Surikata CM K velkolepé včerejší akci, příznačně nazvané „kopání šachty smrti s ukrytým nacistickým pokladem“ nás inspiroval Lečo Jahoda svým sebechvalným příspěvkem na letošním setkání speleologů na Tetíně.
Vyprávěl tam vcelku poutavě o tom, kterak před lety objevil u Brniště starou zasypanou šachtu, jejíž ústí bylo zakryto těžkými kamennými deskami z místního hřbitova. Když Lečo k šachtě přišel, měřila její přístupná hloubka něco kolem dvaceti metrů, zbytek byl zasypán pískem. Těch dvacet metrů vykopala nějaká neznámá parta, po které se později slehla zem.
Šachta s nacistickým pokladem
Jaký byl důvod oněch bezesporu náročných výkopových prací? Dá se předpokládat, že neznámí kopáči očekávali za svoji námahu odměnu ve formě nálezu čehosi, co je (a? už se jedná o cokoliv) obecně nazýváno „nacistickým pokladem“.
Šachta, kterou tak usilovně kopali, pochází ze sedmnáctého století, kdy primárně sloužila k těžbě železa. Za druhé světové války se kolem ní motal wehrmacht. V pětačtyřicátém roce si místní občané povšimli několika kolon s nákladními automobily, které měly šachtu nebo alespoň její nejbližší okolí za cíl své zdlouhavé pouti. Poté k ní směřovaly řady vozů tažených volským potahem a naložených pískem, nakonec Němci sestřelili lom nad šachtou, čímž jáma zmizela nejen z povrchu země, ale současně i z map. Po válce se o ní nenašly žádné záznamy, což je u takového díla přinejmenším podivné.
Lečovi předchůdci i Lečo sám uvažovali asi takto – když chce někdo zasypat šachtu, použije k tomu materiál z haldy, případně nějaké kameny a hlínu z okolí. Proč na zasypávání šachty namáhavě vozit z dálky drahý písek, když je vedle hromada vytěžené hlušiny?
Pokud připustíme tezi, že Němci na dno šachty cokoliv ukryli, dostává použití písku svou logiku. Věci, uskladněné na dně budou patrně nepoužitelné po té, co na ně z výšky svrhnu několikasetkilogramové balvany a naopak se jim nic nestane, když je zasypu jemným, lehkým pískem, právě takovým, jaký tam v oněch pohnutých dobách dopravovaly již zmíněné vozy, vlečené dobromyslnými, svalnatými sudokopytníky.
Záhad kolem šachty bylo mnohem více, ale nemám prostor k tomu, podrobně je zde vyjmenovávat.
Proč šachtu opustila ona neznámá parta, která ji vyčistila do hloubky dvaceti metrů, se už asi nikdo nedozví, nicméně Lečo se rozhodl s urputností sobě vlastní v jejich nelehké práci pokračovat.
Šachta, kterou tak usilovně kopali, pochází ze sedmnáctého století, kdy primárně sloužila k těžbě železa. Za druhé světové války se kolem ní motal wehrmacht. V pětačtyřicátém roce si místní občané povšimli několika kolon s nákladními automobily, které měly šachtu nebo alespoň její nejbližší okolí za cíl své zdlouhavé pouti. Poté k ní směřovaly řady vozů tažených volským potahem a naložených pískem, nakonec Němci sestřelili lom nad šachtou, čímž jáma zmizela nejen z povrchu země, ale současně i z map. Po válce se o ní nenašly žádné záznamy, což je u takového díla přinejmenším podivné.
Lečovi předchůdci i Lečo sám uvažovali asi takto – když chce někdo zasypat šachtu, použije k tomu materiál z haldy, případně nějaké kameny a hlínu z okolí. Proč na zasypávání šachty namáhavě vozit z dálky drahý písek, když je vedle hromada vytěžené hlušiny?
Pokud připustíme tezi, že Němci na dno šachty cokoliv ukryli, dostává použití písku svou logiku. Věci, uskladněné na dně budou patrně nepoužitelné po té, co na ně z výšky svrhnu několikasetkilogramové balvany a naopak se jim nic nestane, když je zasypu jemným, lehkým pískem, právě takovým, jaký tam v oněch pohnutých dobách dopravovaly již zmíněné vozy, vlečené dobromyslnými, svalnatými sudokopytníky.
Záhad kolem šachty bylo mnohem více, ale nemám prostor k tomu, podrobně je zde vyjmenovávat.
Proč šachtu opustila ona neznámá parta, která ji vyčistila do hloubky dvaceti metrů, se už asi nikdo nedozví, nicméně Lečo se rozhodl s urputností sobě vlastní v jejich nelehké práci pokračovat.
Když jsem se jedné z mnoha akcí, které Lečo na zmáhání šachty podnikl, účastnil, byla už jáma hluboká něco málo přes třicet metrů. K zvýšení míry tajemnosti, která ji obklopovala přispělo, že v této hloubce se výrazně změnil profil celé jámy. Nepravidelná a nerovná ruční práce ze sedmnáctého století skončila a dál dolu pokračovalo geometricky přesné strojně ražené důlní dílo z poloviny dvacátého století. Zůčastněných se zmocnilo vzrušení a začalo se hovořit o tom, že na dně čekají na své nálezce bedny s plány na záhadný paprskomet, který měl Němcům pomoci vyhrát zpackanou válku. Kopáči kopali, vrátek tahal sudy písku jako o život, ale šachta se zdála nekonečná. V padesáti metrech se navíc objevila voda a zatopený náznak rozrážek.
Lečo na závěr své presentace prohlásil, že práce jsou u cíle a tajemství staré šachty bude objasněno tento weekend, kdy dojde k vyčerpání vody a prohloubení šachty o nějakých pět metrů (kde by mělo být, pokud pod rozrážkami nejsou další patra) dno. Skepticky poznamenal, že na dně nebude na 99% nic, nicméně díky své vyjíměčnosti byla šachta alespoň zařazena na seznam technických památek čR.
Lečo na závěr své presentace prohlásil, že práce jsou u cíle a tajemství staré šachty bude objasněno tento weekend, kdy dojde k vyčerpání vody a prohloubení šachty o nějakých pět metrů (kde by mělo být, pokud pod rozrážkami nejsou další patra) dno. Skepticky poznamenal, že na dně nebude na 99% nic, nicméně díky své vyjíměčnosti byla šachta alespoň zařazena na seznam technických památek čR.
Když jsme presentaci s Blovičákem vyslechli, bylo nám líto, že nemáme také svoji vlastní šachtu s německým pokladem, reprezentovaným nejlépe paprskometem, který se nenašel u Brniště a k tomu třeba ještě populární jantarovou komnatou.
„Věděl bych o vhodné šachtě,“ zmínil se Pažout, „podle nebožtíka doktora Krafta měla dvanáct metrů na první patro. Dvanáct metrů není tolik, abychom je za pár weekendů nevyzmáhali.“
„A je v té šachtě nějaký německý poklad?“ tázal se dychtivě Blovičák.
„Samozřejmě,“ odtušil bez mrknutí oka Pažout, kterému bylo jasné, že bez vize pokladu by Blovičáka těžko k tak otravné činnosti, jako je kopání, přesvědčil.
„Jantarová komnata?“ zeptal se Blovičák, mrkaje přitom spiklenecky levým okem tak, až jsem se obával, že mu vypadne z důlku.
„Jantarová komnata a třeba i něco navíc,“ lhal udatně Pažout bez nejmenších skurpulí.
„Jdem do toho,“ uzavřel hovor Blovičák.
Včera jsme se tedy my tři sešli u šachty. Je v odlehlém lese, nemá skoro žádný odval a současné dno je v hloubce pěti metrů. Vybalili jsme nářadí a začali přivazovat lana.
„Vy jste nevzali motyku?“ tázal se zklamaně Blovičák, prohlížeje zvědavě naše vybavení, „čím budeme kopat?“
„Půjde to polní lopatkou,“ utěšoval jsem ho, „a tenhle velký plastový sud, který jsem obětavě přinesl z domova, nám poslouží jako okov, v kterém budeš s Pažoutem vytahovat to, čím jej dole naplním.“
Blovičák se zadíval na sud, představil si jeho tíhu a zasmušil se.
„Lezu dolu,“ oznámil jsem, hledě možná naposled na zapadající podzimní slunce. „Hned jak budu na dně, spustíte sud a lopatku. Uděláme dnes aspoň dva metry.“
Spustil jsem se na dno, změřil koncentraci kysličnáku uhličitého a zpozoroval velkou žábu, která seděla na oslizlém kameni a upřeně mne pozorovala.
„Máme tu problém,“ hlásil jsem nahoru. „Je tu veliká krvelačná žába.“
„Tak my ti spustíme kýbl a pošli i nahoru,“ řešil komplikovanou situaci Pažout.
Š?ouchl jsem šetrně do žáby klacíkem. Obojživelník se proti očekávání nevymrštil a já si povšiml, že je prorostlý plísní.
„Ta žába je mrtvá,“ prohlásil jsem, „štítím se jí a lezu nahoru.“
„Neblázni,“ protestoval Blovičák, „naber ji nějakou větví a strč ji do toho kýble, co jsme Ti tam poslali.“
„Z větve by spadla,“ namítal jsem „hoďte mi lopatku.“
Lopatka nečekaně přilétla shora, neomylně mne trefila do hlavy, sklouzla po helmě a polestivě mi rozsekla do zápěstí.
„Vy jste magoři,“ vyl jsem dole jak zraněný šakal. „Lopatka se nehází, ta se spouští.“
„řekl jsi, a? ji hodíme,“ hájil se Blovičák, „nabírej žábu a nezdržuj.“
Nabral jsem s krajním přemáháním žábu na lopatku, umístil ji do kýble a vydal povel k vyzdvižení.
„To jsem zvědav, co bude dělat, až tam narazí na chcíplou srnu,“ slyšel jsem shora znevažující Blovičákův komentář.
„Spouštíme velký sud,“ halekal Pažout.
Sud se ocitnul na dně. Naplnil jsem ho po okraj a zavolal nahoru, a? kolegové táhnou.
„Nejde to,“ sípěli, „sud je těžký, něco uber.“
„Táhněte,“ odporoval jsem, „když se vám bude každý sud zdát těžký, tak ty dva metry dneska nevykopeme.“
Provaz se znovu napjal, sud se zachvěl a začal pomalu stoupat. Sledoval jsem, kterak se asi tři metry nade mnou zasekl o hranu skály a shora se ozvalo tlumené klení. Pak sud zaskřípal, utrhl se mu jeden závěs a mne zasypala sprška kamenů, hlíny a zbytků zetlelých větví.
Prázdný sud se výsměšně komíhal nade mnou a Pažout s Blovičákem se chechtali jako pitomí.
A tak prozatím skončila naše včerejší akce „Šachta s pokladem“.
Pokračování bude v neděli.
Pokud do té doby seženem vhodnější transportní nádobu.
„Věděl bych o vhodné šachtě,“ zmínil se Pažout, „podle nebožtíka doktora Krafta měla dvanáct metrů na první patro. Dvanáct metrů není tolik, abychom je za pár weekendů nevyzmáhali.“
„A je v té šachtě nějaký německý poklad?“ tázal se dychtivě Blovičák.
„Samozřejmě,“ odtušil bez mrknutí oka Pažout, kterému bylo jasné, že bez vize pokladu by Blovičáka těžko k tak otravné činnosti, jako je kopání, přesvědčil.
„Jantarová komnata?“ zeptal se Blovičák, mrkaje přitom spiklenecky levým okem tak, až jsem se obával, že mu vypadne z důlku.
„Jantarová komnata a třeba i něco navíc,“ lhal udatně Pažout bez nejmenších skurpulí.
„Jdem do toho,“ uzavřel hovor Blovičák.
Včera jsme se tedy my tři sešli u šachty. Je v odlehlém lese, nemá skoro žádný odval a současné dno je v hloubce pěti metrů. Vybalili jsme nářadí a začali přivazovat lana.
„Vy jste nevzali motyku?“ tázal se zklamaně Blovičák, prohlížeje zvědavě naše vybavení, „čím budeme kopat?“
„Půjde to polní lopatkou,“ utěšoval jsem ho, „a tenhle velký plastový sud, který jsem obětavě přinesl z domova, nám poslouží jako okov, v kterém budeš s Pažoutem vytahovat to, čím jej dole naplním.“
Blovičák se zadíval na sud, představil si jeho tíhu a zasmušil se.
„Lezu dolu,“ oznámil jsem, hledě možná naposled na zapadající podzimní slunce. „Hned jak budu na dně, spustíte sud a lopatku. Uděláme dnes aspoň dva metry.“
Spustil jsem se na dno, změřil koncentraci kysličnáku uhličitého a zpozoroval velkou žábu, která seděla na oslizlém kameni a upřeně mne pozorovala.
„Máme tu problém,“ hlásil jsem nahoru. „Je tu veliká krvelačná žába.“
„Tak my ti spustíme kýbl a pošli i nahoru,“ řešil komplikovanou situaci Pažout.
Š?ouchl jsem šetrně do žáby klacíkem. Obojživelník se proti očekávání nevymrštil a já si povšiml, že je prorostlý plísní.
„Ta žába je mrtvá,“ prohlásil jsem, „štítím se jí a lezu nahoru.“
„Neblázni,“ protestoval Blovičák, „naber ji nějakou větví a strč ji do toho kýble, co jsme Ti tam poslali.“
„Z větve by spadla,“ namítal jsem „hoďte mi lopatku.“
Lopatka nečekaně přilétla shora, neomylně mne trefila do hlavy, sklouzla po helmě a polestivě mi rozsekla do zápěstí.
„Vy jste magoři,“ vyl jsem dole jak zraněný šakal. „Lopatka se nehází, ta se spouští.“
„řekl jsi, a? ji hodíme,“ hájil se Blovičák, „nabírej žábu a nezdržuj.“
Nabral jsem s krajním přemáháním žábu na lopatku, umístil ji do kýble a vydal povel k vyzdvižení.
„To jsem zvědav, co bude dělat, až tam narazí na chcíplou srnu,“ slyšel jsem shora znevažující Blovičákův komentář.
„Spouštíme velký sud,“ halekal Pažout.
Sud se ocitnul na dně. Naplnil jsem ho po okraj a zavolal nahoru, a? kolegové táhnou.
„Nejde to,“ sípěli, „sud je těžký, něco uber.“
„Táhněte,“ odporoval jsem, „když se vám bude každý sud zdát těžký, tak ty dva metry dneska nevykopeme.“
Provaz se znovu napjal, sud se zachvěl a začal pomalu stoupat. Sledoval jsem, kterak se asi tři metry nade mnou zasekl o hranu skály a shora se ozvalo tlumené klení. Pak sud zaskřípal, utrhl se mu jeden závěs a mne zasypala sprška kamenů, hlíny a zbytků zetlelých větví.
Prázdný sud se výsměšně komíhal nade mnou a Pažout s Blovičákem se chechtali jako pitomí.
A tak prozatím skončila naše včerejší akce „Šachta s pokladem“.
Pokračování bude v neděli.
Pokud do té doby seženem vhodnější transportní nádobu.
Pažout, slavný montanista Jak Lečo na setkání správně předpověděl, objev nacistického paprskometu se v jeho šachtě při poslední akci nekonal. Po vyčerpání vody a úmorném kopání dosáhla jeho skupina v padesáti metrech skutečného dna šachty. Ani to, co při své presentaci označil za rozrážky, nakonec rozrážky nebyly.
Abychom nebyli nespravedliví, i naše šachta zatím soustředěnému náporu odolává. Hlavní problém, který se nám dosud nepodařilo překonat, je (po zničení tolik nadějného Surikatova montanistického plastového sudu) vhodná, to jest velkoobjemová a zároveň lehká těžní nádoba.
Abychom nebyli nespravedliví, i naše šachta zatím soustředěnému náporu odolává. Hlavní problém, který se nám dosud nepodařilo překonat, je (po zničení tolik nadějného Surikatova montanistického plastového sudu) vhodná, to jest velkoobjemová a zároveň lehká těžní nádoba.