Holubice, z brněnské skupiny Krtkovi hoši S zaručeně pravou informací o tajemné štole v Těních – Kopaninách přišel Pažout. Zahalen do dlouhého pláště z černého sametu, skrývaje tvář pod škraboškou z tuhého šarlatového krepového papíru, usedl v Strašické hospodě do nejtmavějšího kouta a vzbudil tak nelíčený zájem tamních početných štamgastů. Pažout je znamenitý psycholog a současně mistr konverzace. Nebylo pro něj proto nikterak obtížné (zvláště poté, co si na tvář připevnil umělý sveřepý plnovous) získat důvěru strašických hospodářů.
Už zanedlouho jich s Pažoutem sedělo několik u jednoho stolu v družném hovoru.
Štola Na Kopaninách
„Víte, zajímám se hlavně o pozůstatky dolování na Strašicku,“ odhalil se Pažout, smáčeje plnovous v bílé pivní pěně, „nevíte v okolí o nějakých starých štolách nebo nezasypaných šachticích?“
Jeho společníci téměř synchronně vrtěli znavenými hlavami, jen jeden postarší chlapík v zelené vestě vyhrkl:“Ale ano, jedna štola by tu byla, fotili jsme se u ní s myslivcema, když jsme v zimě dosypávali krmelec.“
„Opravdu?“, vydechl nedůvěřivě Pažout,“a kde to bylo?“
„Támhle na Kopaninách,“ mávl muž v zelené vestě rukou kamsi k záchodkům,“v takovém křoví kousek nad náspem.“
„Nad jakým náspem,“ vyzvídal s důkladností sobě vlastní Pažout, maje na paměti, že z informátora je třeba vytěžit co nejvíce informací, dokud je ještě střízliv.
„Nad tím Štrousbergovým,“ vysvětlil muž, „táhne se od Zaječova až do Strašic.“
„A v kterých místech?“ dotíral neodbytný Pažout.
„Vždyť říkám, že na Kopaninách,“ upřesňoval chlapík, „tam, co je v náspu propustek. Nad náspem je zarostlá rokle, poblíž stojí ten krmelec. Tam to je.“
„Jen aby,“ zdravě zapochyboval Pažout, „je to určitě štola?“
„Nějaká chodba to je,“ mínil muž,“mám ji ostatně vyfocenou.“
„A mohl bych tu fotku vidět?“ chytil se příležitosti Pažout, „můžete mi ji ukázat?“
„Musel bych pro ní zajít domů,“ mumlal znepokojeně vesničan, „bydlím až u kostela.“
„Ke kostelu je to kousek,“ přemlouval muže Pažout,“než přijdete, koupím vám panáka.“
Za deset minut byl muž v zelené vestě zpátky a mával umolousanou, rozmazanou fotografií, na které stáli tři jemu podobní sousedé před čímsi, co se s notnou dávkou fantazie dalo považovat za otvor a ten z nich, který vypadal nejakčněji, odhodlaně třímal v ruce žlutý akumulátorový reflektor.
„Nejdřív dostanu toho panáka,“ odmítl chasník předat fotografii Pazoutovi a nekompromisně ji ukryl za zády.
Když hostinský panáka donesl a Pažout se konečně zmocnil fotografie, aby ji podrobil odbornému zkoumání, uviděl, že nad obdélníkovým portálem, u kterého sousedé pózují, se černá další otvor.
„Co to je?“ otázal se.
„No, ta spodní díra, to je ta vlastní chodba, o které mluvíme“ začal rozvláčně muž s vestou. „Ta horní, to je propadlej strop. Chodba vede sotva metr a pak je zavalená, ale tou horní dírou se dá dovnitř vlézt a dostat se tak za ten zával.“ „A dál? Co je dál?“ sípal vzrušeně Pažout.
„Dál se dá jít asi deset metrů a pak nevím,“ osvětloval situaci muž. My totiž dál nešli, protože jsme se báli, že to na nás spadne.“
„No a posvítili jste aspoň dopředu?“ doloval informace Pažout, až se pod šarlatovou škraboškou vzrušením opotil. „Posvítili,“ holedbal se muz.
„A co? Vedlo to dál?“ užíral se zvědavostí Pažout, zkoušeje mezitím fotografii se sousedy před dírou ofotit.
„Vedlo,“ pritakal muz,“ trčely tam nejake shnile klacky, ale pořád to vedlo. Ale jak jsem řekl, my dál nešli.“
Pažout položil ještě několik kontrolních otázek, rozloučil se se svými informátory, zahalil se do černého sametové pláště a vyšel z hospody do letního podvečera. Vytáhl z kapsy telefon, vytočil Surikatovo číslo a čekal.
„Co je?“ ozval se ze sluchátka Surikata.
„Vím o štole v Těních,“ hlásil pyšně Pažout.
„Kde v Těních?“, chtěl vědět Surikata, „nepleteš si to s Janovkama?“
„Na Kopaninách, upřesnil Pažout,“s žádnejma Janovkama si to nepletu.“
„Na Kopaninách žádná štola nikdy nebyla,“ opáčil Surikata. „Na Kopaninách je pinkoviště nahoře nad vodárnou, ale už Lipold píše, že šlo jen o ověření ložiska mělkými šachticemi a žádné dolování tam nakonec neproběhlo.“
„Půjdeme zítra tu štolu najít, nedal se Pažout,“mám přesný popis, kde se nachází.“
„Neexistující štolu na Kopaninách si hledej sám,“ odsekl Surikata a zavěsil.
„Počkej, až uvidíš tu fotku, magore, budeš mluvit jinak,“ pomyslel si spokojeně Pažout a vydal se rázným krokem k domovu.
Jeho společníci téměř synchronně vrtěli znavenými hlavami, jen jeden postarší chlapík v zelené vestě vyhrkl:“Ale ano, jedna štola by tu byla, fotili jsme se u ní s myslivcema, když jsme v zimě dosypávali krmelec.“
„Opravdu?“, vydechl nedůvěřivě Pažout,“a kde to bylo?“
„Támhle na Kopaninách,“ mávl muž v zelené vestě rukou kamsi k záchodkům,“v takovém křoví kousek nad náspem.“
„Nad jakým náspem,“ vyzvídal s důkladností sobě vlastní Pažout, maje na paměti, že z informátora je třeba vytěžit co nejvíce informací, dokud je ještě střízliv.
„Nad tím Štrousbergovým,“ vysvětlil muž, „táhne se od Zaječova až do Strašic.“
„A v kterých místech?“ dotíral neodbytný Pažout.
„Vždyť říkám, že na Kopaninách,“ upřesňoval chlapík, „tam, co je v náspu propustek. Nad náspem je zarostlá rokle, poblíž stojí ten krmelec. Tam to je.“
„Jen aby,“ zdravě zapochyboval Pažout, „je to určitě štola?“
„Nějaká chodba to je,“ mínil muž,“mám ji ostatně vyfocenou.“
„A mohl bych tu fotku vidět?“ chytil se příležitosti Pažout, „můžete mi ji ukázat?“
„Musel bych pro ní zajít domů,“ mumlal znepokojeně vesničan, „bydlím až u kostela.“
„Ke kostelu je to kousek,“ přemlouval muže Pažout,“než přijdete, koupím vám panáka.“
Za deset minut byl muž v zelené vestě zpátky a mával umolousanou, rozmazanou fotografií, na které stáli tři jemu podobní sousedé před čímsi, co se s notnou dávkou fantazie dalo považovat za otvor a ten z nich, který vypadal nejakčněji, odhodlaně třímal v ruce žlutý akumulátorový reflektor.
„Nejdřív dostanu toho panáka,“ odmítl chasník předat fotografii Pazoutovi a nekompromisně ji ukryl za zády.
Když hostinský panáka donesl a Pažout se konečně zmocnil fotografie, aby ji podrobil odbornému zkoumání, uviděl, že nad obdélníkovým portálem, u kterého sousedé pózují, se černá další otvor.
„Co to je?“ otázal se.
„No, ta spodní díra, to je ta vlastní chodba, o které mluvíme“ začal rozvláčně muž s vestou. „Ta horní, to je propadlej strop. Chodba vede sotva metr a pak je zavalená, ale tou horní dírou se dá dovnitř vlézt a dostat se tak za ten zával.“ „A dál? Co je dál?“ sípal vzrušeně Pažout.
„Dál se dá jít asi deset metrů a pak nevím,“ osvětloval situaci muž. My totiž dál nešli, protože jsme se báli, že to na nás spadne.“
„No a posvítili jste aspoň dopředu?“ doloval informace Pažout, až se pod šarlatovou škraboškou vzrušením opotil. „Posvítili,“ holedbal se muz.
„A co? Vedlo to dál?“ užíral se zvědavostí Pažout, zkoušeje mezitím fotografii se sousedy před dírou ofotit.
„Vedlo,“ pritakal muz,“ trčely tam nejake shnile klacky, ale pořád to vedlo. Ale jak jsem řekl, my dál nešli.“
Pažout položil ještě několik kontrolních otázek, rozloučil se se svými informátory, zahalil se do černého sametové pláště a vyšel z hospody do letního podvečera. Vytáhl z kapsy telefon, vytočil Surikatovo číslo a čekal.
„Co je?“ ozval se ze sluchátka Surikata.
„Vím o štole v Těních,“ hlásil pyšně Pažout.
„Kde v Těních?“, chtěl vědět Surikata, „nepleteš si to s Janovkama?“
„Na Kopaninách, upřesnil Pažout,“s žádnejma Janovkama si to nepletu.“
„Na Kopaninách žádná štola nikdy nebyla,“ opáčil Surikata. „Na Kopaninách je pinkoviště nahoře nad vodárnou, ale už Lipold píše, že šlo jen o ověření ložiska mělkými šachticemi a žádné dolování tam nakonec neproběhlo.“
„Půjdeme zítra tu štolu najít, nedal se Pažout,“mám přesný popis, kde se nachází.“
„Neexistující štolu na Kopaninách si hledej sám,“ odsekl Surikata a zavěsil.
„Počkej, až uvidíš tu fotku, magore, budeš mluvit jinak,“ pomyslel si spokojeně Pažout a vydal se rázným krokem k domovu.
Kopaninská štola a prvolezec Shadow
V noci pak nemohl usnout, převaloval se v polospánku na loži sem a tam a v duchu si promítal své představy o kopaninském dole. Viděl sebe sama, kterak se udatně prodírá houštím, ocitá se v nehluboké rokli a pod nenápadným skalním výchozem objevuje zamaskovaný vchod. Představoval si, kterak rozsvěcí svítilnu, prodírá se úzkým otvorem a pak opatrně kráčí tmavou chodbou kamsi hluboko pod kopaninský kopec. Chodba zatáčí, rozdvojuje se a dále se dělí v nekonečně mnohotvaré bludiště. Pažouta se zmocňuje neodbytná obava, že nedokáže najít cestu zpět. Obava přerůstá v paniku, Pažout křičí, zmítá s sebou a nakonec se probouzí. Zjištuje, že leží ve své posteli, matka mu konejšivě stírá z čela pot a bratr jej drží za ruce, nebo? se domnívá, že má Pažout amok. Pažout si uvědomuje, že jeho bloudění v kopaninské štole byl pouhý sen, uklidňuje se a opět usíná neklidným spánkem beze snů.
Druhého dne odpoledne Pažout následován Shadowem a Surikatou (kterého zaslaná fotografie poněkud zviklala v jeho negativním názoru na existenci jakékoliv štoly na Kopaninách) smělým krokem vyrazil z Tění do kopaninského lesa.
„Víte vůbec někdo, kde je ten Štrousbergův násep?“ zeptal se malomyslně Surikata, zdeptaný pohledem na rozlohu kopaninského lesa.
„Já vím, kudy vede v Zaječově,“ odvětil rozpačitě Shadow, „na téhle straně kopce jsem ale nikdy nebyl.“
„Štrousbergova trať přetíná silnici ze Zaječova do Tění pár set metrů před vesnicí, násep je tedy třeba hledat tam. Naopak pozůstatky po dolování železa jsou patrné nad těňskou vodárnou, což je od předpokládaného místa náspu dost daleko,“ meditoval Pažout nad rozloženou mapou. „Myslel jsem původně , že vodárna stojí, podobně jako v Hředlích na staré šachtě a štola, kterou hledáme, ten celý důl odvodňovala. Arci vzhledem ke vzdálenostem náspu a vodárny můžeme podobnou teorii klidně zavrhnout. Přesto bych navrhoval, abychom se násep vydali hledat právě od vodárny.“
Jak Pažout navrhl, tak se i stalo. Trojice došla spořádaně k vodárně a pak se vydala po úbočí kopce směrem, kde tušila Štrousbergův násep. Cestu zkřížilo několik beznadějně stavebním odpadem zasypaných šachtic, pak se objevila zalesněná stráň a veškeré pozůstatky po dolování Vymizely.
Trojice badatelů propadla skepsi.
„Doly nikde, násep nikde,“ mumlal znechuceně Pažout,“měli jsme jít radši do hospody na klobásu.“
„Je to tvoje akce,“ připomínal Surikata, „kdybys tu nesmyslnou štolu tak vehementně neprosazoval, mohli jsme ležet doma a ne se potloukat po lese a riskovat, že nás napadne a rozsápe zdánlivě dobrácký medvěd.“
„Je to hlavně úplně blbá akce,“ dodal s důrazem Shadov.
Pažout se zatvářil jako dohola stříhaný chlapeček z Kainarovy básničky a zarputile se vydal lesní strání směrem k Zaječovu. Jeho druhové jej po chvíli váhání otráveně následovali.
Les zhoustl, v pochodu bránily všudypřítomné ostružinové šlahouny, objevil se fokonce hledaný Štrousbergův násep. Přesto naděje, že by se v těchto místech vyskytovala sebemenší štola rychle vyhasínala a Surikata již zvažoval, že se vrátí k autu a pojede domů, když Pažout, ukazuje rukou přímo před sebe, jásavým hlasem zvolal: „Vidím haldu.“
„Opravdu, je to halda,“ protíral si oči Surikata,“že by kopaninská štola nebyla pouhou chimérou?“
Drobné spory byly zapomenuty a montanisté spěchali k nadějnému místu.
Halda byla veliká, nad ní se tyčila nepříliš vysoká skalní stěna.
„Kopaninská štola,“ vykřikl nadšeně Pažout, „já ji našel, já ji objevil.“
Surikata se skepticky shýbl pro několik kamenů.
„Pískovce beze stopy rudy,“ utrousil. „Ta skalní stěna je zjevně kamenolom, halda skrývka a jestli je tu nějaká štola, tak jde nejspíš o výklenek, kam si lomaři schovávali motyky a lopaty. Vracím se zpátky pro auto.Vy dva se (pokud stále věříte na tu štolu) se rozdělte a jděte každý podél jedné strany náspu do Zaječova. Na Hromovce na mne počkejte, já vás naložím a pojedeme raději na tu klobásu. „
S těmi slovy udělal Surikata čelem vzad, a bez zaváhání se vydal zpět k vodárně. Jak si tak zpětně vybavoval nekvalitní fotografii, s jejíž pomocí ho Pažout přesvědčil k účasti na výpravě, stále více se utvrzoval v názoru, že objekt, u kterého čtyři vesničané na snímku zevlují, není štola, ale krmelec.
Druhého dne odpoledne Pažout následován Shadowem a Surikatou (kterého zaslaná fotografie poněkud zviklala v jeho negativním názoru na existenci jakékoliv štoly na Kopaninách) smělým krokem vyrazil z Tění do kopaninského lesa.
„Víte vůbec někdo, kde je ten Štrousbergův násep?“ zeptal se malomyslně Surikata, zdeptaný pohledem na rozlohu kopaninského lesa.
„Já vím, kudy vede v Zaječově,“ odvětil rozpačitě Shadow, „na téhle straně kopce jsem ale nikdy nebyl.“
„Štrousbergova trať přetíná silnici ze Zaječova do Tění pár set metrů před vesnicí, násep je tedy třeba hledat tam. Naopak pozůstatky po dolování železa jsou patrné nad těňskou vodárnou, což je od předpokládaného místa náspu dost daleko,“ meditoval Pažout nad rozloženou mapou. „Myslel jsem původně , že vodárna stojí, podobně jako v Hředlích na staré šachtě a štola, kterou hledáme, ten celý důl odvodňovala. Arci vzhledem ke vzdálenostem náspu a vodárny můžeme podobnou teorii klidně zavrhnout. Přesto bych navrhoval, abychom se násep vydali hledat právě od vodárny.“
Jak Pažout navrhl, tak se i stalo. Trojice došla spořádaně k vodárně a pak se vydala po úbočí kopce směrem, kde tušila Štrousbergův násep. Cestu zkřížilo několik beznadějně stavebním odpadem zasypaných šachtic, pak se objevila zalesněná stráň a veškeré pozůstatky po dolování Vymizely.
Trojice badatelů propadla skepsi.
„Doly nikde, násep nikde,“ mumlal znechuceně Pažout,“měli jsme jít radši do hospody na klobásu.“
„Je to tvoje akce,“ připomínal Surikata, „kdybys tu nesmyslnou štolu tak vehementně neprosazoval, mohli jsme ležet doma a ne se potloukat po lese a riskovat, že nás napadne a rozsápe zdánlivě dobrácký medvěd.“
„Je to hlavně úplně blbá akce,“ dodal s důrazem Shadov.
Pažout se zatvářil jako dohola stříhaný chlapeček z Kainarovy básničky a zarputile se vydal lesní strání směrem k Zaječovu. Jeho druhové jej po chvíli váhání otráveně následovali.
Les zhoustl, v pochodu bránily všudypřítomné ostružinové šlahouny, objevil se fokonce hledaný Štrousbergův násep. Přesto naděje, že by se v těchto místech vyskytovala sebemenší štola rychle vyhasínala a Surikata již zvažoval, že se vrátí k autu a pojede domů, když Pažout, ukazuje rukou přímo před sebe, jásavým hlasem zvolal: „Vidím haldu.“
„Opravdu, je to halda,“ protíral si oči Surikata,“že by kopaninská štola nebyla pouhou chimérou?“
Drobné spory byly zapomenuty a montanisté spěchali k nadějnému místu.
Halda byla veliká, nad ní se tyčila nepříliš vysoká skalní stěna.
„Kopaninská štola,“ vykřikl nadšeně Pažout, „já ji našel, já ji objevil.“
Surikata se skepticky shýbl pro několik kamenů.
„Pískovce beze stopy rudy,“ utrousil. „Ta skalní stěna je zjevně kamenolom, halda skrývka a jestli je tu nějaká štola, tak jde nejspíš o výklenek, kam si lomaři schovávali motyky a lopaty. Vracím se zpátky pro auto.Vy dva se (pokud stále věříte na tu štolu) se rozdělte a jděte každý podél jedné strany náspu do Zaječova. Na Hromovce na mne počkejte, já vás naložím a pojedeme raději na tu klobásu. „
S těmi slovy udělal Surikata čelem vzad, a bez zaváhání se vydal zpět k vodárně. Jak si tak zpětně vybavoval nekvalitní fotografii, s jejíž pomocí ho Pažout přesvědčil k účasti na výpravě, stále více se utvrzoval v názoru, že objekt, u kterého čtyři vesničané na snímku zevlují, není štola, ale krmelec.
Když Surikata přijel na Hromovku, postával tam již neúspěchem akce zahanbený Pažout, kdežto Shadow teprve vycházel asi o sto metrů dále z lesa. Pažout mlčky nastoupil a sklesle se uvelebil na zadním sedadle, nic neříkal ani Shadow, když o sto metrů dále s unaveným a hladovým výrazem obsadil sedadlo vedle řidiče. Expediční vozidlo sjelo do Zaječova a zastavilo před hospodou.
„Hnusná akce,“ děl Surikata, „zajdeme na klobásu?“
„Hnusná, hnusná,“ opakoval Shadow, „jak se to vezme. Já mám pocit, že jsem tu štolu našel.“
„Cože?“ vyskočil Pažout, „tak proč jsi nám to neřekl a nevrátili jsme se tvůj objev ověřit a místo toho tady jak idoti čumíme před hospodou?“
„Nebyl jsem si tak úplně jist,“ hájil se Shadow, “ a navíc jsem se těšil na tu klobásu.“
„vlezl jsi dovnitř?“ chtěl vědět Surikata.
„Nevlezl,“ vysvětloval Shadow,“bolely mne už z toho pochodování po náspu nohy a měl jsem hlad.“
„Jedeme zpátky,“ zavelel Pažout.
Motor po krátkém startování naskočil a automobil se rozjel zpět k Hromovce.
„Tak kde to je?“ útočil Pažout na Shadowa, když automobil zastavil na lesní cestě pod vrcholem.
„Támhle v tom remízku,“nad horizontem,“ odvětil Shadow.
„Ale to přece není Kopanina, ta je úplně jinde,“ zavyl rozčarovaně Pažout.
„Podle turistické mapy je celý ten les Kopanina,“ zastal se Shadowa Surikata.“Zde by náhodou i nějaká ta zapomenutá štola být mohla, protože celá tahle oblast je jedno velké pinkoviště.“
Trojice opustila automobil a znovu se pohroužila pod zelené větve smíšeného porostu a prodírala se neskutečnou směší těch nejtrnitějších křovisek.
„Tady to je,“zvolal Shadow,“podívejte!“
Nejhnusnějším křoviskem prosvítala kamenná suť, skalnatý svah a pelyňkem zarostlý nevelký odval.
„Tam nejdu, ozval se Surikata,“na pelyněk jsem alergický a nechci tady zhebnout na anafylaktický šok.“
„Ten pelyněk ještě nekvete,“ chlácholil kolegu Pažout, „a když s námi nepůjdeš, stěží nalezneme odvahu vlézt dovnitř.“
Surikata rezignovaně pokrčil rameny a vylezl na odval.
„Tipuju délku štoly tak na padesát metrů,“ prohlásil, „bude to nějaký nepovedený průzkum, žádný skutečný důl. Halda je malá, rudy poskrovnu.“
Shadow učinil několik kroků za Surikatou,pak odbočil vlevo do úzké strže.“Mám ten vchod, ohlásil.“
Vchod byl asi metr vysoký, polozasypaný, vytesaný v drobivé břidlici. Pár metrů ve svahu nad ním se černal okrouhlý propad.
Pažout zusmo nahlédl do vchodu, pak se vydrápal k propadu.
„Kdo tam vleze první?“ tázal se zkusmo do pléna.
„Nejlépe bude, když přenecháme takové pochybné prvenství Shadowovi,“ doporučil Surikata, „já bych tu zatím pokusil najít nějaké houby.“
Shadow nic nenamítal, vyzbrojil se světlem a protáhl se otvorem v propadu dovnitř.´
„Co vidíš?“ halekal shora Pažout.
„Štolu,“ odvětil zdola Shadow. „asi deset metrů ode mne sedí obrovský medvěd, funí, cení zuby a hraje tesknou malodii na otlučenou balalajku.“
„Fakt?“ lekl se Pažout. „Myslíš, že můžeš nějak nenápadně vycouvat, abys ho nepopudil a radši vylézt ven?“
„Shadow tě straší,“ upozornil Pažouta Surikata,“medvěd na balalajku hraje leda v cirkuse a nebo když je to mechanická hračka na klíček. Kdysi jsem takového koupil za 10 korun v partiovém zboží a málem jsem při jeho pozorování zemřel smíchy.“
„Ty tedy myslíš, že dole žádný medvěd není?“ ujišťoval se Pažout. „Ne, že bych Shadowovi věřil, v dnešní zmatené době je možné opravdu ledacos. A hele, Shadow leze ven,“ dodal, pozoruje kolegu, jak se drápe zpět na světlo.
„Hrál medvěd tak hnusně, že se uvnitř nedalo vydržet nebo je to tak malé, že se tam nebylo na co koukat,“ chtěl vědět Surikata.
„Malé,“ přitakal zklamaně Shadow.“Celá štola má tak třicet metrů, přechází v nevelkou dobývku a na počvě se zrcadlí několik poměrně hlubokých louží. Končí čelbou, spadlý je pouze samotný původní vchod před propadem. Osobně bych se také přimlouval , abychom místo jejího zkoumání šli sbírat houby.“
„Když už jsme tady, tak bychom tu štolu prozkoumat mohli,“ otravoval Pažout,“není nikde popsaná, Geofond o ní nic neví, a kdo ví, jak dlouho bude trvat, než ten propad někdo zasype.“
„Tak si ji prozkoumej,“ odsekl Surikata, „my jdeme na houby.“
Pažout s vypětím sil potlačil jadrné nadávky, které se mu draly na jazyk, nevěřicně chvíli sledoval, jak Shadow se Surikatou hnáni houbařskou euforií opouštějí lokalitu a pak se s povzdechem začal soukat do propadu.
„Hnusná akce,“ děl Surikata, „zajdeme na klobásu?“
„Hnusná, hnusná,“ opakoval Shadow, „jak se to vezme. Já mám pocit, že jsem tu štolu našel.“
„Cože?“ vyskočil Pažout, „tak proč jsi nám to neřekl a nevrátili jsme se tvůj objev ověřit a místo toho tady jak idoti čumíme před hospodou?“
„Nebyl jsem si tak úplně jist,“ hájil se Shadow, “ a navíc jsem se těšil na tu klobásu.“
„vlezl jsi dovnitř?“ chtěl vědět Surikata.
„Nevlezl,“ vysvětloval Shadow,“bolely mne už z toho pochodování po náspu nohy a měl jsem hlad.“
„Jedeme zpátky,“ zavelel Pažout.
Motor po krátkém startování naskočil a automobil se rozjel zpět k Hromovce.
„Tak kde to je?“ útočil Pažout na Shadowa, když automobil zastavil na lesní cestě pod vrcholem.
„Támhle v tom remízku,“nad horizontem,“ odvětil Shadow.
„Ale to přece není Kopanina, ta je úplně jinde,“ zavyl rozčarovaně Pažout.
„Podle turistické mapy je celý ten les Kopanina,“ zastal se Shadowa Surikata.“Zde by náhodou i nějaká ta zapomenutá štola být mohla, protože celá tahle oblast je jedno velké pinkoviště.“
Trojice opustila automobil a znovu se pohroužila pod zelené větve smíšeného porostu a prodírala se neskutečnou směší těch nejtrnitějších křovisek.
„Tady to je,“zvolal Shadow,“podívejte!“
Nejhnusnějším křoviskem prosvítala kamenná suť, skalnatý svah a pelyňkem zarostlý nevelký odval.
„Tam nejdu, ozval se Surikata,“na pelyněk jsem alergický a nechci tady zhebnout na anafylaktický šok.“
„Ten pelyněk ještě nekvete,“ chlácholil kolegu Pažout, „a když s námi nepůjdeš, stěží nalezneme odvahu vlézt dovnitř.“
Surikata rezignovaně pokrčil rameny a vylezl na odval.
„Tipuju délku štoly tak na padesát metrů,“ prohlásil, „bude to nějaký nepovedený průzkum, žádný skutečný důl. Halda je malá, rudy poskrovnu.“
Shadow učinil několik kroků za Surikatou,pak odbočil vlevo do úzké strže.“Mám ten vchod, ohlásil.“
Vchod byl asi metr vysoký, polozasypaný, vytesaný v drobivé břidlici. Pár metrů ve svahu nad ním se černal okrouhlý propad.
Pažout zusmo nahlédl do vchodu, pak se vydrápal k propadu.
„Kdo tam vleze první?“ tázal se zkusmo do pléna.
„Nejlépe bude, když přenecháme takové pochybné prvenství Shadowovi,“ doporučil Surikata, „já bych tu zatím pokusil najít nějaké houby.“
Shadow nic nenamítal, vyzbrojil se světlem a protáhl se otvorem v propadu dovnitř.´
„Co vidíš?“ halekal shora Pažout.
„Štolu,“ odvětil zdola Shadow. „asi deset metrů ode mne sedí obrovský medvěd, funí, cení zuby a hraje tesknou malodii na otlučenou balalajku.“
„Fakt?“ lekl se Pažout. „Myslíš, že můžeš nějak nenápadně vycouvat, abys ho nepopudil a radši vylézt ven?“
„Shadow tě straší,“ upozornil Pažouta Surikata,“medvěd na balalajku hraje leda v cirkuse a nebo když je to mechanická hračka na klíček. Kdysi jsem takového koupil za 10 korun v partiovém zboží a málem jsem při jeho pozorování zemřel smíchy.“
„Ty tedy myslíš, že dole žádný medvěd není?“ ujišťoval se Pažout. „Ne, že bych Shadowovi věřil, v dnešní zmatené době je možné opravdu ledacos. A hele, Shadow leze ven,“ dodal, pozoruje kolegu, jak se drápe zpět na světlo.
„Hrál medvěd tak hnusně, že se uvnitř nedalo vydržet nebo je to tak malé, že se tam nebylo na co koukat,“ chtěl vědět Surikata.
„Malé,“ přitakal zklamaně Shadow.“Celá štola má tak třicet metrů, přechází v nevelkou dobývku a na počvě se zrcadlí několik poměrně hlubokých louží. Končí čelbou, spadlý je pouze samotný původní vchod před propadem. Osobně bych se také přimlouval , abychom místo jejího zkoumání šli sbírat houby.“
„Když už jsme tady, tak bychom tu štolu prozkoumat mohli,“ otravoval Pažout,“není nikde popsaná, Geofond o ní nic neví, a kdo ví, jak dlouho bude trvat, než ten propad někdo zasype.“
„Tak si ji prozkoumej,“ odsekl Surikata, „my jdeme na houby.“
Pažout s vypětím sil potlačil jadrné nadávky, které se mu draly na jazyk, nevěřicně chvíli sledoval, jak Shadow se Surikatou hnáni houbařskou euforií opouštějí lokalitu a pak se s povzdechem začal soukat do propadu.
Pažout, montanistický plukovník Štola na Kopaninách je malé, z těžařského hlediska nevýznamné dílo. V šedesátých letech devatenáctého století se v ní krátce dobývaly ordovické železné rudy, tak zvaný „železný klobouk.“ Mocnost ložiska však nesplnila očekávání a tak štola zakrátko osiřela. Z pohledu báňské historie však štola zas tak nezajímavá není protože velmi názorně dokumentuje ruční práci starých zaječovských horníků.
Ač je Zaječovsko kraj s bohatou hornickou historií (ve Svaté Dobrotivé býval přece i Horní úřad), památky na tuto éru nenávratně zmizely. Uvidíme, kdy zmizí nejen z paměti obyvatel, ale i z povrchu země i tato krátká štola.
Ač je Zaječovsko kraj s bohatou hornickou historií (ve Svaté Dobrotivé býval přece i Horní úřad), památky na tuto éru nenávratně zmizely. Uvidíme, kdy zmizí nejen z paměti obyvatel, ale i z povrchu země i tato krátká štola.