Blovičák CM Na programu letošního setkání jeskyňářů na Tetíně byly mimo rozličných presentací a výstavy fotografií s podzemní tématikou i exkurze do několika nenáročných jeskyní.
Mně osobně se zdála z komplexní nabídky exkurzí najzajímavější ta, kterou pořádal Popovický montanistický Superklub a která vedla své účastníky do tajemné a dosud neprobádané šachty dávno opuštěného dolu Na Vyhlídce. Zdálo se mi jednak, že bude narozdíl od ostatních exkurzí mimořádně akční a dobrodružná a navíc jsem se na její přípravě sám významně podílel.

Šachtu dolu Na Vyhlídce jsem objevil vlastně já sám, při jedné ze svých četných výprav po stopách dolování v našem kraji. Důl ukončil těžbu v šedesátých letech minulého století. Za časů své minulé slávy býval přístupný jednak dnes již beznadějně zlikvidovanou úklonnou jámou, jednak jednou těžní šachticí a dvěma větracími jámami. Po těžní šachtě nezbylo nic víc, než nenápadná oplocená prohlubeň. V místech, kde bývala první větrací šachtice, nyní zeje pět metrů hluboký kráter neprodyšně ucpaný kamennou sutí. O druhé větrací šachtě se v montanistických kruzích dlouho nevědělo, protože byla již někdy během těžby zaklenuta a shora zasypána.
Jak šel čas, vydatné deště spojovaly svoji sílu s vodou vzniklou z tajícího sněhu a vše stékalo do prohlubně po zaklenuté jámě. I stalo se posléze, že se vedle klenby vysypala promáčená část šachetní stěny a zaklenutí i se zásypem se propadlo dolů. Když jsem na to místo přišel, zela tam obdélníková díra pravidelného průřezu, který narušovala přibližně půl metru hluboká a metr vysoká kaverna vymletá vodním přívalem nepříliš hluboko pod ohlubní. Bylo vidět, že propad zásypu nastal nedávno. Na stěnách staré šachty se sice v horní části uchytily rozmanité traviny a kapradí, chyběly zde ale náletové dřeviny, které jsou v jiných, starých propadech v této oblasti běžné.
Abych větrací šachtu nouzově prozkoumal, Vrhl jsem dolu několik kamenů. Padaly dlouho a po dopadu se se zlověstným duněním kutálely kamsi do hlubin. Neváhal jsem a první, koho jsem o svém objevu informoval, byl Surikata, který důl na Vyhlídce před několika lety s odvážným Kašim marně hledal.
Surikata byl mým nálezem upřímně potěšen a vymyslel, že šachtu během tetínského setkání navštívíme, slezeme a prozkoumáme. Předpokládal, že na setkání nalezne další zájemce o tak adrenalinovou akci a proto se večer na Tetín vypravil, aby přítomným jeskyňářům nabídl účast na naší chystané výpravě.
Na Tetíně však o cestě do dolu Na Vyhlídce nechtěl nikdo ani slyšet. Možná na tom mělo vinu Surikatovo nepříliš optimistické vylíčení toho, co účastníky akce může v dole Na Vyhlídce potkat, možná zapůsobila jeskyňářská disciplína, protože jak známo, jeskyňář nemá v opuštěném dole co dělat, jelikož tím přestupuje příslušné zákony a vystavuje se citelnému finančnímu postihu. Někteří jeskyňáři dokonce prohlásili, že exkurze s Popovickým montanistickým Superklubem může být těžko jiná, než zcela debilní a raději se přihlásili na prohlídku terasové jeskyně a pištěli vzrušením v předtuše obrovského dobrodružství, které tam prý zažijí.

Nezažili samozřejmě vůbec nic, to nám ale nijak nepomohlo v sestavování našeho akčního týmu a vize, že na naši exkurzi půjdeme se Surikatou sami dva, se stávala stále zřetelnější. Naší poslední nadějí byl Pažout, leč naděje to byla chabá, jelikož na jeho herkulovskou postavu údajně nelze koupit sedák a náš kolega by proto, nemoha slanit, musel potupně zůstat nahoře nad šachtou. A to, jak jistě uznáte, není k účasti na výpravě žádná pořádná motivace. Donutil jsem sice Pažouta, aby si nechal u firmy Singing rock ušít sedák na míru, ale tvrdil mi, že mu omylem místo sedáku poslali ženský podvazkový pás nadměrné velikosti, z čehož je tak rozladěný, že půjde radši udělat do krematoria, kde je zaměstnán, pár přesčasů.
Zvažovali jsme dokonce, že exkurzi zrušíme a zůstaneme doma, ale nakonec nám bylo líto slunného dne a tak jsme na Vyhlídku vyrazili sami. Surikata nakonec pravil, že je to tak lepší, protože by nám exkurzisté mohli do naší šachty spadnout a zbytečně by vznikly problémy a celá akce by pak byla znevážena.
Tak se nakonec stalo, že jsme se na exkurzi vydali opravdu sami dva. Stoupali jsme strmým svahem k místu, kde jsem lokalizoval kýženou šachtu a cestou zvažovali, zda Pažout neprohloupil, když si neoblékl ten příšerný podvazkový pás a nejel s námi. Vydrápali jsme se na téměř neznatelnou pěšinu nad malým jezírkem a po několika dalších krocích narazili na hluboký propad ohraničený dřevěným zábradlím.
„To je ta tvá šachta?“ zeptal se Surikata a nedůvěřivě pohlížel do kráteru.
„Není, nevím, co to je,“ vysvětlil jsem,“ minule jsem šel nahoru jinudy a o téhle díře vůbec nevím. Mohl bys slézt dolu a prozkoumat ji.“
Surikata se na můj návrh vůbec netvářil nadšeně a tak jsem dolu mrštil velký kámen, aby zvuk jeho dopadu kolegu buď povbudil anebo naopak zastrašil. Kámen se kutálel po svahu kráteru, nabíral zvolna rychlost, pak poskočil a chvíli padal kamsi kolmo dolu. Nato se ozvalo zadunění provázené výraznou ozvěnou a následoval dozvuk dalšího kutálení, který se zvolna vytrácel, až zanikl docela.
„Někam to vede,“ pravil jsem odhodlaně, „měli bychom tam slézt.“
Surikata, ač zjevně nerad, vyndal z batohu lano a po krátké přednášce o tom, že je zcela nové a nerad by si je poškodil, udělal kolem nedalékého stromu uzel, který vypadal jako vcelku spolehlivá osmička. Bohužel, jen vypadal, protože když jsem za lano zkusmo zatáhl, bez vážnějšího odporu se rozmotal. Surikata se zasmušil a prohlásil, že jde o špatné znamení a nejlépe uděláme, když se zase sbalíme a pojedeme domů.
Namítl jsem, že jsem kvůli šachtě dolu Na vyhlídce jeli sto třicet kilometrů daleko a pokud se nyní vrátíme, budeme všem, i těm, kdo se s námi báli jet, k smíchu.

Surikata námitku uznal, přivázal znovu provaz ke stromu a jeho druhý konec hodil dolu do kráteru. Pak jsem se převlékli a rozhodli, že Surikata sleze dolu, kam až bude stačit lano, zhodnotí situaci a pokud to bude mít smysl, budu jej vzápětí následovat. Jediný problém představovala nevyřešená otázka, kdo v případě, kdybychom dole měli nehodu, zavolá pomoc. Zcela neprofesionálně jsme se jí odmítli věnovat a omezili jsme se na proklínání Pažouta, který si klidně v klidu pálí nebožtíky, místo aby bděl u propadu nad naším bezpečným návratem. Usoudili jsme, že v takovém neš?astném případě padne veškerá vina na jeho velikou hlavu a Surikata počal sestupovat na dno kráteru.Na kraji díry, kam spadl kámen se zastavil a odvážně plivnul dolu. „Co tam je,“ vyzvídal jsem shora.
„Díra,“ odtušil Surikata. „Vidím asi čtyři metry pod sebou su?ový kužel. Hlouběji přes veškerou snahu nedohlédnu, protože je dole tma.“
„Slezeš tam?“ těšil jsem se.
„Slezu,“ odvětil Surikata, přelezl hranu a zmizel. Ozval se rachot padajícího kamení, tlumené klení a pak ticho.
„Tak co, jak to tam vypadá,“ vyzvídal jsem shora.
„Hnusně, ozval se zdola Surikata. „Není to šachta, ale propadlá dobývka.Napravo je zapadlá, nalevo možná vede někam dolu. Je to nechutně kluzké a strmé, což je ale menší problém, než to, že odtud nevylezu.
„Jak to,“ zděsil jsem se. Je sice běžné, že Surikata zpravidla odnikud nevyleze a musíme jej společnými silami tahat, ale málokdy tuhle skutečnost tak bezostyšně a poraženecky přiznává.
„Jsem pod dírou, kterou má tahle dobývka ve stropě,“ vysvětlil Surikata. „Okraje díry tvoří ostré žulové břity, kolem mne není v dosahu dvou metrů žádná stěna, o kterou bych se mohl vzepřít. Než vylezu pod hranu, lano se přetejří a uřízne. Já pak spadnu na záda a zlomím si páteř či rozpoltím lebku o kameny, co tady všude leží.“
Představa, kterak kolega leží v dobývce s přeraženou páteří a rozpolcenou lebkou, mne naplnila hlubokou skepsí.
„Musíš mi sem dát tejřidlo,“ pokračoval Surikata, „nebo spíš tu příšernou hadici, kterou za tejřidlo vydáváš.“
Ve snaze vyjít příteli vstříc, vyndal jsem zmíněnou hadici z batohu a mrštil ji dolu do díry.
„Co to má být?“ řval dole Surikata. „Potřebuju tejřidlo na laně a ne tady na zemi. Ostatně – když se na tu hadici koukám, není žádná naděje, že bych ji přelezl. Buď mi někde sežeň klasické látkové tejřidlo, které se dá shrnout nebo slez na hranu a přivaž mi tam pod lano můj batoh. Půjdu se zatím podívat pod su?ák, zda se dá někam pokračovat.“
I slezl jsem opatrně na hranu, kde trychtýř přecházel v černočernou díru, pečlivě ji vystlal batohem a ten důkladně přivázal prusíkovým uzlem k lanu. Surikata se zatím vrátil z průzkumu ze dna prostory.
„Je to asi deset metrů vysoká, dvacet metrů dlouhá a tři metry široká dobývka po žíle,“ meldoval. „Dole vidím vchod do štoly, ale je zapadlý, prolézt se nedá. Celé je to odporně nestabilní, všude samovolně padají kameny. Každopádně mne potěší, až budu nahoře.“
Vrátil jsem se k dřevěné ohradě a Surikata počal šplhat nahoru. Když dolezl k batohu, chvíli se divoce zmítal a pak začal neuvěřitelně sprostě nadávat.
„Co se děje, máš nějaký problém?“ ptal jsem se nevině.
„Ten batoh jsi měl přivázat tak, aby šel ten uzel, který ho drží na laně, posunout, ne abych s ním nemohl hnout.“
„Přivázal jsem jej Prusíkovým uzlem,“ bránil jsem se.“Prusíkův uzel jde po laně volně posouvat.“
„Tohle nemá s Prusíkovým uzlem nic společného a já s sebou nemám ani meč, abych tu příšernost u?al nebo alespoň upižlal,“ vřeštěl dole Surikata.
„Zkus ho rozvázat,“ radil jsem nezištně.
„To dělám už pět minut,“ křičel Surikata,“ a nepozoruju v tom směru žádný pokrok.“
„Tak ho ukousni, je to jen bavlněný motouz, to se svými drahými porculánovými zuby zvládneš,“ řešil jsem promptně kritickou situaci.“Zahryzni se pod uzlem a usilovně žvýkej.“
Surikata pronesl několik neopakovatelných nadávek, pak přiblížil chrup k prusíku a začal hlodat.
Za deset minut jsme stáli oba nad propadem, Surikata s nenávistným výrazem uklízel lano a občas si zkoumavě sahal na přední řezáky.
„Nad tou šachtou Na Vyhlídce uvážeme lano letmo přímo doprostřed jámy,“ děl nesmlouvavě. „Pro dnešek už žádná tejřidla.“

Pažout CM S tím podvazkovým pásem je to opravdu trapné. Reklamaci mi v obchodě neuznali, tvrdí mi, že jde o nový model a ty klipsny dole, o kterých jsem si myslel, že jsou na punčochy prý slouží k připevnění broďáků.
Kdybych jel s Blovičákem a Surikatou, mohl jsem nejen na vlastní oči vidět, jak Surikata v nouzi překousl bavlněný provaz, ale mohl jsem navštívit i důl Na Vyhlídce, jehož propadlá šachta je prý tak hluboká, že se samému Surikatovi při pohledu dolu udělalo strachy špatně. A to je co říct.