Démon příbramský „Zvolíme si pro náš klub heraldické zvíře,“ prohlásil pyšně Šotouš. „Kikirína vyšije jeho podobu na náš klubový prapor a Havran je nakreslí do naši kroniky.“
„Heraldické zvíře? K čemu nám bude?“ pochyboval o smyslu Šotoušova návrhu Havran. „Do díry místo nás nevleze a ještě ho budeme muset krmit.“
„Heraldické zvíře je symbol, není skutečné a proto nežere,“ poučil Havrana Šotouš. „Přesto dodá našim srdcím odvahu a získá nám u našich nepřátel úctu a vážnost.“
„Pořídíme si jako heraldické zvíře surikatu,“ nadchla se pro Šotoušovu myšlenku Kikirína. „Je tak roztomilá a zároveň důstojná. Dáme ji do malé klícky a já se o ní budu starat.“

Nový rok

„Surikatu jen přes moji mrtvolu,“ zařval nepříčetně Šotouš. „Je to hnusné debilní zvíře, spojené s neméně hnusným Superklubem. My si místo takové odporné zakrslé krysy zvolíme něco velkého, důstojného.“
„Důstojného, důstojného,“ opakoval lstivě Havran, aby vzbudil dojem, že usilovně přemýšlí.
„Zvíře důstojné našeho klubu musí být bezpodmínečně i veliké. Tak co myslíte, jaké zvíře je největší?“ položil otázku Šotouš.
„Krtek?“ hádala Kikirína.
„Slon?“ trumfnul ji promptně Havran.
„Myslím, tuzemská zvířata a ještě taková, která mají něco společného s doly,“ upřesnil Šotouš, „slon by se tady do žádné štoly nevešel.“
„Kůň?“ tipnul váhavě Havran,“Zvíře, jehož jméno tvoří název takových významných podzemních lokalit, jako je třeba Bílý či Zlatý kůň?“
„Ano, správně, je to kůň,“ souhlasil blahosklonně Šotouš. „Ale pro koně zná čeština i jiný název, takový ušlechtilejší, vznešenější. Kdo ho zná?“
„Komoň?“ snažil se Havran.
„Komoň, komoň,“ mumlal nespokojeně Šotouš, „v zásadě je to správně, ale já měl na mysli ještě jiné slovo. Kratší a ostřejší. Tak co? Nikdo neví?“
Havran se marně snažil vypadat bystře, Kikirína jen tupě zírala s dokořan otevřenou pusou.
„To je ale ostuda,“posmíval se Šotouš. „Neznáte synonymum pro tak běžné slovo, jako je kůň. Přece ohař. To vám nic neříká?“
„Mně ano,“ hlásila se Kikirína, „zrovna jsem to chtěla řici, ale už jsem to nestihla.“
„Ohař není kůň,“ ozval se Havran, „ohař je pes.“

„To to máš nějaké pomotané,“ utřel ho Šotouš, „zrovna včera jsem četl rytířský román a hrdina tam mocným hlasem kázal svým pacholkům, aby mu přivedli jeho nejrychlejšího ohaře. Pak se na něj vyšvihl, zarazil mu stříbrné struhy do slabin a následován svými věrnými vyrazil do bitvy.“
„Nespletl ses? Neříkal ten rytíř, aby mu přivedli tchoře?“ snažila se rozmotat spletitou situaci Kikirína.
„Žádného tchoře, ale ohaře“, urazil se Šotouš, „na rozdíl od tebe umím aspoň trochu číst.“
„Ohař je lovecký pes,“ trval na svém Havran. „Kůň je oř. Možná tomu rytíři přivedli opravdu omylem ohaře a on na něm odjel, ovšem učinil tak v roztržitosti, protože si myslil, že sedá na koně.“
„Ve filmu Pán prstenů jezdili bojovníci i na vlcích, třeba ten zmíněný rytíř nic, než psa neměl a jezdil na něm rád,“ spekulovala Kikirína.
„Přesto slovo ohař nemá s koněm nic společného,“ trval na svém Havran, „a to že na ohaři možná jezdil nějaký pomatený rytíř, na věci nic nemění.“
„Nemůže být ohař kůň i pes zároveň?“ znejistěl Šotouš.
„Nemůže,“ odmítl takovou možnost Havran.
„A co kdybychom si za heraldické zvíře zvolili vola,“ navrhla bezelstně Kikirína,“je ještě větší než kůň a navíc dává mléko. Vyšila bych na náš paraporec hned tři voly vedle sebe a nad ně navíc zářící hornický kahan.“
„Trojice volů jako znak našeho klubu nepadá v úvahu,“ zbrunátněl Šotouš. „Kdybych neznal Kikiríninu prostomyslnost, musel bych takový návrh považovat za smrtelnou urážku naší trojice.“
„My jsme tři, ti voli by byli také tři, “ počítal na prstech Havran, „to by si mohl někdo neznalý nesprávně vykládat.“
„No právě,“ přitakal Šotouš. „Na praporci budou tři osedlaní ohaři a basta. Mimochodem, viděli jste naše nové webové stránky?“
„Já je viděl,“ přiznal Havran,“ a kdyby to nebyly zrovna naše stránky, řekl bych, že jsou mimořádně hnusné.“
„A díval ses i na seznam kontaktů na náš klub?“
„Ne, proč?“ zajímal se Havran.
„Protože těch kontaktů je šestnáct,“ pochlubil se Šotouš.
„Šestnáct,“ vydechl ohromeně Havran.
„A to není všechno, další budou přibývat,“ prorokoval Šotouš. „Už teď máme nejvíc kontaktů ze všech webů co znám.“
„Já naopak slyšel, že prý máme totálně stupidní články ilustrované tak hnusnými fotkami, že horší by neudělal ani Angorák,“ nadnesl Havran, „ještě že tedy vedeme aspoň v tom počtu kontaktů na osobu.“

„To je hodně odvážný názor,“ procedil mez zuby Šotouš, „já si naopak myslím, že obsahu našeho webu lze máloco vytknout. Jistě, pro některé subinteligentní jedince je pojatý příliš odborně a nebál bych se říci přímo vědecky. Naše popisy lokalit jsou přísně exaktní, uvádíme sem tam i nějaké datum či hloubku šachty v metrech. A právě to, že dokážeme sehnat tak podrobné údaje, nám konkurence závidí a pomlouvá nás, kde může.“
„Aha, tak je to tedy,“ přitakal chápavě Havran.
„A naše fotografie jsou víc, než dobré,“ pokračoval Šotouš. „Jsou reálné, dostatečně ilustrativní a osvěžují ten možná příliš odborný text v našich článcích. Chtěl bys snad, abychom místo našich brilantních a tématicky dokonalých snímků fotili v podzemí nějaké idioty s meči a vycpanými zvířaty, jako to dělá ten debilní Superklub?
„Ne, to bych určitě nechtěl, smrt Superklubu, jeho mečům a vycpaným zvířatům“, zareagoval rychle Havran, aby Šotouše nepopudil.
„Tak vidíš,“ pohlédl na něj téměř otcovsky Šotouš,“ navíc mám, co se týče fotografií z podzemí nový plán.“
„Určitě skvělý nový plán,“ vzdychla okouzleně Kikirína.
„Není to tak úplně můj nápad,“ svěřil se Šotouš, “ poradil mi ho jeden můj dobrý kamarád, který je v podzemí nezpochybnitelná autorita. Doporučil mi, abych mimo dokumentační fotografie, v které jsem prý opravdu hodně dobrý, zkusil i nějaké umění.“
„Budeme zase fotit jezerní pannu?“ natěšil se Havran.
„Jezerní panu ne, ale rukavice,“ vysvětlil Šotouš.
„Rukavice? Proč?“ nechápal Havran.
„Protože je to umělecké,“ objasnil Šotouš. „Ten můj kamarád mi všechno vysvětlil. Prostě s sebou vezmem pár starých rukavic, pohodíme je třeba někde u staré důlní výhybky, vyfotíme a snímek nazveme ruce.“
„Ruce?“ divili se Havran s Kikirínou.
„Ano, ruce, těžko fotku s rukavicema nazveme nohy,“ osápl se Šotouš. „Až bude těch fotek víc, uděláme z nich galerii, která se také bude jmenovat ruce a pak to nabídneme nějakému nakladatelství a to nám doslova utrhá naše vlastní ruce, aby ty fotky s rukavicema mohlo vydat knižně. Tak dneska funguje showbusines.“
„To bude už naše třetí nebo čtvrtá kniha,“ pronesl s nezastíraným obdivem Havran.
„Surikata, Pažout a MartinM se fotili převlečeni za Santa Klause,“ podotkla Kikirína, „to je také umění?“
„Nic od Surikaty, Pažouta nebo MartinM není umění,“ udusil se málem rozhořčením Šotouš,“ řekl jsem vám jasně, že umění je, jak mne poučil ten kamarád, fotit staré rukavice. Fotky od PMS nejsou ani ani umění a dokonce ani všemi opovrhovaná komerce, jen hnus, hnus a zase hnus.“
„Ta jejich fotka jezerní panny ve starém dole ale nebyla vůbec ošklivá,“ namítl Havran, vzpomenuv si na luznou Kikinu, odevzdaně stojící s houslemi v okrové louži.
„To se mi snad zdá, byl to hnus, hnus a nic než hnus“ zařval nekompromisně Šotouš.
„Hnus, hnus,“ vřeštěla souhlasně Kikirína.
„Hnus, hnus,“ přidal se rozpačitě Havran.
„A vůbec, kolik má na svém webu PMS kontaktů,“ vytasil se nečekaně Šotouš se zákeřnou otázkou.
„Sedmnáct?“ střelila od oka Kikirína.
„Ani jeden,“ ohromil společníky Šotouš.
„Ubožáci, looseři,“ dal průchod svému opovržení Havran.
„Na webu CMA je jeden jediný kontakt,“ upozornila Kikirína.
„Trapáci,“ zhodnotil nemilosrdně nešťastnou Caving and Montaining Association Havran.
„CMA je spřátelená skupina, tak si dej pozor na jazyk,“ okřikl Havrana Šotouš. „Přesto, když má někdo na svých stránkách o podzemí šestnáct kontaktů, tak je jasné, že je to přes podzemí ta největší možná kapacita, což?“
Havran s Kikirínou š?astně a horlivě kývali hlavami na souhlas.

Pažout, PMS „Převleky Santa Klause jsou dokonalé. V Liedlu koupíte za 69 korun balíček, který obsahuje volnější červené kalhoty, které se v pase stahují provázkem, rozhalenou kazajku, elegantní čapku a důstojné sněhobílé vousy. To celé je doplněno buď umělohmotným opaskem s papírovou přeskou nebo pletenou bílou šňůrou pro pevné přitažení břicha k tělu. Montanista v takovém úboru budí přirozený respekt a obdiv a každý, kdo ho vidí si myslí, že takový pašák má na svých webových stránkách nejméně rovnou stovku kontaktů.“