„Mohli bychom, když už budem v tom hlasování, odhlasovat smrt pro Surikatu a jeho příznivce,“ nabízela velkomyslně Kikirína, „třeba to bude zajímavější, než ta pro mne zcela neatraktivní ústrojová nekázeň.“
„To neříkej, Kikiríno,“ napomenul kolegyni Havran, „ústrojová kázeň je nezbytná součást disciplíny a disciplína je, jak všichni víme, v podzemí nezbytná.“
„Jak pro koho,“ odsekla Kikirína, „pro toho, kdo podzemí navštěvuje, možná. Pro nás, pro které je vrcholem dobrodružství vyhloubení tunelu na pískovišti mne jakákoliv disciplína a kázeň zavazuje pouze k tomu, že vám přitom nerozšlapu vaše bábovičky, kýblíčky a lopatičky.“
„Vždyť přece i na to pískoviště, které je mimochodem důležitou přípravou právě pro jakékoliv následné návštěvy podzemí, chodíme v našich stejnokrojích,“ nedal se zviklat Havran. „Na těle nás hřeje tričko se žlutým nápisem, profesionalitu nám dodává černý overal s klubovou nášivkou nad náprsní kapsou a celé to dotváří klubová čapka se štítkem. A právě to, že chodíme takhle oblečeni, je ta ústrojová kázeň a její sestra disciplína, které zde tak pošetile odmítáš.“
„Tak dost,“ ukončil rezolutně debatu Šotouš. „Nebudeme zde bezúčelně polemizovat o neoddiskutovatelné potřebnosti ústrojové kázně, ale půjdeme rovnou k meritu věci. Co nosí správný montanista na hlavě?“
„Slimáka?“ hádala Kikirína.
„Naši klubovou čapku se štítkem,“ hlásil se Havran.
„čapka je správná volba.“ poučoval Šotouš, „ale na náročnější akce si oblékáme na hlavy přilby. A o těch bude řeč. Co patří na montanistickou přilbu?“
„Samolepka,“ snažila se Kikirína.
„Světlo,“ křičel Havran.
„Ano, na přilbu patří světlo,“ souhlasil blahosklonně Šotouš. „A teď pozor – co na přilbu naopak nepatří?“
„Světlo,“ střelila od boku Kikirína.
„Nevím,“ přiznal se po chvíli přemýšlení Havran.
Šotouš se chvíli pásl na bezradnosti svých druhů a pak velkoryse napověděl: „Na přilbu nepatří rohy“.
„Rohy?“ divila se Kikirína.
„samozřejmě, že rohy,“ vyjekl Šotouš. „Kravské ani býčí rohy na přilbu prostě nepatří.“
„On někdo nosí kravské rohy na helmě?“ ujiš?ovala se Kikirína.
„Nosí,“ potvrdil Šotouš. „Ten hnusnej Surikatův spolek.“
„Fakt?“ nemohla takové novině uvěřit Kikirína,
„Fakt,“ kvitoval Šotouš, „a my teď odhlasujeme, že nošení rohů na přilbě je hrubé porušení ústrojové kázně, kdo je nosí je idiot a my budeme podobný nešvar ze všech sil potírat.“
„Já už hlasuju,“ chlubila se Kikirína a držela pravou paži strnule vztyčenou vzhůru.
„Ještě jsem hlasování nezahájil,“ pokáral kolegyni Šotouš, „ptám se tedy, kdo hlasuje pro odsouzení nošení rohů na přilbě a pro přijetí nezbytných protiopatření.
„Laco Lahoda ze spřátelené skupiny CMA také nosí na své černé přilbě kravské rohy,“ zmínil se Havran.
„Cože?“ zablekotal Šotouš a paže, nachystaná k hlasování mu bezvládně klesla. „Jsi si tím jist?“
„Viděl jsem ho,“ prohlásil Havran. „Měl na přilbě tak velké rohy, že nemohl projít portálem dovnitř do chrustenické šachty.“
„To ovšem podstatně mění situaci,“ blábolil Šotouš. „Sám velký Laco a nosí rohy. Ostatně proč ne, není na tom nic zlého. Rohy zvyšují bezpečnost nositele.“
„Ten jeho pobočník, či co to je, nosí na své přilbě dokonce pestrý chochol,“ upřesňoval stejnokroje CMA Havran. „Je tak vysoký, že s ním drhne o strop.“
„Chochol jsem chtěl odsoudit v druhém hlasování,“ zasípěl zdrceně Šotouš. „Co budeme dělat? Přiděláme si také na naše přilby rohy a chocholy?“

 

„Odhlasujeme radši tu smrt Surikatovi,“ navrhla chladnokrevně Kikirína.
„Když je řeč o Surikatovi, co si myslíte o té jeho nové šachtě s nacistickým pokladem,“ ignoroval Kikirínin návrh Havran, „slyšel jsem, že od chvíle, kdy nevýkonnou dvojici Pažout – Blovičák nahradil Kaši CM, je dno téměř na dosah ruky.
„Leda by ta ruka měřila osm metrů,“ procedil opovržlivě Šotouš. „Ostatně mluvil jsem o té šachtě s naším přítelem velkým Anográkem a ten ji bedlivě zkoumal na dálku svou angoráckou virgulí.
„A vyzkoumal něco?“ zajímal se Havran.
„Samozřejmě,“ prohlásil vítězoslavně Šotouš. „Velký Angorák několika dobře mířenými otázkami, které své virguli položil, zjistil, že v té šachtě vůbec žádný nacistický poklad není a že ji nevykopali ani fašisté ani místní horníci, nýbrž templáři.“
„Templáři?“ znejistěl Havran.
„Kdo jsou to templáři“, tázala se Kikirína.
„To přesně nevím,“ přiznal Šotouš,“ a zcela jist si v tomto případě není ani sám Angorák.“
„Templáři budou nejspíš nějací cizí horníci,“ soudila Kikirína, možná i skřítci nebo zvláštní druh zmutovaných permoníků.“

 

„Templáři byli křesťanští rytíři,“ oponoval Havran, „nosili pádné meče a bílé pláště s černými kříži. Nikdy jsem neslyšel, že by kopali šachtu a ještě k tomu někde u Berounky.“
„A bojovali ti templáři také s draky a osvobozovali princezny?“ zaujalo téma Kikirínu.
„Nejsem si jist,“ váhal s odpovědí Havran, „moje znalosti o templářích nejsou zas až tak hluboké, nicméně věřím, že kdyby templáři na nějakého draka narazili, určitě by na něj neprodleně zaútočili.“
„Nechte toho tlachání,“ přerušil neomaleně diskusi o templářích Šotouš, „Když velký Angorák řekl, že šachtu vykopali templáři , tak ji vykopali templáři a nějaké vaše stupidní pochybnosti na tom nic nezmění. Velký Angorák má vždycky pravdu a kdyby si s nějakým problémem náhodou nevěděl rady, zeptá se svoji virgule a ta mu poradí.“
„Nosili templáři do podzemí přilby s rohama?“ zajímala se Kikirína.
„Když nosí přilbu s rohama sám Laco Lahoda ze spřátelené skupiny CMA, nevím, proč by od něj templáři takový ušlechtilý nápad nepřevzali,“ mínil Šotouš.
„Poslední templáři ale žili minimálně o pět století dříve, než Laco Lahoda,“ snažil se na určité nedostatky v Šotoušově logice upozornit Havran, „nemohli od něj tedy eventuální nošení rohů na svých přílbách přebírat.“
„Myslíš si snad, že jsi chytřejší, než já?“ osopil se na Havrana Šotouš, „chceš abych tě s okamžitou platností vyloučil z našeho klubu? Templáři přece vůbec nemuseli Laca osobně potkat a rohy od něj okoukávat. Stačilo jim, aby ho viděli třeba na nějaké fotce, a všimli si, jak mu tam ty rohy sluší.“
„To je pravda,“ podpořila Šotouše Kikirína, „nebo ho ti templáři mohli slyšet v rádiu. Sama jsem jednou sledovala rozhlasový pořad, v němž Laco hovořil o podzemí a helmu s rohama měl přitom určitě na hlavě.“
„Odbíháme zbytečně od tématu,“ zaprotestoval Šotouš,“když jsme se konečně shodli na tom, že templáři nosili přilby s rohama a vykopali tu šachtu, kterou teď oblejzají Surikata, Kaši, Blovičák a Pažout, můžeme diskutovat o tom, jaké jsou naděje našich úhlavních nepřátel, že se dostanou na dno a vyzvednou templářský poklad.“
„Kikina nosí na přilbě plyšové prase a MartinM vycpanou ještěrku,“ hlásila opožděně Kikirína.
„Kikina ani MartinM tu šachtu určitě nevykopali, tak se omezme na templáře,“ zařval nepříčetně Šotouš. „Kde ta šachta vlastně leží?“
„Angorák ti to neřekl? Nebo měla jeho virgule zrovna okno?“ vyzvídal Havran.
„Virgule řekla, že šachtu nalezneme na jihovýchodním svahu velkého kopce, který vévodí celému kraji,“ upřesnil Šotouš, „je to moravská virgule a jako taková, nezná, ač je to politováníhodné, zcela přesně český místopis.“
„Blíže ta důstojná virgule to místo neurčila? Nejmenovala třeba nějaké větší město, u kterého ten kopec vévodí?“ snažil se dobrat podstaty věci Havran.
„Ne, zmínila jen velmi neurčitě, že poblíž šachty je jeden nebo více stromů,“ odvětil Šotouš.
„Listnatých nebo jehličnatých?“ chtěla vědět Kikirína.
Šotouš bezradně pokrčil rameny.
„Co může být obsahem takového templářského pokladu,“ přemýšlel Havran. „Určitě nějaké zbraně. Meče, kopí, samopaly, možná i houfnička.“
„Peníze ne?“ zeptal se zklamaně Šotouš.
„Peníze určitě také,“ chlácholil svého pohlavára Havran.
„Ale jak se k nim dostaneme? I kdybychom věděli, kde ten vévodící kopec se šachtou leží, z díry hlubší, než je metr a půl mne jímá smrtelná hrůza,“ přiznal se Šotouš.
„Mně se dělá zle i z mělčí šachty,“ připustila Kikirína a zadívala se s nevyřčenou otázkou na Havrana.
„Já nesnesu pohled na šachtu ani na fotografii,“ hájil se rychle Havran. „Ale můžeme říci Lacovi a ten by nám dolu pro ten poklad slezl.“
„To je nápad,“ zaradoval se Šotouš, „já mu zatím nahoře pohlídám tu helmu s rohama, aby mu při vyndavání pokladu nepřekážela. Peníze nám odevzdá a tu houfničku si třeba může nechat a vystavit si ji v expozici Chrustenické šachty. Teď už zbývá jen zjistit, kde tu šachtu najdeme.“

 

Surikata CM, král montanistů „Zatímco Doxáci si rozdělují teplářský poklad, zmáhací práce na šachtě s pracovním názvem Š-PMS-100 vrcholí. Blovičák vyvinul nový model letmo zavěšené kladky, který se naprosto neosvědčil a Surikata dodal velkoobjemovou plastovou nádobu, která se rozpadla už cestou na lokalitu. Pažout nepřinesl nic dobrého a Kaši samojediný s pomocí plátěného vaku vybral z jámy téměř dva kubické metry zásypu. Bohužel, současné mrazy brání další práci a tak dno šachty, které je ještě přibližně šest metrů hluboko, vydá své tajemství, pokud se neoteplí, patrně až na jaře příštího roku.
Zda bude dole templářský poklad nebo chcíplá liška a jestli Laco sleze dolu bez přilby s rohama, se tedy patrně letos už nedozvíme. „