Honza, veterán PMS „četli jste Rokycanské noviny,“ pištěl vzrušeně Havran,“Je tam vyfocený Surikata ve staré šachtě.“
„A co tam dělá? Zvrací strachy?“ šklebil se posupně Šotouš.
„Ne, nezvrací nebo to na fotce alespoň není poznat,“ vysvětloval ochotně Havran, „naopak do té šachty s odhodlaným výrazem na osmahlé, neholené tváři zalézá.“
„Surikata a do šachty?“ divila se Kikirína, „jsi si jist, že ho z ní nevynášejí na nosítkách?“
„Ne, na snímku určitě sestupuje dolu,“ odpověděl Havran „mimo to je pod fotkou nápsáno – První odvážlivec mizí v hlubinách!“

Stará šachta

„Kdyby tam chtěl zmizet na vždy,“ zaskuhral nenávistně Šotouš.
„Není to náhodou nějaká fotomontáž?“ nevzdávala se svých pochyb Kikirína, „nezodpovědní redaktoři lokálních v novinách kvůli laciné senzaci napíšou ledacos.“
„To nevím,“ přiznal Havran, „ale obrázek vypadá docela věrohodně. Je na něm jáma, do jámy vedou tři lana a navíc ještě kovový žebřík. Surikatovi kouká ven jen hlava v jeho známé bílé přílbě a na rtech mu pohrává poněkud pohrdlivý úsměv.“
„To je ale blbec,“ odtušil temně Šotouš.“Neměli bychom na něj upozornit báňský úřad?“
„Možná měli, ale k čemu by to bylo dobré,“ namítl Havran. „Surikata se vymluví, že že do staré šachty sestoupil v přesvědčení, že jde o jeskyni, báňský úřad ho nebude moci ztrestat a my budeme zase vypadat jako pitomci.“
Šotouš se zatvářil velmi nespokojeně a nevěda, co říci, nervózně prsty vyťukával na desku stolu jakýsi stupidní pochod. „Slyšel jsem,“ pokračoval Havran, „že se Surikata vždy před sestupem do šachty pozorně zadívá do hlubin a drsně se zachechtá.
„Uf“, podivil se Šotouš, „Proč to by dělal, zešílel?
„Ne, on se tak směje nebezpečí do tváře, pravil poučně Havran
„Aha, to budeme také dělat, připomeň mi to, až budeme na pískovišti,“ nadchl se Šotouš
„A nepůjdeme někdy také někam jinam, než do zoo a na pískoviště?“ zeptala se nesměle Kikirína. „Neříkám, že pískoviště není dost dobrodružné a v té zoologické zahradě se občas zažije pořádná legrace – třeba jako ve středu, jak Šotouše skrz mříže pomočil tygr, ale když může Surikata se smíchem na rtech sestupovat do staré šachty, tak bychom možná i my mohli jít do nějakého nenáročného podzemí.“

„Chodit do podzemí je nebezpečné,“ odmítl striktně Kikirínin návrh Šotouš. „Můžeme zvýšit frekvenci návštěv pískoviště a zoologické zahrady, ale do podzemí zkrátka chodit nebudeme.“
„A proč si tedy říkáme speleologická společnost?“ protestovala Kikirína. „Jiní jeskyňáři si na pískovišti pod odborným dohledem svého pohlavára nehrají. Nehledě na to, že když tam s sebou taháme ten záchranářský dýchací přístroj, vypadáme, jako že jsme ztratili poslední zbytky rozumu a to zcela pomíjím, že se nás bojí děti, které si tam dělají bábovičky a jejich matky si pak na SKK stěžují na obci.“
„Trénink na pískovišti spojený s hloubením tunelů, je ideální přípravou na situace, které podzemní badatel zažije ve skutečném podzemí,“ odsekl Šotouš brunátný vzteky. „A záchranný přístroj tam potřebujeme proto, abychom před laickou veřejností působili profesionálně.“
„A čelovky a přilby tam také potřebujeme?“ nedala se Kikirína. „A k čemu je nám taková příprava dobrá, když do skutečného podzemí stejně nesmíme.“
Šotouš se držel za srdce a nemohl popadnout dech.
„Povím vám ještě, co Surikata zažil v té staré šachtě,“ snažil se zažehnat konflikt Havran. „Nejdřív uvával jedno z lan ke starému napohled spolehlivému stromu. Pak se na lano pověsil nad jámu, strom zapraskal, vytrhl se z kořenů a dal se do pohybu k staré šachtě. Cestou podrazil nohy Blovičákovi a vyděsil Pažouta. Nakonec se zarazil o pevné keře, které rostou kolem šachty a zabrzdilo ho i pomocné lano, ukotvené k několika dalším borovicím. Surikata se tímto nechtěným manévrem ocitl asi pět metrů hluboko v jámě. Chtěl vylézt na povrch, ale Blovičák s Pažoutem ho přesvědčili, že když už je na půli cesty, bude jednodušší, když sestoupí na dno.“
„Debil Surikata,“ neodpustil si Šotouš,“přiváže lano ke stromu, který se vytrhne ze země.“
„Připomíná mi to,“ reaovala Kikirína,“jak jsi jednou u nějaké úpadnice uvázal naše lano ke kotevnímu bodu tak, že ještě, než se na něj někdo pověsil, uzel se sám rozvázal. K dovršení všeho, než jsme to lano stačili zachytit, spadlo nám dolu a už jsme ho nikdy neviděli.“
Šotouš se hrozivě zamračil. „A co má být?“ zavrčel, „uvázal jsem ten uzel jako veselý vtip. Nemohu za to, že nerozumíte žertu.“
„Přišli jsme ale o lano, za které jsme zaplatili dvanáct stovek,“ připomněla Kikirína.
„Tak jste ho neměli kupovat,“ řval Šotouš. „Buďte rádi, že je pryč, ještě byste se na něm zrakvili. A pokud náhodou někam polezeme, budeme používat místo lana pořádný řetěz. Ten je mnohem pevnější a bezpečnější.“
Kikirína pokorně sklonila hlavu.

„Budeme chodit s řetězama jak čerti,“ mumlal nespokojeně Havran. „Budeme všem pro smích a hanbou se za nás propadne i Velký Angorák ze spřátelené skupiny.“
„A jak to dopadlo s tou Surikatovou starou šachtou,“ vyzvídala Kikirína, pohlížejíc kradmo na Šotouše, zda ho takový zájem o Surikatovu výpravu opět nerozzuří.
„Surikata slezl na konec žebříku, který visel na dvou lanech a pak slanil ještě asi o osm metrů hloub, kde už byl suťový kužel z materiálu, co tam za ta léta napadal obohacený o hromadu zetlelých klád. Na dvě strany vedly částečně zasuté rozrážky, které ale nebyly průlezné, jelikož je suťový kužel ucpal.“
„Proč tam měli ten žebřík, když stejně nedosáhl na dno? Proč tu šachtu jednoduše neslanili?“ hýřil chytrostí Šotouš. „Také jsem se o to zajímal,“ odtušil Havran, „a přiznám, že důvod bych nevymyslel. Věc se má totiž tak, že Pažout nemůže lézt po laně, když má na pravé ruce roztříštěný loket. A právě proto Surikata s Blovičákem vystrojili starou šachtu i žebříkem, aby jejich kolega mohl slézt dolu alespoň nějakých těch šest metrů a říci: Byl jsem tam také.“
„To je ale dojemné,“ potlačila slzu Kikirína. „Takový Šotouš, kdybych měla roztříštěný loket, mne přes něj nanejvýš praští klackem.“
Šotouš souhlasně pokýval hlavou.
„K Surikatovi nakonec slezl i Blovičák a společně prohrabali ucpanou východní rozrážku. Západní se nezatěžovali, protože asi deset metrů daleko v jejím směru zel veliký, hluboký a zarostlý propad,“ vyprávěl Havran. Zjistili, že rozrážka vede do přibližně stometrové štoly, která ústí v prostorné zařícené komoře s několika mělkými jezírky.
„Kdyby se v nich tak utopili,“ pronesl teskně Šotouš.
„K tomu nedošlo,“ pohotově reagoval Havran, “ Surikata s Blovičákem se vrátili pod jámu a vyšplhali nahoru. Tam přesvědčili Pažouta, že musí dolu s nimi, protože nezbytně potřebují modela, který bude u těch jezírek akčně figurovat. Pažout se cítil polichocen. Usoudil, že na slanění dolu dvě ruce nepotřebuje a nahoru se holt nějak s pomocí boží dostane.“
„Já bych ho dole nechal,“ přerušil Havranův monolog Šotouš. „Nechal bych ho tam a ty dva blby hodil za ním.“
„Slanění i fotografování nečinilo žádné obtíže,“ nevšímal si Šotouše Havran. „Problém dostal, když měl Pažout vylézt. Šachta se totiž dole lahvovitě rozšiřuje a i když se Pažout snažil hrdinně šplhat jednou rukou, vzniklý převis nakonec nepřekonal. Surikata mu nabízel, že ho omráčí, připne si jej k sedáku a vynese. Viset pod někým jako jitrnice se však Pažoutovi zdálo nedůstojné a tak tento záchranný postup s díky odmítl. Surikata tím byl ve skutečnosti potěšen, protože vize, jak stoupá po laně s devadesátikilovým závažím, se mu příliš nezamlouvala a nebyl si jist, zda by podobný úkon zvládl a následně přežil.
„Chcípnul by jako šváb,“ nenávistně okomentoval Surikatův návrh Šotouš.
„Blovičák se Surikatou tedy vylezli nahoru a nechali Pažouta dole. Nad šachtou sestrojili jednoduchý kladkostroj a netrvalo to ani dvacet minut a vytažený Pažout vesele kouřil na ohlubni.“
„To je toho,“ zakrákoral Šotouš, “ pěkně ubohá výprava. To my půjdeme pěkně spořádaně v našich stejnokrojích na pískoviště. Vezmem s sebou řetězy, dejcháky a vyhrabeme si pár tunelů. A kdo přitom nebude mít na hlavě přilbu, dostane trestné body. Aspoň nebudeme muset řešit jak někoho vytáhnout z díry. A do ZOO už chodit nebudeme, ten tygr je magor.“

Pažout – slavný montanista „Jezerní důl ve staré šachtě je prostorná dobývka po těžbě železné rudy z devatenáctého století. Stará šachta ve skutečnosti vlastně šachta v pravém slova smyslu není, jde o světlík na otvírkové štole, která původně ložisko prozkoumala a po vyražení těžní šachty (ta vedla do dnes nepřístupné části dobývky) sloužila pro odvodnění celého dolu.
Šachta byla v padesátých letech zasypána, ústí štoly v příkrém svahu se sesulo, zapomenutý dvacetimetrový světlík myslivci zajistili povalem z bukových klád, které před několika roky shnily a zřítily se dovnitř.
Poslední přístup do objektu bude dle sdělení starosty obce, do níž katastr patří, v nejbližší době likvidován zásypem. „