„Já bych tam dolů vlézt nemohl,“ přemítal nad šachtou s rukama v kapsách Pažout, zatím co ostatní namáhavě vytahovali na povrch téměř metrák kamení, „nedá se tam pořádně kouřit kvůli možnosti, že se z nějaké náhodně uvolněné dutiny uvolí metan a od cigarety exploduje.“
„Neměl bys kouřit, Pažoute,“ ozval se Máca Majer. „Já nekouřím už tři roky, navíc jsem začal po večerech běhat a díky tomu mohu dnes svým kolegům pomáhat zmáhat tuhle zajímavou šachtu, aniž bych se musel bát, že mne při prvním pokusu o jakýkoliv fyzický pohyb skolí mrtvice.“
„Však já také pomáhám – moudrou radou a tím, že na vás odborně dozírám“ namítl Pažout, jemuž se možnost připojit se k obsluze kladkostroje výměnou za kuřáckou abstinenci nezdála nijak atraktivní.
„Pažout se cigarety nevzdá, zvláště od té doby, co mu v Hradišti zachránila život,“ vysvětlil Surikata, vysypávaje obsah okovu na haldu, prováděje zároveň zběžnou kontrolu, zda se mezi špinavými kameny nezalesknou první zlaté mince.
„Cigareta zachránila Pažoutovi život? Jak se mohl takový historický omyl stát?“ zajímal se Máca.
„Byli jsme tam ve starém zaplynovaném kyzovém dole,“ pravil Surikata. „Nebyla to první návštěva a tak jsme již věděli, že v určité výšce úpadnice na nižší patro je nezvykle vysoká hladina kysličníku uhličitého. Ta neopatrného návštěvníka omámí, ochromí a nakonec přivede ke mdlobám, které by, pokud nikdo nezasáhne, skončily nedůstojnou smrtí. Pažout s Blovičákem tomu nevěřili a když jsem je na plyn upozorňoval, nadávali mi zbabělců a opovržlivě přede mnou plivali na zem. Nedbajíce mých protestů, sešli asi pět metrů pod kritické místo. Přemohla mne zvědavost a tipoval jsem, kdy se oba svalí na zem a v křečích zemřou, když se náhle oba otočili a zadýchaně se vrátili ke mně do bezpečné zóny. Zajímalo mne samozřejmě, co je k návratu pohnulo a Blovičák mi vysvětlil, že Pažoutovi zhasla vlivem kysličníku uhličitého v hubě cigareta a už se mu ji nepodařilo znovu zapálit, pročež usoudil, že ovzduší začíná být skutečně poněkud nedýchatelné.“
„Je to pravda, Pažoute?“ ověřoval si pravdivost historky Máca.
„To víš,“ potvrdil blahosklonně Pažout.“

 

A nechtěl bys nám pomoct vysypávat barel?“ navrhoval Máca.
„Nechtěl,“ odtušil Pažout, „já s tou rukou nemůžu“, dodal, narážeje na svoji čtyři roky starou zlomeninu.
Práce pokračovala, za pár hodin se šachta prohloubila o dva metry. Ve východní stěně, těsně u dna se objevila škvíra, náznak ucpané rozrážky.
„Konečně,“ radoval se Máca a pořádně zabral za tažné lano. „Za hodinu budeme tahat ty truhly.“
„Jejda, já vám to zapomněl říct,“ ozval se Pažout, „ony tam žádné truhly nebudou.“
„Jak nebudou?“ nechápal Máca, „musejí tam být, když jsem sem kvůli nim jel.“
„Prostě nebudou,“ odsekl Pažout. „Mluvil jsem o tom s Langem a ten říkal, že templářský poklad v šachtě z sedmnáctého století je naprostá pitomost.“
Máca rozhořčením upustil lano a přestal tahat. Okov se zastavil v půli cesty a výhružně se kýval Kašimu nad hlavou.
„Lang určitě kecá,“ protestoval Máca, „chce nás od kopání odradit, v noci sem sám tajně přijít a truhel se nečestně zmocnit.“
„Lang nás nechce od kopání odradit,“ odporoval Pažout. „Naopak říkal, a? kopeme usilovněji, protože na dně šachty nebo v nějaké její rozrážce, bude podle informací, které mu poskytl jeho externí spolupracovník, ukrytý německý parní bombardér.“
„Co je to za kravinu, parní bombardér?“ hrozil se Máca.
„Bombardér s parním motorem,který Němci chtěli vyrábět na konci války,“ objasňoval situaci Pažout. „Lang říkal, abychom ho vyndali a přiletěli s ním do Rokycan. Já musím řídit, protože mám zkoušky z obsluhy tlakových kotlů a tak se nemůžu vyčerpávat tím, že vám budu pomáhat.“
„A tys, Pažoute, už někdy nějaký bombardér řídil?“, zeptal se nedůvěřivě Máca.
„To víš,“ pronesl neurčitě Pažout a odešel vyměřovat provizorní runway.
„Pozor, změna plánu,“ zahulákal Máca dolu do šachty na Kašiho. „V té šachtě nebudou truhly s pokladem, ale nacistický parní bombardér. Tak ho pak pořádně přivaž, a? se nám, až ho budeme tahat nahoru, neutrhne.“

 

Kaši mezitím rozšířil otvor vedoucí do rozrážky. černal se osm metrů pod ohlubní zmáhané šachty a při zběžném pohledu dovnitř bylo lze spatřit přímou zachovalou chodbu, jejíž konec se ztrácel v mlhavé dálce. Objev povzbudil všechny zúčastněné k maximální výkonnosti a okov na laně kmital nahoru a dolu jak šílený. Pouze Pažout se opět do zmáhání nezapojil, z několika větví si sestavil imitaci řídicího kniplu parního bombardéru, pobíhal s nimi po lese a temně vrčel, čímž si údajně nacvičoval start.
Konečně byla štola bezpečně přístupná. Kaši, povzbuzován shora, zalezl dovnitř a když se vrátil, ohlásil, že chodba je asi padesát metrů dlouhá, slepá a konči patnáctimetrovou jámou kamsi dolů.
„A přivázal jsi ten bombardér?“ připomněl netrpělivě Pažout a znepokojeně sledoval zapadající slunce. „Třeba bude mít vybité baterky, nebude svítit a nauvidíme na cestu do Rokycan,“ mumlal nespokojeně.
„Žádný bombardér jsem neviděl,“ hájil se Kaši.
„Díval ses pořádně?“ nevěřil Pažout. „Nebude velký, když je schovaný v takové štole a určitě má složená křídla a zatažený podvozek. Jsi si jist, žes ho nepřehlédnul?“
„Opravdu dole žádný bombardér není,“ opakoval trpělivě Kaši, „Ani rozložený ani složený v příručním kufru.“
„Aha, tak já jdu domů,“ prohlásil Pažout, zahodil větve, sebral batoh a odešel.
Zbytek expedice zatím slanil do šachty a vydal se na prohlídku štoly. Byla ražena v světlých křemencích hojně protkaných křemennými žilkami. Na konci u čelby se opravdu černala jáma kamsi na spodní patro.
Ze štoly byl přitažen jeden z mála pozůstatků dávné výdřevy, vzpříčen nad jámu a využit pro uvázání lana. Protože panovaly oprávněné obavy o jeho pevnosti, bylo další padesátimetrové lano použito k přijištění ku kladkostroji v jámě.
Po obligátním měření plynu v jámě začal sestup na spodní patro. Bylo nízké, členité, s mnoha zakládkami, ale každopádně konečné. Do míst, kam jsme předpokládali další průběh naší šachty, nezasahovalo.
„Měli bychom rozebrat jednu z těch zakládek, pro případ, že by za ní byl schovaný ten parní bombardér,“ navrhl Máca. „Dovedete si představit, jak by Pažout čuměl, až bychom nad ním přeletěli?“
Pažout se zatím rázným krokem blížil k autobusové zastávce. Občas si zapálil novou cigaretu a když z dáli uslyšel zvuk letícího letadla, podezřívavě je sledoval na obloze tak dlouho, až se podle jeho výsostných znaků ujistil, že nejde o parní bombardér ovládaný jeho kamarády.

 

Surikata CM „Objev druhého patra, které nekomunikuje s „naší“ šachtou jinak, než přes hloubení z prvního patra může znamenat že jsme dosáhli dna šachty a vlastní těžba z druhého patra probíhala přes štolu a hloubení, kterými jsme se na druhé patro dostali. Proti této teorii však stojí fakt, že takový způsob těžby by byl poměrně komplikovaný. Na druhou stranu, šachta svým průřezem také spíše vypadá na větrací komín, než na těžní jámu. O příštím weekendu bude proto zmáhání pokračovat, aby se zjistilo, zda dno šachty je v úrovni objevené štoly nebo pokračuje hlouběji.
S objevem parního bombardéru ani templářského pokladu už však příliš nepočítáme.