Jaroslav, místní znalec V dávných dobách,kdy po cestách jezdily místo aut volské povozy a prostý lid chodil v dřevácích, měl Surikata na základní škole spolužáka Richtera. Náhodný čtenář nám může položit lehce impertinentní otázku: co hledal Surikata v základní škole a podezřívat nás, že Surikatovo vzdělání záměrně zveličujeme. Nicméně, takové podrobnosti nejsou pro tento příběh vůbec podstatné.
Ať tomu tedy věříte nebo ne, Surikata opravdu nějaký čas navštěvoval základní školu (netvrdíme samozřejmě, že by zde byl premiantem ), měl ve třídě spolužáka Richtera a tento Richter už tehdy sbíral vzácné i méně vzácné minerály, které mu Surikata zcela bezostyšně záviděl.

Richterův důl

Školní roky plynuly, někteří žáci sebekriticky uznali, že na náročné učivo posledních ročníků jejich zdánlivě bystré hlavy nestačí. Rezignovali, zatvrzelými pohledy se loučili se starou školní budovou a zasmušile odcházeli podpořit výrobní proces do široce otevřené náruče vysočanské Kolbenky. Jiní se s menšími či většími obtížemi probíjeli závějemi základních vědomostí, aby nakonce zdárně doputovali až do kýžené deváté třídy. Richter byl mezi nimi a po absolvování posledního devátého ročníku a získání výročního vysvědčení zamířil přímo do daleké Příbrami na hornickou průmyslovku, aby se dále věnoval geologii a svým oblíbeným kamenům.
A právě v té samé Příbrami potkal loni Surikata Richtera na Prokopské pouti. Richter měl na sobě parádní černou hornickou kytli, Surikata slušivou montanistickou uniformu a tak spolu s ostatními krojovanci zašli do hospody a dali se do hovoru o časech minulých i současných. Jak už to tak bývá, řeč přišla i na staré doly a případnou možnost infiltrace.
„Jedna díra by u nás byla,“ pravil Richter, „je to propadlá dobývka starého dolu na slídu z dob první republiky. Když se dolu hodí kámen, dlouho padá a nakonec strašlivě žbluňkne.“
„A dalo by se do té dobývky slézt?“ zajímal se Surikata.“Mám tím na mysli, zda je tvor propadu dostatečně veliký a nehrozí-li bezprostřední zřícení stěn na nebohého průzkumníka, jakmile se o ně byť jen trochu otře.“
„Tak dalece informován nejsem,“ odpověděl Richter, „mne doly nezajímají. Chodím ale do té oblasti na houby a tak jsem si to místo trochu prohlédl, aby mi tam nespadl pes. Je to asi tři nebo čtyři metry široký a stejně hluboký propad do země a v jeho dně zeje nějaká ukloněná šachtice, která, jak jsem zahlédl, pokračuje kolmo někam dolu. Podobné propady jsou v okolí ještě tři, ale ty jsou slepé a nic z nich nevede. Asi sto metrů daleko odtud, směrem s kopce ja halda a sestřelený portál štoly. Prosakuje tam voda, takže se dá čekat, že to, co je dole, bude totálně zatopené.“
„Třeba měl ten objekt nějaký vyšší patra, kam voda nedosáhla,“ utěšoval se Surikata, „a třeba se do nich dá z toho propadu a z něj pokračující šachtice dostat.“
„Náš hornický spolek má od toho dolu mapu,“ pravil Richter a mimoděk láskyplně pohladil svoji kytli, která příslušnost k onomu slavnému spolku potvrzovala. „Koukal jsem do ní a je pravda, že nějaká dovrchní patra tam zakreslena jsou. Každopádně ale to hlavní z celého dolu je pod úrovní štoly a tedy pod vodou. Ostatně, můžeš se na to přijet podívat a pro mne za mne se tam i utopit.“

Představa utopení ve starém zatopeném dole Surikatu nadchla. Obvolával známé montanisty a lákal je na plánovanou akci. Přesvědčivě hovořil o nekonečně hluboké šachtě, o tiché a ledově studené vodě, která číhá v podzemí, o nebezpečných plynech i padajících balvanech. Jeho slova zněla tak věrohodně, že většina jím oslovených odvážlivců se roztřásla hrůzou a účast na plánované výpravě pod nejrůznějšími záminkami odmítla. A tak se stalo, že nakonec za Richterem mimo Surikaty vyrazil pouze odvážný Kaši, který nezná bázně a statečný Pažout, jež se nevejde do žádného sedáku.
Ve vsi, pár kilometrů od dolu zatím čekal na odhodlanou trojici místní průvodce, jelikož Richter se nechal slyšet, že k nějakému blbému dolu, který je navíc na vrcholu ukrutného kopce, rozhodně nepoleze.
Nemá cenu popisovat strastiplnou cestu od auta na lokalitu. řekneme pouze, že byla dlouhá tři kilometry a vedla přes několik hlubokých roklí plných záludných ostružinových šlahounů, vyjících lišek a zlověstně se tyčících slimáků. Bylo nutno překonat šestero rozbouřených potoků a na lebky čtyř montanistů pražilo naprosto zlomyslné srpnové slunce takovou intenzitou, až Pažoutovi začaly v týle doutnat vlasy.
Když se konečně objevil kýžený propad, byla čtveřice pochodem tak vyčerpaná, že do něj Surikata, vrávoraje vysílením, málem spadnul.
I bylo vybudováno povrchové stanoviště a přikročeno k zevrubné obhlídce lokality. Propad vypadal jako zřícené ústí větracího nebo lezného komínu, který bylo vidět na jeho dně. Dolu vržený kámen s zlověstným duněním narážel do stěn, pak se na několik vteřin odmlčel a nakonec jej nenávratně pohltila vodní hladina.
„No fuj,“ vypravil ze sebe stísněně Kaši, když ozvěna vrátila několikanásobné žbluknutí.
Následovalo vypracování operačního plánu. Bylo rozhodnuto, že Pažout a místní průvodce zůstanou na povrchu a budou zajišťovat případné záchranné práce. Surikata se pokusí slézt do nějakého patra nad vodou. Pokud se mu to podaří, ohlásí to vysílačkou na povrch a sleze za ním Kaši. Další postup byl nejasný a tak započalo převlékání a kotvení lan. Potom se Surikata zhluboka napil z plastové láhve, připjal se k lanu a seběhl trychtýřovitým propadem k ústí komínu. Zkusmo do něj posvítil a pak začal slaňovat dolu. Po nějakých deseti metrech objevil štolu zřícenou štolu, po dalších deseti narazil na suché štolové patro.

„Jsem na patře,“ hulákal udatně do vysílačky. „Vzduch je čistý, strop stabilní. Slezte za mnou, uděláme tu pár fotek. Komín pokračuje dál dolu, ale vidím tak dvacet metrů pode mnou vodu a už žádnou odbočku.“
První slezl za Surikatou Kaši, po něm místní průvodce a nakonec se přivalil i Pažout, vlekoucí Surikatův meč a mající na hlavě místo přilby široký klobouk s šesti zapálenými svíčkami, jsa podoben renesančnímu malíři.
„Co to máš na sobě, probůh, za maškarádu?“ zděsil se Surikata. „Kdes nechal svoji červenou přilbu s ledkovou svítilnou i acetylenovým hořákem?“
„Ledkovka přestala svítit, karbid mi došel,“ odvětil lakonicky Pažout. „Klobouk i dortové svíčky jsem našel doma a než abych musel kvůli nedostatkům ve výstroji zůstat na povrchu, zvolil jsem toto náhradní řešení. Od svíček se navíc dají pohodlně zapalovat pro pobyt v podzemí nezbytné cigarety.“
„Možná jsi měl přesto i s tím skvělým kloboukem na povrchu zůstat, protože se nedá vyloučit, že tu od něj všichni uhoříme,“ nechal se slyšet Kaši.
„Kdybych zůstal na povrchu,“ třásli byste se tu beze mne strachy, ustrašeně pištěli kvílivými hlasy a nikam byste neslezli,“ odsekl Pažout. „Zvažuju ostatně, že do spodního patra jednoduše skočím bez provazu, protože ten nádherný širák mne ponese jak padák parašutistu.“
„To těžko,“ ušklíbl se Surikata. „Ten klobouk není vybaven řemínkem pod bradu a tak ti při tvém skoku z hlavy jednoduše uletí a ty, místo aby ses snesl dolu pomalu jak chmýří z pampelišky, spadneš tam jako nevábné kravské lejno.“
Pažout se zasmušil a bylo vidět, že jeho důvěra v univerzální klobouk je nalomena.
Všichni tři se pak vydali štolou prvního patra kupředu. Štola se mírně kroutila a asi po padesáti metrech ústila v nevelké komoře. V prostředku komory zela díra kamsi dolu, odborně vhozený kámen dutým úderem indikoval další suché patro.
„Slezu zase dolu,“ navrhl Surikata, „uvidíme, zda má cenu, aby tam šplhali i ostatní.“
„Možná tam zhebneš, ta díra vypadá krajně nepřívětivě,“ neodpustil si varovná slova Pažout.
„Možná,“ odsekl Surikata, připínaje si k sedáku meč. „Klíče od auta mám v kapse, tak začni přemýšlet nad tím, jak v takovém případě moji mrtvolu vyprostíš, abyste se dostali z téhle neobydlené pustiny domů.“
Začalo strojení sestupové trasy. Netrvalo dlouho, ve stěně nad jámou se blyštěly dvě plakety a k nim dvojitou osmičkou připevněné lano se svistotem letělo do jámy. Po laně slézal Surikata a ostatní napjatě čekali, co jim zdola sdělí.
Když Surikata slanil nějakých patnáct metrů na hlubší patro, ocitl se v další podobné štole, v jaké zatím čekali jeho druhové. Po čtyřiceti metrech chůze se objevil metr vysoký schod dolu a pod ním totálně zasypané hloubení. Štola pokračovala dalších dvacet metrů, pak začala zvolna klesat, na počvě se zaleskla voda a rychle přibývala. Vzhledem k pokročilé hodině a s ohledem na dalekou cestu k autu bylo nakonec rozhodnuto průzkum, který nic zajímavého nepřinesl, ukončit a vrátit se na povrch. „Richter měl pravdu,“ řekl posléze na povrchu Surikata, odvazuje lano od stromu. „Ty doly jsou poslední dobou nějaké nezajímavé. Na to, že jsme kvůli tomu jeli sto padesát kilometrů daleko, to byl docela propadák. To jsme mohli kopat naši šachtu s templářským pokladem a bylo by to rozhodně akčnější

Surikata CM Richterův důl nebo spíš to, co z něj zbylo, je pozůstatkem po hlubinném dolování světlých slíd z pegmatitového tělesa. Z poměrně rozsáhlého dolu, kde probíhala těžba více, než třicet let, jsou přístupné pouze dva vrchní, nepříliš rozsáhlé a vcelku nezajímavé horizonty. Velké těžební komory a většinu štolového systému zatopila voda. Vše zvětrává, rozpadá se a za pár desítek let přestane zcela existovat. Celý objekt je vyrabovaný, nikde žádné zbytky těžních zařízení, nikde žádná výdřeva. Dlužno podotknout, že kdyby zde nějaká výdřeva zbyla, Pažout by ji nepochybně svým ohnivým kloboukem podpálil.