Surikatova vlastní sestra „Celá ta akce začala tím, že se mého známého doktora Krátkého zeptal jeho soused, zdali by nevěděl o někom, kdo by mu na Radnicku vlezl do studny odebrat vzorky vody,“vypráví ochotně Pažout v rokycanské putyce a vesele se přitom směje. „Ten známý tam za pár šupů koupil nějaký bývalý zemědělský objekt, který stál na místě staré, zrušené uhelné šachty. Objekt byl téměř deset let opuštěný a tak z něj za tu dobu zmizelo vše, co se dalo zpeněžit ve sběrných surovinách. Chyběly elektrické rozvody, vodovodní armatury, okapy. čtvercový dvůr, pokud lze dvorem nazývat cosi, kde rostou šípky a tráva do pasu, ohraničovaly rozpadlé hospodářské budovy a v jejich čele se krčila neuvěřitelně zchátralá vilka, v které měli zemědělci v minulém století své kanceláře.

Tu si chtěl nový majitel, původem z Prahy, upravit pro trvalé bydlení.“
Pažout se pátravě rozhlíží po posluchačích, aby zjistil, jaký v nich jeho vyprávění zanechává dojem a uspokojen tím, že jich zatím usnula pouhá polovina, zaníceně pokračuje.
„K rekonstrukci a následnému bydlení ten člověk potřeboval vodu a voda v objektu nebyla. Na dvoře pod betonovými překlady zela sice jakási kameny vyzděná jáma, kterou bylo možno považovat za opuštěnou šachtu či za studnu a dokonce do ní vedly jakési trubky a elektrický kabel, nicméně kamen vržený dolu dopadl zjevně na suchou zem a ne do vody. To byl problém, protože úřady po majiteli požadovaly jakési vyjádření o kvalitě vody a vydatnosti pramene.“
Pažout se odmlčí, soustředeně loví v kapse papírovou krabičku a v ní cigaretu, nechává si připálit, krátce odkašlává a potom hovoří dále.
„Doktor Krátký soudil, že nejde o studnu v pravém slova smyslu, ale spíše o větrací šachtičku do některého mělkého starého dolu, jakých je v okolí bezpočet. Když důl po skončení těžby zaplavila voda, byla šachtička využita jako studna. Navrhl mi, že nás s tím Pražákem skontaktuje a my bychom mohli do té jámy vlézt a zjistit, o co vlastně jde.“
„Do staré studny může lézt leda úplný magor,“ soudil jeden z posluchačů. „Udusilo snad ve studních málo pitomců kysličníkem uhličitým?“
„Pitomců možná,“ uvedl věc na pravou míru Pažout,“to ale rozhodně není náš případ. My jsme seriózní spolek a z detekce a indikace důlních plynů máme platné zkoušky.“
Pochybovač, zviklán takovým argumentem uznale zamručel.
„Kraťas (tak důvěrně říkáme doktoru Krátkému) nás nabádal, ať se při průzkumu snažíme působit maximálně odborně, abychom mu neudělali ostudu,“ upřesnil Pažout. „A tak jsme se s Pražákem telefonicky domluvili na sobotě a v jedenáct hodin jsme vystoupili z auta před jeho usedlostí.“
„A neměli jste tak trochu strach?“ zeptal se další z posluchačů.“Přece jen, lézt někam do neznáma, kde nevíte, co vás čeká a jestli ještě vylezete…“
„My nemáme nikdy strach,“ uťal ho v půli věty Pažout. „Kdybych měl strach, tak bych nemohl nikam lézt a musel bych potupně čekat na ostatní venku.“
„To je jasné, že Pažout a jeho parta mají pro strach uděláno,“ opakovali sborem ostatní.
„Když jsme se na toho chlapíka dobouchali,“ nenechal se rušit Pažout,“zavedl nás na místo, kde byla trochu nižší tráva, k třem betonovým překladům. řekl, že to tam trochu vysekal, ukázal na ty překlady a zeptal se, zda máme s podobnými akcemi nějaké zkušenosti. řekl jsem mu, že samozřejmě, jinak by nás Kraťas za ním neposílal. On na to, že by dolů neslezl, protože, jak slyšel, v takových jámách bývá často plyn. Uklidnil jsem ho prohlášením, že na měření plynů máme atestované přístroje. Surikata zatím vybalil lana a lezecké pomůcky, na které Pražák obdivně zíral a museli jsme mu vysvětlovat, co k čemu slouží. Pak se ptal na ten měřič plynů a já zjistil, že jsem ho zapomněl doma a Surikata žádný nevzal, protože myslel, že ho mám já. Myslím, že Pražákova důvěra v naši odbornost vzala touto drobnou nehodou poněkud za své, ale požádali jsme ho, aby přinesl svíčky nebo petrolejku, tak odešel a přestal mít blbé řeči.
Odsunuli jsme zatím pomocí železné tyče se Surikatou dva překlady a opatrně jsme nahlédli dolu do jámy. Dno jsme nedohlédli, studna byla oválná, vyzděná kamenem a asi deset metrů pod okrajem trčela nějaká dřeva. U stěny padala dolu tlaková plastová trubka a krajně nedůvěryhodný kabel. Hodil jsem dolu kámen, hluše dopadl na nějaké suché měkké dno. Mezitím dorazil i opožděný Blovičák a tak jsme byli na celou akci tři.“
„Napínová historka,“ podotklo několik posluchačů. „Přineste něco k pití,  ať se to lépe poslouchá.“

„Pražák se vrátil se svíčkama, koukal s námi dolů a také si hodil vlastní kámen. Byl jako malé dítě, chtěl jich dolu hodit víc, ale vysvětlili jsme mu, že je to zbytečné zdržování a že by tu díru mohl ucpat. Zeptal se nás, jak si myslíme, že je studna hluboká a já mu řekl, že takových pětadvacet metrů. Uznale pokýval hlavou a chtěl vědět, jak polezeme dolů. Poučil jsem ho, že nejprve na dno spustíme v kýblu zapálené svíčky, co přinesl a pokud zhasnou, akci ukončíme a přijedeme příští týden s drégrama. Zajímal se, co jsou to drégry a tázal se, proč jsme je nepřivezli rovnou, když jako odborníci musíme předpokládat, že ve studni se nedá dýchat. Bylo mi hloupé vysvětlovat mu, že nemáme naplněné lahve a tak jsem odsekl, že právě díky svoji odbornosti plyn v tomto rajónu neočekáváme.“
„Tos ho utřel,“ nechal se obdivně slyšet posluchač, který před chvílí sám na plyn přiváděl řeč.
„Nemůžeš každému diletantovi všechno vysvětlovat, to bys nedělal nic jiného,“ ohradil se Pažout. „Spustili jsme na laně dolu kýbl se svíčkami a ty tam plápolaly jako o život. Lano bylo dlouhé čtyřicet metrů a asi deset metrů ještě zbylo. Pražák nám zatím vysvětloval, že studna není vedena jako vodní zdroj, ale že ví, že předchozí majitelé odtamtud vodu nějakým způsobem tahali. Objasnil jsme mu, že nejde o studnu, ale o větrací šachtu, což jsme poznal podle průřezu a zbytků výstroje. Pravil jsem, že dole bude nejspíš nějaká louže nebo podzemní jezero a odtud čerpadlo, které nevidíme tlačilo nahorů vodu. Dodal jsem, že protože jsme odborníci, jsme vybaveni i na průzkum jezera a Surikata má s sebou potápěčskou výstroj. Pražák na nás hleda v němém obdivu a náš odborný kredit v jeho očích stoupal k závratným výšinám. Surikata mezitím přivázal lano a z autopopruhů mi svázal provizorní úvaz, protože se do komerčního nevejdu. Všechny konce autopopruhu mi na břiše secvakl karabinou, připojil do ní stop-petzla a vyzval mne, abych slezl první. Stoupl jsem si na kraj jámy, posvítil si dolu a udělalo se mi špatně. Ne, že bych měl strach, ale uvědomil jsem si, že jsme málem zanedbali základní zásadu bezpečného sestupu a to tu, že kvalifikovaná osoba musí zůstat nahoře aby v případě neštěstí řídila záchranné práce. Hned jsem také prohlásil, že vedoucím záchranných prací budu já, protože ten provizorní úvaz není certifikovaný a fundovaný montanista s takovými pomůckami leze jen v nejvyšší nouzi. Surikata prohlásil, že s něčím podobným počítal a půjčil pro mne od Martina provazový žebřík. Sestoupím prý po žebříku a přes necertifikovaný úvaz se budu jen přijišťovat. Zatmělo se mi před očima hrůzou z toho, že nekonec neodolám, nadšeně sešplhám dolu, nahoře nezůstane žádný vedoucí záchranných prací a naše odbornost tak v Pražákových očích utrpí notný šrám. Naštěstí ten pětadvacetimetrový žebřík nedosáhl až na dno a i když Surikata opakoval, že ten metr snadno seskočím, nenechal jsem se k podobnému hazardu zviklat.
Pražák mezitím přinesl lahve na vzorky vody a projevil zájem spatřit potápěčskou výstroj potřebnou k průzkumu eventuelního podzemního jezera. Surikata mlčky z batohu vytáhl potapěčské brýle, který jsme minulý týden našli u popelnic, doplnil je svým obligátním mečem a když Pražák stále očekával něco více, přidal záchranný kruh v podobě žluté nafukovací žirafy. Pražák si asi myslel, že jde o nějaký nejapný žert a začal být nedůtklivý, Surikata mu však vysvětlil, že meč má na případnou podvodní stvůru, jako je rejnok či chobotnice a bez žirafy do vody nepůjde, neboť si není jist, zda umí plavat.
Pražák obracel oči v sloup a cosi nesouvisle vykřikoval. Pochytil jsem že jeho jekot obsahoval několik hrubých nadávek adresovaných doktoru Krátkému a pak ještě cosi o blázinci. Surikata si jej nevšímal, strčil lahve na odběr vzorků, brýle a žirafu do batohu, pak usedl na zem, zapřel se nohama o jeden překlad a odjistil Blovičáka, který zatím začal slaňovat dolu. Pak si navlékl batoh, zasunul meč za úvaz a spustil se za Blovičákem. Rychle jsem zapnul vysilačku a čekal, co bude zdola hlásit. Pražák, poněkud uklidněný bravurním sestupem mých kolegů usedl vedle mne, zapálil si cigaretu. Lačně nasál dým a rozladěně pravil, že čekal, že ti dva dolu místo slanění spadnou a bude malér. Uchlácholil jsem ho poukazem na naše zkušenosti a profesionalitu, když v tom se ve vysílačce ozval Blovičák.“
„Ty vysílačky vám fungujou i pod zemí?“ zajímalo se několik posluchačů.

„Kdepak, objasnil problém Pažout.“V podzemí sice fungují, ale jenom na přímou viditelnost, za zatáčkou už většinou ne. Tady byla ale podmínka přímé viditelnosti splněna, protože Blovičák stál na dně a já viděl jeho světlo na helmě. Hlásil nahoru, že na dně je cihlová vyzdívka, kterou se vchází do tesané chodby. Ta vede nalevo i napravo, trubka s kabelem míří nalevo a proto půjdou nejdřív tam. Na chvíli se ztratil, asi za deset minut se vrátil a do vysílačky oznámil, že je dole systém asi dvě stě metrů štol a dobývek a v jedné dobývce je opravdu nevelké podzemní jezero, do jezera vede trubka i kabel a obé končí čerpadlem značky Nautila. Podotkl, že Surikata naplnil nádoby vzorky vody a převléká se do své potapěčské výstroje, aby provedl základní průzkum jezera. Dodal, že vzorky vody jsou v batohu, který můžeme vytáhnout a že on jde zatím fotit.
Takal jsem batoh opatrně nahoru a modlil se, aby se vzorky nepoškodily, protože by tím utrpěla naše odborná pověst. Pražák se jich chopil, odnesl je kamsi do bezpečí a když se vrátil, prohlásil, že by rád viděl Surikatu s tou nafukovací žirafou. Řekl jsem mu, že Blovičák Surikatu určitě vyfotí, Pražák se uspokojil a začal si tiše broukat jakýsi neuvěřitelně falešný popěvek. Vysvětloval jsem mu, že i když se to nezdá, najít na dvoře místo studny větrací šachtičku starého zapomenutého dolu je terno, které by s ním mnohý montanista rád vyměnil. Upozornil jsem ho rovněž že se o dole nemá příliš šířit, protože se může stát, že mu ho nějací dobráci zasypou, opatří výstražnou cedulkou a kolem dokola vyznačí ochranné pásmo. Pak si bude muset zaplatit vykopání jiné studny nebo vyvrtání vrtu, protože ze zasypaného dolu už žádnou vodu nevytáhne. To ho přesvědčilo a začal spřádat komplikované konspirační teorie, jak důl utajit. Nabídl jsem mu, že přijedeme ještě jednou. Přivezeme s sebou laserový kompas, laserový dálkoměr, sextant a gigaomegátor a důl mu zmapujem, aby pak viděl na povrchu, kterou část dvora má poddolovanou a kterou ne.“
„Co je to gigaomegátor,“ přerušil Pažouta další z jeho posluchačů.“A k čemu je pod zemí, kde není vidět na hvězdy sextant?“
„Gigaomegátor je omegátor nastavený na základní omegační kmitočet deset na devátou psí a kvůli sextantu si dole zapálíme a vhodně rozmístíme pár svíček,“ utřel ho Pažout.
„Aha,“ řekl posluchač. „To mne nenapadlo.“
„Pak se začalo hýbat lano a zdola se ozval Blovičák, že leze ven,“ ignoroval ho Pažout. Když se vydrápal, řekl, že jde o jednopatrový důl na železnou rudu, který byl kdysi přístupný štolou z nedaleké rokle. Štola v tom směru vede čtyřicet metrů a končí nehomogenním závalem, což napovídá tomu, že ji obec patrně zvenku zaplanovala. Vlastní důl není už pod dvorem, ale stranou, pod sousedními pozemky nejasného určení, což se mu zdá logické, jelikož nad dolem by těžko někdo projektoval a stavěl budovy, jaké teď patří Pražákovi. Zmínil rovněž, že komory jsou poměrně malé a tři jsou zatopené. Vodní hladina je hluboká asi půl metru až sedmdesát čísel, jak odborně zjistil Surikata, když je odvážně křážem krážem prochodil v rybářských broďákách s nafukovací žirafou kolem těla a s mečem v pravici. Pražák děl, že Surikatově odvaze patří jeho nehynoucí obdiv a hned se ptal Blovičáka, zda Surikatu při jeho průzkumné činnosti vyfotografoval. Prohlásil, že by se rád nechal vyfotografovat ve skupince s námi všemi i s žirafou a tou fotkou by si ozdobil svůj pracovní stůl. Z šachty zatím vyšplhal i Surikata, žirafu měl ovšem již vyfouknutou a elegantně složenou v batohu. Odstrojili jsme lana a celkem zbytečný žebřík, dali jsme zpátky překlady a odebrali se s Pražákem do jedné provizorně upravené místnosti v jeho stavení, abychom vypili kafe a dohodli další postup.“
„Ten Pražák byl asi hodně pyšný, že s ním pijete kafe,“ usoudil posluchač, který měl problém s porozuměním výrazu gigalmegátor. „My jsme také poctěni, že tu s námi normálně sedíš a piješ pivo.“
„To víš, na to si zvykneš,“ pýřil se Pažout. „Když jsme tam s Pražákem tak seděli a kafrali, nabídli jsme mu mimo zmapování dolu ještě zkoušku vydatnosti pramene, kterou bude potřebovat, pokud dopadnou dobře bakteriologické a sedimentační testy. Blovičák soudil, že by k tomu bylo možné využít staré čerpadlo, které leží v jezeře a protože objekt je v současné době bez napětí, nabídl, protože pracuje u českých energetických závodů, že potřebný elektrický proud přinese s sebou v Leydenské lahvi. Tím si Pražáka naprosto získal. Nadšený majitel přinesl lahev slivovice, opil se jako zeppelín a stále Blovičáka objímal a vykřikoval, že je jeho nejlepší přítel. Blovičák z toho byl ceklý naměko a slíbil, že ty Leydenské lahve přinese hned dvě. A to bylo vše. Rozloučili jsme se s Pražákem, který vrávoral po dvoře a mával nám prázdnou flaškou a odjeli jsme domů.“

Surikata CM, nestor montanistů Za sebe musím říci, že Pažoutovo rozhodnutí setrvat na povrchu je pro mne velké zklamání. Postroj, který jsem mu zhotovil z autopásů pomocé protisměrných vůdcovských uzlů byl elegantní a slušivý. Je pravda, že tomuto druhu uzlu se přezdívá Smr?ák očko, ale pořád je to bezpečnější, než lézt po žebříku. Jen si představte, jak visíte na provazovém žebříku, někdo vás fotí a vás napadne, že se musíte učesat. Jednou rukou si sundáte helmu, druhou sahnete do kapsy overalu pro hřeben a už padáte dolu, ani nevíte jak.