Kikina PMS Dnes přinášíme krátkou reportáž Pavla Vokáče, Který úspěšně absolvoval první běh Surikatova semináře Jak fotit v podzemí.
V reportáži autor popisuje situace, které na semináři zažil a o kterých usoudil, že je vhodné přiblížit je těm, kdož se na seminář nedostali. Celou akci Vokáč hodnotí velmi kladně a doporučuje ji všem, kdo se chtějí dozvědět, jak fotit v podzemí tak, aby se jejich fotografie líbily co největšímu počtu diváků.

Na seminář mne přihlásila moje babička, zarytá čtenářka článků na webu Popovického montanistického superklubu. říkala:“Běž tam, ten Surikata vypadá jako slušný člověk a když je to navíc zadarmo, tak co bys čuměl doma. Třeba se tam naučíš něco, co se ti bude v životě hodit.“
A tak jsem jel.
Ač jsem se na seminář dostavil asi s hodinovým náskokem, před portálem staré štoly, kde měla akce probíhat, se tísnilo už sedm debatujících adeptů. Někteří, co měli již několik podobných seminářů za sebou, působili suverénním dojmem, hovořili hlasitě a svá slova provázeli rozmáchlými gesty. Jiní naopak vyhlíželi zcela bezradně a zmateně a bylo na nich vidět, že jsou na semináři stejnými nováčky, jako já.

Těsně před devátou hodinou přijel na místo sám Surikata se svými pomocníky – sveřepým Blovičákem v modré přilbě a dobrácky vyhlížejícím Pažoutem, který mne hned požádal o cigáro.
Všichni jsme se okolo nich shromáždili a naslouchali, co nám ti guruové moudrého povědí.
„V této lekci, začal Surikata, si ukážeme, jak v podzemí vyfotit strom.“
„Strom?“ Protáhl otráveně jeden z suverénních účastníků. „Strom jsme se přece už učili minulý týden.“ „Opravdu?“ nechtěl věřit Surikata.
„Opravdu, fotili jsme doubek, hloh a mladou lipku ozdobenou pentlemi,“ vypočítával na prstech další z adeptů.
„A smrk jsme už také fotili?“ vyzvídal Surikata.
„Smrk zatím ne,“ přiznal rozpačitě onen nespokojenec.
„Ani borovici?“ ujiš?oval se Surikata.
„Borovici také ne,“ odsekl zavalitý muž středních let v mysliveckém klobouku. „A vůbec nevím, proč bychom se měli učit fotit stromy v podzemí. Žádné tam přece nerostou.“
„Rostou,“ oponoval Surikata.
„Nerostou,“ nedal se kloboučník.
„Že ne? A co je támhleto? zeptal se Surikata, ukazuje prstem přímo do portálu.
Vytřeštil jsem oči a nevěřil svým smyslům . Ve štole, asi dvacet metrů od vchodu stál vzrostlý smrček.
„Ten smrk tam včera nebyl,“ protestoval muž v klobouku.
„Teď tam ale je,“ odsekl Surikata, „není proto pochyb o tom, že vyrostl přes noc.“
„Takovej smrk roste aspoň deset let, „protestoval chlápek,“ já tomu rozumím, mám lesnickou školu.
„Tak to vás tam učili pěkné nesmysly, opáčil Surikata. Ten smrk tam stojí a já na tom nevidím nic divného. Z vlastní zkušenosti vím, že stovky podobných stromů rostou v naprosté většině dolů.“
„To je pravda,“ mumlali solidárně Blovičák s Pažoutem.“Stromy v podzemí rostou jako vzteklé.“
„My nechceme fotit stromy,“ ozvalo se z hloučku frekventantů nespokojené reptání. „Chceme v podzemí fotografovat něco akčního.“
„Nemůžete být dobrými podzemními fotografy, když neumíte vyfotit obyčejný smrk, co roste v prostředku štoly,“ osopil se na ně Surikata. „Náplň semináře určuju já a témata vybírám tak, abyste si dokázali poradit v každé nečekané situaci. Co budete dělat, když dostanete zakázku nafotit pro firemní kalendář starou odvodňovací štolu a ta bude plná pučících stromů. řeknete, že fotit stromy jste se neučili a utečete?“
Účastníci semináře zaraženě mlčeli.

„Má ještě někdo nějaký problém?“ zeptal se Surikata.
„Co přijde na řadu, až se naučíme fotit strom? Luzná modelka v průsvitném rouše?“ zasípal vzrušeně jeden z nespokojenců.
Až se naučíte fotit strom, budeme se učit fotit ovci. Ovce je nesmírně důležitá a její zvěčnění není jednoduché. Nechám na vaší libovůli, zda budete fotit skutečnou ovci nebo pouze její maketu. K dispozici máme obojí.“
Přihlásil jsem se, že bych raději fotil skutečnou ovci a Surikatu to zjevně potěšilo.
„Toho mládence si vemte za příklad,“ pochválil mne přede všemi a já se bezděky zapýřil. „Dobrovolně si vybral obtížnější variantu, protože ovce je tvor blbý a během focení se hýbe. Nicméně, nutno podotknout, že maketa bývá také záludná, jelikož se leskne, což vyžaduje opatrné nasvícení, aby nevznikly nežádoucí přepaly.“
Pak jsme se odebrali do štoly a několik hodin fotili smrk. Surikata chodil od jednoho fotografa ke druhému, hodnotil jejich kompozici, radil, co zlepšit a šetrně upozorňoval na zjevné chyby.Následovalo závěrečné zhodnocení. Dva účastníci semináře neprospěli a musím sám uznat, že jejich smrky opravdu nebyly tak dobré, aby byly důstojné účastníka semináře Jak fotit v podzemí a dělaly by ostatním jen ostudu. Po krátkém občerstvení přitáhl Pažout prapodivné rohaté zvíře a po vzrušeném dohadování se Surikatou, zda jde o ovci či o kozu, je odvlekl do štoly.
„Opravdu musíme fotit toho ohavného kopytníka?“ skuhral jeden z kurzistů, „radši bych se učil fotografovat luznou jezerní pannu plovoucí v podzemním okrovém jezeře.“
„Ovce je důležitější,“ odsekl Surikata. „Jezerní panna je pouhý přelud, kdežto ovce realita. Potkal jsem ovci nebo celou skupinu těchto zdánlivě tupých zvířat ve většině dolů, které jsem navštívil. Za ovci se proto s oblibou převlékají báňští inspektoři při výkonu své kontrolní činnosti. Kdo neumí vyfotit ovci v dole, jako by nebyl.“
Ovce teskně zabečela.
„Nyní se pokuste udělat první snímek,“ pokračoval Surikata. „Já si dřepnu vedle ovce a pro začátek ji podržím, aby se necukala.“
Udělali jsme každý několik zkušebních snímků a všechny vypadaly podle Surikaty hrozně. Vyčítal nám, že na většině obrázků nevypadá jako král montanistů, ale idiot, na jiných mu nekontrolovaně vytéká z úst slina.
„Tohle nezvládáte,“ usoudil. „Zkusíte nejdříve samotnou ovci – kombinace zvířete a člověka je pro vás zatím zjevně příliš složitá.“
Bylo to dobře míněné, ale nastal jiný problém. Ovce, když už ji nikdo nedržel, odmítala stát na místě a odcházela hlouběji do štoly. Pažout se pokusil problém eliminovat a omotal zvířeti přední i zadní nohy průsvitnou lepící páskou. Ovci se to zjevně nelíbilo a za zlostného bečení se marně snažila pásku přetrhnout.
„Proboha, umlčte to zvíře, tady se nedá pracovat,“ protestoval Surikata. „Přelepte mu čumák.“
Blovičák chytil ovci za rohy a Pažout jí zručně omotal čumák izolepou. Ovce se začala divoce zmítat a vydávat huhňavé zvuky, jaké kopytníci ve svém repertoáru obvykle nemívají.
„Co to je za pitomé stvoření,“ pohoršil se Surikata, „kde jste ho sebrali?“
„Páslo se venku kousek před vchodem,“ vysvětlil Pažout,“tak jsem si ho zapůjčil pro účel výuky.“
„Hem hamchi himhemhom,“ huhlala ovce zalepenou hubou, „hohamhihe me hohahte.“
„Co to mektá?“, divil se Surikata, „rozlepte jí někdo ten čumák.“
Pažout přikročil a několika zručnými pohyby strhl ovci z huby pásku, na které zůstalo přilepených několik chlupů.“
„Vy debilové,“ chraptěla ovce, „jsem maskovaný báňský inspektor Šístek na běžné kontrole. Rozvažte mi ty nohy a pomozte mi, abych se odmaskoval.“
„Já říkal hned, že je ta ovce divná,“ komentoval situaci Surikata.
A tak seminář skončil dříve, než jsme se naučili fotit ovci a ještě dříve, než jsme se mohli naučit zvěčnit luznou jezerní pannu. Když se inspektor za naší pomoci vysvlékl ze zvířecí kůže a navlékl si inspektorskou uniformu s velikou zlatou inepektorkou hvězdou, nasadil velmi nesmlouvavý výraz a započal s výslechem, co ve staré štole pohledáváme.
Surikata s Pažoutem jej, když skončil, dobromyslně upozornili na zásadní nedostatky jeho převleku a doporučili mu rozličná drobná zlepšení. Inspektor jejich dobře míněnou snahu označil za nebetyčnou drzost a ze štoly nás všechny vykázal. Stočil pak ovčí kůži do úhledné role, zasunul si ji pod pravou paži a zvolna odcházel. Slyšeli jsme, že cestou několikrát tiše zabečel, asi aby nevyšel ze cviku.

Pažout , záchranář Surikatovy montanistické semináře Jak fotit v podzemí jsou prostě skvělé. Adepti postupují od snazších úloh k obtížnějším a Surikata se svými asistenty je trpělivě upozorňují na všechny nenápadné chyby, kterých se mohou dopustit.
Příští fotosemnář bude zaměřen na téma: „Tygr v opuštěném dole“ a je již zcela obsazen.
Mimochodem, z adresy ftp://montanistika.mine.nu/01.mpg si můžete stahnout mimořádně akční montanistické video.