Holubice „Surikata říkal, že se Kikina umí proměnit v čápa,“ líčil svým kolegům Šotoušovi a Kikiríně Havran.
„A co má být?“ nechápal Havranovo nadšení Šotouš.
„No, přece že se promění v toho čápa, ne?“ opakoval poněkud zaraženě Havran.
„V opravdového čápa? V toho s těmi strašnými drápy a zahnutými tesáky?“ vyzvídala Kikirína.
„V takového, bohužel ne,“ zarazil se Havran, „čáp je přece důstojný bělostný pták na vysokých nohách, který ustavičně klape dlouhým červeným zobákem.“
„Zobákem?“ divila se Kikirína.

„No jistě,“ potvrdil Havran, „klape zobákem, stojí na jedné noze a zpívá.“
„To teda kecáš,“ ozval se Šotouš, „čáp nezpívá. Ani normální čáp ani převlečená Kikina. čáp odjakživa jen klape zobákem a občas zaskřehotá.“
„Ani neštěká?“ snažila se o čápovi vyzvědět co nejvíc Kikirína.
„Ne,“ odsekl Šotouš. „Ani neštěká ani nemňouká ani nezpívá. Já to dobře vím, protože když jsem bydlel v Doksech, hnízdil čáp na nedalekém komíně. Jednou, když jsem si hrál na písku ke mně přiletěl, povalil mne na zem a asi hodinu mi kloval tím červeným zobákem do mozku.“
„Kikina se za čápa nepřevléká,“ přerušil tok Šotoušových vzpomínek Havran,“ona se v něj opravdu promění. Místo rukou jí narostou křídla, místo úst zobák, místo dělohy kloaka.“
„Fuj,“ zhrozil se Šotouš.
„Co je to kloaka?“ přepadla Kikiránu touha po vzdělání.
„V tu se jednou proměníš ty,“ zasmál se Šotouš.
„Vás vůbec nezajímá, jak to ta Kikina dělá?“ znepokojil se Havran. „Vám přijde normální, aby se lidé měnili v čápy?“
„Nám je to hlavně jedno,“ mávl rukou Šotouš, „my řešíme daleko zajímavější věci.“
„A jaké?“ přemohla Havrana zvědavost.
„Záhady,“ vysvětloval Šotouš. „Třeba takové, že Kikina s nějakou partou vlezou do podzemí a když z něj vylezou, Kikina chybí. Místo ní v té partě pochoduje čáp a má na hlavě přilbu. Zajímalo by nás, kde se ti čápi pod zemí berou a proč tam ta Kikina zůstává. Co tam dělá?“
Havran zalomil rukama a bolestně zaúpěl.

„Kikina v tom podzemí nezůstává,“ vysvětloval, „ona se promění v čápa, ergo ona sama je ten čáp.“
„Jsi magor, ne?“ osápl se Šotouš, „jak by se mohla Kikina proměnit čápa? To nedovedu ani já.“
„Jasně, ani Šotouš to nedokáže, natož nějaká vychcíplá renegátka,“ potvrdila Kikirína.
„Slyšeli jste někdy o magické moci kamenů?“ chtěl vědět Havran.
„Samozřejmě,“ odsekl Šotouš, „některé kameny dokáží zahánět bolesti a nemoci, jiné, jako třeba ametyst potlačují opilost. Další přinášejí svému majiteli štěstí, což ale není případ opálu, který naopak přitahuje smůlu.“
„Správně,“ pochválil Šotouše Havran, „vyjmenoval jsi skoro celou plejádu vlastností, kterou kameny mohou mít, ale na něco jsi zapomněl. A to něco je specifická schopnost růženínu – změnit fyzickou podobu jeho majitele.“
„Růženín také klape zobákem,“ připomněla se Kikina, „viděla jsem ho v zologické zahradě.“
„To byl plameňák, “ odtušil Havran. „Růženín je růžově zbarvený křemen, známý zejména z Písecka. Zobák nemá a proto jím rozhodně neklape. Leží celá staletí pokojně v prachu u cesty a trpělivě čeká, až se pro něj shýbne kolemjdoucí sběratel.“
„Tu schopnost, změnit fyzickou podobu svého majitele, má každý růženín?“ nadnesl nelehkou otázku Šotouš.“Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom se sami proměnit v čápy a Kikinu následně uklovat.“
„To by bylo něco,“ vykřikla vzrušeně Kikirína. „Já bych ji klovla do oka.“
„Proč do oka?“ zděsil se Havran.
„Přece jako pomstu za to, jak mého malého Šotouška kloval ten ošklivý čáp do mozku,“ osvětlila Kikirína, „před chvílí nám o tom vyprávěl.“
„Jenže když byl Šotouš maličký, Kikina nebyla na světě a těžko se mohla proměnit v čápa a tím méně klovat Šotouše do té nervové uzliny, co nosí v hlavě,“ namítl Havran.
„Nevadí,“ ryčela nesmlouvavě Kikirína,“stejně bych ji poklovala. Nenávidím všechny čápy. Přinesou toužícím rodičům dítě a pak je poklovou do mozku tak, až je z něj tohle,“ ukázala výmluvně na Šotouše.

„Uvědomte si, že proměna člověka v čápa nemusí být každému příjemná,“ odváděl řeč od ožehavého tématu Havran. „Jednak je tu ten zobák. Normálně vám naroste místo úst. Najednou nebudete moci mluvit, ale jenom s ním klapat.“
„Zobák není problém,“ mínil Šotouš, „Kikiríně jen prospěje, když nebude moci mluvit a já se těším, až si do zobáku chytím žábu.“
„Místo rukou ti narostou křídla,“ pokračoval Havran, „nebudeš moci objímat Kikirínu ani přenášet obvyklá břemena.“
Šotouš se zasmušil a neodpověděl.
„Do třetice se ti vytvoří kloaka,“ varoval Havran, „nebudeš ji umět používat a můžeš se tak dostat do vážných problémů.
Šotouš zaraženě mlčel, na kloaku ve svém nadšení pro čapí proměnu nepomyslel.
„Tak se hot v ty čápy měnit nebudeme,“ rozhodla pod tlakem Havranových argumentů Kikirína.
Havran si ulehčeně oddychl.
„Mne by docela zajímalo, jak tu proměnu Kikina realizuje,“ zamyslil se Šotouš. „To ten růženín jen tak drží v ruce, někam si ho strká nebo ho nějak zaklíná?“
„To přesně nevím,“ přiznal se Havran. „Sledoval jsem ji, když šla s nějakými otřesnými zjevy na výpravu do trilobitového dolu.“ „Když už mluvíš o těch otřesných zjevech, Surikata mezi nimi nebyl?“ skočil Havranovi do řeči Šotouš.
„Nevšiml jsem si ho,“ odvětil Havran, „je ale možné, že čekal uvnitř nebo byl proměněn v zlatého retrívra, kterého jeden z účastníků táhl na vodítku.“
„A co bylo dál, jak jsi zjistil, že Kikina má ten růženín?“ pobízela nedočkavě Kikirína, těšíc se na pointu jak harant na pohádku.
„Růženín Kikina celou cestu držela v ruce,“ vysvětlil Havran, „a že jí pomůže realizovat proměnu v čápa, sama řekla. Když se jí totiž jeden z jejích kolegů zeptal, na co ten kámen s sebou táhne, pravila doslova:Protože Surikata tvrdil, že růženín má zázračnou moc proměnit člověka v čápa.„
„Aha, tak přece jen Surikata,“ protáhl Šotouš, „ten ale nejspíš kecal a žádná proměna se nekoná.“
„Plížil jsem se za nimi,“ nevšímal si Šotoušových skeptických poznámek Havran.“Vlezli do zapadlého portálu a když jsem je následoval, hned za vchodem mne překvapila nadržená voda, protože jsem neměl gumovky. Zůstal jsem tedy na kraji a pozoroval, co se bude dít. Zjevové se rozmístili po štole a počali vytloukat ze stěn trilobity. Nu a Kikina také tloukla a tloukla a najednou skrčila levou nohu a stála je na pravé úplně jako opravdový čáp.“
„A to je všechno?“ dal průchod svému zklamání Šotouš,“jen stála na jedné noze? Narostl ji apoň zobák?“
„Byla ke mně otočená zády,“ hájil výsledek svého pozorování Havran. „do tváře jsem jí neviděl, ale zdálo se mi, že jí něco červeného z hlavy vyrostlo.“
„Asi plazila jazyk,“ usoudil Šotouš. „Křídla měla?“
„Křídla neměla,“ po pravdě řekl Havran, „to by nemohla držet kladívko a tlouci do stěny.“
„A co kloaka? Kloaka ji narostla? Kontroloval jsi to?“ ječela Kikirína.
„Nekontroloval,“ přiznal sklesle Havran, „Kikina měla na sobě overal.“
„Takže na základě toho, žes viděl Kikinu stát na jedné noze, nás tady krmíš půl hodiny naprosto nepodloženou a stupidní historkou o tom, že se umí proměnit v čápa?“ zařval nepříčetně Šotouš, až Kikirínu, která nestačila uhnout, celou poprskal.
Havran zkroušeně sklonil hlavu a marně hledal slova omluvy.
„Jsi idiot a nevezmeme tě s sebou v neděli na výpravu k zabetonované štolce v zoologické zahradě.“
Zneuznaný Havran se ukřivděně rozeštkal.

Pažout – slavný montanista „Kikina proměněná v čápa. Ten Havran to zase, jako obvykle, nadobro zmotal. Kikina se v žádné zvíře neproměňuje a na jedné noze stála proto, že měla v gumovce díru a nechtěla, aby jí dovnitř nateklo více vody, nežli je nezbytně nutné.
Nicméně v záhlaví našeho článku vidíte známou tvář. Ano, je to moravská Holubice, souputnice brněnského krtka. Usmívá se a drží si oběma rukama hlavu, aby jí neupadla.
A co je na moravské Holubici zajímavého? Že nevíte?
Dokáže se proměnit v jezevce. Ale o tom až příště.“