Eidam, slavný bunkrolog „Měl jsem v noci sen,“ řekl Blovičák pohlédnuv pyšně na Pažouta se Surikatou.“Zdalipak víte, o čem se mi zdálo? Víš to ty, Pažoute?“
„O čem by se ti mohlo zdát?“, přemítal rozvážně Pažout, „O roztomilých ko?átkách jako posledně? O dovádivých kůzlátkách jako před týdnem? Nebo snad o tajemné říši královny Mab, plné nejroztodivnějších okřídlených skřítků?“
„Samá voda,“ odtušil Blovičák. „Ví snad Surikata, o čem pojednával můj sen,?“
„To opravdu netuším,“ vzdal hádání bez zjevného zájmu Surikata.

„Tak já vám to řeknu,“ pronesl hrdě Blovičák. „Zdálo se mi o štole na kopci Brdo.“
„O štole na kopci Brdo?“ zpozorněl Pažout. „O té štole, kde jsme skoro celé předloňské léto zcela bezvýsledně kopali jako pitomí a nikam jsme se nedostali? Takovým snem bych se snad ani nechlubil.“
„Chtěl jsem vám ten sen vyprávět,“ řekl dotčeně Blovičák, „když ale vidím váš zájem, nechám si ho pro sebe, což je velká škoda, nebo? to byl převelice akční sen, o jakém by se vám ani nezdálo.“
Pažout mlčky vybaloval theodolit, Blovičák usedl na čerstvý pařez, a tvářil se uraženě, jak to jen bylo v této situaci možné. „Tak nám ten svůj sen vypravuj,“ požádal po chvíli otráveným tónem Surikata. „Když říkáš, jak byl akční, určitě by byla škoda se s ním neseznámit.“
„Však já vám ho chtěl vypravovat, ale nevím, proč bych přitom musel poslouchat Pažoutovo pitomé poznámky,“ odsekl Blovičák. „Já už budu zticha,“ sliboval Pažout,“ a slibuju, že se tvému snu nebudu smát.“
„Opravdu? řekni na mou duši“, ujiš?oval se Blovičák.
„Na mou duši,“ opakoval Pažout.
„A Surikata se také nebude smát?“
„Kdepak,“ potvrdil Surikata.
„Tak poslouchejte. Zdálo se mi, že stojíme před štolou na kopci Brdo…“
„To už jsi říkal před minutou,“ upozornil Pažout.
„Když mne budete přerušovat, nebudu vám nic vyprávět,“ pohrozil Blovičák
„Nu dobrá, dobrá, pokračuj, už se to nebude opakovat,“ zamumlal smířlivě Pažout.
„čili stáli jsme před štolou na kopci Brdo a přemýšleli, zda by přece jen nestálo za to zkusit ten tamní zával prohrábnout. Kaši mi v tom snu podal dlouhý důlní bohrer a já jej začal zatloukat do závalu. Ze začátku to Vypadalo jako obvykle, to jest beznadějně – když tu najednou vrták zajel do dutiny a dokonce se jím dalo viklat.“
„Pane jo, “ přisadil si Pažout, „to abychom tam hned zajeli a zkusili to.“
„Neskákej mi do řeči,“ osopil se Blovičák. “ Samozřejmě jsme zával začali rozebírat. Nejprve jsme odkopali vrstvu jílu, pak se v otvoru objevily chaoticky naházené kameny a když jsme jich většinu odebrali, byla za nimi se díra do chodby. Rozšířili jsme ji, co to šlo a já první prolezl dovnitř.“
„Proč jsi lezl první dovnitř zrovna ty?“ ozval se Surikata. „Což já v tom snu nebyl?“
„Nebyl,“ potvrdil Blovičák. „Nevím, jak je to možné, ale ve snu jsme se na Brdu potloukali jen s Kašim a Pažoutem. Kaši se hned poté, co mi podal bohrer, omluvil, že jde s Blackratem na punkový konzert a ze štoly odešel a tak jsme před závalem zůstali s Pažoutem sami dva.“
„Však to stačí,“ prohlásil Pažout, „my dva si s každým závalem snadno poradíme sami.“
„Když jsem prolezl závalem a počkal za ním na Pažouta,“ pokračoval Blovičák, „viděl jsem že dál pokračuje stejná vyzděná chodba, jako je ve vyzmáhané části na začátku.“
„To je vcelku logické, “ přerušil vyprávění Surikata. „kopec Brdo tvoří brdské křemence a pokud jsou tak rozpadlé, jako na Plešivci, štola bez vyzdívky by nepřežila první zimu.“
„Budeme poslouchat děj mého snu nebo Surikatovo pseudoodborné žvásty?“ zeptal se znechuceně Blovičák.

„Rozhodně ten tvůj sen. Nevím, jak to lépe vyjádřit – je přímo skvělý,“ kál se Surikata.
„Takže jsme s Pažoutem šli opatrně dál chodbou dopředu. Já první, Pažout hned za mnou,“ líčil dál svůj sen Blovičák. „Ušli jsme asi sto metrů a uviděli před sebou konec. Odhadoval jsem, že je to zával, skeptik Pažout usuzoval na čelbu. Ale nebylo to jedno ani druhé, když jsme přišli blíž, viděli jsme že cestě vpřed brání veliký ze stropu vypadlý kámen.“
„Král kamenů,“ usoudil Surikata.
„Možná to byl král kamenů, možná ne,“ pokračoval Blovičák. „Nic to ale nemění na skutečnosti, že v mém snu za tím kamenem stál Kódl, díval se přímo na mně a řekl mi, že jsem nezaplatil příspěvky do čSS a že proto nedostanu časopis Speleo.“
„On ti Kódl v tom snu opravdu řekl, že když nezaplatíš příspěvky, nedostaneš Speleo?“ nevycházel z údivu Pažout. „A poučil jsi ho, že se bez toho Spelea obejdeš?“
„To jem mu neřekl, leč s placením jsem otálel,“ doznal Blovičák. „Kódl se strašlivě zasmušil a hrozivým hlasem prohlásil, že když mu ty peníze hned nedám, nepustí mne za ten kámen. Otočil jsem se v tom snu za sebe na Pažouta a zeptal se: -Co myslíš, Pažoute, mám mu ty peníze dát? A Pažout mi poradil: – Co bys mu dával, řekni mu a? uhne a jdeme dál. Nu a v tom jsem se probudil.“
„No bodej?, co bys mu dával,“ souhlasil Pažout, „on ti v té brdské štole přece nemá co bránit v průzkumu.“

„A to je všechno?“ podivil se Surikata. „To byl teda dost ubohý sen. Mně samotnému se zdál mnohem, mnohem lepší.“
„To určitě,“ ušklíbl se Blovičák.
„Jaký,“ zajímalo Pažouta, „taky o Kódlovi?“
„Ne, o kolčavě,“ odvětil Surikata.
„Sen o strašlivé důlní kolčavě, postrachu všech dobrých montanistů?“ znejistěl Blovičák a opatrně se rozhlédl, aby se ujistil, zda onen úděsný tvor není někde poblíž.
„Právě o té, odvětil Surikata. „Poslechněte si, jak to bylo. V tom snu jsme stáli jsme před štolou na kopci Brdo a přemýšleli, zda by přece jen nestálo za to zkusit prohrábnout ten tamní zával. Kaši mi podal dlouhý důlní bohrer a já jej začal zatloukat do závalu. Ze začátku to Vypadalo jako obvykle beznadějně – když tu najednou vrták zajel do dutiny a dokonce se jím dalo viklat.“
Pažout a Blovičák vzrušením ani nedýchali.
„Odházeli jsme pár kamenů, zbytek se sesypal a náhle se před námi zjevila štola. Vlezl jsem do ní a pokynul vám, a? mne následujete.“
„Nešel jsem první?“ ujiš?oval se Blovičák, „nepředběhl jsem tě cestou?“
„Šel jsi poslední, deset metrů za Pažoutem a při každém kroku jsi ustrašeně pištěl,“ odsekl Surikata.“Ušli jsme asi padesát metrů a přišli k velikému kameni.“
„Veliký kámen, “ mumlal Pažout, “ to je ono, za ním bude určitě někdo čekat. Vždycky, když slyším o velkém kameni, je mi jasné, že se za ním někdo schovává.“
„Na kameni stála ve strnulém postoji statná kolčava a pohlížela na nás hlubokýma hnědýma očima,“ pokračoval Surikata, nevšímaje si Pažoutova nadšení. „Pažout, když ji viděl, hrůzou padl bez sebe na zem a Blovičák jej neprodleně následoval.“
„A cos dělal ty,“ ptal se napjatý Pažout, „také jsi padl na zem a byl bez sebe.?“
„Kdepak,“ opáčil Surikata. „Chvíli jsem kolčavu pozoroval a zkoušel ji zastrašit pohledem. Snažil jsem se, ale bylo to marné. Kolčava tam trčela jako ztělesněný bůh hrůzy, hleděla přímo na mne a strašlivé tesáky se jí v pootevřené tlamě střídavě pohybovaly sem a tam.“
„Tesáky sem a tam…v tlamě..kolčava…,“ zaúpěl Pažout a hrůzou z naturalistického vyprávění namístě omdlel.
„Naštěstí znám proti kolčavě zaklínadlo,“ uzavíral příběh Surikata. „Postavil jsem se neohroženě proti děsuplnému zvířeti a důrazně zvolal: říkali jsme kolčavě, že má máslo na hlavě. Kolčava se podívala, nic na hlavě neshledala.“
Blovičák nenacházel slov, jen zrychleně dýchal a polykal sliny.
„To zaklínadlo se opakuje třikrát,“ dodal Surikata.“ Kolčavu to zmate, začne si mimoděk sahat na hlavu a zjiš?ovat, zda na ní opravdu nemá máslo. Když zjistí, že nikoliv, je zmatena ještě více, ztratí sebedůvěru a zbaběle se odplíží. A tak se i stalo. Po chvíli zmateného osahávání vlastní hlavy se kolčava spustila na všechny čtyři, sesmekla se z kamene a byla pryč. Cesta byla volná.“
„A pak ses probudil?“ zjišťoval Blovičák.
„Probudil,“ potvrdil Surikata.
„To byl tedy sen,“ pronesl uchváceně Blovičák. „Kam se na něj hrabe ten můj s Kódlem.“

Surikata, král montanistů Přes všechy optimistické sny o velkém kamenu v dlouhé chodbě, zůstává důl Brdo i nadále nepřístupný. Vstupní pasáž je patnáct metrů metrů za portálem zřícená a naděje, že zával po metru, dvou skončí, se ukázaly jako liché. Výdřeva se bortí každým rokem víc a víc a chodba se zanáší opadem ze stropu.
Cesta vyřešení tajemství, zda je za závalem opravdu veliký kámen a zda za ním čeká Kódl či strašlivá kolčava se proto každým dnem více a více uzavírá a je možné, že nakonec zůstane jednou z nejzáhadnějších záhad, které vzrušují dobrodruhy celého světa.