Blovičák CM, „Nevypadám v tom jako idiot?“ ptal se Pažout a nervózně poškubával za klopy dlouhého kožichu, který mu volně splýval až na paty.
„Naopak,“ odvětil podobně vystrojený Blovičák, „vypadáš až neuvěřitelně odvážně. Ještě jsem neviděl montanistu, který by v novém obleku působil tak neskutečně akčně, jako ty.“
„Myslíš?“, zamumlal potěšeně Pažout a pokusil se zaujmout jakýsi podivně vypadající, leč bezesporu odhodlaný postoj.

„Určitě,“ potvrdil Blovičák. „Nemáš sice tak drahý a honosný kožich jako Surikata, nicméně na tom tvém je vidět, že je to opravdový veterán těch nejnebezpečnějších výprav do dosud neprobádaných podzemních hlubin, němý svědek chvil naprosté beznaděje, nejhlubších krizí i těch nejnečekanějších objevů.“
„Chcete snad říci, že já ve svém kožichu vypadám jako zabělec?“ osopil se Surikata.
„To určitě ne,“ chlácholil Surikatu Blovičák, „chci tím jen naznačit, že tvůj kožich je přiliš vznešený a hodí se spíš na recepci k nějakému vladaři či presidentovi, než do staré špinavé zatuchlé štoly.“
Okolo diskutující trojice za zpěvu pochodové písně prošla skupina jeskyňářů v svítivých overalech, směřující na exkurzi do Terasové jeskyně.
„To jsou chudácí, v těch pofidérních montérkách,“ okomentoval jejich vybavení soucitný Pažout.
„Je to zvláštní, jak se kožichy v podzemí pomalu prosazují,“ zamyslel se Blovičák,“ Nad tím, kolik lidí pořád zatvrzele chodí v těch nepohodlných nemoderních overalech, mi zůstává rozum stát.“
„Přiznám se, že i mně trvalo dost dlouho, než jsem kožichu přišel na chu?,“ vzpomíná Surikata a Pažout s Blovičákem nábožně naslouchají. „Bylo to v jednom opuštěném dole, kde jsem byl s chrabrým Blovičákem, udatným Štěpánem a sveřepým Nealkoholikem. Šli jsme několik kilometrů neuvěřitelně nudnou chodbou. Brodili jsme se kalnou vodou, která nám sahala po kolena a zakopávali jsme o pražce, koleje a výhybky, které v ní nebyly vidět. Štola se občas rozdvojila, ale všechny odbočky mimo hlavní tah byly stejně nudné a navíc krátké. Když už jsem myslel, že nudou umřu, došli jsme na konec. Byla tam čelba a lezné oddělení do vyšších pater. Výšku jsme tipovali na nějakých sedmdesát metrů, žebříky byly hnusné a oslizlé, shora pršela voda jak ve sprše. Posvítil jsem nahoru a prohlásil, že tam nepolezu.“
„To Surikata opravdu řekl,“ potvrzuje Blovičák, „Vidím to jako dnes. Stál dole pod šachtou, kapky vody se mu rozstřikovaly o přilbu a plamen karbidky se v nich odrážel jak svatozář.“
„Štěpán s Nealkoholikem se na ty žebříky vrhli jako zběsilí a nedbajíce vody, začali lézt nahoru. Cestou vyráželi nadšené hrdelní skřeky, kterými se povzbuzovali a ty se v šachtě rozléhaly jako křik chorého kondora. Byli do výstupu tak zabraní, že vylezli asi třicet metrů vysoko, než jim došlo, že je nenásledujeme. Zastavili se a křičeli dolu, co se děje.“
Pažout napjatě naslouchá, ani nedutá.
„Zavolal jsem na ně, že Blovičák si z igelitového pytle vyrábí provizorní pláštěnku a já zůstanu dole, protože s jednou rukou po žebříkách bez jištění nepolezu. Odpověděli, abych si to rozmyslel, že budou nahoře dlouho a mně se bude stýskat, ale já už byl rozhodutý. Pomohl jsem Blovičákovi do pláštěnky a protože si jí navlékl přes hlavu tak slabomyslně, že skrz těch několik vrstev igelitu neviděl, dovedl jsem ho k prvnímu žebříku, nasměroval jej na nahoru a díval se, jak pomalu a rozvážně stoupá tam, kde matně svílily čelovky našich kolegů. Po několika minutách se světélka zmenšila, zmizela a já dole osiřel.
„Pane jo,“ okomentoval Pažout, „úplně sám ve starém nebezpečném dole. Brrr.“

„Sebral jsem ze země jeden starý pohozený žebřík,“ vypráví dále Surikata, „a opřel jej šikmo o stěnu. Lehl jsem si na něj, sroloval si pod hlavu batoh a pokusil se usnout. Spal jsem asi hodinu, když mne probudila zima. Vstal jsem ze žebříku a zjistil, ze jsem téměř zmrzlý.“
„Tys neměl izofolii?“ vyděsil se Pažout.
„Měl, ale venku v autě,“ odtušil ponuře Surikata. „To se holt někdy stane.“
Pažout nad takovou neopatrností nevěřícně zakroutil hlavou.
„Pobíhal jsem štolou sem a tam, ale nepomáhalo to,“ pokračuje v líčení smutného příběhu Surikata.“Dělal jsem kliky, dřepy i komické poskoky, ale zima, pronikající až do kostí neodcházela. Sundal jsem si z hlavy přilbu a zahříval si od hořáku alepoň ruce. Přesto, jakmile jsem zavřel oči, defilovaly mi před nimi zástupy tučňáků a polárních lišek.“
„To už musela být pořádná zima,“ usoudil nahlas Blovičák.
„Měl jsem na sobě obyčejný overal od Meanderu,“ stěžuje si dál Surikata, „a myslel jsem, že zhebnu. Všiml jsem si, že štola větrá – pára, co mi šla od úst se rychle vzdalovala směrem k východu. Vzduch, který proudil dolu lezným oddělením dovnitř, ji odnášel s sebou. Napadlo mne proto, že si rozdělám oheň.“
„Oheň v podzemí?“ Zděsil se Pažout, „Vždyť to je ta největší pitomost, která se dá udělat. Oheň spotřebuje kyslík a ohnivec, který by ho zapálil, se udusí.“
„Připadalo mi rozhodně lepší se v té situaci udusit, než zmrznout,“ odsekl Surikata. „Nanosil jsem na hromadu nějaké klacky, něco staré výdřevy a pár výstražných plechových tabulek. K tomu jsem přidal pár kousků kolejnic a šutry, o kterých se sice nedalo stoprocentně předpokládat, že jde o uhlí, ale co kdyby náhodou hořely. Pak jsem se to všechno asi hodinu naprosto bezúspěšně pokoušel podpálit karbidkou. Nehořelo dříví, které předtím vesele plavalo ve vodě, nevzplanuly ani plechové tabulky či koleje a zcela zklamalo i nadějně vypadající kamení.
Propadl jsem beznaději. Zima mne roztřásla a začal jsem blouznit. Když jsem byl již téměř v delíriu, zdálo se mi jakoby ve snu, že jsem malým chlapcem ve škole. Na stupínku před tabulí stojí tlustý usměvavý muž v lososím kožichu, učitel na něj ukazuje ukazovátkem a vysvětluje postupně výhody takového odění. Pamatuju si, kterak líčil schopnost srsti tlumit pády, údery a nárazy, což dokladoval rčením, že když zvíře upadne, neodře se na kůži, protože chlupy jeho kožichu po jiném materiálu bezpečně a neškodně sklouznou. Nato celá třída začala skandovat slovo kožich a muž na stupínku se potěšeně usmíval. Pak mne opět probudila zima, rozhlédl jsem se po nehostinném mrazivém dole a poznal jsem, že umírám. Propadal jsem se zvolna do nicoty, před očima viděl jakoby v mlze světelný tunel a v něm dlouho řadu kožichů na věšácích, když mne někdo popadl za rameno a zvolal – Vstávej, padáme. Kolegové se vrátili. Byl jsem zachráněn.“

„A to byla ta chvíle, kdy jsi zavrhl overal a začal propagovat kožich?“ tázal se Blovičák, ač odpověď byla nasnadě.
„Ano,“ souhlasil Surikata. „Kožich je jednak mnohem pohodlnější a teplejší, než overal, jednak v něm montanista vypadá daleko elegantněji, než v overalu. Norkový kožich ozdobený liščím límcem s nějakou kombinézou prostě nejde vůbec srovnávat. Kožich z pravého zvířete lze navíc v nejvyšší nouzi i žvýkat, tak jako indiáni v době hladu žvýkají sušené maso či kůži. Žvýkání overalu z umělého vlákna podobný efekt naprosto postrádá.“
„To s tou elegancí není tak jednoznačné,“ zpochybnil Surikatovo tvrzení Blovičák, pohlížeje na Pažouta, který v kožichu vypadal jako přerostlý mýval a při každém kroku si šlapal na šosy.
„Jen se posmívej,“ ignoroval Blovičákův názor Pažout, „Na rozdíl od tebe mám kožich pánský a ne holčičí a nebudu komentovat, jak v něm vypadáš ty.“ Blovičák se zasmušil a bezděky za?al pěsti.
„Kožichu patří budoucnost, overal je mrtev,“ pronesl s věšteckým zanícením Pažout. „Nastane den, kdy i ti nejortodoxnější jeskyňáři odhodí své overaly a oblečou kožich z ovce, králíka či jesetera. Na hlavu si místo helmy narazí pevnou čepici z tulení kůže a takto vystrojeni vyrazí do podzemí. Nebude třeba izofólií, nebude nutno bát se podchlazení. A všichni si budou pamatovat, že tuto revoluční novinku zavedli do praxe Surikata, Pažout a Blovičák.“

Surikata CM Těsně před vánocemi vyšla v nakladatelství Eminent skromná 320-ti stránková fotopublikace Podzemní Praha – (viz http://www.eminent.cz). Jde o výběr podzemních objektů na území Velké Prahy – doly, podzemní lomy, kanalizace, vojenské podzemí, krypty, jeskyně i sklepy s texty V.Cílka. Ke knize je připojeno DVD s filmem Tajemná a neznámá podzemní Praha autorů Cílek – Harvan.
Takže kdyby to někoho zajímalo, je možné do publikace v knihkupectví nahlédnout.