J: „Vy jste byl, pane Pažoute, se Surikatou v den jeho významných narozenin. Byl tento den něčím zvláštní?“
P: „Ani ne, snad jedině tím, že jsme nemohli nikde sehnat pořádné falešné vousy.“
J: „Vousy?“
P: Ano, vousy. Surikata se totiž na svůj přechod do kmetství důkladně připravoval a rozhodl se, že si v den, kdy dovrší onu symbolickou padesátku, nechá narůst důstojně vlající bílý plnovous. Ráno se proto neoholil a očekával, že mu vous cestou do dolu naroste. Když jsme však dojeli do Terezína a plnovous stále ještě ani pořádně nezačal rašit, Surikata se krajně znepokojil, začal být vlivem nečekané situace roztržitý a řídil automobil tak nezodpovědně, až nám před Litoměřicemi upadl výfuk. Zatímco Surikata jej provizorně opravoval rezatým ostnatým drátem, došli jsme s Shadowem pěšky do Litoměřic, v sympatickém vousařství naproti kostelu koupili Surikatovi krásný zlevněný bíly vous a předali mu jej, jako osobní narozeninový dárek. Surikata si je hned nasadil, s úsměvem dokončil opravu výfuku a mohli jsme pokračovat v cestě.“
J: „Pozoroval jste, pane Pažoute, na Surikatovi nějaké specifické příznaky stáří, které jej v ten den tak nemilosrdně dostihlo?“
P: „Myslím, že Surikata vlivem svého věku ještě poněkud více zdementněl. Když totiž opravil výfuk a radoval se ze svých nových vousů, které jsme mu tak velkomyslně zakoupili, vystopovali a odchytili jsme se Shadowem v trávě vedle silnice statného hlemýždě. Nemysli si, nebylo to zas až tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. Hlemýžď zuřivě hryzal a kopal kolem sebe. Přesto jsem ho nakonec zalehl a pomocí speciálních chvatů znehybnil. Položil jsem pak našeho zajatce na kapotu auta a Surikata si jej všiml, teprve, když jsme se rozjeli. Jeli jsme asi stovkou , hlemýžď se křečovitě držel na kapotě, plival kolem sebe a nenávistně poulil oči. Přišlo mi to hodně komické a vydržel bych se zmatenému hlemýždi smát až za Cínovec, ale Surikata zastavil, šneka s kapoty strhnul, pohladil a umístil na pole mimo vozovku.

 

J: „Zažili jste v tom vašem dole nějaké vysloveně narozeninové dobrodružství?“
P: „Ani ne. Surikata se Shadowem se mi smáli, protože jsem v každé rozrážce hledal vchod do tajné nacistické továrny, kde se ke konci války, když už Velkoněmecká říše poci?ovala akutní nedostatek pohonných hmot a armáda se zmítala v předsmrtné agonii, vyráběly šlapací stíhačky.“
J: „Šlapací stíhačky? Co je to za pitomost?“
P: „Šlapací stíhačky nejsou žádná pitomost. Vypadaly jako normální stíhačka, neměly však benzinový motor, jen jeho maketu z tvrdého, nabarveného papíru. Vrtule se sice točila, poháněla ji ale pouze síla pilotových nohou, které se opíraly do pedálů. Hlavní smysl takového počínání bylo zastrašit nepřítele a vzbudit v něm dojem, že Luftwaffe má mnohem více letadel, než odpovídalo skutečnosti a jejich napájení leteckým benzinem jí nedělá nejmenší starosti. Samozřejmě, že šlapací stíhačky, poháněné vyčerpanými a často i hladovějícími piloty nebyly schopné odstartovat ze země, ani když piloti šlapali, jako šílení. Proto je vždy do vzduchu vytáhlo opravdové letadlo na laně, stíhačky se pak odpojily a pomocí pedálů a vzdušných proudů výhružně kroužily po obloze. Občas se jim podařilo setřelit i nějakého pomalejšího Wellingtona, těsně před koncem války ale už šlapačky nebyly vybavovány kulomety a místo nich dostal pilot svazek dřevěných oštěpů. S takovým archaickým arzenálem ovšem nemohly konkurovat klasicky vyzbrojeným spojeneckým letounům a stávaly je jejich častou kořistí. Elitní piloti o službu v takovém letadle, byť ji vedení proklamovalo jako velice prestižní, ztráceli zájem a šlapací stíhačky nakonec pilotovali za trest obyčejní vojáci, kterým chyběl jakýkoliv letecký výcvik. Někteří dokonce nebyli schopni ani stíhačku udržet ve vzduchu a hned po odpojení od tažného letadla se zřítili do vlastních pozic…“
J: „Promiňte, pane Pažoute, tohle interview má být ale o Surikatově jubileu a ne o nějakých šlapacích messerschmidtech.“
P: „No já jen, že ty šlapací stíhačky se údajně kompletovaly právě v nějaké podobné štole, tak jsem si myslel, že kdyby tam zůstala nějaká zapomenutá, nemusel bych jet zpátky do Rokycan autem, které řídí nevyzpytatelný senilní jubilant.“
J: „Myslíte si, pane Pažoute, že Surikata bude i po padesátce pořád králem montanistů nebo ho nahradí někdo mladší a akčnější?“
P: „Já myslím, že by měl už toho montanování nechat. To není pro takové dědky. Je sice pravda, že když jsi starší, leccos ti projde. S šedinami nepůsobíš na kontrolní orgány jako potenciální pubescentní infiltrátor, ale jako seriózní vědecký badatel. Jenže k těm šedinám potřebuješ vypadat seriózně a ne jako Surikata.“

 

J: „Jak tedy ta vaše narozeninová akce probíhala?“
P: „Od začátku byla totálně zmatená. Nebylo jasné kam se pojede a co se tam bude dělat. Nakonec jsme zastavili před objektem zrušeného dolu, v jehož areálu sídlí nějaká menší stavební firma. Když jsme ve vrátnici řekli, že chceme jít do štoly, vrátný málem dostal mrtvici. Vřískal, že je to tam nebezpečné, že tam nemáme co dělat,že máme nasednout do auta a táhnout zpátky do Strakonic, kam nás situoval podle espézetky. Nakonec na nás zavolal nějakého mistra, ten ještě vyššího mistra, takového vypaseného dobráka a ten nás odvedl do kanceláře k nejvyššímu šéfovi. Nejvyšší šéf, jako všichni před ním, tvrdil, že do dolu nikdo nesmí a zvolna brunátněl, když na něj Surikata vytáhl svazek nejrůznějších průkazek a vysvětlil mu, že jdeme do štoly revidovat její stav. Šéf kapituloval a přikázal mistrovi, ať nás nechá zajet autem dovnitř objektu a ukáže nám železná vrata, která chrání vstup do dolu.“
J: „Ten důl měl vrata? čekala bych, že vchod bude zabetonovaný.“
P: „Měl vrata,z pod kterých tekla voda a která šla normálně odemknout. Za nimi byl vybetonovaný padesátimetrový úsek, v kterém měla firma uskladněné nějaké tvárnice a plastové nádoby. Po těch padesáti metrech byla štola přehrazena cihlobetonovou zdí, v které byla u stropu zabetonovaná větrací lutna a dole neprůlezná betonová trubka, kterou vytékaly průzračně čiré důlní vody. Od mistra jsme si půjčili žebřík a Shadow první zalezl do lutny pod stropem a ocitl se na druhé straně zdi. Poslali jsme za ním batohy a nakonec jsme prolezli sami. Byl to značně akrobatický kousek, protože jsme do lutny museli zalézat nohama napřed. Zavolali jsme pak na mistra, že jsme nejpozději za čtyři hodiny zpátky a vydali se na pochod do útrob dolu.“
J: „A jak byl ten důl dlouhý? Nebáli jste se, že se v něm ztratíte?“
P: „Ono to nebylo ani dost dobře možné. Celý systém sestával z kilometr dlouhé hlavní štoly a všechny odbočky až na dvě byly zazděné. Ty dvě vedly do menších izolovaných systémků a hlavní štola končila naprosto nečekaně brutálním závalem. Strávili jsme tam necelé dvě hodiny. Měl jsem starost – kdybych náhodou přece jen našel tu šlapací stíhačku, jak jí protáhnu lutnou a jak jí pak schováme před mistrem, ale v celém dole žádná stíhačka nebyla. Nebylo tam ostatně vůbec nic – ani vrtule ze stihačky, ani ten svazek dřevěných oštěpů a dokonce ani ani důlní koleje. Jen všudypřítomná železná výztuž, z které občas visel nějaký řetěz nebo rezatý drát. Když nad tím teď tak přemýšlím, byl vlastně ten důl docela nudný. Před závalem jsme se Shadowem Surikatovi zazpívali happy birthday, já předvedl jednu komickou scénku z krematoria a to bylo vlastně vše, co stojí za zmínku.“
J: „Takže to vlastně byly asi i docela nudné narozeniny…“
P: „Popravdě jsem čekal na závěr alespoň trochu vzrušení. říkal jsem si, že ten šéf přece nemůže být tak naivní, aby se nechal obalamutit Surikatovými nesmyslnými průkazkami a že na nás bude před vchodem čekat policejní auto. Ale ani to tam nečekalo.“
J: „Prostě zkažený den. Tak dík za rozhovor.“
P: „Rádo se stalo.“

 

Pažout, skupina Světlu vstříc „Surikatovy narozeniny byly strašně neakční. Snad jen ten šnek na kapotě vnesl trochu vzrušení do tak neuvěřitelně neakčního dne. Jistě, mluví ze mne špatná nálada, protože jsme ze štoly nevynesli žádnou tu šlapací stíhačku. Původně jsem myslel, že by stačila pro každého z nás jedna, ale pak jsem si řekl, že já bych vzal radši dvě – a tu druhou daroval rokycanskému muzeu. A teď ji nemám ani já, ani muzeum. Za týden jedeme do Jáchymova, má tam být někde schovaná nacistická balistická raketa na servačníkový pohon. Tak snad aspoň tady budeme mít víc štěstí.“