Kubajs, odborník na nasrabonty „V uplynulých dnech se na Doxáckém webu na několik málo hodin objevil chvástavý článek, v kterém se autor věnuje problematice sčítání zimujících zvířat v podzemí. Z textu vyplývalo, že současná metodika, kterou používá ČESON  je přežitá a zastaraná, konzervativní sčítači se jí však zatvrzele drží. Doxáci přitom vypracovali vlastní moderní a progresivní postupy problematického sčítání, o které se chtěli s ČESONem, nezištně podělit. ČESON ale jejich snahu a dobře míněnou nabídku neocenil a doxáckou metodu označil za naprostý nesmysl. Doxáci se přesto nevzdávají a paralelně s česonem rozjíždějí vlastní akce. Nesčítají však netopýry, nýbrž jakési záhadné nasradonty. Oč jde? „

Nasrabont

„Ti Doxáci jsou normální magoři,“ říká hůrecký hajný K.K. „Máme tu v lese u potoka starou štolu, v které se na přelomu devatenáctého a dvacátého století dobývala skrovná molybdenová ruda. Není nijak zvlášť dlouhá, jako děti jsme ji prolézali se svíčkami. Předloni tam ale vlezl kluk jednoho místního chataře a při brodění vodou, které je tam tak po kolena, upadl a vrátil se domů celý promočený. Kolik že mu bylo let? Nevím přesně, asi osm. Protože to bylo na podzim, Patrik (jak se ten kluk jmenuje) nastydl a odvezli ho do nemocnice. Co? Jestli tam umřel? Ne, neumřel, vrátil se domů, ale jeho otec běžel na obec a řval tam, jak je možné, že se jeho nejchytřejší dítě málem zabije v nějaké nezajištěné štole. Starosta mu oponoval, že tam Patrik, když je nemehlo, nemusel lézt, ale chatař řval ještě víc, vyhrožoval známostma v parlamentu a tak nakonec nechala obec štolu zazdít.
Nu a už je to asi měsíc, co ke mně do hájovny přišla taková divná parta a její členové po mně chtěli, abych je k té štole zavedl. Říkali že mají pověření od ministerstva životního prostředí a od báňského úřadu a to pověření jim ukládá sčítat ve vybraných lokalitách zimující zvířata, zvláště nějaké nasrabonty.
Já jsem starý hajný, ale o nějakém nasrabontovi jsem v životě neslyšel. Stejně tak mi bylo divné, že chtějí počítat zimující zvířata v prostředku léta. Požádal jsem je, jestli mohu to pověření vidět, ale jejich šéf začal vykřikovat, že si na mne bude stěžovat a tak jsem se na to po té zkušenosti s chatařem vykašlal a ke štole jsem je zavedl. Cestou jsem se veden profesním zájmem vyptával, jak je ten nasrabont veliký a vůbec jak vypadá. Zdálo se mi, že v tom sami nemají jasno, protože jeden říkal, že je jako liška a druhý zas, že se těžko pozná od jelena.
Když jsme přišli ke štole a Doxáci viděli, že je zazděná, strašně se rozčílili. Křičeli, že se zazdívka musí hned rozbít a že je uvnitř nejméně stovka nasrabontů, kteří tam umírají hlady a nemohou ven.
Varoval jsem je, že zazdívku udělala obec a jestli ji rozbijou, bude z toho malér a navic žádná zvířata stejně vevnitř nejsou. Nato ten jejich šéf přiložil ucho k betonu, chvíli poslouchal a pak řekl, že tam ty nasrabonty slyší naříkat a volat o pomoc. Doběhli si do auta pro krumpáče a tu krásnou zazdívku rozkopali. Pak se asi půl hodiny dohadovali, kdo vleze dovnitř. Nakonec se odhodlal ten jejich šéf. Byl tam asi minutu a když vylezl, zařval na mne, ža tam napočítal přes dvě stě nasrabontů a že si to zazdění odskáčeme.
Když odjeli, tak jsem tam vlezl taky, ale neviděl jsem tam vůbec nic.“

Druhé interview k tématu nasrabont nám poskytla berounská zooložka Dita spolu se samotným Surikatou:
„Slavný montanista Surikata je dvakrát tak starý, skoro třikrát větší a čtyřikrát hezčí, než já,“ tvrdí zooložka. „Nosí dlouhé bílé vousy a pozná všechny druhy netopýrů se zavřenýma očima. Doprovází mne proto v zimě na některé sčítací akce, které bych si pro jejich náročnost sama netroufla realizovat.“
„Kdysi v únoru jsme spolu zrovna sčítali v oblíbené lokalitě, pro kterou jsem zvolil příhodný název Štola smrti,“ navazuje Surikata. „Sotva jsme spatřili prvního netopýra, nahrnula se do štoly podivná trojice. Protože jsme jednotlivé postavy pozorovali proti ostrému dennímu světlu, které se třpytilo ve vchodu, neviděli jsme jim pořádně do tváří. Siluety dvou větších figur budily svými gesty a hýkavými skřeky dojem totálních pomatenců, třetího, podstatně menšího tvora, jsme zpočátku považovali za opilého důlního skřítka.“
„Když ta povedená trojka přišla blíž, poznala jsem, že jsou to Doxáci,“ ujímá se slova zooložka. „Nikdy před tím jsem žádného Doxáka neviděla, ale tahle parta vypadala tak otřesně, že to nikdo jiný být nemohl.“
Surikata souhlasně kývá hlavou.
„Jakmile mne Doxáci uviděli, strašně se polekali,“ líčí dál hrůznou historku zooložka. „Ten důlní skřítek sebou dokonce strachy praštil na zem do bláta.“
„To nebyl důlní skřítek, ale doxácká Kikirína, pravý skřítek má delší vousy“ pospíchá s vysvětlením Surikata a předává slovo zpět zooložce.
„Zeptala jsem se těch Doxáků co ve štole chtějí a ten ošklivější mi odpověděl, že budou sčítat netopýry, protože je o to požádal spřátelený báňský úřad. Poučila jsem je, že na sčítání netopýrů jsem tu já a žádní Doxáci uvnitř nemají co dělat.“
„Správně jim to řekla,“ podotýká odvážně Surikata.
„Ten ošklivý Doxák odvětil, že oni vlastně nesčítají ani tak netopýry, ale nějaká úplně jiná zvířata,“ vypravuje dále zooložka. „Zeptala jsem se proto jaká. Doxák nevěděl a moji otázku přednesl svým dvěma druhům. Chvíli se spolu radili a ta Kikirína vyhrkla, že ve skutečnosti v podzemí sčítají pštrosy.“
„Taková blbost,“ kroutí nevěřícně hlavou Surikata.

„řekla jsem jim, že pštrosi v Evropě volně nežijí, tím méně zimují v zatopených štolách a trvala jsem na zodpovězění mé otázky, to jest specifikaci těch údajně sčítaných zvířat,“ pokračuje znechuceně zooložka. „Doxáci opět dali hlavy dohromady a zjevně žádné zvíře nevymysleli, protože nabídli, že mi namísto odpovědi zatančí a zazpívají.“
„Pitomci,“ komentuje krátce doxáckou nabídku Surikata.
„Nesouhlasila jsem s tím,“ přiznává zooložka, „a opětovně jsem požadovala aby Doxáci určili konkrétní zvíře, které na pokyn spřáteleného báňského úřadu sčítají. Vrchní Doxák se chvíli kroutil a pak vyhrkl, že sčítají nasrabonta.“
„Kravina,“ podotýká Surikata.
„Cože, v životě jsem o podobném zvířeti neslyšela – osopila jsem se na Doxáka až o dva kroky couvnul, zakopl o nějaký starý trám a upadl na zadek,“ vzpomíná zooložka. „Kikirína k němu spolu s jeho druhem přiskočila, pomohli mu vstát a přitom opakovaně řvali – ano, sčítáme nasrabonta, nasrabont je to zvíře, které tak zajímá náš spřátelený báňský úřad.“
„Žádný nasradont samozřejmě neexistuje,“ vnáší do spletité historky světlo Surikata, „kdysi před lety jsem Doxáky postrašil mastodontem, o kterém jsem prohlásil, že by Šotouše rozšlápl jako lejno u cesty. Šotouš se pak bál týden vyjít z baráku, aby na mastodonta nenarazil, nějak se mu to v hlavě pomotalo a mastodonta překřtil na nasrabonta.“
„Na chvilku mne ten masradont zarazil,“ zahanbeně doznává zooložka a studem nad takovým profesním selháním poněkud rudne, „ale než jsem stačila zareagovat, z postranní odbočky se vrátil Surikata, který tam pozoroval kojící netopýří samici. Když uviděl Doxáky, sprásknul ruce a zadupal, oni zapištěli a utekli pryč.“
„Byl to velmi komický pohled, zvláště když všichni tři Doxáci venku před cestou spadli do potoka, který zevnitř štoly vytéká,“ zakončuje rozhovor Surikata

Surikata CM, král montanistů „Přestože původ slova nasrabont jsme vysvětlili již v našem interview, zkontrolovali jsme namátkou několik lokalit, o kterých jsme slyšeli, že se kolem nich samozvaní sčítači nasrabontů pohybovali. Mimo nasprayovaných nápisů jako -Nasrabont tě vidí- nebo -Střez se nasrabonta- jsme však žádné známky zvýšené doxácké aktivity nezaznamenali.
Cestou do hor jsme ale u silnice narazili na umírající lišku (kterou patrně srazilo doxácké expediční vozidlo) a ta nám vyprávěla strašné věci. O tom ale až někdy příště.“