prohlásil Šotouš, „dál musíme pěšky.“
„Kam vlastně jdeme?“ zeptal se nesměle Bimboš.
„Do šachty smrti,“ strašil chlapce Šotouš, „hodíme tě dolu a pak na tebe ještě svalíme pár velkých kamenů.“
Bimboš se rozeštkal, Kikirína se dusila smíchem.
„Neboj se,“ objal Bimboše Havran okolo ramen, „strýček Šotouš žertuje. Do žádné šachty tě házet nebudeme. Normálně do ní slezeš a zas vylezeš.“
„A ty velké kameny za mnou povalíte hned, jak budu dole?“ ptal se naříkavým hláskem zjevně otřesený Bimboš.
„Žádné kameny za tebou valit nebudeme,“ utěšoval Havran, „to byl strýčkův vtip. Úplně normálně slezeš dolu po ostrvi, podíváš se, zda ze dna nevedou žádné chodby a pak zas vylezeš. Kameny svalíme potom a ty sám si budeš moci nějaký menší svalit s námi.“
„A co je to ta ostrve, po které polezu?“ tázal se znepokojeně zvídavý Bimboš.
„To je takové poleno, kterým tě budeme mlátit po hlavě, dokud do té šachty nespadneš,“ zasmál se sveřepě Šotouš. Kikirína se vesele zahihňala.
„Nevěř tomu,“ vysvětloval Havran. „ostrve je kmen ze stromu, který má částečně osekané větve. Právě po nich polezeš nahoru i dolu jako po žebříku.“
„To je ale debilní Bimboš,“ nechala se slyšet Kikirína, „takových mít v klubu víc, jdu se utopit.“
„Nemůže se mi dole v té šachtě nic stát?“ strachoval se Bimboš.
„Kdepak, “ vysvětloval Havran. „Kdybys nemohl vylézt nebo měl nějaký jiný problém, strýček Šotouš tam pro tebe sleze.“
Bimbošovi při té představě naskočila husí kůže.

 

„Tak, jsme na místě, “ zaskřehotal Šotouš. Skupinka stanula u oplocené asi šet metrů hluboké obdélníkové díry. Bimboš pohlédl dolu a pobledl. Havran zatím zručně osekával sekyrkou vyvrácený smrk a tvořil tak slíbenou ostrvi, Kikirína s Šotoušem mlčky popíjeli z upatlané lahve.
Když byla ostrve hotová, Havran jí spustil do jámy a povzbudivě poplácal Bimboše po ustaraném hřbetě.
„Já bych tam toho spratka nejraději skopla,“ zamumlala Kikirína.
„Musíš si vzít přilbu,“ radil Bimbošovi Havran. „Pak si vlezeš na ostrvi, rukama i nohama se budeš opírat o ty osekané větve a opatrně slezeš dolu. Tam provedeš základní průzkum a pak se vrátíš nahoru.“
„A až poleze nahoru, budeme se do něj strefovat šutrama,“ procedil mezi zuby Šotouš ke Kikiríně.
„Teď mne tak napadá, jestli v té díře nemůže být plyn,“ přemýšlel nahlas Havran, „aby se nám tam mladej neudusil.“
„Plyn je kravina,“ odsekl Šotouš, „toho se bojí leda Máca se Surikatou a těma ostatníma dementama. Já byl v plynu v Proudkovicích čtyři hodiny a nic se mi nestalo.“
„No nevím, “ strachoval se Havran, „aby nás náhodou nepotkal nějaký malér.“
„říkám ti, že tam plyn není,“ brunátněl Šotouš. „Ať už je ten zmetek dole nebo ho tam shodím.“
„Tak už radši lez,“ povzbuzoval Havran Bimboše, „dávej si pozor, abys měl nohy na větvích a nic se ti nemůže stát. Až o tom, co jsi s námi dnes prožil, budeš zítra vyprávět klukům ve škole, padnou závistí.“
Bimboš se chytil ostrve a počal váhavě sestupovat.
„Rychleji, “ křičel Šotouš.
Bimboš překonal první ctyři metry zastavil se a pohlédl pod sebe.
„Nu vidíš,“ chlácholil ho shora Havran, „už jsi skoro na dně.“
Bimboš se dal opět do pohybu. Slezl ještě metr a půl, pak se náhle pustil ostrve a ztěžka spadnul na dno, kde zůstal ležet tváří dolu.
„Ten blbec usnul,“ vyrazil ze sebe Šotouš. „Takové nemehlo jsem ještě nezažil.“
„Bodejť by neusnul, když jsi ho celou cestu stresoval, “ sejčkovala Kikirína, „musel být hrozně vyčerpaný. Nepojedem domů?“
„Přece ho tam nenecháme,“ namítal Havran, „jak bychom to vysvětlili jeho rodičům?“
„Já ho vzbudím, třeba spánek jen předstírá, “ rozhodl Šotouš a hodil na ležícího Bimboše několik větších kamenů. Jeden z nich trefil přilbu, až se rozlomila, ale Bimboš se nepohnul.“
„Nemůže být udušený tím plynem?“ napadlo Havrana otřepané téma.
„říkal jsem, že tu žádný plyn není,“ rozvzteklil se Šotouš. „Je to zmetek, který simuluje spánek, aby nás nemusel poslouchat a leží tam proto, že má strach, že ho, až vyleze, zfackuju. Jdem pryč.“
„A co ten Bimboš?“ hrozil se Havran, vida, že Šotouš chopil Kikirínu za ruku a míří k autu.
„Ten určitě vyšplhá až odjedem,“ odsekl Šotouš, a my si najdem jiného. Lepšího, akčnějšího.“
Havran se rezignovaně naklonil do jámy a naposled přejel pohledem bezvládně ležícího Bimboše.
„Nic se neboj, jsi jen sto kilometrů od domova, až vylezeš, tak si někoho stopni, “ poradil mu a rozběhl se k autu za Šotoušem a Kikirínou.

 

Pažout – slavný montanista „Nebohého Bimboše jsme náhodou nalezli a zachránili asi deset minut po odjezdu Doxáků z lokality.
Chlapec prodělal těžkou otravu kysličníkem uhličitým a utrpěl mírný otřes mozku způsobený opakovanými údery kamenem do hlavy. Pomalu se zotavuje, na doxáckou výpravu si prozatím nevzpomíná. Psychicky je navzdory prožitým událostem vyrovnaný, pouze za noci pláče ze spaní a naříkavě opakuje: „Bimbo akce jsou stupidní….Bimbo akce jsou stupidní.“