Surikata CM Minulý weekend pozval Václav Cílek do Zlatých Hor, kde se natáčelo pokračování seriálu Podzemní čechy Majora Mácu a Major Máca k celé akci přizval navíc mne. Vím, že Zlaté Hory jsou kdesi neuvěřitelně daleko, je tam zima a strmé kopce, na kterých za ranní mlhy ponuře vyjí vychrtlí zavilí šakali.
Vůbec se mi tam proto nechtělo jet a když jsme tři dny před odjezdem zmáhali s Pažoutem a Blovičákem naši oblíbenou železnorudnou šachtu, nepokrytě jsem své obavy z budoucí akce dával nespokojeným reptáním najevo.

Blížila se tma a únavné celodenní zmáhání šachtice spělo pro tentokrát k závěru. Rozmontovali jsme kladkostroj a smotali všechna lana s výjimkou toho, po němž měl ze šachty vylézt Blovičák, který dole dokončil fotodokumentaci postupu prací a z dlouhé chvíle tam roztržitě hladil odporného lesklého slimáka, zasněně sedícího na plochém kameni.
„Tak co, polezeš už nahoru?“ zavolal do jámy Pažout.
„Je lano správně a pečlive upevněno? Nevisí ve stěnách nade mnou uvolněné kameny, které by se na mne mohly při výstupu zřítit?“ ubezpečoval se Blovičák a zkusmo poškubával provazem.
„Všechno je v pořádku,“ chlácholil Blovičáka Pažout,“lez, a? jsi do půlnoci venku.“
Blovičák visí na laně v šachtě a opatrně stoupá nahoru. Pažout na ohlubni schvalně nahlas šeptá: „Ty vole, to lano se asi přetejří. Hlavně a? si toho Blovičák nevšimne nebo nevyleze.“
Blovičák je šepotem znepokojen, okamžitě se přepíná do slanění a sotva stojí na dně, řve nahoru, co že je s tím lanem. „Nic, lez,“ uklidňuju ho.
„Já slyšel, jak Pažout říká, že se přetejří,“ povykuje zdola Blovičák.
„Pažout kecá,“ lžu jako by se nechumelilo,“to lano je jako nové.“
„Jak, jako nové,“ vřeští Blovičák, „myslel jsem, že je skutečně nové. řekni mi pravdu – přetejří se nebo ne?“
„Asi ne,“ odpovídám a Blovičák, který se už už cvaká zpět na lano se zas rychle odpojuje.
„Asi ne mi nestačí,“ protestuje. „Jestli skutečně hrozí, že se to lano přetejří, tak ho něčím podložte.Nehodlám kvůli vám ležet na dně přelomený, potlučený či dokonce dočista zabitý.“
„Polez, dělali jsme si legraci,“ volám dolu a Blovičák po krátkém, leč důrazném ujiš?ování, že je vše v pořádku, skutečně počíná stoupat. Pažout nenadále uchopí lano do obou rukou a vší silou jím trhne.
„Co to bylo?“ ječí zdola Blovičák.
„Nic, to jenom prasknul oplet,“ uklidňuju ho.
Blovičák rychle slaňuje a odpojuje se od lana.
„Jak, prasknul oplet?“ volá nahoru.“Neni to zas nějaká vaše blbá legrace?“
„Je,“ přiznávám,“ a vymyslel si ji Pažout.Klidně vylez.“
Zdola je slyšel cvaknutí blokantů na lano a nenávistné funění.
„Pažoute, až vylezu, nakopu ti prdel,“ ozývá se Blovičák zdola, sotva je metr nade dnem.
„Jestli ovšem vylezeš,“ směje se nahoře zlomyslně Pažout.
„Jak, jestli vylezu?“ zarazí se Blovičák, přestává stoupat a sveřepě zírá nahoru.
Pažout usilovně kope do břízy, k níž je uvázáno lano: „No, třeba nevylezeš, třeba spadneš. Ta bříza se naklání a praská..“
Blovičák bleskurychle slaňuje zpět na dno.
„Vytáhněte to lano nahoru, zkontrolujte ho a prohlédněte pořádně i tu břízu,“ dožaduje se. „Pokud bříza praská, přivažte špagát k jinému stromu.“
Vytahujeme lano, cloumáme břízou a nakonec provaz házíme zpět.
„Nezapomněli jste ten provaz nahoře uvázat?“ obává se Blovičák a sám hledá táháním za jeho volný konec odpověď.
„Nezapomněli, my ho ani neodvazovali,“ přiznávám, „klidně po něm vylez.“
„Zdá se mi nějaký kratší,“ hudruje Blovičák a počíná šplhat nahoru.
Bodej? by nebyl kratší, když jsme na něm, jen tak z čiré legrace, udělali v půlce lezecké trasy pět pevných uzlů…

Když Blovičák za ukrutných nadávek zdolá pětici uzlů, cítí se natolik akční, že se dožaduje dalšího podzemí.
„Vlezeme alespoň do nějaké štoly,když už tu není žádná pořádná a nebezpečná šachta“ žadoní.
„Tady žádná štola není,“ odsekává Pažout, který se již v duchu vidí u teplé domácí večeře.
„Pažoute, kecáš,“ oponuje Blovičák, „kousek odtud je přece ta děsivá štola Josef, o které Surikata tvrdí, že zvířata, která se v ní omylem zanorují, během několika minut umírají strachy.“
„Kdepak je štole Josef konec,“ mumlá odmítavě Pažout. „Ta by se musela vyhrabat.“
„Že je to tak, s těmi zvířaty,“ otáčí se na mne Blovičák, „žes tam sám viděl čtyřistatřicet tři podivně zkroucených koster?“
„Popravdě řečeno, podívat bychom se tam mohli,“ odpovídám k Pažoutově veliké nelibosti. „Je to poměrně blízko od auta a ten vchod zapadlý vyhrabeme za půl hodiny. Otázkou ovšem je, zda nás nezavalí krajně nestabilní strop, neutopí řídké a bezedné bahno za první zatáčkou nebo nezhubí ta hromada vybělených koster, o které jsi mluvil před chvílí.“
„A myslíš, že ten strop může spadnout?“ cítí se zaskočen Blovičák.
„Těžko říci,“ přemítám. „Je to jedna z nejhnusnějších štol, co jsem kdy viděl. Dávní horníci ji razili v rozpadavých tufitech, ze stropu i ze stěn jsou vypadlé obrovské bloky. Přiznávám zcela otevřeně, že když jsem byl před sedmi lety naposled vevnitř, mé ocelové srdce se zachvělo a měl jsem co dělat, abych hned neutekl.“
„To jo,“ potvrdil Pažout. „Já tam byl několikrát s čapínem a musel jsem ho pokaždé celou dobu držet za ruku, aby se nebál.“
„A jak to tam vlastně vypadá,“ nedal se od svého záměru odvrátit Blovičák.
„Až prokopeme zapadlý vchod, prolezeme necelé dva metry hluboko pod vlastní portál,“ objasňoval jsem situaci. „Odtamtud štola mírně klesá asi dvacet metrů daleko, do místa, kde byly tehdy ty největší závaly. Když je prolezeš, jdeš pod stejným sklonem dalších dvacet metrů. Následuje mírná zatáčka doprava a tam začíná voda s blátem. Jak štola klesá, hladina bahna se zvyšuje a zvyšuje až se dostaneš k dalšímu závalu. Před ním je vody tak slabě nad kolena a to je vlastně celé.“
„Proč celé?“ divil se Blovičák. „To ten zával nejde přelézt?“
„Nikdo to nezkoušel,“ opáčil jsem. „Zával je neuvěřitelně blátivý a klouzavý a i když je vidět, že chodba za ním pokračuje,a ozvěna, která se odtamtud ozývá je mimořádně mohutná, neměl nikdo morálku pokoušet se ho zdolat.“
„Ty s za tím závalem také nebyl, Pažoute?“ zeptal se zkusmo Blovičák.
„Kdepak,“ rozhorlil se Pažout. „To bych při jeho přelézání musel přestat držet čapína za ruku a on by utekl.“
„Tak se tam dneska podíváš, mne za ruku držet nemusíš,“ rozhodl Blovičák a vydal se křepkým krokem k Josefské haldě.
Portál Josefské štoly byl zaházen klestím, pod klestím se objevily vyskládaná kameny a ty kryly rezatý železný plech. Když jej Blovičák odstranil, zjevila se příkrá plazivka kamsi dolu.
„Tam nepolezu,“ prohlásil jsem se smělostí sobě vlastní. „Je to úzké a těsné a bez lana, které jsme nechali v autě se nevyhrabu zpět.“
„Já se nevyhrabu ani s lanem,“ přidal se ke mně Pažout. „Budeš tam muset vlézt sám,“ obrátil se zlomyslně na Blovičáka.
„Zapomněl jsem podotknout, že v té štole bylo vždy tolik kysličníku uhličitého, že jsme ji před explorací museli větrat ventilátorem,“ varoval jsem Blovičáka, který ležel na břiše a zvědavě strkal hlavu dolu.
„Máme detekční trubičky? Já tam vlezu,“ nedal se odradit Blovičák.
„Máme, ale nedáme ti je,“ odsekl Pažout, „je jich škoda.“
„Tak alespoň zapalovač, Pažoute,“ škemral udatně Blovičák,“ když nebude hořet, půjdeme domů.“
čekal jsem, že Pažout bude mít ohnivzdorný zapalovač a akce neprodleně skončí, nicméně plamínek vesele plápolal a Blovičáka nemohlo už nic zastavit. Protáhl se úzkým otvorem zalezl pod portál a odmlčel se.
„Asi se udusil,“ usoudil Pažout, „pojďme do hospody.“
Zevnitř se ozvalo zaštrachání a objevila se Blovičákova hlava.
„Já mám pocit, že je to zavalené,“ prohlásil. „Já vylezu a vleze tam Surikata, protože si pamatuje, jak to vypadalo a třeba usoudí, že tam podobný zával už byl a šel by prohrábnout.“
„Prohrábnout by ten zával určitě nešel a na začátku žádný nebyl,“ bránil jsem se. Zaházíme to a pojedeme domů.“
„Vlez tam,“ naléhal Blovičák, „koukneš na zával, pak se se vzpaženýma rukama natlačíš zpátky, kam až to půjde a my tě za ně vytáhneme.“

Pošetile jsem se nechal přemluvit, spustil nohy do plazivky a počal se soukat dolu. Plazivka svírala mé staré špekaté tělo a v půli cesty jsem uvázl na velikém kořenu. S vypětím sil jsem se přes něj protáhl, dostal se do portálu a pohlédl před sebe. Zával štolu pět metrů od vchodu neprodyšně uzavíral a vzhledem k ohavně nestabilnímu stropu by se jej pokoušel zmáhat jen psychopat. Začal jsem se soukat zpět do plazivky. Buď jsem se ve štole nečekaně vypasil nebo se už tak odporně uzounká plazivka záhadně ještě víc zúžila.
„Já odtud nevylezu,“ zakřičel jsem nahoru, „vytáhněte mne.“
„My na tebe nedosáhnem,“ ozval se shora Blovičák. „Snaž se.“
„Nemá cenu se snažit,“ sípěl jsem, „tímhle prostě vlastníma silama neprolezu.“
„Ten kámen nahoře se podezřele hýbe,“ zaslechl jsem shora.
„Jaký kámen že se hýbe?“ snad ne ten půltunový, co mám nad sebou,“ vyděsil jsem se.
„Právě ten,“ potvrdil Pažout, “ zdá se že co nevidět spadne. Je docela možné, že tě zamáčkne a když nezamáčkne, tak budeme muset zavolat bagr, aby ses dostal ven.“
Zkusmo jsem se do kamenu opřel – ani se nehnul.
„Vy kecáte,“ zvolal jsem, „ten kámen nemá kam spadnout a navíc se nehýbe ani trochu. Přiznejte se, že je to legrace, kterou vymyslel zhovadilý Pažout?“
„Tohle byla opravdu legrace,“ doznal shora Blovičák, „ale teď na tebe padá strom.“
Dovnitř se zřítila metrová kláda, sotva jsem stačil uhnout.
„Vy kreténi,“ křičel jsem, „to jste sem hodili schválně, abych nemohl vylézt. Okamžitě ten klacek vytáhněte nebo vás s ním, až vylezu utluču k smrti.“
„Jestli vylezeš,“ ozvalo se shora ponuře a dolu spadl rezavý kýbl plný kamení a hlíny, následovaný prázdnou petlahví a šlupkou od banánu.
„Imbecilové,“ vřeštěl jsem, „vytáhněte ten klacek a kýbl a mazejte do auta pro lano a hoďte mi ho s jumarem dolu.“
Po několika nekonečných minutách pomalu zmizela kláda a dolu spadlo lano s vyžádaným jumarem.
Chopil jsem se ho a přitáhl se do plazivky. Objevil jsem kořen, který mi prve bránil v sestupu, vyrval jej z hlíny a hodil pod sebe. Posunul jsem jumara o čtvrt metru výše a opět se přitáhl. Ono to nebude tak zlé, utěšoval jsem se, s tím lanem to vlastně jde docela snadno.
Nastalo nejužší místo plazivky. Pokusil jsem se opět posunout jumara o kus výš – a nešlo to. Nad ním byla pětice utažených uzlů. Shora se ozval nelidský smích.

Pažout, král lezců. K těm Cílkovo Zlatým Horám. Surikata jako obvykle nikam nevlezl a když náhodou vlezl, tak neslezl a když nakonec slezl, tak nevylezl. Klasika. Vymlouval se na zánět šlach v pravém lokti. To mu ale nijak nebránilo, aby večer v ubytovně hodinu tou pazourou mlátil jak pitomý do piána a pak se za tu ruku zbytek noci držel a skučel, že mu upadne.
Pookřál jedině ve chvíli, kdy se fotil na společný snímek se zástupcem varhanářské firmy Kánský-Brechtl, s kterým domlouval opravu sintrových limonitových varhan v Těňském dole.