Tak se stalo, že jsme v neděli odpoledne zaparkovali na zasněžené louce u kraje řídkého smrkového lesa. Les se prudce svažoval dolu do údolí, kterým by za normálních okolností protékal potok, kdyby teď nebyl beznadějně zamrzlý. Na zatažené obloze mlčky kroužil jestřáb, kdesi v dáli hrozivě zařval rozčílený lev.
„Vchod do štoly je dole u potoka,“ hlásil Blovičák, ač se ho nikdo na nic neptal. „Sestoupíme k němu po vcelku schůdném skalním útesu, protože po cestě bychom se museli vláčet asi půl kilometru dlouhou oklikou. Pažout si bude muset v tom sněhu dávat pozor, kam šlape, aby nespadl do potoka, jako posledně v Kostelci.“
Považoval jsem takový dodatek za krajně impertinentní a tak jsem neodpověděl a zartputile se mlčky převlékal a balil věci. Blovičák se vystrojil do svého červeného overalu a chopil se několika odřených brašen, o kterých, nevím proč, tvrdí, že jsou montanistické. Surikata si navlékl na záda oranžový speleovak a mně vrazil do ruky igelitovou tašku.
„Co to je?“ zeptal jsem se, nechtěje se s igelitkou tahat.
„To je Brum,“ odvětil krátce Surikata.
„Jaký Brum?“ nedal jsem se tak snadno odbýt, jelikož představa, kterak slézám zasněženou skalku s neforemnou igelitkou v ruce mi byla značně nepříjemná.
„Můj Brum,“ osvětlil problém Surikata, „budeme ho fotografovat.“
„Já myslel, že budeme fotografovat důl a v něm Pažouta,“ ozval se Blovičák a já mu byl za ta slova vděčný.
„Ne,“ budeme fotit důl a v něm Bruma,“ vysvětlil Surikata,“ Brum je náš nový model, místo Kikiny.“
„Tak to je slabá náhražka,“ namítl jsem, „Kikinu jsme aspoň nemuseli nosit v igelitce, chodila sama.“
„Podle toho, jak se pořád cpala,“ bychom ji museli v nejbližší době tahat na nosítkách či vozit na dvoukoláku,“ odsekl Surikata, „Brum je skromný, fotogenický a neváží ani dvě kila. Tak se ho chop a padej dolu ke vchodu.“

 

„Co je to vlastně ten Brum?“ osmělil se Blovičák, .
„Brum je plyšový medvěd, kterého jsem dostal k svým prvním narozeninám,“ řekl Surikata pohnutým hlasem. „Je to druh mých dětských her a nejvěrnější přítel. Teď, na stará kolena bude slavným montanistou, stejně jako jeho majitel.“
„To jsme dopadli,“ mumlal jsem zavile, sestupuje opatrně s igelitkou v pravici strmou skanatou strání. „Budeme chodit do dolu s pitomým plyšovým medvědem a budeme mu říkat montanista.“
„Já Tě dobře slyším, Pažoute,“ pronesl zvýšeným hlasem Surikata, „abys věděl, Brum ještě dnes složí montanistickou certifikaci, ke které ses ty dosud vůbec neodhodlal.“
Chtěl jsem říci něco sprostého, ale uklouzly mi nohy, marně jsem levou rukou zatápal po něčem, čeho bych se mohl zachytit a už jsem zběsile jel po břiše dolu k potoku, kde jsem se zabořil do hluboké závějě.
„Zkurvenej Brum!“ zařval jsem nenávistně,“ kdybychom s sebou tu pitomou plyšovou zrůdu netahali, nemusel jsem se tady zrakvit.“
„Brum za tvou nešikovnost nemůže,“ šklebil se shora Surikata a Blovičák mu radostně přizvukoval. “ Já bych dolu sešel zcela bezpečně, i kdybych nesl padesát Brumů.“
Zarputile jsem do igelitky několikrát udeřil pěstí a medvěd ukrytý vevnitř chraptivě zabručel.
„Co to tam s tím Brumem provádíš?,“ staral se nahoře Surikata.
„Kontroluju ho, zda se nezranil,“ zažehnával jsem lstivě hrozící konflikt, „pohupuju ho, hladim a do uší mu tiše pěju melancholickou píseň.“
„Nu dobrá, dobrá,“ pravil shora Surikata, „tak zatím odhrabávej sníh před vchodem, než za tebou slezeme dolu.“
I odebral jsem se ke vchodu, položil jsem igelitku s Brumem na zem, rozhlédl jsem se, zda na mne Surikata s Blovičákem nevidí a vší silou jsem ji nakopl, až zalétla dovnitř. Pak jsem ze země sebral nevelkou omrzlou větev a začal odmetat sníh od vchodu.

 

Moji kolegové zatím obešli skalní útes, sestoupili k potoku a dorazili ke mně.
„Kde je Brum,“ staral se Surikata.
„Šel napřed,“ řekl jsem bezelstně. Surikata na mne nedůvěřivě pohlédl, ale věc dál nerozpitvával.
„Tak běž rychle za ním, a? se v té spleti chodeb neztratí,“ dodal.
Vlezl jsem tedy dovnitř. Nízká polozasutá chodba se po chvíli zvýšila na přijatelnou úroveň a tak jsem bez nesnází došel několik metrů až k igelitce s Brumem. Potlačil jsem nutkání na něj plivnout, sebral igelitku a pokračoval na nejbližší křižovatku, kde jsem se zastavil a počkal na ostatní.
„Tady necháme batohy a půjdeme si důl nejprve prohlédnout, abychom vytipovali fotogenická místa, v kterých se bude Brum zvláš? dobře vyjímat,“ rozhodl Surikata a neohroženě se vydal mírně zatopenou chodbou doleva, kde po několika krocích zapadl po stehna do vazkého červeného bahna.
„My s Blovičákem půjdeme na druhou stranu, tam je to bezpečnější,“ řekl jsem a posvítil do dlouhé přímé zcela suché štoly.
„Žádné doleva, pojďte směle ke mně a vytáhněte mne,“ dožadoval se Surikata.
„On tě vytáhne Brum, až vyleze z igelitky,“ odsekl Blovičák. Surikaty jsme si dál nevšímali a vydali se do nezatopené části dolu. Štola vedla do rozsáhlé částečně zařícené komory, z níž odbočovala jednak nízká plazivka ven na denní světlo a jednak několik chodbiček směrem do masivu. Ty však všechny končily neprůleznými závaly a nezbylo nám, než se vrátit k Surikatovi. Ten zatím vylezl z bahna, hladil Bruma a vrhal kolem sebe nenávistné pohledy.
„Půjdeme tou chodbou, co vede přímo,“ dožadoval se. Ta vede sice také do vody, ale cestou najdeme několik impozantních rozlehlých komor, které je třeba vyfotit. Pažout se vždy postaví s Brumem do komory, já budu obsluhovat fotoaparáty a Blovičák bude dělat protisvětlo.
„Já nechci dělat protisvětlo,“ zdráhal se Blovičák, nicméně Surikata mu nevěnoval pozornost. Sebrali jsme odložené batohy a opatrně se vydali na pochod do komor. Cestou jsme museli překonat několik tůní zatopených řídkým blátem, ale nakonec jsme úspěšně dorazili do největší komory. Vybalili jsme fotoaparáty a rozmístili je na stativy.
„Já mám zamlžený objektiv,“ hlásil Blovičák, „nemůžu fotit.“
„Tak jdi zatím dělat protisvětlo, než uděláme pár fotek, objektiv se ti odlmlží,“navrhoval Surikata. „Pažoute, ty vem Bruma do náruče a postav se s ním k támhleté stěně.“
„Já musím sledovat, jak se ten objektiv odmlžuje, nemohu dělat protisvětlo,“ zasekl se Blovičák, „a žádného Bruma fotit nechci.“
„Bože, to je materiál,“ povzdechl Surikata a vydal se na druhý konec komory nainstalovat namísto Blovičáka stabilní reflektor. Blovičák zatím upřeně hleděl na svůj objektiv, v bláhové naději, tím jeho odmlžení urychlí.
Uběhlo dvacet minut. Surikata, hrubě nespokojen se stabilním reflektorem focení prozatím vzdal a instruoval mne, jak mám Bruma správně držet, aby vynikl hrdý profil divoké šelmy a zároveň nebyla naopak vidět olysalá místa na jeho těle, způsobená Brumovým stářím.
„Tak, objektiv se odmlžil, můžeme fotit,“ ozval znenadání se Blovičák.
„Fajn, Pažout si Brumem stoupne táhmle do té louže a ty jdi laskavě dělat to protisvětlo,“ žádal Surikata. Já zatím uchopil láskyplně důstojného Bruma abych se s ním vydal na určené místo.
„Já bych radši fotku bez Bruma,“ zdráhal se Blovičák a nerozhodně postával s reflektorem u fotoaparátu,“Martin Lang říkal, že fotky s Brumem jsou k ničemu.“
„Tvůj aparát je trochu stranou, Pažout bude Bruma držet tak, aby na tvých snímkách nebyl vidět,“ tvrdil Surikata a Blovičák, ač zcela nepřesvědčen, se odebral dozadu do štoly, aby odtamtud vyslal mocný zdroj světelných paprsků proti objektivům.
Natočil jsem Bruma schvalně tak, aby byl vidět zejména na Blovičákově snímku a Surikata stiskl spouště.
„Nemám tam vidět toho Bruma, že Milane?“ ujišťoval se znepokojeným hlasem Blovičák.
„Kdepak, na fotce ho nebude ani kousek, „lhal Surikata tak přesvědčivě, že se kolega uklidnil. „Dáme ale ještě jednu fotku úplně bez Bruma, abys měl jistotu.“
„To jste hodní,“ rozplýval se Blovičák, „opravdu si nedovedete představit, jak rád bych měl konečně fotku bez mečů, bez Brumů a bez slabomyslných xichtů pózujících statistů.“
Vyplázl jsem jazyk, obrátil oči v sloup a zatvářil se tak idiotsky, jak jsem jen dokázal. I sám Surikata se nezdržel smíchu.
„Takhle vydrž, Pažoute, to bude výborné,“ pochválil mne.
„Nedělá Pažout nějaké nevhodné komické obličeje?“ strachoval se právem Blovičák, který na mne zezadu neviděl.
„Kdepak,tváří se důstojně a jeho tvář je ve světle halogenky tak ušlechtilá, jako kdyby šlo o zjevení zvláště charizmatického světce,“ chlácholil jej Surikata, zatímco fotografoval jako zběsilý a já dělal takové škleby, že by z toho náhodného kolemjdoucího trefil šlak.
„A hele,“ řekl pak Surikata směrem k Blovičákovi, „došly ti v aparátu baterky. Tak to si holt ty fotky prohlédneš až doma. Balíme.“
„Tak jo,“ aouhlasil Blovičák. „Já vám děkuju, že jsme udělali aspoň pár fotek bez těch vašich otřesných rekvizit. Nedovedete si představit, jakou z nich mám radost.“

 

Surikata CM, nestor montanistů Večer jsme s Pažoutem oba dostali od Blovičáka velice nenávistný mail. Začínal oslovením „Vy dvě svině“ a byl plný slov jako „kreténský Brum“, „debilní xichty“,“schválně zkažené fotky“ a „zlomyslně zmařený den“.
Závěr mailu byl poněkud nesrozumitelný, přesto se z něj dalo pochopit, že příště si máme svoje slabomyslné fotografie dělat sami a na to, že by nám ještě někdy někdo dělal protisvětlo, máme zapomenout.
Následovalo několik odstavců hrubých urážek zcela nevinného montanistického veterána Bruma, který, když se to tak vezme, o fotografování své důstojné osoby nijak zvláš? neusiloval.