Surikata CM „Minulou sobotu proběhla v důlním skanzenu Chrustenická šachta zajímavá charitativní akce – kytarový koncert plný dojemných melodií slepého bolivijského virtuosa známého pod indiánskou přezdívkou Tlustý šedý vlk. Koncert měl vskutku nečekaně mimořádný úspěch – z kvalitního uměleckého zážitku měl slzy v očích i sám drsně vyhlážející správce šachty Miki, ostatní diváci bez zábran plakali nahlas.
Po ukončení koncertu následoval další výjimečný zážitek – přednáška Surikaty CM s názvem: Jak fotografovat v podzemí.

O své přednášce nám poskytl Surikata CM krátký rozhovor, který moderuje Petr Vlach alias Blovičák.
P. „Kdy tě napadlo uspořádat přednášku o fotografování?“
S. „To rozhodnutí ve mně zrálo od loňského podzimu, kdy jsme měli sraz se základní devítiletou školou. Vzal jsem na něj nějakých padesát fotografií ze starých dolů a kdo chtěl, mohl si je prohlížet. Uvědomil jsem si tehdy, že fotky s takovouhle tématikou jsou pro většinu lidí naprosto nudné, připadají jim stejné či alespoň velmi podobné. Všechny fotografie nakonec zevrubně prohlédl pouze Jarda Richtermoc – ale u něj, jako u bývalého důlního geologa hrál roli profesní zájem. Naprostým propadákem byly snímky štol bez lidí – těm nikdo nevěnoval pozornost a byly rovnou bez dalšího prohlížení odkládány na hromádku.
Jakmile se ale na nějakém obrázku objevil jako figurant kolega Pažout, spolužačky taková fotografie okamžitě zaujala. Zjihle pištěly, že je to velký fešák, ptaly se, zda je svobodný a roztouženě se navzájem upozorňovaly, jaká že má ten Pažout statná stehna. Naopak spolužáci příznivě reagovali nejen na pózující kolegyně ale třeba i na raketomet, který v nich probudil vzpomínku na mladá, dávno uplynulá vojenská léta.
Když jsme pak s kolegy společně fotili nějaký důl a ostatní fotografové dotírali, že chtějí takzvanou vážnou fotku bez lidí a nekompromisně požadovali abych své figuranty vyhnal ze záběru, došlo mi, že ve své nevědomosti dělají chybu a snažil jsem se jim problém vysvětlit.
Bylo to však naprosto marné. Stalo se mi dokonce, že když jsme jednou jeli do Jihlavy, vlekl jsem s sebou pro figuranty plný kufr rekvizit. Masku supa bradatého, svazek nejrůznějších mečů a plyšových zvířat. Nu a kolegové, které jsem vezl s sebou, se na mne pak osopili, že takové kraviny fotit nebudou. Fotili místo toho své takzvané vážné fotky o ničem a já tam vlastně jel úplně zbytečně. Mám pocit, že z většiny podzemních fotografů se časem stanou jacísi fotografičtí guruové, kteří jsou natolik přesvědčeni o své výjimečnosti, že fotka s figurantem převlečeným za ovci je pod jejich úrovní a obávají se, že kdyby se k jejímu pořízení snížili, zařadili by se rázem mezi takové nedůvěryhodné existence, jako jsem já. A právě o tom, jak je jejich názor scestný, by je měla má přednáška poučit.
Abychom si rozuměli, nemluvím zde o fotkách, které si návštěvníci podzemí nacvakají s bleskem tak, aby nad nimi mohli jednou vzpomínat, kde všude byli ani o čistě dokumentační fotografii, ale obrázcích, co chtějí jejich autoři vystavovat a? už na nějaké webové presentaci či v tištěné podobě nebo prostě jen ukazovat v hospodě na ubruse politém pivem.“

P. „Kdy jsi začal fotit v podzemí a na jaké fotoaparáty?“
S. „Někdy před deseti lety. Inspirovaly mne nejprve fotky kolegy Adnaje a potom Milana Raka, kteří chodili námi. Začínal jsem s Olympusem C100. Byl to primitivní jednomegapixelový automat a v podzemí se s ním, přesto, že stál deset tisíc korun, fotit prostě nedalo. Z něj pochází první pokusy na stránkách http://superklub.chytrak.cz. Pak následoval Olympus 2200 Ultrazoom – koupili jsme si stejný s Mírou Němcem. Byl skoro dvakrát tak drahý, než C100, měl nejdelší čas závěrky 16 vteřin a příšerně šumící chip. Měl jsem ho poměrně dlouho, dokud mi neupadl někde u Teplic na kolejnici. Pak jsem koupil použitý Sony DSC 707 a nakonec skončil u Nikona D60. Ncméně, když jsem zde tak pomluvil Olympusy, musím přiznat, že ty sám máš nějaký historický Olypus a fotky z něj poslední lezou přímo výstavní, i když je to asi dáno hlavně světlem, které používáš.
P. „Jaký vliv má na fotografii použité světlo?“
S. „Naprosto zásadní. čím je světlo silnější , tím je snímek prokreslenější. Dá se jistě experimentovat a slabé světlo kompenzovat delším časem plus vyšším ISO, ale je to na úkor brilantnosti kresby. Tu je sice možné dodatečně upravit softwareově, ale je to někdy dost pracné. Na druhou stranu, ani výkon žárovek nemá smysl přehánět. Ve většině případů stačí jedno plošné světlo do 50W na osvícení popředí a jedno stejně silné (ale bodové) na protisvětlo. Zažil jsem lidi, kteří z naprosto nepochopitelných důvodů táhli do podzemí elektrocentrály či autobaterie a když pak člověk vidí, co tam nafotili, nestačí se divit, co je k takovému počínání motivuje.
Ze zdrojů světla u mne zatím vede klasický halogen. Nadějně vypadaly xenonové výbojky, ale nemají spojité světlo, takže na snímku pak chybí některé barvy. O LED zatím nemá smysl mluvit, s blesky, což je podle mne totální nouzovka, jsem nikdy nefotil a nikdy to dělat nebudu.“
P. „Je těžké fotit v podzemí?“
S. „Naopak. Je to snadnější, než fotit jinde. Prostor si nasvítíš, tak, jak potřebuješ, nemáš problémy se sluncem proti sobě, se stíny nebo otravnými okounějícími zvířaty. Přesto se najde spousta fotografií, na kterých autoři některá místa přesvítí až do naprosté nečitelnosti nebo zkombinují různé typy teplých světel s ledkovkami tak neš?astně, že je pak původně žlutý pískovcový důl na fotce modrý a tak podobně. V době, kdy mohu každý snímek okamžitě po expozici zkontrolovat na displayi aparátu, mi to přijde zbytečné. Jediný problém je, aby se během dlouhé expozice vydrželi figuranti nepohybovat, ale to se dá ovlivnit jejich výběrem – mne s mým stařeckým třesem by nechal na fotce pózovat leda totální magor.“

P: „Cos tedy radil účastníkům tvé přednášky?“
S: „Především, aby se nebáli opustit ten zažitý model, kdy se podzemí fotí bez figurantů a bez rekvizit. Rekvizity podzemní fotografové vůbec podceňují. Jednou z vděčných možností jsou vycpaná zvířata. Chápu, že každý nemůže mít vycpaného jezevce, krocana, několik sov pálených a hranostaje, jako my, ale i my jsme (což se málo ví) začínali skromně s obyčejnými plyšáky. Některá plyšová zvířata jsou natolik k nerozeznání od živých či vycpaných, že je pro méně náročné fotoakce mohou bez obav nahradit. Nedávno jsem viděl velmi realisticky vyhlížejícího nafukovacího krokodýla za necelých šedesát korun. A jak ten dokáže jinak nudné podzemí oživit. Hned sem si také dva hned koupil, i když mnozí by řekli, že to nemám zapotřebí.“
P: „Ty už jsi viděl v nějakém podzemí krokodýla?“
S: „Samozřejmě, že viděl a ne jednou. Zejména v zatopených jámách a hloubeních. Ale i kdyby krokodýli v podzemí běžně nebyli, není to vůbec důležité. Podstatné přece je, jak bude vypadat ta finální fotografie. A já ti ručím za to, že když vyfotíš ve starém opuštěném dole nějakou louži, bude fotka pro diváky mnohem zajímavější, pokud z té louže bude čumět jeden nebo několik krokodýlů a budou cenit zuby. Když nenáš krokodýla, můžeš do louže pohodit třeba vycpanou sovu – jako že tam plave. Vyřazených vycpaných sov jsou dnes plné bazary.“
P: „A co bys ještě fotografům doporučil mimo vycpaných či plyšových zvířat?“
S: „Cokoliv. Nesmějí se bát experimentovat. Do železnorudných dolů, jejichž stěny mají typickou načervenalou barvu, se hodí například květiny s velkými výraznými listy. Nemusí jít o žádné vzácné druhy – úplně postačí něco běžného jako tchýní jazyk, fíkus nebo nějaký cypřiš v květináči. čím víc rostlin, tím lépe. Rozestavíš je všude, kam to jde. Ten důl pak vypadá úplně jinak. Příjemněji. Přirozeněji. Musíš si uvědomit, ty štoly, co tady zbyly, jsou dnes naprosto vyrabované. Zmizelo z nich veškeré vybavení, zařízení, výzdoba a zůstala jen holá skála. Úkolem rekvizit je vrátit jim (alespoň na těch fotografiích) vzhled, jaký měly kdysi. Dnes jsou to vlastně holé mrtvé kostry. Tak tomu v době, kdy prosperovaly, nebývalo. Uvědom si, že většina právě těch železnorudných dolů byla v provozu před sto padesáti lety. Nic proto nezkazíš, když tam na focení dopravíš nějaký secesní nábytek – několik židlí, noční stolky, taburet, pár zrcadel ve vyřezávaném rámu a nějaké dečky či vyšívané přehozy. Prostě věci, jaké tam horníci v té době mohli mít a které nebudou působit jako pěst na oko.“
P: „A co oblečení figurantů?“
S: „Zase vycházej z toho, že ty doly jsou staré přes sto padesát let. Někteří fotografové prosazují, aby figuranti byli oblečeni jako jeskyňáři – a navlečeni v přilbách. To je ale naprostá pitomost. Před sto padesáti lety žádní jeskyňáři nebyli a pokud byli, rozhodně nenosili barevný overal a plastovou přilbu od Petzla. Ideální je nějaký skutečný oblek z té doby. Namátkou husarská uniforma po prapradědovi či frak a cylindr po praprababičce. V horším případě i obyčejný starý žaket. Místo helem se tehdy nosily normální filcové klobouky. Jsou lidé, kteří nechápavě zírají na moje meče, které půjčuji figurantům jako vhodný doplněk. Neuvědomují si, že dlouhou chladnou zbraň, a? už šavli nebo uzdobný kord nosila tehdy většina báňských úředníků. Stejně tak jsou nezbytné umělé vousy – licousy a plnovous byly tenkrát mnohem běžnější, než dnes. Prostě jeskyňář do dolu nepatří a to by si měli uvědomit všichni, kdo v podzemí fotografují. Sehnali jsme jednou nějaký kašpárkovský hábit – červenozelenou čepici s rohama a zvonečkama, k tomu pelerinu se střapci plus dvoubarevné kalhoty s rolničkama. Vyfotili jsme v tom Pažouta v cínové šachtě – a to bys koukal, jaké měly ty fotky úspěch.
P:Děkuji za rozhovor.

Pažout, čestný báňský inspektor Chrustenická šachta dlouho nezažila tak bouřlivé ovace, jakými tento weekend posluchači z ústavu pro sluchově handicapovanou mládež odměnili charitativní kytarový koncert charismatického Bolivijce.
Správa Chrustenické šachty proto uvažuje o uspořádání další podobné akce – interpretace Beethovena Koncertu pro klavír a orchestr G dur č.4 op.58 – během letní sezóny. Po koncertu bude následovat dvouhodinový Surikatův kurz podzemní fotografie s atraktivním tématem: Jak vyfotit nafukovací žábu plovoucí v zatopené úpadnici.