„Kdepak,“ škytla Kikirína, „tentokrát je to mnohem horší. Šotouš uspořádal pro naše Bimboše soutěž, kdo výše domočí a když ji zahajoval, nepoznal, že to dlouhé a napnuté lanko, který zvolil jako překážku, je vlastně elektrický ohradník.“
„A sakra,“ projevil trochu soucitu Havran, „to je to možná horší, než když sis loni v lese sedla na to rezaté klubko ostnatého drátu a dostala chronický zánět prostaty.“
Kikirína mlčky počastovala Havrana nenávistným pohledem.
„Mimochodem,“ změnil taktně téma hovoru Havran, „jak se Šotoušovi v té kladenské nemocnici vede? Neměli bychom ho jít navštívit?“
Kikirína urputně zavrtěla hlavou.
„Ještě před tím bychom mohli vykonat nějaký odvážný čin, aby z nás měl náš zraněný pohlavár radost,“ vysvětloval Havran. „Vím o vyzděném pětimetrovém kanále v Hudlicích pod silnicí. Kdybychom se před ním vyfotili s našimi Bimboši, mohlo by to být nesmírně zajímavé.“
„Šotouš se po tom elektrickém šoku hodně změnil,“ navázala bez nejmenšího zájmu o společné focení před kanálem Kikirína,“ myslí si, že je zelená luční kobylka.“
„Takové to velké několikacentimetrové brčálové saranče, co z něj jde děs a hrůza?“ ubezpečoval se Havran, „nezmagořel nám ten náš pohlavár?“
„Doktor říkal, že mu ten elektrický proud nějak přepóloval mozek, či co,“ vysvětlovala zdrceným hlasem Kikirína, „máme ho pořád chlácholit, být na něj milí, neodporovat mu a nepopouzet ho. Třeba se to prý časem přepóluje zpátky.“

 

„A nebo se nic nepřepóluje a ty budeš do smrti žít s poněkud přerostlou zelenou luční kobylkou,“ nastínil chmurnější vizi Havran. „Zajímalo by mne, zda si Šotouš jen myslí, že je saranče nebo se tak i chová.“
„Bohužel i chová,“ pravila Kikirína, “ má přitažené ruce k bradě, neustále pohybuje prsty před ústy a zjevně se domnívá, že to nejsou prsty, ale přední pár nohou, tykadla a makadla.“
„To je ale vůl,“ zhodnotil reálně situaci Šotouš,“ nečekal bych, že se za této situace v jeho zmateném mozku mohlo ještě něco přepólovat.“
Kikirína nasadila sveřepý výraz a nenávistně si odplivla.
„Zatímco si Šotouš v lazaretu hraje na kobylku, mohli bychom zajít na nějakou Surikatovu lokalitu, nafotit ji a vystavit na našem webu,“ navrhl po chvíli Havran. „O jedné bych věděl a není ani daleko.“
„Po takové akci by se Šotouš určitě přepóloval,“ souhlasila Kikirína, „akorát bude problém mu o ní dát vědět. Doktor mi říkal, že Šotouš patrně zapomněl i lidskou řeč, protože prý jen tiše cvrká.“
„Cvrká snad cvrček,“namítl Havran, „neslyšel jsem, že by podobné zvuky vydávaly luční kobylky.“
„Kdyby nevydávaly,“ tak by Šotouš necvrkal, „odsekla Kikirína, „je pedantický a i na našich webových stránkách se projevuje jeho extrémní exaktnost a smysl pro detail.“

 

„Tak to mu asi brzy narostou krovky,“ odtušil Havran.
Kikirína se zasmušila.
„Abych se ale vrátil k mému návrhu,“ pokračoval Havran, „Blovičák, jeho soused Jindřich Jindřich a Surikata s Pažoutem vyhrabali starý železnorudný důl na Siré u Zbiroha. Myslí si, že o tom nikdo neví, ale to se spletli. Vlezeme jim dovnitř, všechno vyfotíme a vystavíme na náš web. Samozřejmě jim nezapomeneme zaházet vchod, tak, aby se tam už nikdy nedostali.“
„Chá, chá, zaházíme vchod. Bude to pomsta za Šotouše. A svalíme do něj obrovské kameny a chcíplá zvířata,“ zakrákorala nadšeně Kikirína.
„Tak tak,“ souhlasil Havran. „Ti čtyři hňupi tu vchodovou pasáž, co vykopali, vydřevili. To jim strhneme a výdřevu spálíme.“
„Hurá,“ řvala nadšením Kikirína, zapomenuvší na chvíli na pomateného Šotouše.
„Hurá,“ přidal se ke kolegyni spontánně Havran.
„Ale jak vlezem dovnitř?“ napadlo náhle Kikirínu, „nebude to nebezpečné?“
„To nevím,“ znejistěl Havran, „já vchod neviděl. Jen mi o něm říkal můj nový kamarád Kulomet.
„Co je to za blba?“ tázala se zvědavě Kikirína.
„Kulomet není žádný blb, ale slavný montanista, “ poučoval Havran. „Nenávidí Surikatu a miluje všechnmy členy Speleoklubu Kladno. říkal mi to v hospodě a když jsem mu přiznal, že jsem také člen SKK, tak mne objal a poceloval na obě tváře.“
„Pane jo, “ vzdychla závistivě Kikirína, „a kdo to je? Že by se někdo jmenoval Kulomet, mi přijde dost ujeté.“
„Však to také není žádné skutečné jméno,“ vysvětloval Havran, “ Kulomet je přezdívka. Pravé Kulometovo jméno je tajné a z našeho klubu ho smím znát jen já.
„Mohli bychom si také dát tajná jména, já bych se ráda jmenovala Šavle,“ navrhla Kikirína.
„Nevím, jestli Šavle už není přezdívka nějakého Kulometova kamaráda,“ odmítl návrh Havran. „Raději se ho nejdřív zeptám, aby se na nás nerozhněval.
„To by udělal?“ divila se Kikirína.
„Mohl by,“ odtušil Havran. „Je drsný jak šmirglpapír a tvrdý jak křemen.“
„Pane jo,“ hlesla obdivně Kikirína, „říkal ten tvuj Kulomet něco o tom, jak to vypadá v tom dole na Siré vevnitř?“.
„Šlo prý o nepříliš významný důl na ordovické pelosiderity, otevřený jednou šachtou a štolou,“ začal zdlouhavě líčit poměry na sirském ložisku Havran. „Kutat se zde začalo na začátku devatenáctého století, po několika nepříliš výnosných letech byla těžba zastavena a důl ponechán svému osudu, aby jej v osmdesátých letech nakrátko vzkřísil baron Bethel Henry Stroussberg. Po jeho úpadku zůstal sirský důl opuštěn až do roku 1904, kdy jej prozkoumala Pražská železářská společnost, aniž by zde zahájila těžbu. Krátce nato se zřítilo ústí odvodňovací štoly a konečně v třicátých letech byla šachta zasypána materiálem vzniklým při stavbě místní silnice.“
„Jak to všechno můžeš vědět?“ ptala se užaslá Kikirína.
„Kulomet mi to řekl,“ odvětil pyšně Havran. „Kulomet ví všechno.“
„Mohl by vstoupit k nám do klubu,“ podotkla Kikirína.
„Nabídnu mu aby se stal naším vůdcem,“ přitakal Havran. „Vyhlídky na další činnost SKK v čele s pohlavárem, který se pokládá za obří luční kobylku jsou nevalné.“
„A co víš ještě dalšího o tom dole na Siré,“ vyzvídala Kikirína.
„Vím všechno, co ví můj kamarád Kulomet,“ děl hrdě Havran, „nemáme před sebou s Kulometem žádná tajemství. Stejně tak, jak mi Kulomet popsal historii dolu, svěřil mi i to, jak byl před měsícem otevřen. Hlavní úlohu v tom hraje takzvaný Blovičák. Ten procházel louku, kde kdysi ústila odvodňovací štola a všiml si nepatrného propadu, v kterém stála voda. V domnění, že jde o propad do odvodňovačky, strčil dovnitř metrový klacek a ten nenarazil na odpor. Blovičákovi bylo hned jasné, že jde o štolu. Okamžitě si proto ulomil klacek dva metry dlouhý a ani tím nenahmatal žádný konec nebo zával. Zkusil to ještě pětimetrovou větví se stejným výsledkem. Ve svém nadšení a vzrušení si vůbec nevšiml opodál stojící srny, která ho pozorovala hlubokýma hnědýma očima. Ta srna byla konspiračně převlečený Kulomet.
„Pane jo, také bychom se mohli převlékat za zvířata,“ zatoužila Kikirína.
„Blovičák se o svém objevu zmínil Pažoutovi a Surikatovi. Ti vyjeli na místo, také strkali dovnitř klacek a pak usoudili, že by zpřístupnění štoly vyžadovalo velkou námahu, protože propad leží v relativní rovině a pro jeho odvodnění by se musel kopat poměrně dlouhý a hluboký příkop. Blovičákovi poradili, a? se jde realizovat někam jinam a spokojeně odjeli.“
„Ten Kulomet je i tentokrát pozoroval?“ hlesla Kikirína.
„I tentokrát,“ potvrdil Havran. „Spořádaně se pásl u cesty a nebudil ani nejmenší podezření.Surikata s Pažoutem tedy odjeli, Blovičák se ale nevzdal, přivolal Ludvu s Jindřichem, společně druhý den příkop vykopali a vodu ze štoly vypustili. Jindřich ještě týž večer vlezl dovnitř.
„A co tam viděl?“ sbírala informace Kikirína.
„Prošel zabahněnou štolou asi sto metrů, až se dostal na křižovatku, odkud odbočovaly tři chodby. Dvě vedly do větších komor, odkud se těžila železná ruda, třetí mířila směrem pod šachtu a po dvaceti metrech začala být neprůlezná, protože byla zacpaná zásypem z šachty.“
„Takže nic moc,“ zhodnotila situaci Kikirína, „taková informace Šotouše nepřepóluje. Co dělal Kulomet?“
„Kulomet změnil převlek,“ odvětil Havran, „přestrojil se za umělohmotného hlemýždě a připlazil se tak blízko k propadu, aby mohl vše sledovat z bezprostřední vzdálenosti. Viděl proto, jak Blovičák opět pozval na místo Pažouta se Surikatou, jak několikrát společně zalezli dovnitř a zase vylezli, spatřil, kterak Pažout uznale poplácal Blovičáka po ramenou až se Blovičák zapýřil a nakonec lstivě vypozoroval, kterak všichni společně stloukli z tenkých kmenů na propad poklop, na něj naházeli větve a listí a pak dělali jako nic. Kulomet usoudil, že viděl dost, odhodil plastovou hlemýždí ulitu do křoví a vydal se do Prahy, aby mne o všem informoval.
„Skvělé, a vyjedeme tam hned zítra,“ nadchla se Kikirína.
O den později v odpoledních hodinách zastavil Havranův automobil a kraje sirského lesa. Havran vystoupil, bojácně se rozhlédl, učinil pár nejistých kroků směrem k prvním stromům a pokynul Kikiríně, a? jej následuje.
„Kde je důl?“, otázala se Kikirína, pohlížejíc s obavami do lesního šera.
„Asi sto metrů odtud v tom březovém mlází,“ odtušil Havran a váhavě popošel naznačeným směrem.
„Není to v lese nebezpečné?“ strachovala se Kikirína, „nemůže nás napadnout šváb, hlemýžď nebo žížala?“
„Nestraš,“ hlesl Havran, „nejsme tu sami, u dolu čeká kamarád Kulomet, ten nás ochrání.“
„Co je to támhle za zvíře?“, lekla se Kikirína, zírající na velkého kance, bez zájmu ryjícího rypákem v bahnité louži.
„Můj přítel Kulomet,“ zajásal Havran. „Má nový převlek, teď už se nemusíme bát.“
„Ten je krásný,“ toužebně vzdychla Kikirína.
Havran přiskočil ke kanci a vesele ho plácl přes zadek. „Nazdar Kulomete, to jsem já, Havran,“ zařval na zvíře z bezprostřední blízkosti.
Šokovaný kňour se otočil a nevěřícně zíral Havranovi do tváře. V jeho malých očích se usadil neovladatelný vztek….

 

Surikata CM „Zatímco Havran s Kikirínou leží po napadení divokým kancem na jednotce intenzivní péče, zmapovali jsme veškeré přístupné prostory sirského dolu.Celková délka první etáže je 270 metrů, spodní patra jsou zatopena a vodní hladina je v šachtě asi půl metru vysoko nad úrovní počvy odvodňovací štoly. Protože jsme při zmáhání vchodu nekopali odvodňovací příkop až na počvu, je ve vstupní partii dolu něco málo přes metr vody.
A horká novinka- protože se u hospitalizovaného Havrana a Kikiríny vyskytly představy, podle kterých se oba pacienti považují za lesní zvířata, lékaři uvažují o jejich převozu na psychiatrickou kliniku. „