„Tak co, slezeš se také podívat dolů?“ zeptal se Blovičák Pažouta, zírajícího se zájmem do šachty, z které právě vylézal odvážný Kaši.
„Vždyť vidíš, že s sebou nemám sedák,“ odmítal Blovičákův návrh Pažout.
„Půjčím ti svůj,“ nedal se Blovičák, „zkus si ho.“
„Vždyť se do něj nevejdu,“ protestoval Pažout, „cožpak jsem chrt?“
„Počkej, já ti ho o půl metru prodloužím,“ chlácholil Pažouta Blovičák, „pak se do něj vejde i středně veliký dospělý bůvol.“
„Jen aby,“ zapochyboval Pažout, hledě s nedůvěrou, kterak Blovičák na úvazu zručně povoluje přesky. Kaši mezitím vyšplhal s jámy, odpojil se od lana, usedl opodál a zaujatě pozoroval Blovičákovo počínání.
„Na, zkus si ho,“ podal Blovičák Pažoutovi povolený sedák.
Pažout se do něj pracně nasoukal a pak se několikrát marně pokusil zapnout centrální karabinu.
„Snaž se, chybí ti jen nějakých dvacet čísel,“ povzbuzoval Pažouta Surikata.
„Nejde to,“ chroptěl vysílený Pažout,“snad kdybych si tam místo jedné mailonky zapnul čtyři“.
„To je marné. Zavolej radši Kikině,“ poradil nezištně Surikata. „Popros ji, a? Ti půjči některý svůj starý sedák, radši nějaký menší, do kterého se už sama nevejde. My ti ho pak pořádně utáhneme aby na tobě neplandal.“
„Ty myslíš, že by se Pažout vešel do Kikinina sedáku?“ divil se Blovičák a v duchu porovnával Kikininu postavu s Pažoutem, který se od doby, co skončil s prací v krematoriu poněkud zakulatil.“
„Do Kikinina sedáku se vejdou klidně i dva Pažouti,“ zhodnotil situaci Surikata. „Nicméně Kikina ani její vybavení tu nejsou a tak se Pažout asi dolu nepodívá, ledaže bychom ho tam spustili v kýblu.“
„A kdo ho bude v tom kýblu tahat ven?“ nadnesl nepříjemnou otázku Kaši a u šachty se rozhostilo výmluvné ticho.
„Když jsem byl malý chlapec, takový roztomilý kudrnatý klučina, strašně jsem toužil mít doma slona,“ svěřil se po chvíli Blovičák, připínaje se k lanu a chystaje se sestoupit do šachty. „Rodiče mi ho ale nechtěli koupit,“ dodal smutně.
„Co má slon společného s taháním Pažouta ze šachty?“ vracel se k choulostivému tématu Surikata.
„Rodiče mi nakonec místo slona koupili psa. Afgánského chrta,“ dodal s trpkostí v hlase Blovičák, zarputile ignorující Surikatovu otázku. „Tvrdili o něm, že je to slon. Znal jsem slona jen z obrázku a tak jsem jim nakonec uvěřil. Ptal jsem se, kde má chobot a oni se mi smáli a ukázali na ocas.“
„A tys jim to věřil?“ kroutil hlavou nad takovou bezelstností Kaši.
„Věřil, „potvrdil Blovičák, „dokonce jsem mu ten ocas strkal do misky s vodou a volal na chrta – Slone, pij!“
„A to je mi zajímavé,“ ozval se nečekaně Pažout. „Já totiž, když jsem byl ještě malé rozverné ježaté dítě, také šíleně toužil po slonovi. A moji rodiče mi také koupili psa a tvrdili, že je to slon.“
Blovičák věnoval Pažoutovi dlouhý spřízněný pohled.
„Jenže ten můj pes byl foxteriér s kupírovaným ocasem. Když mne rodiče poučili, že chobot je ten komický pahýl, také jsem jim to uvěřil. Přinesl jsem pak ve škole poznámku za drzost a pětku z kreslení, když jsem svého slona podle mého nejlepšího přesvědčení nakreslil vodovkami na kladívkovou čtvrtku v hodině výtvarné výchovy a udatně hájil jeho vzhled.
Blovičák soucitně pokýval hlavou a začal pomalu slaňovat na dno jámy.
Já jsem jako malé, krajně nesympatické dítě slona nechtěl a rodiče mi nekoupili ani toho psa, a? už s oháňkou nebo bez ní,“ uzavřel neplodnou debatu o slonech Surikata.

 

Pažout zasněně hleděl do šachty. „Co se v ní asi skrývá, přemítal nahlas. Kdybych měl sedák, do kterého bych se vešel, slezl bych dolu jak hbitá lasička.“
„Můžeme ti udělat provizorní sedák ze zbytečného popruhu nebo kusu lana,“ navrhl Kaši, „ta šachta není ani stometrová a tak by ti podobná nouzovka mohla i stačit.“
„Nemáme zbytečný popruh a nemáme ani dostatečný kus provazu, který bychom mohli k takovému bohulibému účelu použít,“ reagoval Surikata. „Mohli bychom sice potřebnou délku odříznout z tažného lana, ale je zbytečné se o to pokoušet, pokud nemáme k dispozici malý leč vydatný oheň či dostatečně ostrý nůž.“
Montanisté rozpačitě obrátili kapsy, ale nůž ani zápalky v nich nenalezli.
„Tak tam vlezte sami,“ rozhodl se Pažout, já tady budu hlídat.“
Šachta nejenže neměla Pažoutem odhadovaných sto metrů, neměla jich dokonce ani padesát. Nakonec na dno dosáhlo čtyřicetimetrové lano, uvázané na povrchu k několika stromům.
Dno bylo pokryté klasickým chatařským bordelem, který na něm tvořil vysoký kužel, přesto bylo možné se ve dvou místech proplazit do štoly, která šachtu podcházela. Blovičák zalezl do prvního otvoru, Kaši do druhého a Surikata zatím uklidňoval rozčíleného Pažouta, který zjistil, že mu došly cigarety a požadoval bezprostřední ukončení akce, rychlý návrat lezců na povrch a spořádaný odchod do restaurace.

 

Vzápětí za hrozného funění vylezl Blovičák ze svého otvoru a protože referoval, že štola v jeho směru je po pěti metrech zavalená, bylo rozhodnuto následovat Kašiho, který se zatím nevrátil a dalo se očekávat, že ve své části štoly narazil na něco podstatně nadějnějšího. Surikata s Blovičákem se štítivě proplazili okolo kužele odpadků, v němž nechyběly střepy z rozbitých lahví a ocitli se v téměř dva metry vysoké křivolaké chodbě, na jejíž počvě bylo nějakých dvacet centimetrů vody. Kašiho neviděli a tak se pomalu vydali kupředu. Po padesáti metrech narazili na polozával, přelezli jej a za ním spatřili Kašiho, který opatrně vyhlížel do zatáčky před sebou a pokynem ruky naznačoval, aby jeho souputníci zůstali stát.
„Co se děje?“ zašeptal Blovičák, „proč nejdeš dál?“
„Někdo tam je, a cosi tam dělá“ vysvětlil potichu Kaši. „Nevíme kdo to je. Neznáme smysl a účel jeho počínání a není jasné, jak bude reagovat, když ho vyrušíme.“
„Co by tam kdo dělal a jak by se tam dostal?“ nevěřil Blovičák, „Vždyť jsme tu šachtu, co sem vede, sami vyhrabali.“
„Třeba má ta štola ještě nějaký jiný vchod,“ soudil Surikata, „což by znamenalo, že jsme celou šachtu zmáhali zbytečně.“ Zpředu se ozvalo supění, šoupavé zvuky a plechový skřípot.“
„Pojďte, utečeme,“ navrhl udatně Blovičák, „Pažout je nahoře jistě netrpělivý a zlostně hartusí.“
Šoupavé zvuky se poněkud přiblížily, následoval tupý úder a rozhostilo se ticho.
„Lezeme ven,“ opakoval naléhavě Blovičák, „v opuštěných dolech bývají duchové dávno zahynulých štajgrů. Jsou nevyzpytatelní, nebezpeční a strašlivě kvílí.“
Podzemím se znovu nečekaně rozlehly ozvěny šouravých kroků a temné kovové skřípění.
Kaši opět vyhlédl do zatáčky a rychle se stáhl zpět. „Je tam popelář,“ zašeptal.
„Co že je tam?“ nevěřil svým uším Surikata.
„Popelář,“ opakoval Kaši,“ má oranžovou kombinézu a otáčivým pohybem přemis?uje sam a tam popelnici.“
„To není popelář a popelnice,“ drmolil Blovičák, „ta postava je neživý přízrak dávno zavražděného štajgra a to, co pokládáte za popelnici je ve skutečnosti obrovská urna, plná ostatků všech nebohých horníků, kteří v tomhle dole zahynuli. Musíme rychle pryč, než nás bezmasá ruka uchopí zezadu za hrdla a nemilosrdně strhne k zemi.“
„Je to popelář, nejsem slepý“ oponoval Kaši,“ už jsi viděl štajgra, který nosí opasek s odrazovými skly?“
„A ty už jsi viděl v zasypaném, několik desetiletí nepřístupném dole popeláře?“ nedal se Blovičák,“ říkám vám, že je to dočasně oživlá mrtvola a jakýkoliv kontakt s ní je neodvratně smrtící.“
„Já se také přikláním k názoru, že je to obyčejný živý popelář a jeho chování má zcela racionální účel,“ přidal se Surikata. „Třeba si tady manipulaci s popelnicí tajně trénuje, aby pak svým umem příjemně překvapil popelářského nadřízeného nebo pro ni jednoduše přišel proto, že je plná odpadků a on je chce pořádkumilovně vysypat do popelářského auta a vyvézt na řízenou skládku. Každopádně bychom se takovou záhadu měli pokusit rozluštit.“
„říkám vám, že je to vražedný fantom z dávných časů, jméno jeho je smrt a peklo jde za ním,“ zakvílel Blovičák a tvář mu zešedla hrůzou. „Lezu ven a jestli nejdete se mnou, tak s vámi do smrti nepromluvím.“
„No tak dobře,“ chlácholil Blovičáka Surikata,“tak my jdeme s tebou. Na popeláři v zasypaném, léta nepřístupném dole vlastně není vůbec nic zajímavého.“

 

Pažout, montanistický plukovník „Když mi Kaši se Surikatou vyprávěli, že dole potkali pracujícího popeláře, kterého Blovičák považoval za ducha, a utekli, aniž by ho požádali o cigarety, opravdu jsem se rozčílil,“ říká Pažout. „Já na popelářích v dolech nevidím nic zvláštního. Když tam lezou montanisté, šutráci, sčítači netopýrů, zootechnici, posunovači, kosmonauti a třeba i bezdomovci, proč by se tam nemohli vyskytovat obyčejní popeláři. Kdybych se vešel do nějakého sedáku, hned bych slanil dolu a s popelářem bych přátelsky poklábosil. Prý mrtvý štajgr. Taková pitomost..“