Ovce CM, PMS „Viděli jste ten velepříspěvek o štole na Klínci na Doxáckém Megavebu?“ otázal se Surikata (zvolna a důstojně kráčející severním překopem) svých dvou společníků.
„Předpokládám, že je stejně slabomyslný jako všechny ostatní, které tam náhodný návštěvník může nalézt a že jsem tedy o nic nepřišel, tím spíše, že jsem ty Doxáky na Klínci sám vidělna vlastní oči, “ odvětil suše Pažout.
„Tys spatřill opravdové Doxáky na jedné z jejich neskutečně dobrodružných výprav?“ záviděl bezostyšně Ignor.“Hleděl jsi do jejich ošlehaných a sveřepých tváří a měl jsi to neuvěřitelné štěstí, žes obdivoval ony veleprofesionály přímo v jejich nepopsatené akci?“

Zakroucená studna

„Obdivovat nebylo co,“ odplivl si Pažout do vzorně vyčištěného gráblu, „Ta smečka se tam honila po lese a já původně myslel, že trénuje nějakou bojovou hru. Šel jsem zrovna okolo do klínecké pískovny, když jsem si všiml nějakého šílence v maskáčích, jak řve chyťte mne a zpitoměle poskakuje mezi stromy. Hned mi došlo, že to těžko může být něco jiného, než Šotouš. Kikirína s Havranem svého pohlavára pronásledovali a když ho nakonec Kikirína dohonila, úlohy se obrátily a tentokrát to byla Kikirína, kdo pronikavým hlasem řval řvala Chyťte mne a ostatní za ní pobíhali a příšerně ječeli.“
„A tebe si nevšimli?“ zajímalo Surikatu.
„Vůbec ne,“ řekl hrdě Pažout, „zato si po chvíli všimli portálu od štoly. Přestali se honit a vzrušeně o něčem debatovali. Pak Šotouš opatrně strčil hlavu dovnitř, ale hned s ní zas cuknul ven, jako by mu někdo ze štoly vrazil facku. Havran zatím přinesl dlouhý klacek a tak ho společně asi deset minut strkali do vchodu, místo aby do něj normálně vstoupili. Potom se rozpočítávali, kdo půjde první dovnitř na průzkum. Vyšlo to na Havrana a tak ho to vyděsilo, že utekl asi sto metrů daleko a křičel, že dovnitř nevleze i kdyby ho to mělo stát členství v klubu. Nakonec los padl na Šotouše. Asi desetkrát udělal dva kroky dovnitř, hned zase vycouval, volal přitom o pomoc a nechal se od Kikiríny obdivovat a zapřísahat, aby neriskoval a zůstal venku nebo ho uevnitř neco zakousne. Neměl jsem nervy a čas se na to koukat a tak jsem šel pryč.“
„To byl tedy záviděníhodný zážitek,“ pravil obdivně Ignor.
„Mimochodem, říkal jsem vám o té Langově studni smrti?“ vzpomněl si Pažout cestou kolem odbočky do muničního skladu, „zval nás, abychom se zůčastnili jejího průzkumu.“
„Co je to Langova studna smrti?“ toužil po bližších informacích Surikata.
„Já jsem ti to neříkal?“ divil se Pažout. „Langovi prozradil nějaký jeho kolega, že poblíž jednoho zámku na radnicku je stará nepoužívaná studna zakrytá betonovými překlady. Nějak se stalo, že se část ústí studny sesula a pod panelem je vidět dovnitř. A prý je tam patrná nějaká chodba.
„Voda tam není?“ dal průchod svým obavámi Surikata, který se už nejednou ve svém dlouhém a plodném životě utopil.
„O vodě Lang nemluvil,“ řekl Pažout, „zato upozornil, že se jedná o karbon a s největší pravděpodobností tam proto bude přítomen plyn. Ostatně historka s chodbou vedoucí ze studny je krajně nevěrohodná. Protože je však celá oblast masivně pododolovaná, byl bych ochoten věřit, že studnaři nabourali nějakou zapomenutou štolku, což však nikterak nesnižuje nebezpečí výskytu zákeřného a podlého kysličníku uhličitého.“
„Na obranu před kysličníkem uhličitým můžeme nasadit šachťornyje samospasitělě SŠ 20 a použít je, než se stane, že je dočista sežere rez“ podotkl Surikata.
„To bych nedělal,“ ozval se Ignor,“ u starého samospasitěle můžeš, když budeš mít smůlu, vdechnout zrnko peroxydu, které ti bude vesele za krutých bolestí žrát plíce. A až se peroxyd přemění na hydroxyd, nepocítíš to jako úlevu, ale hydroxyd v tvých plicích vcelku nenasytně dožere to, co peroxyd tak zdárně načal.“
„Ajta,“zasmušil se Surikata. „Po tomhle upozornění se na samospasitěl radši už ani nepodívám, což není zas tak veliké neštěstí, jako to, že s sebou místo něj budeme muset tahnout o mnoho těžší drégry.“
„Když k průzkumu studny přizveme dvacet dalších lidí, třeba se mezi nimi najde někdo, kdo bude ochotný ty drégry nosit,“ nepříliš přesvědčivě usoudil Pažout.

A tak se stalo, že se minulou neděli za mírného deště před zchátralým zámkem sešli nejen Surikata s Pažoutem, Martinem a Monikou, ale z dalkého Brna přijel i automobil s Ktkem, Járou a Holubicí a dvěma záchranáři s flegmatickým psem. Od Příbrami dorazil Příbramský démon s celou rodinou, od Rokycan doktor Lang s fotoaparátem. Jen ty drégry nechtěl nikdo nosit a tak je nakonec na svá záda za nenávistného skuhrání naložil sám Surikata.
Cíl cesty, údajná studna, se nacházela v řídkém březovém lesíku asi sto metrů daleko od zámku.
„Bude to patrně důlní studna,“ usoudil cestou Pažout, hledě na rozrytý terén a několik polorozvezených zarostlých hald. „Zámek je už teď o dobrých dvacet metrů výše, než my a tak se dá těžko věřit, že pro něj zdejší voda měla nějaký zvláštní význam, zvláště, když v samotném areálu zámku jsou studny dvě, jejich voda je vydatná, perlivá a osvěžující.“
Po dalších třiceti metrech se studna objevila. U statné břízy leželo několik hlínou pokrytých betonových panelů, které kdysi zcela zakrývaly oválnou jámu. část terénu, na němž panely spočívaly, se nedávno utrhla a sjela do neznáma. Panely, podivně nakloněné dovnitř, od pádu do hlubin chránila pouze nevěrohodná rezatá traverza a skutečnost, že se do sebe vzájemně zaklínily. Pohled do otvoru mezi panely a zříceným ústím studny odhalil asi pět metrů hlubokou nasucho vyzděnou jámu, které pak, již bez vyzdívky, šikmo zahýbala pod přibližně sedmdesátistupňovým úhlem kamsi dolu.
„Tohle, že je studna?“ mručel nespokojeně doktor, „ten člověk, co mi o ní řekl, musel být v době svého objevu totálně na mol.“
„Samozřejmě, že je to studna, co jiného?“ zareagoval rychle Surikata. „Kdybychom si mysleli, že je to nějaká zapomenutá šachta, tak bychom tohle místo neprodleně spořádaně opustili, protože všichni dobře víme, že lézt do šachty se nesmí.“
„Šachta to nebude,“ usoudil doktor, klekaje opatrně na okraj díry, „ta by se nemohla takhle idiotsky kroutit.“
„Nehodíme dolu kámen?“ navrhl promptně Krtek, „když žbluňkne, můžeme říci, že jde s desetiprocentní pravděpodobností opravdu o studnu.“
Brněnský návrh získal plnou podporu a Holubice přinesla otlučenou cihlu, kterých opodál několik vypadlo ze zdi neurčitého významu. Krtek odborně vhodil cihlu do díry a ostatní napjatě naslouchali. Cihla prolétla prvních pět metrů, odrazila se od zatáčející stěny a s dunivým rachotem se kutálela do temnot. Po několika nekonečných vteřinách se ozvala dutá rána, provázená několikanásobnou ozvěnou, pak následovala chvíle ticha korunovaná hrozivým žblunknutím.
„Ta voda je tak kilometr hluboko,“ ozval se Martin. „Že jste nikdo neměřili dobu pádu?“
První cihlu proto vzápětí následovala druhá.
„Jedenáct vteřin,“ pronesl zděšeně Surikata, měřící čas, který cihla strávila na své poslední pouti, než ji pohltila vodní hladina.
„Dráha volného pádu je rovna jedné polovině mocniny času pádu vynásobeného tíhovým zrychlením,“ počítal nahlas Krtek,“V tomto případě to činí přibližně šest set metrů, ovšem vzhledem k tomu, že se cihla většinu času kutálela, soudím, že výsledná hloubka naší studny bude o něco málo menší.
„Přesto je to určitě jen studna,“ odtušil nedočkavě Démon.“Kdo půjde první?“
„Kam?“ tázal se vcelku zbytečně Pažout. „Jestli dolu, tak já určitě ne, s tou sešroubovanou rukou by to nešlo.“
„Půjdou Démon s Krtkem,“ rozhodl za ostatní Surikata, „já zůstanu v záloze pro mimořádné případy a Pažout bude velitelem povrchového družstva.“

Nastalo převlékání, vázání lan, zkoušení dýchacích přístrojů. Surikata si nezaujatě špendlil na overal rozličná vyznamenání, zatímco Holubice častovala nenávistnými pohledy Pažouta, který se nadýmal pýchou nad svojí důležitou funkcí.
„Tam, co se studna láme do oblouku, je nějaký výstupek nebo plošinka,“ pravil Démon, zkoumaje místo sestupu. „Já na něj slezu, změřím plyn, pak za mnou slaní Krtek a já sestoupím za tu zatáčku. Pokud nenaměřím zvýšenou hodnotu kysličníku uhličitého, sleze za Krtkem Surikata a Krtek bude pokračovat za díl mnou.“
Démon se připjal na lano, nasadil si na tvář masku dýchacího přístoje a zatímco Pažout pěl melodickým hlasem píseň Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, opatrně se protáhl pod propadlými panely a slanil pět metrů hluboko na zmíněnou plošinku. Svědomitě změřil plyn, pak si sundal masku a ohlásil, že vzduch je čistý.
„Co tam vidíš?“ volal shora Martin.
„Není tam liška?“ vyzvídal s obavou v hlase mnohokrát šelmou pokousaný Surikata.
„Zatáčí to jako tobogán, za zatáčku zatím nevidím. Až sleze Krtek, půjdu dolu,“ ozval se Démon z hloubky.
Krtek rozhodným gestem odmítl škrabošku ovce, kterou mu Surikata nabídl místo masky záchranného přístroje a mlčky se spustil za Démonem.
„Tak jak to tam vypadá?“ hulákal na něj Jára.
Krtek tlumočil dotaz Démonovi, který zatím zmizel za obloukem.
„Sklon kolem osmdesáti stupňů, jáma dolu. Studnař, co to dělal, byl asi magor,“ opakoval Krtek povrchovému družstvu. „Surikata může za námi, až se připne na to volné tenké červené lano.“
Surikata s očividným odporem zíral na lano, které mu Krtek určil k sestupu. „Co to má být,“ protestoval zhnuseně, „vypadá to jako hodně stará repšňůra, kterou sem schválně přinesl někdo, kdo vroucně touží ukončit můj dlouhý a pohnutý život. Mých sto kilogramů a všechny ty metály na overalu takový přiblblý provázek rozhodně nemůže udržet.“
Dole zatím pokračoval průzkum. Tobogán se narovnal a přešel v dlouhou přímou úklonnou šachtu, bez jediné odbočky, padající tak hluboko, že lana končila v její polovině. Na dně se leskla temná voda, v které plaval ohnilý klacek. Po karbonském plynu ani památky.
Příbramský démon, znechucen skutečností, že studna nikam nevede již stoupal zpět nahoru, moravský Krtek fotografoval, co se dalo, a Surikata, visíc na opovrhované repšňůře zasmušile hleděl na zatopené dno jámy, kam mu s veselým cinkotem nenávratně spadlo z overalu několik montanistických medailí.
„řekl bych, že tohle zrovna na studnu nevypadá,“ podotkl Krtek znechucen marnou snahou vyfotit Surikatu v alespoň trochu odvážném postoji.
„Proč ne,“ opáčil Surikata. „jáma to je a vodu na dně má, což jsou všechny atributy, které lze od studny očekávat. Je sice možné, že kdysi v dávných dobách, kdy se zde těžilo černé uhlí, vytazili horníci tuhle jámu s toužebným přáním, aby jim sloužila jeko větrací komín. To je ovšem pouhá neověřená teorie a proto uděláme lépe, budeme-li objekt nadále považovat za studnu, dokud se neobjeví nezvratitelné důkazy, že tomu tak není.“
„Určitě je tomu tak,“ přitakal Krtek, Když horníci zjistili, že ten nepravděpodobný komín nevětrá, předělali ho na studnu.“
„Vůbec to byla hodně pitomá akce, na to, žes na ni přijel až z Moravy,“ ušklíbl se Surikata a počal šplhat nahoru, cinkaje svými metály jako dětské chrastítko.
Fotografie z akce pochází od MartinaM a od Krtka, časem přibyde fotogalerie.

Pavlík, BimboClub PMS „Stará zámecká studna je téměř vyschlá. Po přímé a zcela kolmé pětimetrové části následuje nepochopitelně spirálovitě zatočený úsek s úklonem 66 stupňů, ten se po devadesátistupňové zatáčče se mění v dlouhou přímou smdesátistupňovou jámu, ukončenou přibližně po padesáti metrech vodní hladinou. čerpání vody ze studny se jeví kvůli její hloubce a dostupnosti městského vodovodu krajně nerentabilní. Důvod, který vedl studnaře k ražení zakřivené části se nám nepodařilo odhalit. Osud který studnu v brzké době čeká, lze snadno předpovědět, aniž by byl člověk Pythia delfská – likvidace z prostředků MŽP.“