„Omdlelý orel nebo jiný pták není zas tak vzácná záležitost, jak by se na první pohled zdálo,“ říká Surikata. „Nezanedbatelný počet ptáků trpí závratí a létá nad námi jen s největším sebezapřením. Když se zadíváte nad sebe a kdesi vysoko, až pod mraky, vidíte kroužit ptačí siluetu, nejspíš vás nenapadne, že to není sebevědomý král vzdušných výšin ale nešťastné stresované stvoření, které během letu málem zvrací strachy a zoufale se bojí, že spadne. Někteří dravci dokonce létají se zavřenýma očima, protože pohled pod sebe by psychicky nevydrželi. Jiní raději nelétají vůbec a tváří se, že jsou slepice, krůty, pštrosi a jiné ptačí druhy od kterých létání zpravidla neočekáváme.“
„Tenhle námi zachráněný orel nebyl na první pohled v pořádku,“ navazuje skromně druhý účastník akce MartinM. „Křečovitě seděl na skalním výběžku asi deset metrů nad zemí, úděsně se potil a jeho kůže pod peřím měla jedovatě zelenou barvu. Nejprve jsme mysleli, že má ledvinovou koliku nebo zapadlý jazyk, což je u velkých dravců poměrně častý případ, ale když jsem ho pozorně prohlédl svým novým dalekohledem, museli jsme diagnózu opravit. Orel byl hlubokém komatu a zřejmým důvodem tohoto politováníhodného stavu byl bezesporu panický strach z výšky.“
„Výška působí problém mnoha zvířatům,“ přitakává Surikata. „Nedávno jsme s Blovičákem pozorovali slimáka, který rovněž trpěl závratí. Připadal si, že je při plazení tak vysoko nad zemí, až se neodvážil udělat žádný rychlejší pohyb. Posléze, když jsme získali jeho důvěru, se nám svěřil s fobií, že by se při nějaké mrštnější akci mohl skácet a nenatlouci si.“
Surikato, pověz to o tom Šotoušovi,“ vměšuje se nečekaně do rozpravy Pažout.
„Co o Šotoušovi?“ nechápe Surikata, „Šotouš nikdy žádného orla nezachránil, co bych o něm měl povídat?“
„No přece jak se legitimoval té ovci,“ upřesňuje Pažout.
„Ale to sem nepatří,“ brání se Surikata
„Patří, nepatří, jen to řekni,“ nedá se odbýt Pažout.

 

„Tak dobře, souhlasí po chvíli přemlouvání Surikata.“Je tomu asi tři roky, co jsem jezdil s Doxáky na jejich akce. Byli ze všeho hrozně vystrašení a nejvíc se báli báňského inspektora.“
„To je ono,“ šklebí se nadšeně Pažout.
„Oni se vlastně báli prakticky všeho,“ rozpomíná se Surikata.“Měli strach z důlního skřítka, třásli se před každou ropuchou, pištěli růzou, když kolem nich prolétl motýl.“
„Neměli bychom se věnovat spíš tomu orlovi?“ snaží se o návrat k tématu znepokojený Martin, „je to obsáhlé, zajímavé a hodně akční téma.“
„Jen a? Surikata mluví o Šotoušovi, to je ještě mnohem zajímavější a akčnější“ kategoricky odsekává Pažout a Martin rezignuje. „Jak jsem již řekl, největším strašákem byl pro doxáky báňský inspektor,“ pokračuje Surikata. „VYprávěl jsem jim totiž kdysi historku, jak mně samotnému jeden báňský inspektor zabránil vlézt do staré opuštěné šachty.“
„Tobě, tak slavnému montanistovi?“ diví se Martin, nenacházeje pro takovou podlost dostatečně silných slov.
„Nebyl jsem tehdy ještě slavným montanistou,“ vysvětluje trpělivě Surikata, „stalo se to v dobách, kdy jsem s montanistikou teprve začínal. Vydal jsem se tehdy s Rumovou Pralinkou a její kolegyní Petrou na starou železnorudnou lokalitu a chystali jsme se udatně sestoupit na první patro.“ „Slyšíš? Surikata byl teprve montanista začátečník a přesto se chystal sestoupit na první patro,“ pronesl uznale Pažout. „Znám spoustu montanistů, kteří si myslí, že jsou pokročilí a na první patro by v životě nesestoupili.“
Martin věnoval Surikatovi obdivný pohled.
„Právě ve chvíli, kdy jsme vázali lano k vzrostlému stromu, přiběhl k šachtě starší muž s nějakou ženskou. Mysleli jsme si, že jsou to milenci, ale chlapík vytáhl jakýsi průkaz a kovovým hlasem pronesl, že je báňský inspektor z OBÚ Kladno.“
„Pane jo, opravdový báňský inspektor,“ podotkl významně Pažout.
„Nevěděl jsem tehdy, co je to báňský inspektor, „přiznává Surikata, „pamatoval jsem inspektory ze školy a ti ve mně žádný zvláštní respekt nebudili. Nevšímal jsem si ho a pokračoval jsem v pokusu zplodit na laně něco, co by bylo při troše snahy možné vydávat za uzel, zatímco Pralina s Petrou se před inspektorem třásly jako dvě opadané osiky.“
„Ignoroval báňského inspektora,“ nevěřícně zakroutil hlavou Pažout.
„Inspektor mi položil ruku na rameno a zeptal se, co u dolu dělám. řekl jsem, že polezu dolu a inspektor opáčil, že nepolezu, protože je to zákonem zakázané. Pralina s Petrou k tomu horlivě kývaly hlavami a nabádaly mne, abych inspektora uposlechl.“
A uposlechl jsi ho?“ ptal se zatajeným dechem Martin.
„Uposlechl,“ přiznává Surikata. „Přestal jsem vázat uzel, protože začalo být nad slunce jasnější, že se mi to v dohledné době nepovede a přátelsky jsem se zadíval báňskému inspektorovu do tváře. Pralina sebrala zbytky kuráže a nesměle se ho zeptala, zda bychom přesto nemohli do dolu sestoupit, když jsme profesionální geologové.“
„A co jí odpověděl?“ nemohl se dočkat pokračování Pažout.
„Nejprve se štítivě zeptal, zda je geologem i tohle, čímž myslel mne a když jsem rozpačitě zalhal, že ano, chtěl vědět, kolik máme nafáráno. Nato jsme se zahambeně odmlčeli a následně si vyslechli přednášku o tom, že podobné existence, jako jsme my, nemají v žádném dole, co dělat. Potom jsme tiše sbalili věci, popřáli inspektorovi i jeho společnici dobrý den a pokorně odešli. Inspektor zůstal stát u šachty jako neoddiskutovatelný vítěz.“
„Já bych to také vzdal, s báňskými inspektory není legrace,“ přiznal Pažout, „někteří dokoce hlasitě křičí.“

 

„Když jsem s tím zážitkem Doxáky seznámil, viděli od té doby báňského inspektora za každým stromem, “ vypravuje dál Surikata. Abych je trochu uchlácholil, namluvil jsem jim, že báňští inspektoři, aby nebyli odhaleni, chodí na své inspekční cesty převlečeni za hospodářská zvířata, nejčastěji za ovce.“
„Vida, to jsem sám nevěděl,“ mumlá Pažout a rychle si nový poznatek zapisuje do montanistického notýsku.
„Pak jsem jednou s Doxáky navštílil lokalitu, kde byl polozasypaný vchod do nějakého nevýznamného cihlového sklepa, o kterém Šotouš tvrdil že je to opuštěný obrovský uranový důl. Nedaleko stála jakási hospodářská usedlost a asi padesát metrů od nás se pokojně pásly dvě ovce. Ty, když zaregistrovaly náš pohyb, přestaly přežvykovat a zavile si nás prohlížely.
„Vidíš je?“ zeptal se mne potichu Šotouš a rozmáchlým gestem ukázal na ovce. „Bánští inspektoři,“ dodal významně.
Myslel jsem, že Šotouš žertuje, ale ten byl zjevně takového počínání dalek. „Měli bychom se jim ohlásit,“ dodal.
„Tohle nejsou převlečení bánští inspektoři,ale skutečné obyčejné ovce,“poučil jsem Šotouše. „Nevšímej si jich, nedráždi je a laskavě odhrabávej vchod.“
Jenže Šotouš měl svůj rozum, dá-li se něco podobného rozumem nazvat. „Báňští inspektoři..opravdoví bánští inspektoři..,“ opakoval nábožně. Upustil lopatku a přes louku se rozběhl k ovcím.
„Dobrý den, pane inspektore,“ oslovil větší z nich, „já jsem Sotouš ze Speleoklubu Doxy.“
„Béééé,“ udělala ovce.
„Můžete odložit maskování, pane inspektore,“ pokračoval Šotouš a podával ovci průkazku,“ zde jsou mé doklady..“
„Bééééé..“
„Jen se na ně podívejte, pane inspektore a prověřte si mne,“ nabádal ovci Šotouš.
Viděli jsme, jak Šotouš cpe ovci průkazku k hubě a ta se znechuceně odvrací, opět bečí, Šotouš znovu naléhá. Nakonec bezradně rozhodil rukama, otočil se k ovci zády a vrátil se k nám.
„Pan inspektor průkazku převzal a sežral,“ konstatoval smutně.“
Od té doby mu říkáme ovčí inspektor nebo teké bekavec.
„Tak jste to slyšeli, “ prohlásil spokojeně Pažout,“a teď se můžeme vrátit k tomu orlovi.“

 

Kikina, podzemnícká modelka „Abychom zde zdlouhavě nepopisovali akci, která pouhými slovy dost dobře ani popsat nejde, připravil pro vás MartinM ke stažení krátké video, kde můžete celou záchranu se zatajeným dechem podrobně sledovat. Uvidíte zde nejen Surikatů dramatický sestup z tetínské Stěny smrti k orlovi, jeho fixaci a snesení na zem, ale v neposlední řadě můžete i obdivovat již vzpamatovaného ptáka – krále nebes, kterak pyšně bije mocnými křídly a pln pocitu neskonalé vděčnosti ke svým záchrancům jim trpělivě pózuje, než se vydá zpět do svého vzdušného království.
Video je ozvučeno a najdete je na této adrese: ftp://montanistika.mine.nu/orel.wmv